V Homérově Iliadě je Thersites malá role, "nejošklivější muž, který přišel do Tróje. Má zakřivená záda, kulhá a má jen několik vlasu" je archetypem antihrdiny, jediný neurozený řek před Trojou slouží jako protiváha a kontrast veškeré vznešenosti. Primárními zdroji mohou být české překlady Otmara Vaňorného, Vladimíra Šrámka a Rudolfa Mertlíka.
Ze sekundárních zdrojů pak Shakespearovo využití postavy ve hře "Troilus a Cressida", Thersites je zmiňován Karlem Marxem v díle "Moralisující kritika a kritisující morálka." V českém prostředí jsou pro tuto postavu asi nejzásadnější díla Karla Čapka: Kniha apokrifů, a Jana Nerudy Různí lidé.
ZPĚV I.
Létin a Diův syn.
milou vykoupit dceru, a
nesmírné výkupné nesl.
chodící kolem stavu a ke mně
se družící v lůžku.
pak šel po břehu tiše — a
hučící šumělo moře. —
lučiště na pleci maje a
toulec zamčený kolkol.
s plecí rozhněvaného. — I
kráčel podoben noci.
hrozný zazněl zvuk, jak lukem
stříbrným střelil.
bil je a bil: jim hranice těl
den ze dne tam plály.
o lid se achajský bojíc, když
viděla umírat mužstvo.
vskutku-li válka i mor nás
Achajce hubiti bude.
Taktedy Achilleus pravil a usedl.
znalý všeho co jest, kdys
bývalo, všeho co bude.
vlastním uměním věštím, jež
obdržel od boha Foiba.
pročže se Apollón vládce tak
rozhněval, Nemylný Střelec.
všechněch Danaů vládcem — a
všechno ho poslouchá mužstvo.
nevydalť milou dceru a
nechtěl přijmouti výkup.
Tak tedy Kalchás pravil a usedl.
plnila — strašný žár, jak
plamen, z očí mu sálal. —
postavou těla ni vzrůstem, ni
rozumem, umělou prací.
vezmu si sám — ten jistě se
rozlítí, ke komu přijdu.
ke svým si odnáším lodím, jsa
zemdlen námahou války.
kteří budou mě ctít — sám
Zeus však všemoudrý zvláště.
Sílu-li velikou máš — vždyť bůh mním
tobě ji skytl.
či by měl potlačit vášeň a
zlost svou vzkypělou zdržet.
oba je milujíc stejně a v
srdci je na péči majíc. — —
jemu jen patrná jsouc — z
těch druhých jí neviděl nikdo.
oba vás miluje stejně a v
srdci vás na péči majíc.
v palác bouřného Dia a do
středu ostatních bohů.
výpadem hrubých slov, neb
dosud nemírnil hněvu.
pobitou zlatými nýtky kol
dokola, sám ale sedl.
Átreův syn byl rozzuřen též.
neboť se nad med sladší mu s
jazyka linula mluva.
před časy, v posvátném Pylu —
teď vládl už třetímu rodu.
nežli jste teď, však nižádný
z nich mnou nezhrdl nikdy.
naproti divochům horským a
strašně je potřeli všechny.
z ciziny, z dálné země — a
sami mě pozvali k sobě.
S Kentaury v boj jsem pustil se sám.
Přec však dbali mé rady a poslechli,
když jsem co řekl.
on zas mocnější jest, neb
většímu vladaří počtu.
z těchto mi docela nic bys
neodňal proti mé vůli.
povstali, čímž též sněm byl
rozpuštěn u lodí rychlých.
kráčel s Menoitiovcem a se
svými vlastními lidmi.
Odysseus, důvtipný rek, pak
za vůdce výpravy vstoupil.
Oni tu do lodi vešli a vlhkou se
plavili drahou.
oni ji smývali tedy, a
poskvrna stékala v moře.
dým až k nebesům stoupal a v
kouři se do kruhu točil.
Tím teď v táboře lid byl zaměstnán. —
kteří héroldi jeho a obratní
druhové byli.
S těmito slovy je poslal a
příkrou přidával hrozbu. —
Po břehu vlnivé tůně se na cestu
vydali tiše.
seděl. — On nikterak rád
jich neviděl, Achilleus slavný.
stanuli, aniž co řekli — a
také se neptali na nic.
který posílá vás sem pro
dívku, Brísovu dceru.
tu pak héroldům vydal.
dívčina s nechutí velkou šla
s průvodci.
Tak k ní promluvil s pláčem.
v hlubinách mořských vod,
jsouc u svého starého otce.
město jsme zbořili z kořen a
v tábor jsme přivezli všecko.
vladaři Chrýsovu dceru však
vybrali, dívčinu sličnou.
milou vykoupit dceru, a
nesmírné výkupné nesl.
Átreovců dvou však především,
vévodů vojska.
nýbrž ho vyháněl drsně a
příkrou přidával hrozbu.
Kněz
pak, roznícen hněvem, šel nazpátek.
vyslyšel Apollón Foibos, bylť
v srdci mu nadmíru milý.
širým táborem všude.
vykládal božské soudy, jež
vnukl mu Nemylný Střelec.
Hned jsem prvý byl já, jenž radil
smířiti boha.
odvedli Brísovu dceru, již
Danajci dali mi darem.
Kronovec slovem kdy tvým byl
potěšen, nebo snad skutkem.
Zemětřas Poseidáón i Athénská
Pallas i Héré.
jeho se bohové lekli a Dia už
nemohli svázat.
abych tuto tvou žádost mu
přednesla, dá-li si říci.
teprv dvanáctý den zas nazpět
na Olymp přijde.
Takto se ozvala k němu a odešla.
dívčina s krásným pásem mu
odňata.
se svatou slavnostní žertvou
se blížil s korábem k Chrýse.
Foibovi, Jistému Střelci, pak
vyvedli slavnostní žertvu.
nazpět milenou dceru.
potom si umyli ruce a ječného
nabrali zrní.
Těmito prosil slovy — i slyšel ho
Apollón Foibos.
v dvojí jej složivše vrstvu a
čerstvé maso naň dali.
u něho jinoši stáli a v rukou
vidlice měli.
pozorně upekli všecky a potom
stáhli je s rožňů.
jedli, a z hostiny duch měl
radost, dělené stejně.
dali je po řadě všem, když
bohům ulili z číší.
chválíce Svémocného, ten
slyše to, těšil se v duši.
tehdy si u lodních lan již ke
spánku ulehli všichni.
v širý achajský tábor se
vydali na cestu opět.
oni pak vztyčili stěžeň a
bílé napjali plachty.
vlna, jak letěla loď, kol
boků šuměla bouříc.
Po vlnách koráb se hnal, svou
dráhu si kupředu klestě.
sami pak po svých stanech a
lodích se rozešli zase.
v stanu jsa sám, však na
mysli měl jen válečnou vřavu.
všichni a v čele jich Zeus.
co jí byl uložil syn. Hned
vznesla se nad vlny mořské,
zrána, a k velkému nebi a k
vrcholům Olympu stoupla.
na hoře vrcholů plné, kde
strmělo nejvyšší témě.
poskvrnil čest — vždyť jeho
má dar, jejž sám mu byl odňal.
sedělť a dlouho byl tich.
kárá a do očí tvrdí, že Tróům
ve válce straním.
Domluviv Kronův syn, svým tmavým
obočím kývl.
s božské nesmrtné hlavy — a
velký Olymp se zachvěl.
Zeus šel v obydlí své.
nevstat, když přicházel on,
než každý zdvihl se před ním.
Tak tam na své křeslo se
posadil.
bohyně třpytivých nohou, jež
mořského starce je dcera.
žádný z bohů a lidí se o tom
nedoví dříve.
„Stále jen, nezkrotitelná,
máš domněnky, po mně jen slídíc.
ihned mlčky si sedla a milé
přemohla srdce.
Hněvem tu v Diově domě se zjitřili
nebeští bozi.
nebude z hostiny skvělé — a
nízkost nabývá vrchu.
Takto jí děl. Pak povstal a krásný
dvouuchý pohár
pomocen být — jest těžká věc
chtít zápasit s Diem.
v Olympu za nohu chytil a
shodil s božského prahu.
spadl jsem na ostrov Lémnos —
když měl jsem už dušičku malou.
s úsměvem pravicí svou pak
přijala od syna pohár.
jakmile Héfaista zhlédli, jak
po síni supá ztěžka.
ze zpěvu Mús, jež pěly a
krásným se střídaly hlasem.
Héfaistos, krásný dům byl
zbudoval umělou myslí.
na němž i jindy si lehal, kdy
sladký ho pojímal spánek.
Na ně si vstoupil a spal — s
ním zlatotrůnná i Héré.
ZPĚV II.
1.
Sen. Zkouška
Ostatní bohové spali, i
mužové, váleční jezdci,
tehdáž po celou noc —
Zeus nespal sílivým spánkem,
nýbrž na mysli své jen
přemítal, kterak by reka
poctil a četný lid blíž
korábů Danaům zhubil;
konečně záměr tento se jevil
mu nejlepším ze všech,
že by měl klamný Sen být
poslán Agamemnonu —
proto se ozval takto a pravil
mu perutná slova:
„Povstaň rychle, Sne klamný, a k
rychlým jdi achajským lodím:
do stanu Átreovce hleď
vstoupiti, k vladaři mužstva,
úplně do slova všecko mu
vypověz, jak ti to velím:
Achajce kadeří dlouhých mu
rozkaž vyzbrojit k boji,
kvapem, ježto by moh’ teď
dobýt trójského města,
Ília širokých tříd, vždyť
bohové v olympských domech
nejsou už různé mysli: jim
všechněm změnila ducha
Héré prosbami svými, a Tróům
jsou určeny strasti!“
Řekl, i odešel Sen, když Diův
uslyšel rozkaz:
k rychlým achajským lodím se
kvapným kročejem blížil,
potom k vladaři mužstva se
odebral, kterého zastal,
kterak ve staně spal, když
božský jej obestřel spánek.
Stanul nad jeho hlavou, jsa podoben
Néléovci
Nestoru, kterého král měl z
kmetů v největší úctě.
Jeho si božský Sen vzav
podobu, takto se ozval:
„Spíš, ó Átrea synu, jenž
chrabrý byl válečný jezdec?
Neslušno jest, když po celou
noc spí vládyka rádce,
kterému lid jest svěřen a
tolik má starostí v srdci!
Pročež rychle mě slyš, vždyť
přicházím s Diovým vzkazem,
který, ač daleko jest, má
soucit a útrpnost s tebou:
Achajce kadeří dlouhých ti
velí vyzbrojit k boji,
kvapem, ježto bys moh’ teď
dobýt trójského města,
Ília širokých tříd, vždyť
bohové v olympských domech
nejsou už různé mysli: jim
všechněm změnila ducha
Héré prosbami svými, a Tróům
jsou určeny strasti
od Dia.
Ve své mysli to zachovej, aby to potom
nevyšlo z paměti tvé, až
sladký Tě opustí spánek!“
Takto se ozval k němu a odešel;
jeho tam nechal
přemítat na mysli o tom, co
nikdy se nemělo státi. — — —
Myslilť, že ještě ten den hrad Priamův
povalen bude,
bláhový — nemělť zdání, co
hodlal Kronovec provést:
úpění velké a žal měl v
úmyslu seslati ještě
v lítém zápase boje, jak na
voj jeho, tak trójský.
Procitl ze spaní král — hlas božský mu
dosud zněl v uších,
potom se posadil zpříma a
jemnou oblékl sukni,
lepou, zrobenou nově, a
velkým se zahaliv pláštěm,
konečně na nohy lesklé si
přivázal opánky krásné.
Stříbrem zdobený meč pak na
svá pověsiv plece,
vzácné po otcích žezlo si
odnesl, nezrušitelné,
které do ruky vzav, šel
danajským táborem lodním.
Sotvaže božská Zora se k výšinám
Olympu vznesla,
ohlásit Diovi světlo i druhým
nesmrtným bohům,
héroldům zvučných hlasů dal
vladař svolávat vojsko
Achaiů kadeří dlouhých, by na
sněm k poradě přišli:
tito je volali tedy, a oni se
scházeli kvapně,
dřív však poradu vůdců dal
svolati, zmužilých v boji,
u lodi Nestora krále, jenž
rodem pocházel z Pylu.
Tyto si vladař svolal a chytrý jim
rozkládal záměr:
„Přátelé, božský Sen teď
právě se ve snách mi zjevil
za doby božské noci, a
slavnému Nestoru tuhle
krásou, vzrůstem těla a
velkostí nejspíš se rovnal.
Stanul mi nad mou hlavou a
důtklivé slovo mi řekl:
‚Spíš, ó Átrea synu, jenž chrabrý byl
válečný jezdec?
Neslušno jest, když po celou
noc spí vládyka rádce,
kterému lid jest svěřen, a
tolik má starostí v srdci!
Pročež rychle mě slyš, vždyť
přicházím s Diovým vzkazem,
který, ač daleko jest, má
soucit a útrpnost s tebou:
Achajce kadeří dlouhých ti
velí vyzbrojit k boji,
kvapem, ježto bys moh’ teď
dobýt trójského města,
Ília širokých tříd, vždyť
bohové v olympských domech
nejsou již různé mysli: jim
všechněm změnila ducha
Héré prosbami svými, a Tróům
jsou určeny strasti
od Dia. — Ve své mysli to
zachovej!‘
Toto mi praviv,
odletěl ze stanu opět, a
sladký mě opustil spánek.
Pročež danajský lid teď do boje
dostati zkusme!
Nejprve, jak mám právo, je
hodlám návrhem zkusit:
na lodích s četnými vesly je
vybídnu prchnouti domů,
vy ale se všech stran jim
domluvou brániti hleďte!“
Takto jim vladař pravil a usedl.
V
středu jich povstal
Nestór, Néleův syn, jenž
kraloval v písečném Pylu.
Tento, muž moudré mysli, se ujal slova
a pravil:
„Poslyšte, přátelé milí, vy
Danaů vůdci a rádci,
kdyby nám takový sen kdos
jiný z Achajů hlásil,
nazvali bychom ho lhářem, a
tím se ho chránili spíše,
takto však viděl ho ten, jenž
nejvíc je z Achajů mocný,
pročež danajský lid teď do
boje dostati zkusme!“
Když tak promluvil k nim, šel napřed z
poradní schůze,
druzí zvedli se také a
poslechli vladaře lidu,
králové vládnoucí žezlem — a
již se i hrnulo mužstvo.
Kolik je včelních rojů, když v
hustých se rozlétnou hejnech,
které opět a opět se rojí z
dutiny skalní:
v chumáče podobné hroznům se
kupíce nad květy z jara,
lítají v četných hejnech — ty
napravo, ony zas vlevo,
tolik zástupů vojsk též po
mořském vysokém břehu
od lodí dutých a stanů se v
řadách kupředu bralo
po tlupách do schůze lidu.
A Diova poslice, Pověst,
plála a budila lid, jenž
rychle se do schůze sešel.
Bouřila neklidně schůze, a vespod
duněla země,
kterak si sedalo mužstvo —
vše hlučelo — héroldů devět
křičíce tišili lomoz, by
nechali konečně přece
vřavy a vyslechli řeč svých
králů živených Diem.
Stěží se usadil lid, pak po řadách
znenáhla ztichl,
přestav hlučeti již.
Vtom přemocný vládyka mužstva
povstal, v pravici žezlo, jež
Héfaistos uměle zrobil.
Héfaistos Diovi vládci je daroval,
Kronovu synu,
Kronovec průvodci Hermu je
daroval, Argovu vrahu,
Pelopu, zdatnému jezdci, je
věnoval Hermeiás vládce,
Átreu, vladaři lidu, je opět
daroval Pelops,
Átreus je při smrti své dal
Thyestu, boháči bravem,
Thyestés Agamemnonu je
zanechal, aby je nosil,
četným ostrovům mořským a
celému Argolsku vládna.
O ně se vládyka opřel a mluvil k
Argeiům takto:
„Přátelé, danajští reci, již
Areu sloužíte v bitvách,
Kronovec, velký Zeus, v svou
těžkou mě zapletl šalbu,
ukrutník! — vždyť přec dříve
mi slíbil, přikývnuv hlavou,
já že se vrátím z války, až
hrazené Ílion zbořím.
Teď si však zhoubný klam zas
vymysliv, dává mi pokyn,
bez slávy vrátit se v Argos,
když množství lidu jsem ztratil.
Tak se to mocnému Diu as nejspíš
zlíbilo v srdci,
který tolika měst již pobořil
vysoké hradby,
ale i zboří ještě, vždyť moc
má největší ze všech.
Pak však bude to hanba, až o tom i
potomci zvědí,
marně že achajský lid, tak
zdatný, v takovém počtu,
nicotnou válčil válku a pořád
se potýkal marně
s odpůrcem velice skrovným —
a není viděti konce.
Kdybychom totiž chtěli, my Achajci, s
Trójany všemi
svatou sjednati smlouvu a
sečíst se jedni i druzí:
aby se Trójané sešli, co v
městě je domácích lidí,
nás však, danajský lid, zas v
desítky rozdělit všechen,
aby byl desítce každé vždy
jeden číšníkem Trójan,
mnohá desítka, myslím, by
neměla číšníka potom.
O tolik, myslil bych já, jest synův
achajských více
nad trójský lid, jenž v městě
je usedlý — ale jsou četní
spojenci z mnohých měst jim
na pomoc, válčící kopím:
tito mě od cíle pudí a přes
mou snahu mi brání
z kořen vyvrátit Tróju, to
krásné lidnaté město. —
Devět velkého Dia již let nám minulo
právě — —
také lodní trámy už
zpuchřely, ztrhána lana,
doma pak manželky milé a malá
robátka naše
ve svých komnatách sedí a
čekají — naše však dílo,
pro něž přišli jsme sem, jest
takhle nám bez konce pořád —
pročež nyní se tím, jak
poradím, spravujme všichni:
prchněm na lodích domů a do
milé otcovské země:
Ília širokých tříd již
beztoho dobýti nelze!“
Toto jim vládyka řekl a radost v
duši jim vzbudil,
všechněm vojínům prostým, již
nebyli přítomni v radě.
Tábor lidu se hnul jak dlouhé na moři
vlny,
na pláni íkarských vod, jež
vzbouří Euros a Notos,
kdykoli z Diových mračen se
rázem přižene na ně.
Jako když Zefyros vpadne a vysokým
osením pohne,
s prudkostí do něho duje, a
klasy se dopředu kloní,
takto i všecken sněm byl
rozpoután, s náramným křikem
všickni se k lodím hnali —
mrak prachu se pod jejich kroky
zdvíhal a stoupal vzhůru — a
jeden druhého nutkal,
aby se chopili lodí a vtáhli
je na jasné moře:
Ihned čistili rýhy — a lomoz
k nebesům stoupal,
kterak spěchali domů a pod
loďmi podpěry brali.
Tenkrát by Achaiům odjezd i
naproti osudu nastal —
v tom však k Athéně Héré se
ozvala důtklivým slovem:
„Hrůza, ó nezmožitelná, ty
Kronovce bouřného dcero,
takto-li opravdu domů a do
milé otcovské země
po širém mořském hřbetě již
uprchne achajské vojsko!?
Či by snad Priamu králi a
Trójanům nechali k chloubě
krásnou Helenu z Argu, jíž
kvůli tam Achajci četní
v Tróadě nalezli smrt — své
otcovské vzdáleni země!?
Ty tedy bez meškání se odebeř k
achajským vojskům,
mluv k nim vlídnou svou řečí
a zdržuj každého zvláště,
nedej, by v mořskou tůň své
prohnuté koráby stáhli!“
Pallas jiskrných zraků slov Héřiných
poslušna byla:
sestoupla s olympských výšin
a na zem se spustila skokem,
načež k achajským lodím se
krokem blížila kvapným.
Našla tam Odysséa, jenž Diu byl
důmyslem roven,
stát — však černé lodi se
nechápal, palubou kryté,
poněvadž hrozná žalost mu
svírala srdce a mysl.
Pallas jiskrných zraků tu přistoupila
k němu a řekla:
„Zchytralý Odyssée, ty z
Láerta potomku Diův,
takto-li prchnete domů a do
milé otcovské země!? —
Do lodí s četnými vesly se
opravdu vrhnouti chcete!?
Což byste Priamu králi a Trójanům
nechali k chloubě
krásnou Helenu z Argu, jíž
kvůli tu Achajci četní
v Tróadě nalezli smrt — své
otcovské vzdáleni země!?
Ty tedy k achajským vojskům
se odebeř, neváhej déle,
mluv k nim vlídnou svou řečí
a zdržuj každého zvláště,
nedej, by v mořskou tůň své
prohnuté koráby stáhli!“
Řekla, on postřehl zvuk, jak Pallas
mluvila k němu:
pustil se v běh, dřív odhodiv
plášť — ten se země zvedl
hlasatel Eurybatés, muž
Ithačan, průvodce jeho.
Potom však vladaři mužstva sám
Odysseus naproti přišed,
vzácné po otcích žezlo mu
odebral, nezrušitelné,
které do ruky vzav, šel
danajským táborem lodním.
Byl-li to král, jejž potkal, a muž to
byl nad jiné přední,
po každé vlídným slovem jej
zadržel, přistoupiv k němu:
„Bláhový, není slušno, jak zbabělec
chvěti se bázní!
Naopak! Sám zas sedni, a
jiným usednout poruč!
Patrně nevíš dobře, co vladař
zamýšlí v srdci:
zkoušíť achajské syny — však
brzy je trestati bude!
Nebyl každý v radě a
neslyšel, co nám tam řekl?
Jenom ať ve hněvu svém pak
netrestá achajské syny!
Diem živený král má vášeň
nadmíru prudkou:
od Dia jeho je moc — jej Zeus
má všemoudrý v lásce!“
Avšak kdykoli shledal, že
křičí některý z lidu,
po každé žezlem ho praštil a
takto se rozkřikl na něj:
„Hlupáku, tiše tu seď! Buď poslušen
rozkazu jiných,
kteří zdatnější jsou — ty’s
bez síly, zbabělý člověk!
Jakživ nejsi nic platen ni ve
schůzi vojska ni v bitvě!
Vždyť přec není to možné, by každý tu
Achajec vládl:
Nedobrá vláda je mnohých —
jen jeden vladařem budiž!
Jeden buď král, když nebeský
Zeus, syn lstivého Krona,
žezlo a práva mu dá — svým
lidem po právu vlásti!“
Tak tam táborem chodil, jak velitel,
oni však nazpět
od svých lodí a stanů se opět
hrnuli na sněm,
s hlukem, jak příboj vln, jež
valí se z hučící tůně,
při břehu vysokém ječí, a
nesmírné burácí moře.
Ostatní usedli všichni a po
řadách znenáhla ztichli.
Thersítés, jediný sám, tam
láteřil, bez míry žvaně,
který na mysli své měl mnohá
neslušná slova,
do větru, naproti řádu, by
hádat s králi se mohl,
kdykoli jen se mu zdálo, že
směšným co Achaiům bude —
největší šereda ze všech, co
pod hradby Ília přišli,
šmaťhavý, na nohu chromý, a
vzadu měl oboje plece
nahrblá, směrem k prsům byl
sražený, temeno hlavy
nahoře smáčknuto měl — pár
chlupů mu vyrostlo na něm.
Nejvíce Odysséu i Achillu protivný
býval:
neboť je tupíval zvlášť.
Však tenkrát se vládyku mužstva,
ostrý vyraziv křik, jal
haněti, na něhož tehdáž
nesmírně hněval se lid, v
svém srdci jsa popuzen na něj.
Thersítés, hlasitě křiče, se
sápal na krále takto:
„Načpak si, Átreovče, zas
stěžuješ, čeho si žádáš?
Bronzových nádob je pln tvůj
stan, máš přemnoho přece
dívek ve svém staně — a
vybraných — které ti vždycky
Achajci dáváme nejdřív, když
vezmem nějaké město!
Či snad ještě i zlata máš potřebu? —
jež by ti někdo
z Trójanův, statných jezdců,
sem přinesl k výkupu syna,
jehož bych v poutech ti já
neb jiný přivedl Achaj?
Mladou děvu snad chceš — bys mohl ji
obejmout v lásce,
kterou pro sebe zvlášť bys
podržel?
Není však hezké,
aby kdo velitel jest, nás
Achajce ve zkázu vrhal. — — —
Změkčilci, bídné skety! Vy
Achajky — nikoliv muži!
Domů na lodích raděj se
vydejme! — Jeho tu nechme,
v Tróji — by tyhle své dary
moh’ stráviti!
— Bude pak vidět,
zdali mu my též v něčem jsme
na prospěch, nebo snad nejsme
jemu, jenž Achillu právě, ač
mnohem je chrabřejší nad něj,
poskvrnil čest — vždyť jeho
má dar, jejž sám mu byl odňal!
Eh! — ten nemá žluč v svých
útrobách — chabý to člověk! —
sic bys byl, Átreovče, teď
naposled potupu spáchal!“
Tak
tedy potupnou řečí i samému vladaři mužstva
takový „Thersítés“ lál!
Vtom přiskočil Odysseus slavný,
posupně pohleděl na něj a
prudkou ho pokáral výtkou:
„Thersíte, nestoudná hubo, ty
křikloune, veřejný mluvko!
Ticho! — sic zajde ti chuť
sám jediný s králi se hádat!
Není věru, jak myslím, zde
horší nad tebe člověk,
ze všech, co s Átreovci kdys
připluli pod hradby Tróje —
sice bys takto nás krále tu
pořád nevláčel hubou,
nedělal bys nám výtky a o náš
se nestaral návrat.
Vždyť přec nevíme jistě, jak na konec
dopadne všecko,
dobře-li, či snad špatně se
synové achajští vrátí. —
Proto-li na Átreovce teď láteříš,
vladaře lidu,
sám jen nečinně sedě, že
rekové achajští jemu
hojné dávají dary? A proto ty
s potupou mluvíš?
Avšak tohle ti řeknu a také to splněno
bude:
ještě-li jednou tě bláznit tu
zastihnu, takhle jak nyní,
potom ať Odysséu již nesedí
na plecích hlava,
ani ať Télemachovým už nejsem
nazýván otcem,
jestli tě nechytnu potom a
milé ti nestrhnu roucho,
ten tvůj plášť, tvou sukni i
oděv kryjící hanbu,
potom výpraskem mrzkým tě
nezpráskám řádně a odsud
ze schůze k rychlým lodím tě
s pláčem nebudu hnáti!“
Řekl a tím svým žezlem ho po
zádech, přes obě plece,
praštil.
On celý se zkroutil, a slzy mu vyhrkly proudem,
pružina podlitá krví mu rázem
vyvstala ze zad
pod ranou zlatého žezla.
On sedl a hrůzou se zachvěl,
v bolestech — rozpačit hleděl
a s očí slzy si utřel.
Lid, byť truchlivý byl, přec
zasmál se od srdce nad ním.
Takto pak pravil ten onen a
na svého pohlédl druha:
„Hleďmež! Bez počtu již nám dobrých
vykonal skutků
Odysseus, bitvy nám řídě a
dávaje návrhy dobré.
Tohle však nejlepší jest, čím
Achaiům posloužit mohl,
když teď rouhači tomu a
hubaři přetrhl tlachy.
Sotva ho drzý duch již
ponukne, po druhé zase,
aby svou hanlivou řečí se
pouštěl do hádky s králi.“
Tak tam hovořil lid.
Vtom povstal, v pravici žezlo,
Odysseus, bořitel měst. S ním
Pallas jiskrných zraků,
podobu hérolda majíc. Ta
mlčet kázala lidu,
aby jak první ho z nich, tak
poslední slyšeli vesměs
synové achajští řečnit, by
radu pak uvážit mohli.
On pak, muž moudré mysli, se ujal
slova a pravil:
„Tak! — teď naposled ještě by
Achajci, Átreův synu,
ze všech smrtelných lidí tě
nazvat nejhorším chtěli,
ne však vyplnit slib, jejž
byli ti slíbili slavně,
z Argolska, pastviště koní,
se plavíce do trójské země,
ty že se vrátíš z války, až
hrazené Ílion zboříš.
Vždyť tu jak malé děti neb ženštiny,
pozbyvší mužů,
vespolek skuhrají žalem a
touží vrátit se domů!
Ovšem také je trapné, když
někdo se omrzen vrací:
vždyť když jeden jen měsíc
kdo mešká, manželky vzdálen,
na lodi s četnými vesly, jest
nevrlý, jestliže někde
zimní ho zdržuje bouře a
vzduté vlnění mořské.
Avšak nám již devátý rok
jest v oběhu právě,
tady co meškáme stále. — A
nemám to Achaiům za zlé,
že jsou při lodích křivých
již mrzuti — ale i takto
hanba to jest, tak dlouho tu
být, však s prázdnou se vrátit!
—
— —
Vydržte
nějakou dobu a počkejte! — Zvěděti chceme,
pravdu-li Kalchás věstí, či
nikoliv, přátelé milí!
Neboť v paměti své přec chováme
— všichni jsme byli
svědci, kdo sudičkou smrti až
dosavad odvlečen nebyl:
Jako by předevčírem — neb
včera se v Aulidě loďstvo
sjíždělo, Priamu králi a
Trójanům záhubu nesouc.
My kol dokola zdroje a na četných
oltářích svatých
bezvadné slavnostní žertvy
jsme vzdávali nesmrtným bohům
pod krásným platanu stromem,
kde pramen vyvíral třpytný.
Velký tu zjevil se div: byl strašný
to, po hřbetě rudý
had, jejž Olympan sám, jak
patrno, na světlo poslal:
zpod jeho oltáře povstal a k
platanu rychle se vztyčil,
na němž holátka vrabčí se
krčila, ptáčata něžná,
schoulená v listech stromu,
až na jeho nejvyšší větvi.
Osm jich na počet bylo, máť devátá,
rodička jejich.
Had tam holátka žral, jež
bolestně pištěla strachem —
jejich rodička kvílíc, kol
milých lítala dítek — —
ji, jak nad nimi lkala, had
svinuv se, za křídlo chytil.
Když pak holátka vrabčí a jejich matku
již sežral,
Olympan, který ho poslal, jej
učinil znamením zřejmým:
Zeus, syn lstivého Krona, jej
totiž proměnil v kámen.
My tam s podivem stáli a hleděli, co
se to stalo,
jak ten hrozný tvor nám v
božské zasáhl žertvy.
Avšak vzápětí Kalchás nám
hlásal veřejně věštbu:
‚Copak jste ztichli tak
náhle, ó Achajci kadeří dlouhých?
Nám přec všemoudrý
Zeus ten zázrak projevil velký,
který se splní pozdě, a
pověst nezajde o něm!
Jakož tuhle ten had teď sežral
vrabčata s matkou —
osm jich na počet bylo, máť
devátá, rodička jejich —
rovněž po tolik let též nám
jest v Tróadě válčit,
Ílion širokých tříd však v
desátém zboříme roce.‘
Takto tam mluvil Kalchás, a teď se to
splňuje všecko.
Pročež zůstaňte všichni, ó
Achajci holení krásných,
tady, až pevné Tróje se
zmocníme, velkého města!“
Řekl a hlasitě jásal lid
achajský, bouřlivý ohlas
z lodí ozval se kol, jak
Danajci válečně vzkřikli,
neboť schválili řeč, již
promluvil Odysseus božský.
Nestór, Gerénský jezdec, v jich
středu se uchopil slova:
„Běda! Toť opravdu již jak
chlapcové mluvíte v sněmu,
malí, jimž válečné činy jsou
úplně lhostejny ještě!
Kamže se podějí smlouvy, kam
svaté přísahy naše!?
Nechať v ohni se octnou vše
úřady, záměry mužů,
oběti čisté a pravice stisk,
v něž měli jsme víru!
Naplano, prázdnou řečí se
hádáme, žádnou však radu
nalézt nemožno nám, ač
dlouhou v sněmu jsme dobu.
Ty zase, Átreův synu, jak
předtím rozhodnou vůlí
vůdcem v zuřivých sečích i
nadál Danaům budiž!
Těch pak, jednoho, dvou, nech
zahynout, kteří by chtěli
za zády Achaiů radit — však to
se jim nezdaří nikdy! —
k návratu do Arga dřív, než
ještě se přesvědčit můžem,
zda slib bouřného Dia je
lživý — anebo není.
Pravímť, že Kronovec Zeus nám
přisvědčil, nad jiné mocný,
v tehdejší den, v němž na
lodích svých lid danajský vyplul
na mořskou tůň, zlou zhoubu a
smrt všem Trójanům nesa,
blýskaje po pravé straně a
dobrá znamení jevě.
Proto ať nižádný z vás teď nekvapí
vrátit se domů,
dokud trójská žena se každému
neoctne v loktech,
dokud by Heleny naší jim
nesplatil vzdechy a trýzeň.
Pakliže za každou cenu se někdo chce
do vlasti vrátit,
nuže, ať černé lodi se
uchopí, palubou kryté,
aby tak dřív než druzí své
smrti a osudu došel!
Králi, ty uvažuj sám, však poslyš i
rádcovy rady,
neboť zamítnout nelze můj
návrh, který ti dávám:
Rozděl vojsko dle kmenů, dle
rodů, vladaři lidu:
rod tak pomůže rodu a kmenové
pomohou kmenům.
Jestliže učiníš takto, a poslechne
danajské mužstvo,
poznáš, kdo zbabělec jest jak
z prostého lidu, tak z vůdců,
také kdo zdatný je muž, vždyť
válčiti o sobě budou,
poznáš, zda z božské vůle se
nemůžeš Ília zmocnit,
či jen zbabělstvím mužů a
malou znalostí války.“
Přemocný vládyka mužstva mu
odvětil těmito slovy:
„Kmete, ty opět předčíš svou
radou danajské syny!
Kéž bych jen, otče ty Zéve i
Athéno, kéž bych jen, Foibe,
takých společných rádců měl
deset ve vojsku našem,
tu by hrad Priama vládce byl
skácen za krátkou dobu,
silou pravice naší jsa
vyvrácen z kořen a dobyt!
Mně však bouřný Zeus, syn
Kronův, přisoudil strasti,
neboť v neplodné hádky a
různice pořád mě vrhá!
Tak jsem právě se já dal do sporu —
pro pouhou dívku —
s Achillem vzdornou řečí — a
tím jsem ho urazil první.
Jestliže opět jednou se shodneme,
nebude jistě
Trójanův záhubě zlé již
průtahu — ani dost málo.
Nyní jděte však jíst, ať můžem počíti
bitvu!
Dobře si nabruste kopí a
připravte štíty si dobře,
každý dobře ať z vás dá
rychlým nažrati koňům,
každý dobře svůj vůz ať
prohlédne, na válku myslí,
abychom po celý den pak
válčili v zápase lítém,
neboť nebude pak již
přestávky — ani dost málo,
leda až nastane noc, jež
roztrhne zuřivost mužů.
Zpotí se leckomu řemen, jenž
kolem prsou je napjat
s pavézy kryjící muže, a ruka
mu zemdlí kol kopí,
zpotí se leckomu kůň, až
potáhne hlazený povoz.
Koho však opodál lodí bych
spatřil, kterak se snaží
někde tu při lodích křivých
se zdržovat, tomu by věru
nebylo potom snadno, by
spasil se od psů a ptáků!“
Řekl, a hlasitě jásal lid achajský:
nejinak vlny
při břehu vysokém ječí, když
Notos je nárazem zbouří
u skály vyčnívající, již
pořád bičují vlny
útokem každého větru, ať
odtud či odjinud duje.
Porůznu táborem lodním se rozešli,
povstavše s místa,
potom vznítili ohně a po
stanech snídani snědli.
Oběťmi každý kmen své vlastní
uctíval bohy,
prose, by ušel smrti a lítého
Area vřavě.
Býka však Agamemnón, syn Átreův,
vládyka mužstva,
tučného, pětiletého, vzdal za
oběť mocnému Diu,
vůdce pak k oběti zval, všech
Danaů velmože přední:
Nestora ze všech nejdřív a
vladaře Ídomenéa,
pak též Aiantů dvé, pak
slavného Týdéovce,
šestého Odysséa, jenž Diu byl
důmyslem roven.
Přišel i králův bratr, sám od
sebe, bojovník statný:
vědělť ve hrudi své, jak
bratr je zanesen prací.
Všichni tu obstoupli býka a ječného
nabrali zrní,
mocný pak vládyka mužstva se
modlil ve středu jejich:
„Slavný, veliký Zéve, tam na
nebi, vladaři mraků,
nechať nezajde slunce a
nepřijde večerní soumrak,
dřív než Priamův krov bych
povalil, od kouře černý,
s výše, a krásné dveře mu
spálil planoucím ohněm,
dřív než Hektorův háv bych
roztrhal na samé kusy
na hrudi ostrým kopím, a
četní druzi kol něho
na tvář do prachu padli a do
půdy zaryli nehty!“
Řekl, však Kronovec Zeus té prosby mu
neplnil ještě,
přijal sic od nich žertvu,
však bez konce stupňoval strasti.
Když pak skončili prosbu a ječmen
vysypán všechen,
zvířatům nadzdvihli hlavy, je
skláli a kůži jim stáhli,
vyřízli ze stehen maso a
kolem je pokryli lojem,
v dvojí jej složivše vrstvu,
a čerstvé maso naň dali.
Potom bezlistým dřívím to nadobro
pálili všecko.
Předkrmí nabodli potom a
drželi nad žárem ohně.
Když pak ze stehen maso již spálili,
předkrmí snědli,
krájeli ostatní maso, a na
rožně nabodše kusy,
pozorně upekli všecky a potom
stáhli je s rožňů.
Jakmile skončena práce a jídlo již
hotovo bylo,
jedli a z hostiny duch měl
radost, dělené stejně.
Achaiové
chystají se do boje
Když pak žízeň a hlad již
nadobro zahnali všichni,
Nestór, Gerénský jezdec, k
nim počal mluviti takto:
„Slavný Átreův synu, ty mocný
vládyko mužstva,
teď již nemařme čas svým
hovorem, ani už dlouho
nechtějme odkládat čin, jejž
bůh nám na ruku dává.
Vzhůru! Ať héroldi jdou, ať
po lodích svolají mužstvo
Achaiův oděných kovem, by
opět sešlo se vojsko.
My ale, jak jsme tu vesměs, se
achajským táborem širým
rozejděm, bychom co nejdřív
se v prudkou pustili bitvu!“
Pravil, a Átreův syn byl srozuměn,
vládyka mužstva:
héroldům zvučných hlasů dal
rozkaz svolati mužstvo
Achaiů kadeří dlouhých, by
ihned chystali bitvu;
tito je volali tedy, a vojsko
se scházelo kvapem.
Vládcové živení Diem, již kolem
vladaře byli,
s rychlostí řadili vojsko, a
Pallas tam jiskrných zraků
převzácnou aigidu měla, vždy
nesmrtnou, nestárnoucí,
s které vůkol sto střapců se
třepetá z ryzího zlata,
všecky jsou pleteny krásně a
každý je v ceně sta býků.
Z aigidy sršela zář, jak Pallas
kvapila vojskem,
budíc vojíny v pochod a
každému vštípila sílu,
aby pak válčil stále a s
Trójany zápasy sváděl.
Rázem každému boj byl milejší, nežli
se vrátit
do milé otcovské země a
odplout na dutých lodích.
Jako je viděti zář už zdaleka,
sžíhá-li zhoubný
požár na vrchu hor svým ohněm
rozsáhlé hvozdy,
podobně z množství kovu, jak
kupředu kráčela vojska,
daleko zářící třpyt skrz
nadvzduší do nebe vnikal.
Nejinak křídlatí ptáci, když v četných
přiletí hejnech,
jeřábi, divoké husy a labutě
s dlouhými krky,
na lýdské Ásijské louce kol
Kaystru, proudivé řeky,
lítají vpravo i vlevo a
peruťmi svými se pyšní,
kupředu sedají s křikem, že
louka se ozývá hlučně,
podobně od lodí dutých a od
stanů zástupy mnohé
v údolí skamanderské se
valily, pod nimi země
duněla strašným zvukem, jak
kráčeli, muži i koně.
Na louce skamanderské pak stanuli,
zdobené květy,
bez počtu — bylo jich tolik,
co z jara je listí a květů.
Kolik je nesčetných much,
když v hustých slétnou se hejnech,
v pastýřské ohradě stájní se
hemžíce semo i tamo,
v jarní čas, když nádoby jsou
zas plněny mlékem,
tolik naproti Tróům se
stavělo v rovině širé
Achaiů kadeří dlouhých a
dychtilo rozdrtit soky.
Jako as stáda svých koz, jež
kolem se porůznu pasou,
pastýři rozdělí snadno, když
někdy se na pastvě smísí,
podobně vůdci sem tam své
vojíny různili v řady
na pochod v lítou seč.
V
jich středu syn Átreův mocný
hlavou i pohledem svým byl
podoben vladaři blesků,
pásem byl Areu roven a prsoma
Poseidónu.
Jako
je ve stádě býk, jenž nejvíc vyniká ze všech,
tur — ten ze všech krav, když
sejdou se, vyniká nejvýš,
takovým Átreův syn byl
vytvořen od Dia tenkrát;
vynikalť v takém množství a
vyčníval nade vše reky.
Výčet
achajského loďstva
Nyní mi povězte, Músy, jež
bydlíte v olympských domech,
neboť jste bytosti božské,
jste při všem, všecko i víte,
my však pouhou zvěst jen
slyšíme, aniž co víme,
kteří vůdcové vojska a
vladaři Danaů byli.
Počtu bych nemohl říci ni zevrubně
vyčísti jména,
kdybych i deset měl úst, měl
deset jazyků v ústech,
hlas měl nezničitelný a v
prsou kovové plíce,
kdybyste, Olympské Músy, jež
bouřného Dia jste dcery,
neřekly počtu mi všech, kdož
pod hradby Ília přišli.
Nejdřív korábů pány i veškeré
koráby vyčtu:
Boiótů Péneleós a Léitos vůdcové byli,
potom i Prothoénór a Klonios,
Arkesiláos —
všech, jimž skalnatá Aulis i
Hyrié obydlím byly,
také Schoinos a Skólos a
Eteón stráněmi hojný,
Thespeia město a Graia a
rovinný Mykaléssos —:
oněch, kdo bydlili v Harmu a
v Erythrách, Eilesiu,
ve městě Eleónu a v Hýle a v
Peteónu,
v Ókale, v Medeónu, jenž
velmi je výstavné město,
v Eutrési, Kopách a v Thisbě,
kde hojnost holubů žije,
ve městě Korónei a v
travnatém Haliartu,
všech, již v Platai byli, kdo
v Glísantě obydlí měli,
také, kdo v Dolních Thébách
byl usídlen, výstavném městě,
v Onchéstu, svatém sídle, kde
háj má Poseidón skvostný,
oněch, kdo v Midei byli a v
bohaté révovím Arně,
v nejzazším Anthédoně, kdo
bydlil v přesvaté Níse.
Jejich padesát lodí tam připlulo, do
každé lodi
po stu a dvaceti celkem se
vměstnalo Boiótů jarých.
Kdo byli v Asplédonu a v
minyjském Orchomenu,
vůdcem byl Askalafos a
Jalmenos, z Area rodem,
matka jich Astyoché je
zrodila, cudná to panna,
v paláci Aktora vládce, když
do horní vstoupila síně,
Areu, silnému bohu, jenž
potajmu v lásce ji objal.
Třicet korábů dutých jim v řadách k
Íliu plulo.
Schedios s Epistrofem byl
vévodou fóckého mužstva,
Ífíta, chrabrého reka, to
synové, z Naubola rodem,
kterýmžto Kyparissos a Pýthó,
skalnaté sídlo,
Panopeus obydlím býval i
přesvatá Krísa i Daulis,
kterým v Anemórei byl
příbytek, v Hyampoli,
kteří při jasné řece své
obydlí, Kéfísu, měli,
kteří v Lilai dleli, jež u
zdroje Kéfísu leží.
Čtyřicet černých lodí s tím
lidem k Íliu plulo.
Vůdcové fócké řady teď horlivě stavěli
v šiky,
které se chystaly v boj blíž
Boiótů, po levém boku.
Nad Lokry rychlý Aiás, syn
Oileův, tehdy byl vůdcem —
menší, ne tak velký jak Aiás
Telamónovec,
nýbrž daleko menší, ba malý,
s brněním lněným,
avšak z Hellénů všechněch i z
Achaiů nejlepší kopím.
Bydlili v Opoentu a Kalliaru a Kýnu,
jiní v Augeiách luzných a v
městech Bésse a Skarfě,
jiní v Throniu, Tarfě, kol
ručeji Boagria.
Čtyřicet černých lodí s tím rekem k
Íliu plulo
Lokrů, jejichžto sídlo je
naproti Euboi svaté.
Kteří v Euboi byli, lid
Abantský, dýšící silou,
v Chalkidě, v Eiretrii a v
Histjai, bohaté hrozny,
v Kérinthu na břehu mořském a
v strmé osadě Díu,
kteří v Karystu byli a ve
Styrech měli své sídlo,
těmto zas Elefénór byl
vévodou, Areův soudruh,
zrozený z Chalkódonta, král
Abantů zmužilých v boji.
Rychlí s ním Abanti táhli,
však s dlouhými vlasy jen vzadu,
statní v zápase kopím, již
oštěpy napřaženými
dychtili odpůrcům svým kol
prsou prorazit krunýř.
Čtyřicet černých lodí s jich vůdcem k
Íliu plulo.
Kteří v Athénách měli své
obydlí, výstavném městě,
v území Erechthéa, jejž
bohyně Athénská Pallas
pěstila, Diova dcera, a živná
ho zrodila země —
v Athénách dala mu sídlo v
svém vlastním bohatém chrámě,
kdež jej žertvami býků a
beranů smiřovat hledí
po každé athénská mláď, když
rok zas s rokem se sejde —
těmto syn Peteóův byl
vévodou, Menestheus vládce,
jemuž naprosto nikdo se
nerovnal z pozemských lidí
v řadění potahů s koňmi a
oděnců chráněných štíty;
Nestór byl jediný sok, však
ten byl staršího věku.
Padesát černých lodí s tím rekem k
Íliu plulo.
Aiás ze Salamíny měl s sebou
dvanácte lodí,
které postavil v místě, kde
athénské stanuly šiky.
Kteří bydlili v Argu a v Tíryntě
hrazeném pevně,
v Asině, Hermioně, jež u
velké zátoky leží,
v Troiziéně, v Éionách i ve
vinném Epidauru,
kdo byli v Aigíně sídlem a v
Másétu, Achajci jaří,
těmto zas Diomédés byl
vévodou, hrdina statný,
také Sthenelos rek, jenž
pocházel od Kapanéa,
třetí pak Euryalos je
provázel, podobný bohům.
Mékistheus jeho byl otec, muž
vladař, z Talaa rodem.
Všickni ti pod Diomédem šli
do války, hrdinou statným.
Korábů osmdesáte s tím lidem k Íliu
plulo.
Všem, již v Mykénách měli své
obydlí, výstavném městě,
v Korintě bohatství plném a v
Kleónách výstavných krásně,
v luzné kdo Araithyrei a v
Orneiách měli své sídlo,
ve městě Sikyónu, kdež
Adréstos vladařil dříve,
oněm, kdo v Hyperésii a ve
strmé Gonoesse,
kteří v Pelléně byli, kdo
sídlo své v Aigiu měli,
po celém Aigialu a v okolí
Heliky širé,
vévodil Agamemnón stu
korábův, přemocný vládce,
Átreův syn — s ním lid šel
nejlepší, nejčetnější,
k Íliu — potom i sám, vzav na
sebe odění třpytné,
pyšně se rozhlížel kol, bylť
ze všech nejlepší reků,
poněvadž byl z nich první a
největší družinu vedl.
V kotlině lakedaimonské kdož
bydlili, rozsedlin plné,
ve Fáře, Spartě i Messe, v
níž hojnost holubů žije,
kdo měl v Brýseiách sídlo a v
Augeiách, líbezném městě,
kdo byl v Amyklách, v Helu,
jenž leží na břehu mořském,
kdo byl v lakónské Lai neb v
okolí Oitylu bydlil,
těmto zas Meneláos byl
vévodou, bojovník statný,
nad loďmi nad šedesáti.
Ti
zvláštní tvořili vojsko,
kterým procházel sám, své
vlastní odvaze věře.
Nutkal vojíny v boj, vždyť
hořel žádostí v srdci,
aby již Heleny své jim
splatil vzdechy a trýzeň.
Kteří sídlili v Pylu a v Áréně,
líbezném městě,
kdo měl za sídlo Thryon, brod
alfejský, výstavné Aipy,
kterým Kyparisséeis a élidská
Amfigeneia,
Pteleos město a Helos a
Dórion, u něhož Músy
s Thamyrem, pěvcem thréckým,
se potkavše, vzaly mu zpěvnost,
jdoucímu od Oichalie a Euryta
oichalského,
neboť drze se chlubil, že
zvítězí, kdyby i chtěly
pět s ním o závod Músy, jež
bouřného Dia jsou dcery.
Z hněvu mu odňaly hlas — tím ovšem
vzaly mu také
božský zpěv, dar hudby mu též
byl s paměti smazán.
Těch zas Nestór kmet byl
vévodou, Gerénský jezdec.
Dutých devadesáte mu v řadách korábů
plulo.
Kdo byli v arkadské zemi a pod
strmou Kyllénskou horou,
při rovu Aipyta krále, kde
lid jest válčící zblízka,
Feneu, v Orchomenu, jenž
četným je bohatý bravem,
ve městě Stratii, v Rípě a v
Enispě šlehané větry,
kteří v Tegei dleli a v
líbezné Mantinéi,
kteří též v parrhasském kraji
a v Stymfélu obydlí měli,
těchto byl Agapénór, syn
Ankaiův, velitel mocný,
spravuje šedesát lodí, a
četní do lodi každé
arkadští mužové vstoupli, již
dobře se vyznali v bitvách,
neboť sám Achaiů král jim
daroval, vládyka mužstva,
koráby palubou kryté, by
třpytné přepluli moře,
slavný Átreův syn, vždyť
plavectví nebyli zvyklí.
Kteří však v Búprasiu a v Élidě
bydlili skvělé,
kolika Hyrmíné zemím jest
hranicí, Ólenská skála,
kolika Aleision a Myrsinos,
ležící nejdál,
ti měli vůdců čtvero, a deset
za každým vůdcem
rychlých korábů plulo, a
mnozí v ně Epejci vešli.
Jedni z nich od Amfimacha a Thalpia
vedeni byli,
ten byl z Kteata syn, ten z
Euryta — z Aktora vnuci,
třetích syn Amarynkeův byl
velitel, Diórés silný,
čtvrtí pod Polyxeinem šli do
války, podobným bohu,
vzešlým od Agasthena, jenž
pocházel z Augeia vládce.
Kdokoli od Dúlichia a z Echín
posvátných přišli,
lidnatých za mořem výsep, jež
naproti Élidě leží,
těm syn Fýleův, Megés, byl
vévodou, Areu rovný,
jemužto jezdec Fýleus, muž
Diovi milý, byl otcem,
z hněvu však na otce svého se
stěhoval do Dúlichia.
Čtyřicet černých lodí s tím rekem k
Íliu plulo.
Odysseus, chrabrý rek, byl
velitel nad Kefallény,
kteří v Ithace byli a v
Néritu chvějícím listy,
na Krokylejské výspě a drsné
na Aigilipě.
Kdo byl v Zakynthu sídlem neb bydlil
na výspě Samu,
kteří na souši byli a
protějším pobřeží mořském,
těchto byl Odysseus vůdcem,
jenž Diu byl důmyslem roven.
Dvanácte hrdina ten měl korábů
červených lící.
Aitólů vůdcem byl Thoás, syn
vládyky Andraimona,
kteří v Pleuróně byli a v
Ólenu, Pyléně sídlem,
v Chalkidě, pomořském městě,
a skalnatém na Kalydóně.
Oinea, chrabrého reka, už nebyli
synové živi,
sám též naživě nebyl ni rusý
už Meleagros,
tož bylo Thoantu dáno, by nad
lidem aitólským vládl.
Čtyřicet černých lodí s tím rekem k
Íliu plulo.
Kréťané s Ídomenéem šli do
války, oštěpem slavným,
všichni, kdo bydlili v Knósu
a v Gortýně, hrazeném pevně,
v Mílétě městě a v Lyktu a v
Lykastu bílého lesku,
také v Rhytiu, Faistu, jež
města jsou k bydlení vhodná,
jiným, kdo na Krétě bydlí, v
níž měst jest čítáno ke stu,
těm tedy Ídomeneus byl
vévodou, oštěpem slavný,
Mérionés jak Arés, bůh
válečný, vražedník mužů.
Černých osmdesáte s tím lidem korábů
plulo.
Z Rhodu pak Tlépolemos, syn
Héráklův, krásný a velký,
devět přiváděl lodí a
Rhoďany, vojíny mužné.
Kdo měli na Rhodu sídlo a na tři se
dělili kmeny,
v Lindu a v Iélýsu a v
Kameiru bílého lesku,
ti tedy pod Tlépolemem šli do
války, oštěpem slavným,
kterého Astyocheia kdys
Héráklu silnému počla.
Z Efyry od Selléentu, když
mnohá pobořil města
reků živených Diem, ji za
choť si přivedl domů.
Když pak vychován byl v svém paláci
stavěném pevně,
otcův vlastní strýc byl
zakrátko od něho zabit,
hrdina Likymnios, již
stárnoucí, Areův soudruh.
Nakvap si vystavěv lodi a
hojné shromáždiv mužstvo,
vyhnanec, na moře vstoupil,
vždyť synové druzí a vnuci
silného Hérákléa mu za vraždu
hrozili pomstou.
Přišel pak na cestách svých až na
Rhodos, snášeje strasti.
Na tré podle svých kmenů lid
od něho usídlen všechen.
Záhy pak Kronovec Zeus, jenž
vladaří bohům i lidem,
ve velkou pojal ho lásku a
ohromným zahrnul jměním.
Níreus z ostrova Sýmy tři
souměrné přivezl lodi,
Níreus, jenž z Aglaie matky a
Charopa vládce se zrodil,
Níreus, nejhezčí muž, jenž
pod hradby Ília přišel,
ze všech Danaů druhých, krom
Achilla, slavného reka,
jenomže sláb byl tělem a
skrovné bylo s ním mužstvo.
Kdokoli z Nísýru výspy a z
Krapathu byli a Kasu,
z Kou kdo Eurypylova a z
ostrovů Kalyden byli,
Feidippos všechněm těmto a
Antifos vůdci se stali,
Thessala synů to dvé, jenž
pocházel z Hérákla vládce.
Třicet korábů dutých jim v řadách k
Íliu plulo.
Nyní vypočtu lid, jenž v
pelasgickém byl Argu,
kteří v Alopě, v Alu a v
Tréchíně měli své sídlo,
ve Fthíi, v Helladě širé, v
níž krásné ženy se rodí,
Helléni, Myrmidonové i
Achajci zvali se jménem.
Vévodil nad jejich loďmi rek
Achilleus, nad padesáti.
Bojů však plných smutku z
nich žádný na mysli neměl,
chybělť rek, jenž vedl by v
boj jich bojovné řady:
slavný Achilleus rychlý teď u
lodí nečinně seděl,
pro dívku kadeří krásných se
hněvaje, Brísovu dceru,
kterou si v Lyrnéssu vybral,
když mnohé vytrpěl strasti,
Lyrnéssos vyvrátiv z kořen a
thébské mohutné hradby,
usmrtiv Epistrofa a Mynéta,
oštěpem slavné,
syny to Euénovy, jenž
pocházel ze Selépia.
Pro tu tam meškal a lkal — však brzy
měl povstati opět.
Kdo měl Fylaku sídlem a Pýrasos
zdobený květy,
svatý to Démétřin okres, a
Ítónu, matku to bravu,
Antrón, pomořské město, a
Pteleos posetý travou,
těch zas Prótesiláos byl
bojovným vojvodou dříve,
dokavad žil, však černá zem
jej tehdy už kryla.
Po něm zůstala choť, jež
tváře si drásala žalem,
zůstal i bezdětný dům.
Jej zabil dardanský vojín,
právě když se své lodi chtěl
seskočit — z Achaiů první.
Bez vůdce nebyli přec, byť po
králi velice prahli,
nýbrž velení vzal rek
Podarkés, Areův soudruh.
Otec mu Ífiklos byl, syn
Fýlakův bohatý bravem,
chrabrého Prótesiláa to z
jedněch rodičů bratr,
mladší zrozením svým — bylť
nad něho lepší a starší
bojovný Prótesiláos, muž
hrdinský — nikterak tedy
nebyl bez vůdce lid, byť po
něm, rekovi, prahl.
Čtyřicet černých lodí s tím rekem k
Íliu plulo.
Kteří ve Ferách byli, kde
Boibéjské leželo pleso,
také v Glafyrách, Boibě a v
Iólku, výstavném městě,
nad těch koráby velel syn
Admétův, nad jedenácti,
Eumélos. Admétu králi jej
zrodila vznešená paní,
Alkéstis, nejhezčí z dcer,
jež vladař Peliés zplodil.
Oněm, již v Thaumackém městě a v
Méthóně obydlí měli,
ve městě Meliboi a v drsnatém
Olizóně,
Filoktétés byl vůdcem, jenž
mistr byl ve střelbě z luku.
Sedm jen korábů měl, však
padesát veslařů v každý
vstoupilo, mistrů v střelbě,
a tím též v zápase silných.
On však na výspě meškal a kruté útrapy
snášel,
na svatém ostrově Lémnu, kdež
od synův achajských nechán,
ranou trápen jsa zlou, již
had mu byl zasadil vodní.
On tam ležel a lkal — však zakrátko na
Filoktéta
u svých korábů dutých si
Achajci vzpomenout měli.
Bez vůdce nebyli přec, byť po králi
velice prahli,
vedlejší Oileův syn, rek
Medón, velení převzal,
kterého bořitel měst, král
Oíleus, z choti měl Rény.
Kteří bydlili v Trikce a v
Ithómě terasovité,
kdo patřil do Oichalie, v níž
Eurytos oichalský vládl,
nad těmi velení mělo dvé
synův Asklépiových,
Macháón, Podaleirios, již
výborní lékaři byli.
Třicet korábů dutých jim v řadách k
Íliu plulo.
Lid, jenž do Ormenia byl
příslušný, do Asteria,
kdo byl při Hyperei a na
bílých Titanu vrších,
pod synem Euaimonovým šel do
války, pod Eurypylem.
Čtyřicet černých lodí s tím rekem k
Íliu plulo.
Všichni, kdo v Argisse byli a v
Gyrtóně obydlí měli,
v Ortě a v Élóně městě a
patřili do Olossona,
vedeni od Polypoita, šli do
Tróje, chrabrého v bojích,
syna to Peirithoova, jejž
Kronovec nesmrtný zplodil:
slavná Hippodameia jej počala
Peirithoovi,
v onen památný den, když
kosmaté divochy ztrestal,
které z Pélia vyhnal a
zatiskl k aithícké zemi,
nikoliv sám, bylť s ním též
Leonteus, Areův soudruh,
chrabrého Koróna syn, jenž
opět se z Kainea zrodil.
Čtyřicet černých lodí s tím lidem k
Íliu plulo.
Gúneus zrozený v Kyfu měl s
sebou dvacet dvě lodi,
s nímžto šli Eniénové a
udatný Peraibů národ,
kteří si zřídili byt kol
Dódóny, drsnaté zimou,
kdo též pěstili pole kol
luzného Titarésia,
řeky, jež krásným proudem se
do řeky Péneiu vlévá;
s Péneiem stříbrných vírů
svých vod však nemísí v jedno,
nýbrž jak nějaký olej se
rozlévá po jeho vrchu,
výtok jsa styžských vod, jež
hrozným jsou přísahy svědkem.
Prothoos nad Magnéty, syn
Tenthrédonův, byl vůdcem,
kteří bydlili v místech, kde
Pélion chvějící listím,
kde též Péneios jest — těm
velel Prothoos rychlý.
Čtyřicet černých lodí s tím rekem k
Íliu plulo.
Ti tedy vůdcové vojska a vladaři
Danaů byli;
který však z nich byl
nejlepší všech, rač, Múso, mi říci,
z mužů samých i koní, již
připluli s Átreovci!
Z koňů nejlepší byli, jež syn kdys
Férétův míval,
teď je však Eumélos řídil —
ti letěli rychle jak ptáci,
téhož věku a srsti a se
hřbety stejnými na vlas.
Apollón Stříbrnoluký je vychoval v
pérejské zemi:
byly to kobyly obě a nosily
Areův postrach.
Z mužů Telamónovec byl daleko nejlepší
ze všech,
dokud se Achilleus hněval —
neb ten měl největší sílu.
Tací byli i koně, již vozili
Achilla reka.
Avšak hrdina tento byl u křivých
korábů mořských,
nečinný, na Átreovce jsa
rozhněván, vladaře lidu,
jeho pak bojovné mužstvo se
chodilo na příboj mořský
bavit házením disku a vrháním
oštěpů lovčích,
nebo i střelbou z luku — a
koně tam u vozu každý
klidně si škubal jetel neb
miřík rostoucí v mokru.
Povozy, pečlivě kryté, tam pánům
nečinně stály,
ve stanech, poněvadž muži,
když bojovný chyběl jim vůdce,
sem tam táborem vojsk jen
chodili, bez boje jsouce.
Kráčel voj, jak veškerá žeň když
požárem vzplane,
pod ním duněla zem jak pod
Diem, vladařem blesků,
kdykoliv na Tyfóea se
hněvaje, půdu kol šlehá,
v Arimech, u nichžto má, jak
praví se, Tyfóeus lože —
podobně od jejich noh, jak
kráčeli, duněla půda,
silně, a s velkým kvapem si
plání razili cestu.
Pochod
Trójanů. Výčet jejich vojsk
Íris rychlá jak vítr tou
dobou s poselstvím přišla
od Dia bouřného k Tróům a
zprávu jim nelibou nesla.
U brány králova domu se ve schůzi
radili právě
Trójané v hromadu shluklí, i
mladí muži i starci;
Íris rychlá v běhu tu ke
králi přišla a řekla,
hlasem Polítu rovná, jenž syn
byl Priama vládce —
ten byl na zvědách právě, a
nohám střelhbitým věře,
na vršku mohyly číhal, v níž
pohřben kmet Aisýétés,
kdy asi ze svých lodí se
vyhrne achajské vojsko.
Jeho si podobu vzavši, dí Íris ve běhu
rychlá:
„Pořád milé ti jsou jen
daremné řeči, ó starče,
jako by dosud byl mír — vždyť
povstala urputná bitva!
Já přec často a často se
účastnil zápasů mužů,
avšak tolik lidstva — a
takého — nikdy jsem nezřel.
Vždyť jich bez počtu jest,
jak na stromech listí neb písku,
když tak táhnou plání, by
válčili naproti městu.
Tebe však vybízím zvlášť, ó Hektore,
takhle to učiň:
množství spojených vojsk jest
v našem velikém městě,
řeč však různá je lidí, již
světem jsou rozseti všude:
těm nechť velitel jejich vždy
poroučí, který je vede,
lid svůj rozdělí v čety a pak
jej vyvede k bitvě.“
Hektór poznav dobře, že bohyně mluvila
k němu,
ihned rozpustil sněm — lid
honem pro zbraně kvapil.
Dokořán odemkli bránu a vojsko se
hrnulo z města,
pěšky i na svých vozích, a
velký se ozýval lomoz.
Strmý jakýsi vršek se zdvíhá v popředí
města,
stranou, na širé pláni, a s
každé strany je volný;
smrtelní ovšem lidé mu říkají
Batieia,
bozi však Myríny rov, jež
bývala obratná v boji;
tamo se zástupy Tróův a
spojenců dělily v řady.
Velký jiskřící přilbou byl Tróů
velitel Hektór,
Priamův syn, s ním lid byl
nejlepší, nejčetnější,
který k boji se řadil, jsa
dychtiv zápasu kopím.
Dardanům Anchísův syn byl vévodou,
Aineiás statný,
Anchísu od Afrodíty kdys
zrozený, bohyně jasné,
která se na stráních Ídy s
ním snoubila — bohyně s mužem —
nikoli sám, šloť do boje s
ním dvé Anténorovců,
Archeloch, Akamás rek, již v
každé se vyznali bitvě.
Kteří v Zelei byli, až pod
krajním výběžkem Ídy,
zámožný trójský lid, jenž
tmavou pil z Aisépu vodu,
nad těmi slavný rek měl
velení, Lykáonovec
Pandaros, kterému luk sám
Foibos daroval kdysi.
Kdokoli z Adrésteie a z území Apaisu
byli,
kdo byli od Pityeie a od
strmé Térejské hory,
Adréstos byl jim vůdcem i
Amfíos s brněním lněným,
Meropa perkótského to synové,
kterýžto ze všech
nejlíp věstiti uměl a nechtěl
dovolit synům
do války záhubné jít — však
nechtěli poslušní býti:
sudičky mrákotné smrti je
totiž v záhubu vedly.
Kteří v Perkótě městě kol
Praktia obydlí měli,
kteří v Abýdu, v Séstu a v
Arisbě bydlili skvělé,
těmto byl Ásios vůdcem, syn
Hyrtakův, záštita mužů,
Ásios, Hyrtakův syn, jejž
přivezli z Arisby koně,
hnědí, postavy velké, až od
řeky Selléentu.
Pelasgův oštěpem slavných šly oddíly
pod Hippothoem,
ty, již mívaly byt kol
Lárisy, hrudnaté země,
vedl ten hrdina slavný a
Pylaios, Areův soudruh,
synové Pelasga Létha, jenž
pocházel z Teutama rodem.
Akamás vojíny thrécké a hrdina
Peiroos vedl,
všecky, jimž hranicí jest
svým vodstvem Helléspont proudný.
Kikonů válčících kopím byl Eufémos
velitel vrchní;
Troizénos jeho byl otec, syn
Keadův, živený Diem.
Palonů s křivými luky byl
vrchním Pýraichmés vůdcem,
zdaleka, od Amydónu, kde širý
Axios teče,
Axios, nejhezčí z řek, jež
tekou po půdě zemské.
Velení nad Paflagony měl hrdina
zmužilé duše,
z Enetů Pylaimenés, kde
divocí mezci se pasou,
všemi, již v Kytóru byli a v
Sésamu měli své sídlo,
na březích u Partheniu své
skvostné obydlí měli,
v Aigialu a Krómně a vysokých
na Erythínech.
Válčili pod Epistrofem a Odiem
Halizónové,
přišlými z Alyby dálné, kde
vzácného stříbra je domov.
Ennomos znalý ptákův a Chromis
veleli Mýsům,
ale ni věštbou z ptáků se
černé nevyhnul smrti,
nýbrž pravicí svou jej rychlý
Achilleus zabil
v řece, v níž napořád klál
též jiné vojíny trójské.
Frygové od Askania a Forkýna
vedeni byli
z dálné askánské země a
toužili po boji v seči.
Méonům opět Mesthlés a Antifos
vůdci se stali,
synové Talaimenovi, jež
Gýgajské zrodilo pleso;
také Méony vedli, již žijí
pod horou Tmólem.
Kárům mluvícím drsně se stal zas
vévodou Nastés,
těm, již v Mílétu byli a na
Fthíru, listnaté hoře,
u proudů Maiandrových a na
strmých Mykaly vrších;
od Amfimacha a Nasta byl lid
ten do boje veden,
od Amfimacha a Nasta, dvou
synů Nomíonových.
Nastés zdobený zlatem jak
dívka se do války vydal,
bláhový — žalnou zhoubu mu
nemohlo odvrátit zlato,
nýbrž pravicí svou jej rychlý
Achilleus zabil,
v řece, a zlaté šperky mu
statný hrdina odňal.
Nad Lyky hrdinský Glaukos a
Sarpédón velení měli,
přišlí z Lykie dálné, jíž
vírný protéká Xanthos.
ZPĚV
III.
2.
První den bitevní — nerozhodný
Smlouva. Paridův souboj s Meneláem
Když pak už každý kmen byl
seřazen se svými vůdci,
Trójané s velikým křikem a
povykem táhli jak ptáci.
Podobně jeřábů křik zní pod klenbou
vysokých nebes,
kteří unikše zimě a dešťům
nesmírně dlouhým,
k proudům Ókeanovým se
rozletí s velikým křikem,
nesouce zhoubu a smrt všem
mužům Pídimužíkům,
s kterými ihned zrána se v
zhoubný pouštějí rozbroj.
Zato však achajský voj šel potichu,
dýchaje silou,
s touhou v hlubinách srdce,
by jeden druhého chránil.
Nejinak na vrších hor, když
Notos rozestře mlhu,
pastýřům nijak milou, však
zloději milejší nad noc: —
tolik jenom je vidět, co
někdo by kamenem hodil —
podobně od jejich noh, jak
kráčeli, kotouče prachu
vstávaly — s velkým kvapem si
plání razili cestu.
Když tak na sebe jdouce, již
docela nablízku byli,
Paris, podobný bohům, šel do
boje Trójanům v čele,
na plecích pardalí kůži a
křivé lučiště nesa,
měl též meč, dvé kopí, jež
končila bronzovým hrotem,
kterými v pravici mával a
vyzýval veškery vůdce,
chce-li kdo tváří v tvář s
ním vejít do strašné řeže.
Bojovný Átreův syn, jak Parida
před sebou spatřil,
kterak se v popředí vojsk k
nim blíží dlouhými kroky:
jako se potěší lev, když
velké nalezne zvíře,
buďtože paroháč jelen, či
divý se naskytne kanec —
když má hlad — lev požírá
jej, byť psové ho rychlí
hleděli odtamtud zahnat a za
nimi jinoši jaří —
taktéž zaplesal on, když
Parida rovného bohům
spatřil na vlastní oči, vždyť
doufal zlosyna ztrestat:
ihned s povozu svého, i se
zbrojí, seskočil na zem.
Jakmile podobný bohům jej spatřil před
sebou Paris,
kterak se vpopředí zjevil, tu
v milém zaražen srdci,
nazpět v soudruhů dav zas
couval, prchaje smrti.
Hada-li uvidí muž, hned sebou trhne a
couvne,
v lesních úvalech horských, a
vespod se zachvějí údy:
rázem se otočí nazpět a
bledost mu pokryje líce,
takto se uchýlil zpět v dav
Trójanů hrdosti plných
Paris podobný bohům, jak lekl
se Átreovce.
Když však ho Hektór spatřil, tu
káral jej hanlivou řečí:
„Paride, krásný však špatný,
ty mamiči, po ženách vzteklý!
Ty ses narodit neměl — měl’s
neženat ze světa sejít!
Raděj i to bych volil, vždyť
mnohem by lépe to bylo,
než být předmětem hanby a
zlehčován od jiných lidí!
Ó, jak bude se smát lid danajský
kadeří dlouhých!
Mněliť, že válečník přední to
jest — svou podobou těla
překrásný — ty
však v duši ni mužnosti nemáš ni síly!
Jakpak když takový’s byl, moh’s věrné
soudruhy sebrat,
na mořských korábech svých
tak daleká proplouti vodstva,
vejít k národům cizím a z
dálné unésti země
manželku velké krásy — a
příbuznou bojovných mužů,
k pohromě vlastnímu otci, i
národu všemu i městu,
k radosti odpůrcům svým —
však na hanbu samému sobě!?
Ty tedy s vládykou Sparty se nesrazíš,
bojovným rekem!?
Poznal bys, jaký to muž, jejž
oloupil’s o ženu skvělou!
Málo ti prospěje loutna a
milosti Afrodítiny:
ten tvůj vlas, tvá krása — až
v prachu se váleti budeš!
Ale náš trójský lid jest bojácný — sic
bys už dávno,
za strasti, jichž jsi mu
zdrojem, byl oblečen v kamenné roucho!“
Paris podobný bohům mu na to dal
odpověď tuto:
„Po právu, Hektore můj, mě’s
pokáral, nikoli křivě!
Duch tvůj nezlomný jest jak
sekyra, po všecky časy,
která proniká kmenem, když
rukou umělou tesař
tesá korábní kládu — a
zvětšuje mužovu ránu,
taký bez bázně duch jest ve
tvých, Hektore, prsou.
Zlaté však Afrodíty mi nemáš
vyčítat dary!
Skvostný od bohů dar přec
nesmí zamítat člověk,
když mu ho dávají sami —
vždyť sám si ho nemůže vzíti!
Teď však, jestliže chceš, bych zápasy
sváděl a válčil,
ostatní Trójany posaď, i
veškero achajské mužstvo,
mne však do středu vojsk teď
s bojovným vládykou Sparty
sveďte, ať o jeho statky a
Helenu dáme se v zápas:
kdo z nás v zápase tom svým
vítězstvím nabude vrchu,
vezme si poklady všecky a
ženu si odvede domů;
druzí ať svatou smlouvu a
přátelství sjednají spolu:
ti ať zůstanou v Tróji, ti do
Arga, pastviště koní,
půjdou a v achajskou zem, v
níž krásné ženy se rodí!“
Hektór slyše tu řeč, byl velice
potěšen v srdci:
vstoupiv do středu vojsk, lid
trójský dozadu tiskl,
v prostředku chopiv kopí — a
rázem stanulo vojsko.
Achajci kadeří dlouhých však po něm
stříleti chtěli,
míříce střelami naň — též
kameny chtěli ho ranit:
Mohutně Átreův syn však vykřikl,
vládyka mužstva:
„Zadržte, Argejci, přec! Proč
házíte, Achajci jaří?
Hektór jiskřící přilbou, jak
patrno, něco chce říci.“
Řekl, ti nechali bitvy a utichli úplně
všichni,
rázem, i promluvil k nim rek
Hektór ve středu jejich:
„Trójané, poslyšte nyní, i Achajci
holení krásných,
co teď navrhl Paris, jímž
rozbroj tento byl vznícen:
nechať Trójané druzí i
veškero achajské vojsko
odloží krásné zbraně a dají
je na zemi živnou,
bojovný vládyka Sparty a
Paris ve středu jejich,
samotni, o všecky statky a
Helenu dají se v zápas,
kdo z nich v zápase tom svým
vítězstvím nabude vrchu,
vezme si poklady všecky a
ženu si odvede domů,
druzí pak svatou smlouvu a
přátelství sjednati máme.“
Pravil, i umlkli všichni a mrtvé
nastalo ticho,
potom však Átreův syn k nim
promluvil, bojovník statný:
„Mne teď
poslyšte též, vždyť žalost nejvíce vniká
do duše mé, však doufám, že
nyní spolu se smíří
trójský a danajský lid, vždyť
mnoho jste zkusili zlého
pro tuto rozepři moji a
zločinný Paridův skutek.
Komu pak stanoven jest z nás
obou záhubný osud,
ten nechť pozbude žití — však
ostatní smiřte se rychle!
Přineste bílou ovci a černého berana v
oběť
Slunci a bohyni Zemi, my
jiného Diovi dáme.
Přiveďte Priama vládce, ať vykoná
přísahu tady,
sám, vždyť synové jeho jsou
nevěrní lidé a zpupní:
mohli by zpurností svou pak
Diovy přísahy zmařit,
poněvadž mladší muž má
vrtkavé smýšlení vždycky!
Když však s nimi je kmet, ten
napřed i dozadu hledí,
kterak by oběma stranám to
obzvlášť na prospěch bylo.“
Řekl, a trójské mužstvo i
danajské zplesalo v srdci,
neboť naději mělo, že
strastné války se zbaví.
Zdrželi po všech řadách své povozy,
sestoupli sami,
zbroj svou se sebe svlékli a
na zem ji před sebe kladli,
zhuštěně, ke zbroji zbroj,
jen malý prostor je dělil.
Hektór, Priamův syn, dvé poslů do
Tróje poslal,
přinést jehňata rychle a
pozvat Priama krále.
Přemocný Átreův syn pak také vypravil
posla
k achajským dutým lodím, a
kázal přinésti jehně.
Neváhal vyslaný posel, jsa
poslušen slavného vládce.
K Heleně bělostných loktů vtom
přistoupla s poselstvím Íris,
podobná Láodice, jež mocného
Anténorovce,
vládyky Hikesáona, tím časem
manželkou byla,
kteroužto ze všech dcer měl
Priamos nejkrásnější.
Našla ji v komnatě právě, jak velké
tkanivo tkala:
dvojitý nachový šat, v nějž
mnohé všívala bitvy
Trójanů, statných jezdcův, a
Danaův oděných kovem,
které snášeli pro ni, když
Arés je ranami stíhal.
Íris
rychlá v běhu k ní přistoupla blíže a řekla:
„Sem pojď, milená dívko, ať uzříš
podivné činy
Trójanů, statných jezdcův, a
Danaův oděných kovem,
kteří na pláni trójské teď
před chvílí naproti sobě
chystali slzavý zápas a
toužili po zhoubné bitvě.
Ti teď mlčky tam sedí — a nadobro
přestala bitva —
opřeni o štíty své — tkví
dlouhé oštěpy v zemi.
Ale tvůj manžel Paris a bojovný
vládyka Sparty
dlouhými oštěpy svými se o
tebe potýkat budou:
tomu, kdo zvítězí v boji, pak
milou manželkou budeš.“
Tak tedy bohyně řekla a sladkou v ní
vzbudila touhu
po jejím dřívějším choti i po
městě, rodičích vlastních.
Ihned bělostnou rouškou si Helené
zakryla líce,
kvapem z komnaty vyšla a
drobnou ronila slzu,
avšak nikoli sama — dvé žen s
ní kráčelo cestou,
Aithré to Pitthéovna a
Klymené výrazných zraků.
Záhy se blížily k místu, kde
Skajská se zdvíhala brána.
Kolem Priama krále rek Panthoos,
Thymoités stařec,
Klytios, Hiketáón, druh
Areův, statečný Lampos,
Anténór, Úkalegón, dva mužové
nad jiné moudří,
všickni to starší lidu, tam
seděli nad Skajskou branou.
Stářím přestali válčit, však
zdatní řečníci byli,
cikádám podobni jsouce, jež
za léta na větvích stromů
sedí porůznu v háji a tenkým
zpívají hlasem;
podobně trójští vůdci tam na
věži seděli spolu.
Jakmile spatřili starci, jak kráčí
Helené k věži,
šeptem perutnou řeč druh ke
druhu mluvili takto:
„Není divu, že Trójští i Achajci
holení krásných
chtějí pro takou ženu tak
dlouhé snášeti strasti:
úžasně vzezřením svým jest
věčným bohyním rovna!
Ale ač taková jest, ať raději
odpluje s loďmi,
sice tu dítkám i nám též v
budoucnu zůstane k zhoubě!“
Řekli, a Priamos sám zval Helenu
hlasitě takto:
„Pojď sem blíž, mé dítě, a
tuhle si usedni ke mně,
uvidíš prvního chotě a
příbuzné, přátele jeho!
Ničím nejsi mi vinna — jen
bohové jsou mi tím vinni,
kteří mi uvedli v zem ten
slzavý s Achajci zápas.
Nuž teď řekni, kdo jest ten hrdina
obrovský tamhle — kdo
to tam jest, ten danajský muž
tak krásný a velký?
Ovšem jsou tam i jiní, a
větší o celou hlavu,
ale tak krásného muže jsem
neviděl na vlastní oči,
ani tak důstojného — ten muž
se podobá králi.“
Helené, vznešená paní, mu odvece
těmito slovy:
„S úctou před tebou stojím a
se studem, drahý můj tcháne:
měla jsem strašnou smrt radš
voliti, nežli s tvým synem
přijít a ložnici svou — své
vlastní příbuzné zradit,
dcerušku, rozmilé dítě, a
drahé přítelky svoje!
To se však nestalo tehdy, a
proto se rozplývám v slzách.
Já však povím ti teď, nač ptáš se a
zvědět to žádáš:
Tohle je Átreův syn, ten
mocný Danaů vladař,
který je výborný vládce i
silný kopiník v boji,
také švagrem mi býval, mně
nestoudné, ačli kdy býval.“
Takto mu dí; pak provolá kmet, pln
podivu nad ním:
„Blažený Átreovče, ty miláčku
štěstí a bohů!
Opravdu, velký ti dav jest
poddán Achajců jarých!
Já přec i ve fryžský kraj
kdys zavítal, bohatý révou,
Frygů, rychlých jezdců, jsem
spatřil nesmírný počet,
mužstvo to Otréa krále a
Mygdona rovného bohům
na březích u Sangaria, jak
táborem leželi tenkrát,
— bylť jsem i já k nim čítán,
jsa jejich spojencem války,
tehdy když Amazonky jim
mužatky do země vpadly —
nebylo jich však tolik co
Achaiů jasného zraku.“
Pohleděv na Odysséa, zas po druhé
tázal se stařec:
„Také mi o tomhle pověz, má
dceruško, kdo to je asi:
sic jest o hlavu menší než
vládyka z Átrea vzešlý,
avšak, jak se mi zdá, jest v
ramenou širší a prsou,
veškerá výzbroj jeho mu leží
na zemi živné,
sám jak stádní beran se
prochází řadami mužstva —
mně aspoň připadá tak jak
beran s bohatou vlnou,
který také tak chodí svým
stádem bělostných ovcí.“
Helené zrozená z Dia mu na to zas
odvece takto:
„To jest Láertův syn, muž
důvtipný, Odysseus jménem,
který v Ithace kdys byl
vychován, ostrově skalném,
znalý všemožných spádů a také
záměrů chytrých.“
Anténór, rozumný muž, jí na to
dal odpověď tuto:
„Věru je pravdivá řeč, již
nyní’s, Heleno, řekla,
neboť také už k nám kdys
slavný Odysseus přišel
s bojovným vládykou Sparty,
stran tebe byv do Tróje poslán.
Já jsem je za hosty přijal a
ve svém pohostil domě.
Tu jsem vzrůst jich poznal a
rozvážné záměry jejich.
Kdykoli ve schůzi lidu se
ocitli na sněmu trójském,
Átreův syn, jak stáli, byl
širší rameny svými,
avšak sedli-li k sobě, tu
Odysseus statnější býval.
Když pak se jali svá zdání a návrhy
rozkládat lidu,
tehdáž Átreův syn jen
stručnými hovořil slovy,
málo a zvučným hlasem, a
dlouhých nemluvil řečí,
také naprázdno nikdy — ač
rodem byl o mnoho mladší.
Když však se svého místa se důvtipný
Odysseus zvedl,
stanul, pohleděl dolů a do
země upřel své zraky,
žezlem, které měl v ruce, ni
kupředu nehnul ni nazpět,
nýbrž je ztrnule měl jak
nějaký bez smyslů člověk —
řekl bys, že je to morous neb
nějaký takový hlupák.
Ale když mohutný hlas již konečně
vyrazil z prsou, slova
mu plynula z úst, jež vločkám
se rovnala sněžným —
tehdy by s rekem tímto se
žádný nemohl měřit.
Pak jsme už nežasli tolik,
když chování jeho jsme znali.“
Aianta potom spatřiv, zas po
třetí tázal se stařec:
„Kdopak to tamhle zas jest,
ten Danaj krásný a velký,
vyniklý nad druhé hlavou a
širými rameny svými?“
Helené táhlého roucha mu odvece,
vznešená paní:
„Toť jest obrovský Aiás, ó
Priame, Achaiů hradba;
s Kréťany Ídomeneus jak bůh
zas na druhé straně
stojí, a krétští vůdci jsou
hromadně okolo něho.
Bojovný Átreův syn jej
častokrát jakožto hosta
přijal v paláci našem, když
někdy se připlavil z Kréty.
Všecky sic ostatní vidím a též bych
mohla je poznat,
Achajce jasných zraků, a
jejich jména ti říci,
jenom nemohu dvou tam
zhlédnout, vévodů lidu,
Kastora statného v jízdě a
Polluka v zápase pěstním,
vlastní to rodné bratry, jež
jedna mi zrodila matka.
Cožpak z luzné Sparty se nechtěli k
výpravě přidat?
Či snad na lodích mořských se
také vydali k Tróji,
avšak zápasu mužů se nyní
účastnit nechtí,
z výtek a han snad majíce
strach, jež sypou se na mne?“
Řekla — a zatím je zem již skrývala,
dárkyně plodů,
v dálném Lakedaimoně, v jich
milé otcovské zemi.
Přísežné oběti svaté již městem
poslové nesli:
jehňátek dvé, též víno, to
potěšné ovoce zemské,
ve měchu z kozí kůže, a
Ídaios přinášel s sebou
vinné měsidlo lesklé a zlaté
poháry k tomu.
Ten pak přistoupil k starci a touto
jej oslovil řečí:
„Povstaň, Láomedontův ty
potomku, knížata zvou tě
Trójanů, statných jezdcův, i
Danaův oděných kovem,
abys sestoupil v pláň, ať
svatou sjednáte smlouvu,
poněvadž syn tvůj Paris a
bojovný vládyka Sparty
dlouhými oštěpy svými se o
ženu potýkat budou;
tomu, kdo zvítězí v boji, pak
připadne s poklady žena.
Druzí, až svatou smlouvu a
přátelství sjednáme spolu,
my tady zůstanem v
Tróji, ti do Arga, pastviště koní,
půjdou, v achajskou zem, v
níž krásné ženy se rodí.“
Pravil, i zděsil se kmet. Pak
dal hned průvodcům rozkaz,
aby mu zapřáhli koně — ti
poslechli velice hbitě.
Priamos vstoupil na vůz a zatáhl otěže
nazpět,
zároveň Anténór rek s ním
vstoupil do krásné korby.
Ti tedy Skajskou branou svůj povoz
řídili na pláň.
Ale když k trójskému vojsku a
k Achaiům konečně přišli,
sestoupli s povozu svého, a
vkročivše na zemi živnou,
do středu vojů trójských i
achajských kráčeli oba.
Mocný vládyka mužstva se ihned
pozdvihl s místa,
zvedl se Odysseus též, muž
důvtipný. Poslové statní
přísežné oběti svaté jim
sváděli, v měsidlo víno
mísili. Knížatům všem pak
nalili na ruce vody.
Vytasiv od boku svého syn Átreův
pobočný mečík,
který mu visel vždycky dle
velké mečové pochvy,
jehňatům s hlav jím uřezal
srst, již poslové statní
knížatům národů obou, i Tróů
i Achaiů, dali.
Vladař pozdvihl ruce a takto se
hlasitě modlil:
„Veliký, slavný Zéve, náš
ochránce, vládnoucí s Ídy,
Hélie, který vše vidíš a
všecko i na světě slyšíš,
Země a bohové řek, též
bohové, kteřížto lidi
zemřelé stíháte mstou, když
někdo by přisáhl křivě,
vy nám za svědky buďte a
svatost přísahy chraňte!
Kdyby snad vládyku Sparty teď Paris v
souboji zabil,
sám nechť Helenu má — též
veškery poklady k tomu,
my pak na lodích mořských
jsme ochotni odplouti domů;
rusý-li vládyka Sparty však
usmrtí Parida v boji,
Trójané poklady všecky i
Helenu vydají nazpět,
zároveň, jako je slušno, nám
Achaiům náhradu splatí,
která i příštím lidem by za
vzor platila vždycky.
Kdyby však Priamos vládce i
se svými syny se zdráhal
tuto mi náhradu dát, ač Paris
by v souboji padl,
tu bych se odhodlal já též
potom ještě tu zůstat,
o tuto náhradu válče, až
konečně vítězství dojdu.“
Pravil a tvrdým nožem syn Átreův
podřízl ovce,
potom je složil na zem, jak
naposled trhaly sebou,
když je už opouštěl život,
vždyť nůž jim sílu byl odňal.
Z měsidla brali si víno a bohům
žijícím věčně
v oběť lili je z číší a při
tom se modlili všichni.
Tu pak pravil ten onen i z achajských
mužů i trójských:
„Slavný, veliký Zéve i druzí bohové
věční,
kdokoli dřív z nás obou by
ukřivdil — naproti smlouvě,
tomu jak toto zde víno se
vylij na zemi mozek,
jeho i vlastních dítek — a
ženy ať otročí jiným!“
Řekli, však Kronův syn té prosby jim
neplnil ještě.
Priamos z Dardana rodem se ozval
ve středu jejich:
„Trójané, poslyšte nyní, i
Achajci holení krásných:
Do Tróje šlehané větry se já
již na cestu vydám,
nazpět; mně nemožno jest,
bych hleděl na vlastní oči,
kterak tu syn můj milý se
potýká s vladařem Sparty.
Diovi jest jen známo a druhým
nesmrtným bohům,
kterému z obou mužů jest
určena hodina smrti.“
Děl muž podobný bohům a jehňata
položil na vůz,
sám naň vystoupil také a
zatáhl otěže nazpět.
Vstoupil zároveň s ním též
Anténór do krásné korby.
Ti tedy zpětnou jízdou se nazpět k
Íliu brali.
Hektór, Priamův syn, pak se
slavným Láertovcem
spěchali bojiště dřív jim
vyměřit, potom však ihned
oběma metali losy, jež do
přilby kované dali,
který dříve by měl svým kopím
bronzovým hodit.
Zatím modlil se lid, svých rukou
pozdvihnuv k bohům;
tu pak pravil ten onen i z
achajských mužů i trójských:
„Veliký, slavný Zéve, náš ochránce,
vládnoucí s Ídy,
který způsobil z nich nám
oběma takovou válku,
dejž, ať zahyne nyní a
sestoupí v Hádovo sídlo,
nám však ať svatá smlouva a
přátelství nastane zase!“
Hrdina jiskřící přilbou pak
losoval, veliký Hektór,
nazpátek obrátiv zrak — los
Paridův vyskočil z přilby.
V řadách se obojí lid zas posadil,
každý kde jeho
poskoční koňové stáli a
výzbroj ležela zdobná.
Vtom již krásnou výzbroj si na svá
oblekl plece
slavený Priamův syn, choť
Heleny kadeří krásných:
holeně ze všeho nejdřív si
položil okolo lýtek,
krásné, které k nohám mu
vázaly stříbrné spony,
potom těžký krunýř si
připínal okolo prsou,
půjčený od Lykáona, jejž k
svému si upravil tělu.
Stříbrem zdobený meč pak na
svá pověsil plece,
bronzový, potom si štít vzal
do ruky, velký a pevný.
Potom si na hlavu silnou dal přilbici
kovanou pevně,
na které chochol z žíní se s
vrcholu strašlivě kýval,
silné pak dřevce si vzal, jež
v dlaň se mu hodilo dobře.
Bojovný vládyka Sparty se
odíval způsobem stejným.
Když již na obou stranách si rekové
odění vzali,
do středu vojů trójských i
achajských kráčeli oba,
hledíce hrozným zrakem. To
vidouce trnuli všichni,
Trójané, statní jezdci, i
Achajci holení krásných.
Na místě změřeném dřív pak stanuvše
poblíže sebe,
mávali oštěpem svým, druh na
druha kypíce záštím.
Nejdřív Priamův syn svým stinným
oštěpem mrštiv,
ve štít veskrze stejný jím
udeřil vládyku Sparty,
avšak neprojel kov — hrot
kopí nazpět se ohnul
o jeho silný štít.
Pak druhý se rozehnal kopím
rusý Átreův syn, když k otci
se pomodlil Diu:
„Popřej mi ztrestat toho, kdo spáchal
křivdu mi dříve,
slavného králova syna, a
rukama mýma ho potři,
aby i z potomstva mnohý se
zhrozil spáchati křivdu
mužovi pohostnému, jenž dřív
jej za hosta přijal!“
Řekl — pak napřáhl ruku, a stinným
oštěpem mrštiv,
ve štít veskrze stejný jím
udeřil odpůrce svého:
naskrze lesklý štít byl
proražen obrovským dřevcem,
jehož pronikl hrot též
krunýřem, zdobeným krásně,
kopí pak u samých slabin mu
naskrz proťalo roucho,
on však prohnul se v boku a
černé unikl smrti.
Vytasiv Átreův syn svůj meč,
jenž zdoben byl stříbrem,
svysoka, v hřeben přilby, jej
udeřil, meč však mu rázem
na tré, na čtvero kusů se
rozlomiv, padl mu z ruky.
Zalkal tu Átreovec a pohlédl k
širému nebi:
„Není nad tebe, Zéve, ni
jediný krutější z bohů!
Já přec naději měl, jak
Parida za zločin ztrestám —
teď však zlomil se meč v mé
pravici! — Také můj oštěp
vyletěl z pravice mé jen
naprázdno, aniž ho ranil!“
Řekl a přiskočil blíže a za
přilbu s chocholem hustým
popadnuv, stočil ho stranou a
pak jej k Achaiům vlekl.
Řemen zdobený krásně ho
škrtil pod měkkým hrdlem,
neboť byl pod bradou sepjat a
přilbici na hlavě držel.
Byl by ho přivlekl vskutku a
dosáhl nesmírné slávy,
bystře však Afrodíté to
zahlédla, Diova dcera;
ta hned přetrhla řemen, jenž
z býka byl sklaného silou.
Přilbice, prázdná nyní, šla
chvatem za rukou pádnou.
Rek jí zakroužil prudce a
hodil ji do středu vojska
Danaů holení krásných — i
zvedli ji soudruzi věrní.
On však poznovu zas naň vyrazil,
chtěje ho zabít
bronzovým oštěpem svým — vtom
vyrván byl od Afrodíty,
snadno, vždyť bohyně jest —
pak hustým ho zastřela vzduchem,
načež v ložnici vonnou jej
složila, klenutou pevně.
Sama však Helenu krásnou šla
zavolat.
Našla ji právě
na vrchu vysoké věže a mnohé
Trójanky jiné.
Za roucho nebeské krásy ji bohyně
zatáhla rukou,
majíc stařeny tvar, již
letité, přadleny vlny,
která za oněch dob, když ve
Spartě bydlila ještě,
vlnu jí česala krásnou a
obzvlášť ji mívala ráda.
Podobna stařeně té, jí pravila bohyně
jasná:
„Sem pojď, Paris tě volá, bys
domů se vrátila k němu.
On tam v ložnici čeká — je na
lůžku zdobeném řezbou,
krásou září a rouchem a věru
bys neřekla ani,
z boje že před malou chvílí
se navrátil — spíše že k tanci
hodlá právě se brát, neb v
přestávce tance že sedí.“
Toto jí bohyně řekla a v hrudi
jí vzbouřila srdce.
Ale jak bohynin krk, ten
překrásný, Helené zhlédne,
její rozkošná ňadra a leskem
zářící oči,
rázem tu užasne velmi, dí
slovo a promluví takto:
„Duchu ty zlý, nač takto mě zas teď
mámiti dychtíš?
Či snad ještě mě dál, kams v
jiné lidnaté město,
luzné do Méonie — či Frygie —
zavésti hodláš?
Copak ti také je tam kýs
miláček ze smrtných lidí?
Protože Átreův syn teď slavného Parida
v boji
překonav, úmysl chová mě
ohavnou domů si odvézt,
proto’s přišla teď sem, bys
léčku mi strojila zase?
Jdi jen a seď si tam s ním! Radš
všelikých styků se s bohy
zřekni a nohama svýma už
nechoď na Olymp více —
nýbrž pořád jen oň měj
starosti, pořád ho hlídej —
ať si tě konečně přec buď za
choť neb za služku vezme!!
Tam však nepůjdu já, vždyť nebylo by
mi to slušno
jemu tam chystat lůžko! — Toť
potom Trójanky všecky
budou mě hanou stíhat — jsem
beztoho zármutku plna!“
Bohyně na tuto řeč jí pravila,
vzplanuvši hněvem:
„Nezlob mě, svévolná, dál,
sic ve zlosti zavrhnu tebe,
zanevrouc na tebe tak, jak
vřele jsem přilnula k tobě!
Uprostřed obou vojsk, jak
Danaů všechněch, tak Tróů,
zhoubnou ti zosnuji zášť —
pak žalným osudem sejdeš!“
Helené zrozená z Dia se zhrozila
pohrůžky této:
šla tedy, v lesklou roušku, a
bělostnou, zakryvši líce,
mlčky — a z Trójanek žádná jí
nezřela — vedloť ji božstvo.
Ale když v Paridův dům již
vkročily, v překrásný palác,
ihned služebné ženy se ke
svým vrátily pracím,
Helené, vznešená paní, šla v
ložnici s vysokým stropem.
Bohyně úsměvné tváře pak židlici do
ruky vezme,
nese a Paridu před tvář ji
postaví — bohyně sama.
Na ni si Helené sedne, jež
bouřného Dia je dcera,
zrak svůj obrátí stranou a
výtkou manžela kárá:
„Ty’s tedy vrátil se z boje?! — O
měl’s tam raději zhynout,
usmrcen silným mužem, jenž
býval kdysi mi chotěm!
Co ses nachlubil dřív, že’s paží,
silou i kopím
o mnoho statnější prý než
bojovný vládyka Sparty!!
Proč ho teď nejdeš vyzvat —
by bojovný vládyka Sparty
opět naproti tobě šel do
boje?!
Já ti však radím:
vzdej se té myšlenky navždy!
— a s rusým vládykou Sparty
chraniž se tváří v tvář chtít
zápasy svádět a válčit —
zpozdile — sic bys záhy byl
proklán oštěpem jeho!“
Paris se ujal slova a řekl jí odpověď
tuto:
„Trpkou výčitkou svou mé
srdce mi netýrej, ženo!
Nyní sic vládyka Sparty mě s
Palladou v zápase zdolal,
po druhé jeho zas já — též
nám jsou na pomoc bozi!
Teď však na lůžko pojďme, ať spočinem
v náručí lásky!
Nebylť dosud můj duch tak
velice zatemněn touhou,
ani když z luzné Sparty jsem
tenkrát — po prvé právě —
na mořských korábech svých
byl na cestě, uchvátiv tebe,
s tebou pak v milostný styk
jsem vstoupil na skalné výspě,
teď jak po tobě bažím
a sladká touha mě jímá.“
Pak šel na lůžko první, a choť s ním
kráčela spolu.
Takto si na lůžko lehli, jež krásná
zdobila řezba.
Zatím Átreův syn jak lev tam zástupem
chodil,
zdali by Parida snad kdes
zahlédl, rovného bohům.
Avšak z Trójanů žádný ni ze slavných
spojenců jejich
nikdo mu nemohl říci, kde
tehdy se nalézal Paris:
nikdo by, láskou veden, ho
neskrýval, kdyby ho spatřil,
neboť protivný byl jim všem
jak Morana černá.
Tehdy se ujal slova a pravil
vládyka mužstva:
„Trójané, slyšte má slova, i Dardani,
spojenci všichni,
zřejmo, že bojovný rek jest
vítězem, rusý můj bratr,
vy tedy Helenu z Argu a s ní
též poklady všecky
vydejte, náhradu též nám
zaplaťte, jako je slušno,
která i příštím lidem má za
vzor platiti vždycky!“
Takto děl vládyka mužstva a Danajci
svědčili k tomu.
ZPĚV
IV.
Porušení
smlouvy. — Nové nepřátelství
Bohové sešli se zatím a
seděli u Dia v radě
na zlaté podlaze síně, v jich
středu pak vznešená Hébé
každému nosila nektar, a
bohové ze zlatých číší
s vzájemným pozdravem pili a
hleděli na trójské město.
Ihned s počátku schůze se pokoušel
škádliti Héru
Kronovec jízlivou řečí a s
úštěpkem promluvil takto:
„Dvě sic bohyně mocné jsou pomocny
Meneláovi,
Héré ctívaná v Argu a Pallas
v Alalkomenách,
ty však v dálce si sedí a
pohledem na něj se baví,
úsměvná Afrodíté však neváhá
Paridu svému
pořád po boku býti a odvracet
od něho zhoubu;
tak ho i spasila teď, když
myslil, že mu je zhynout.
Avšak vítězství jest, jak
patrno, u Meneláa.
My ale uvažme teď, jak dále si počínat
máme,
zdali zas hroznou válku, a
strašlivou roznítit půtku,
či již přátelský mír těm
stranám oběma zjednat.
Pročež kdyby to všem snad milé bylo a
libé,
nuže ať Priamův hrad jest od
Tróův obýván dále,
zato však Átreův syn nechť
vezme si Helenu z Argu!“
Tak k nim Kronovec pravil, i
reptaly Athéně s Hérou,
které seděly blízko a Tróům
smýšlely zhoubu.
Potichu Athénská Pallas se chovala,
aniž co řekla,
mrzíc se na Dia otce, a hněv
v ní divoký hořel,
zlostí však vzkypěla Héré a
pravila k Diovi toto:
„Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův
přehrozný synu!?
Jakže? Ty chceš mou práci mi
učinit planou a marnou,
pot, jejž námahou svou jsem
prolila, znavila koně,
když jsem sháněla lid, chtíc
Priama zhubit a syny!?
Pro mne! — však ostatní bozi
ti čin ten neschválí všichni!“
Kronovec, oblačný Zeus, pln
nevole, odvětil takto:
„Copak ti Priamos král, ó
ukrutná, se svými syny
dělají tolik zlého, že stále
a stále jen dychtíš
z kořen vyvrátit Tróju, to
krásné výstavné město?
Ty snad tenkráte jen, když do
bran a do dlouhých hradeb
vnikneš a za živa sníš jak
Priama krále, tak syny,
ostatní Trójany též — jen pak
svou ukojíš vášeň.
Udělej, jakkoli chceš, jen tato ať
hádka se jednou
nestane v budoucích dnech nám
oběma velikým svárem!
Jinou
ti věc však povím — ty na mysli přemítej o ní:
Až totiž já zas budu se
horlivě snažiti o to,
abych vyvrátil město, v němž
milí ti mužové žijí —
ne ať tento můj hněv pak
zdržuješ — dej mi pak pokoj! —
Vždyť jsem ti beztoho já teď
povolil, jakkoli nerad:
neboť co pod nebem hvězdným a
pod sluncem na světě širém
různých se nalézá měst, v
nichž bydlí pozemští lidé,
ze všech posvátná Trója mi
bývala nejvíce milá,
kopiník Priamos vládce a
všecken Priamův národ:
hostiny příslušný díl byl na
mém oltáři stále,
zápalná oběť a víno, jichž k
poctě se dostává bohům.“
Bohyně výrazných zraků mu
pravila, vznešená Héré:
„Tré jest zajisté měst, jež mně jsou nad jiné
drahá,
Mykéné širokých tříd, mé milé
Argos a Sparté.
Tato si zboř, když některé z
nich bys v nenávist pojal:
nechciť se stavěti já k jich
záchraně, aniž ti bránit. —
Kdybych i odpírat chtěla a
zbořit je nechtěla dáti,
nezmohu odporem nic, tvá moc
jest o mnoho větší.
Avšak slušno je též, bys práci mi
nečinil marnou:
jsemť přec božstvo i já, můj
původ stejný je s tebou,
vždyť já nejpřednější jsem
dcerou lstivého Krona —
ježto jsem téhož rodu, a
protože slovu tvou ženou,
ty pak, Zéve, jsi král všech
věčných bytostí božských.
Pročež druhu si druh teď po vůli
učiňme oba,
po tvé já, však po mé ty též
— pak bohové druzí
budou zajedno s námi — teď
nařiď Palladě rychle,
aby šla do strašné půtky i
danajských vojů i trójských
zkusit, zda trójské mužstvo
by Danaům z vítězství pyšným
křivdit počalo dříve — i
naproti přísežné smlouvě.“
Otec bohů a králů byl srozuměn s
Héřinou radou,
ihned se k Athéně ozval a
pravil perutná slova:
„Kvapem do vojště sejdi, v střed
achajských vojů i trójských,
zkusit, zda trójské mužstvo
by Achaiům z vítězství pyšným
křivdit počalo dříve — i
naproti přísežné smlouvě!“
Takto ji povzbudil Zeus — ač touhou
plála už dříve:
sestoupla s olympských výšin
a na zem se spustila skokem.
Takový povětroň jest, jejž Zeus,
syn lstivého Krona,
posílá v znamení plavcům či
širému táboru vojska,
zářný, a četné jiskry kol
dokola tryskají z něho —
tomuto Athénská Pallas jsouc
podobna, na zemi slétla
do středu obého vojska — to
vidouce trnuli všichni,
Trójané, statní jezdci, i
Achajci holení krásných.
Takto pak pravil ten onen a na svého
pohleděl druha:
„Jistě zas hrozná válka a
strašlivá nastane půtka —
či by již přátelský mír nám
oběma Kronovec dával,
kterýžto lidských bojů jest
vrchním stanoven správcem?“
Tak tam pravil ten onen i z achajských
mužů i trójských.
Ona pak Láodokovi jsouc podobna,
Anténorovci,
jenž byl kopiník silný, se v
trójský vmísila zástup,
Pandara rovného bohům tam
shánějíc, zda ho kde spatří.
Zhlédla, jak Lykáonovec, jenž
muž byl chrabrý a silný,
stojí, a kolem něho se silné
skupily řady
štítníků, kteří s ním přišli
až od proudův Aisépových;
kvapem přistoupla k němu a
pravila perutná slova:
„Nechtěl bys, Lykáonovče, mi vyhovět,
hrdino chrabrý?
Kdybys tak rychlý šíp chtěl
vystřelit na Meneláa!!
U všech zajisté Tróů bys
získal slávu a vděčnost,
u vládce Parida zvlášť bys ze
všech nejvíce získal:
jistě by ze všech nejdřív ti
skvostné přinesl dary,
vida, jak bojovný rek, jenž
pochází z Átrea rodem,
byl tvým usmrcen šípem a na
žalnou hranici vstoupil.
Pročež na Meneláa již
vystřel, proslaveného!
Apollu světlorodému a slavnému
lučištníku
přislib, že z prvňátek jehňat
ho poctíš slavnostní žertvou,
jak jen v Zeleiu svatou se
navrátíš, v otčinu milou!“
Takto mu pravila Pallas a svedla mu
nemoudrou mysl:
Sňal hned hlazený luk, jenž roben byl
z mrštného kozla,
divého — tohoto sám kdys
šípem do prsou střelil,
číhaje z nástrahy naň. — Ten
skákaje se skály právě,
raněn byl do srdce šípem a
naznak na skálu padl.
Šestnáct pěstí dlouhé mu vyrostly
parohy z hlavy,
které soustružník rohů pak
spojil dovednou rukou,
vše pak vyleštil krásně a
zlatý připevnil kroužek.
Podepřel o zem ten luk, jej napjal a
pozorně na zem
položil — druhové zdatní však
před ním vztyčili štíty,
— sice by danajský šik, lid
bojovný, vyskočil dříve,
nežli by spartský král, muž
bojovný, střelen byl šípem.
Otevřel u toulu víko rek Pandaros,
vytáhl šipku,
perutnou, úplně novou, a
pramen bolestí černých,
potom však ostrou střelu si
rovnaje na struně rychle,
Apollu světlorodému a
slavnému lučištníku
slíbil, že z prvňátek jehňat
ho poctí slavnostní žertvou,
jak jen v Zeleiu svatou se
navrátí, v otčinu milou,
chopil pak zářezy šípu a táhl
i s hovězí strunou:
K prsům přiblížil strunu a k
lučišti železné ostří —
ale když velký luk již do
kruhu Pandaros napjal:
břinkl tu luk — hlas struny
se rozzvučel, vylétla šipka,
broušená v ostrý hrot, chtíc
do davu hustého vletět.
Avšak blaženým bohům a věčným
nevyšel’s s mysli,
hrdinský vládyko Sparty,
zvlášť kořistné Diově dceři,
která před tebou stála a
hrotitou zdržela šipku.
Tolik as od těla tvého ji uhnula, jako
když matka
odhání od syna mouchu, když
leží v lahodném spánku.
Sama však řídila šipku, kde zlaté
opasku spony
do sebe zapjaty byly a
dvojitý sbíhal se krunýř.
V opasek přilehlý těsně se ostrá
zaryla šipka,
projela bez meškání skrz
naskrze opaskem zdobným,
pronikla krunýřem též, jenž
velice krásně byl zdoben,
pásem, jejž nosíval rek k své
ochraně, k odrazu kopí —
tento ho nejvíc chránil — i
ten však pronikla naskrz.
Ale jen povrch kůže byl rekovi natržen
šípem:
ihned temná krev se mu
proudem prýštila z rány.
Jako když nějaká žena, buď z Kárska
neb Méonska rodem,
purpurem obarví sloň, jež
koňské skráně má krášlit,
— leží jí v zásobní síni, a
mnohý zatouží jezdec,
aby ji nositi směl — však
leží tam k ozdobě králi,
aby byl okrasou koni a pýchou
jezdcovi jeho,
tak se ti, vládyko Sparty,
tvou krví zbarvila stehna
krásného vzrůstu, i lýtka, i
krásné kotníky vespod.
Nesmírně vladař mužstva se ve
svém poděsil srdci,
uviděv temnou krev, jak
proudem z rány se prýští,
avšak zděsil se též sám
bojovný vládyka Sparty.
Ale když uviděl rek, jak šňůra i háčky
jsou venku,
znova se zmužilý duch zas
vrátil do prsou jeho.
Mocný však vládyka mužstva se ozval,
vzdychaje z hloubi,
chopiv za ruku bratra, a s
ním též vzdychali druzi:
„Ty můj milený bratře, k tvé smrti
jsem ujednal smlouvu,
poslav tě před náš voj, bys
samoten s Trójany válčil!
Takhle tě zranili Trójští a
zdupali úmluvy svaté!
Přísaha s beránčí krví však
nemůže nadarmo býti,
oběť poctivých smluv, stisk
pravice, základ to víry.
Neboť jestliže smluv bůh
Olympský nesplnil ihned,
ó však splní je pozděj, a
viníci draze to splatí
vlastními hlavami svými, i s
ženami, rodnými dětmi,
neboť dobře to vím jak ve své
mysli, tak v srdci:
nastane jednou den, v němž
svatá Ílios klesne,
kopiník Priamos padne i
všecken Priamův národ,
Zeus až, vládnoucí s výše,
tam na nebi, zrozený z Krona,
osobně proti nim všem svou
aigidou zatřese temnou,
rozhněván pro tento klam —
pak přísaha splněna bude!
Tato však hrozná bolest mi pro tebe
nastane bratře,
jestliže propadneš smrti a
splníš života osud.
Vždyť bych v žíznivé Argos se vrátil s
největší hanbou!!
Rázem by achajské mužstvo si
vzpomnělo otcovské země —
pak bychom Priamu králi i
Trójanům nechali k chloubě
krásnou Helenu z Argu. —
Ty v Tróji tu ležeti budeš,
zpuchří v zemi tvé kosti, a
skončeno nebude dílo.
Potom
by z Trójanů kdos snad prohodil, zpupných těch lidí,
po hrobě milého bratra tu
skákaje, proslaveného:
‚Ó, kéž takto svůj hněv král Achaiů
provede ve všem,
jako sem argejský voj kdys
přivedl — úplně marně!
Však se už vrátil domů a do
milé otcovské země,
statného vládyku Sparty tu
zanechav — s prázdnými loďmi!‘
Tak kdos prohodí leckdy — to raděj
pohlť mě země!“
Rusý však vládyka Sparty jej
těšil těmito slovy:
„Vzmuž se a docela nic lid
danajský obavou neplň!
neutkvěl v smrtelném místě
ten šíp — vždyť se strany přední
nejprve opasek třpytný jej
zadržel, vespod pak zase
podpásník byl to a pás, jejž
robili kovářští muži.“
Mocný vládyka lidu mu odvětil těmito
slovy:
„Kéž to jen vskutku je tak,
můj milený, jako jsi pravil!
Ránu ti ohledá lékař a potom
přiloží na ni
léky, jež černou bolest ti
zajisté zkonejší záhy.“
Velel pak Talthybiovi, jenž božský
jeho byl posel:
„Nemeškej, odejdi rychle, ať Macháón
přijde co nejdřív,
zrozený z Asklépia, jenž
výborným lékařem býval,
aby byl vládyka Sparty, muž
bojovný, ohledán řádně,
kterého postřelil někdo, kdo
mistr je ve střelbě z luku,
z Lyčanů neb snad Tróů — k
své oslavě — k žalosti naší!“
Řekl; to slyšel posel a ihned se
rozkazem řídil:
Vykročil rychlým krokem a kvapil
danajským vojskem,
po reku Macháonovi se dívaje:
spatřil ho státi
uprostřed silných řad, jež
kolem hrdiny byly,
štítníci, kteří s ním přišli
až od Trikky, pastviště koní.
Kvapem přistoupil k němu a pravil
perutná slova:
„Pospěš si, Asklépiovče, sám
vladař mocný tě volá,
aby byl vládyka Sparty, muž
bojovný, ohledán řádně,
kterého postřelil někdo, kdo
mistr je ve střelbě z luku,
z Lyčanů neb snad Tróů — k
své oslavě — k žalosti naší!“
Toto mu vyřídil posel a smutek v duši
mu vzbudil.
Odešli davem mužův i achajským táborem
širým.
Když pak přišli až k místu,
kde rusý bojovník statný
šípem poraněn stál — kol
zástup šlechticů předních,
Macháón, podobný bohu, se
postaviv do jejich středu,
z opasku přilehlého se snažil
vyvléknout střelu.
Jak však táhl ji ven, v tom
háčky se zlomily ostré.
Proto radš opasek třpytný mu odepjal,
vespod pak zase
podpásník jeho a pás, jejž
robili kovářští muži.
Když pak prohlédl ránu, kde
ostrá se zaryla šipka,
vyssáv veškeru krev, hned
znalecky přikládal léky,
hojivé, které Cheirón kdys
daroval z přátelství otci.
Zatím co raněný rek byl léčen,
bojovník statný,
trójských štítníků řady se v
tom již přihnaly k boji;
Achajci též svou zbroj zas
navlekli, bojovat chtíce.
Slavného vladaře mužstva bys
tenkrát nespatřil mdlého
ani se choulit bázní neb
liknavě k boji se míti,
nýbrž prudkosti pln šel do
bitvy, zdoby to mužů.
Nechalť spřežení státi i
povoz zdobený bronzem —
koně, již frkali chtivě, mu
soudruh v ústraní držel,
vzešlý od Ptolemaia, jenž z
otce se Peiraia zrodil.
Důtklivý rozkaz mu dal, být
nablízku, kdykoli by snad
mdloba mu pojala údy, až
vojskem choditi bude.
Vydalť se do vojska pěšky a
obcházel řadami mužstva.
Které z Danaů spatřil, jak
horlivě k boji se mají,
hned k nim přistoupil blíže a
velmi jim dodával srdce:
„Nebuďte docela nic teď liknaví v
obraně rázné!
Nebudeť otec náš Zeus přec
pomocen takovým lhářům,
nýbrž kdo křivdili dříve — i
naproti přísežné smlouvě —,
takových jemné tělo tu
zajisté supové snědí,
my však jim milé ženy i malá
robátka jejich
odvezem na lodích svých, až
jednou se zmocníme města.“
Kdykoli spatřil jiné, jak hrůzné
bitvy se straní,
ihned prudce je káral a
mluvil hněvivá slova:
„Argejci, rekové hubou, vy sketové,
nemáte studu?
Copak tu stojíte takhle jak
kolouši, zmámeni strachem,
kteří, když dlouhým během se
unaví po širé pláni,
stojí a ve hrudi své již
žádné nemají síly.
Takto tu stojíte také a
zmámeni nedbáte boje!
Čekáte, až se sem Trójští
snad přiženou, kde jsme si na břeh
koráby krásných zádí kdys
vytáhli z pěnivé tůně?!
Chcete snad zřít, zdaž
Kronovec dlaň nám k pomoci vztáhne?!
Tak tam rozkazy dával a obcházel
řadami mužstva.
Přišel k vojínům krétským, jak
shlukem vojínů kráčel,
kteří se chystali v boj kol
chrabrého Ídomenéa.
V čele byl krétský jich král,
jenž silou roven byl kanci,
vzadu pak Molův mu syn zas
poslední pobízel řady.
Vida je vládyka mužstva, byl velice
potěšen v srdci,
oslovil Ídomenéa a mluvil
vlídnými slovy:
„Z Danaů, rychlých jezdců, si vážím
nejvíce tebe,
Ídomenée, i v bitvě i v
každém jinačím díle,
avšak při hodech též, když
danajští šlechtici přední
staršinské jiskrné víno si
dávají v měsidle mísit,
neboť svou-li jen míru, jim
určenou, ostatní pijí
Achajci kadeří dlouhých, tvůj
pohár vždycky ti stojí
plný, stejně jak můj, bys
pil, jak srdce si žádá;
nuž, již vrhni se v boj, jak
jindy se pyšníváš vždycky!“
K němu tu krétský král zas
těmito slovy se ozval:
„S radostí, Átreovče, ti
věrným přítelem budu,
trvale, jakmile jednou jsem
pokynul hlavou a slíbil.
Jiný však pobídnout hleď lid
danajský kadeří dlouhých,
bychom se bili co nejdřív,
když přísežné zrušili smlouvy
Trójané — za to pak smrt jim
nastane příště a žalost:
počaliť křivdit dříve — i
naproti přísežné smlouvě.“
Řekl, a vládyka mužstva zas odcházel,
potěšen v srdci.
Přišel k Aiantům dvěma, jak
shlukem vojínů kráčel:
právě se pozvedli v boj, mrak
pěších za nimi kráčel.
Jako když na pastvě muž, kdes na
hlídce, zahlédne mračno,
kterak se snáší k moři, jsouc
hučícím zefyrem hnáno –
jemu, an daleko stojí, se
černějším jeví než smůla,
táhnouc se po širém moři a
prudkou vichřici nesouc —
vida to, hrůzou trne a do
sluje zažene stádo:
takové byly i sbory, jež s
Aianty, davy to husté,
hrdin živených Diem, se do
bitvy vražedné hnaly,
tmavé, a jejich štíty a kopí
trčela vzhůru.
Vida je mocný král, byl nadmíru
potěšen v srdci,
pak se k nim ozval takto a
pravil perutná slova:
„Aianti, statní vůdci svých vojův
oděných kovem,
vás jest neslušno nutkat, a
proto vás pobízet nechci:
sami již nutíte rázně své
vojíny bojovat silou.
Kéž by jen, otče ty Zéve, i
Athéno, kéž by jen, Foibe,
všechněm takový duch byl v
jejich probuzen hrudi,
tu by hrad Priama vládce byl
skácen za krátkou dobu,
silou pravice naší jsa
vyvrácen z kořen a dobyt!“
Pravil a nechav je tam, zas k
jiným pokročil sborům.
Nejdřív Nestora zastal, jenž zvučný
byl Pylanů řečník,
kterak soudruhy řadil a
důtklivě pobádal k boji.
Sborům Pelagón velel a Chromios,
Alastór statný,
Haimón, velitel mocný, a
Biás, vládyka lidu:
napřed postavil jezdce i s
jejich koňmi a vozy,
zezadu pěší svůj lid pak
seřadil, četný a vzácný,
k záštitě naproti válce, však
zbabělce do středu vměstnal,
aby tak každý vojín, byť
nerad, donucen válčil.
Jezdcům nejprve dával své pokyny,
kázaje všechněm,
zdržovat spřežení svoje a
nehnat se do shluku lidstva:
„Nikdo ať, ve svou statnost a v umění
jezdecké věře,
nedychtí zápasy vést sám
jediný, před řadou druhých,
ani ať necouvá vzad — tím
zemdlíte o mnoho více —
kdo však se svého vozu by
dostihl nepřátel povoz,
kopím se rozpřáhni svým,
vždyť takto je o mnoho lépe!
Kdysi i dávní reci tak bořili
města i hradby,
takový v prsou rozum a takou
majíce vůli.“
Takto je pobízel kmet, jenž dávno byl
zkušený války.
Vida ho mocný král, byl nadmíru
potěšen v srdci,
k vládci se ozval takto a
pravil perutná slova:
„Ó kéž, jaký je duch v tvých prsou,
milený kmete,
tak ti i kolena slouží, a kéž
tvá síla je pevná!
Tebe však společné stáří již
přemáhá — kéž by kdos jiný
z mužů stáří to měl, však ty
abys k junákům patřil!“
Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil
těmito slovy:
„S radostí, Átreovče, bych
sám chtěl takový býti,
jako když Ereuthalión byl ode
mne usmrcen slavný —
bohužel, zároveň všech nám
bohové nedali darů:
Byl-li jsem tehdáž mlád, tož
teď zas svírá mě stáří;
chci však i tak být s jezdci
a dobré jim rozkazy dávat
radou a pokynem svým — vždyť
toto jest výsadou stáří,
kopím ať mladší muži zas
metají, kteří jsou přece
hbitější mnohem než já, své
mladé věříce síle.“
Řekl a vládyka mužstva zas
odcházel, potěšen v srdci.
Zhlédl, jak athénský vůdce,
rek Menestheus, výborný jezdec,
stojí nečinně dosud, kol
Athénští, v zápase mistři;
také tam Odysseus stál, muž
důvtipný, poblíže něho,
s řadami Kefallénů kol
dokola, čerstvými sbory:
Čekali — válečný ryk byl
dosud neslyšen od nich,
neboť se zdvíhaly teprv a k
boji se hýbaly šiky
Trójanů, statných jezdcův, i
Achaiů.
Čekaliť
stojmo,
jiný až achajský sbor v ryk
zápasu vyrazí dříve,
vrhna se na trójské vojsko —
že potom bojovat počnou.
Spatřiv je, počal je plísnit syn
Átreuv, vládyka mužstva,
takto se k oběma ozval a
pravil perutná slova:
„Poslyš, z vladaře synu, jenž král byl
živený Diem,
ty též, lišáku chytrý
a proslulý úskoky zlými,
copak se choulíte takto a
stojíce, čekáte jiných?
Vám by se slušelo přec, být v
předních bitevních řadách,
na místě k obraně státi a do
bitvy horké se vrhnout.
Vy přec slýcháte nejdřív mé
pozvání k hostině vždycky,
kdykoliv hostinu kmetů my
Achajci dáváme strojit.
Tam jest příjemno vám jíst
pečeni, poháry hojné
sladkého vína jak med tam
popíjet, pokud vám libo.
Teď byste viděli rádi, by
před vámi třebas i deset
sborů danajských vstalo a
tvrdým válčilo kopím!“
Posupně pohleděv naň, zas
důvtipný Odysseus pravil:
„Jaké to, vládyko, slovo ti
vyklouzlo z ohrady zubů?!
Jakže? — že straním se války,
jak povídáš?! — Kdykoli v prudkou
s Trójany, statnými jezdci,
se Achajci pustíme bitvu,
uzříš, budeš-li chtíti, a
jestli ti záleží na tom,
Télemachův jak otec se vrhá
na přední řady
Trójanů, statných jezdců — ty
tohle jen do větru mluvíš!“
Jemu tu mocný král zas pravil s
úsměvem na rtech —
poznav rekovu zlost, svou
výčitku zmírniti chtěje:
„Zchytralý Odyssée, ty z Láerta
potomku Diův,
ani tě příliš kárat jsem
nemínil, ani ti velet,
neboť dobře to vím, jak duch
tvůj v milených prsou
dobře to se mnou myslí, a
stejné máš smýšlení se mnou.
Nuže, jdi v boj! Až pozděj to
spravíme, příkré-li slovo
řekl jsem teď — nechť božstvo
tu řeč dá odnésti větrům!“
Pravil a nechav je tam, zas k jiným
pokročil sborům.
Zhlédl tu král, jak Týdeův
syn, rek nad jiné chrabrý,
stojí na voze svém, jenž
velmi byl důkladně stavěn;
u něho Sthenelos stál, jenž
pocházel od Kapanéa.
Spatřiv ho, počal jej plísnit syn
Átreův, vládyka mocný,
takto se ozval k němu a
pravil perutná slova:
„Ajaj, z Týdea synu, jenž chrabrý byl
válečný jezdec,
copak se choulíš takto a
mžouráš po drahách bitvy?
Nebylo Týdeu zvykem, by v
bitvách takto se choulil:
před druhy, daleko vpřed,
stál v zápase s odpůrci svými!
Dí to, kdo v boji se bít jej
viděli — já se s ním ovšem
nesetkal, aniž ho spatřil —
prý vynikl nad jiné všecky:
Přišelť, sbíraje lid, jak host kdys do
města Mykén,
pokojně; od Polyneika jsa
provázen, rovného bohům.
Na svaté thébské hradby se
chystali táhnouti polem,
pročež jich prosili snažně,
by dali jim spojence slavné.
Oni je chtěli jim dát, vždyť za
slušnou měli tu žádost,
avšak je odvrátil Zeus, jenž
zlá jim znamení dával.
Když tedy odešli od nich a cestou
kráčeli dále,
a když k Ásópu přišli, jenž
pln jest trávy a sítí,
tehdáž zase rek Týdeus byl do
Théb za posla vyslán.
Hrdina vydal se tedy a zastal
veliké množství
Kadmovcův u Eteokla, jak
slavili v paláci hody.
Avšak jezdec Týdeus, ač cizinec, nijak
se nebál,
ačkoliv zcela byl sám v tak
velikém Kadmovců davu,
naopak ještě je vyzval s ním
zápasit — ale on ve všem
s lehkostí vítězem byl — tak
mocně mu přispěla Pallas.
Kadmovci, obratní jezdci, tu velkým
vzplanuvše hněvem,
když se zas Týdeus vracel,
naň čekali v záloze silné,
celkem padesát mládců a dva
jim vůdcové byli:
Maión, Haimonův syn, muž
věčným podobný bohům,
statný též Polyfontés, jenž
pocházel od Autofona.
Avšak Týdeus i jim tam bídnou
připravil zhoubu,
neboť všecky je sklál, jen
jednoho odeslal domů:
Maiona propustil tedy, jsa
poslušen znamení božských.
Takový býval Týdeus, rek aitólský,
syna však svého
zplodil horšího v bitvě, však
lepšího v poradní schůzi.“
Mohutný Týdeův syn však neřekl
na to ni slova,
vladaře hodného úcty se
zastyděv kárného slova,
jemu však odvětil rek, jejž
slavný Kapaneus zplodil:
„Nelži jen Átreovče, vždyť
umíš promluvit pravdu!
My se přec můžem
chlubit, že nad své otce jsme lepší,
my jsme se zmocnili
Théb, té pevnosti o sedmi branách,
menší přivedše vojsko — když
hradby už pevnější byly,
věříce v znamení božská a v
pomoc samého Dia.
Vlastní však zpozdilost jejich se
stala jim příčinou zkázy,
pročež rovné s námi již otcům
nevzdávej chvály!“
Posupně pohleděv naň, děl silný
hrdina toto:
„Příteli, buď jen zticha a
poslouchej pokynu mého!
Nemámť vladaři mužstva to za
zlé, Agamemnonu,
jestliže pobádá v boj lid
danajský holení krásných,
neboť veliká sláva ho
provodí, jestliže Tróy
porazí achajské vojsko a
svaté Tróje se zmocní;
velký však stihne ho žal,
když Danajce porážka stihne.
Pročež vzhůru! My též teď
pomněme obrany rázné!“
Pravil a s povozu svého, i se zbrojí,
seskočil na zem:
strašlivě zařinčel kov kol
prsou chrabrého vládce
při jeho seskoku s vozu — i
statného jala by hrůza!
Jako když při břehu hlučném se zdvíhá
vlnění mořské,
vlna se za vlnou valí, když
Zefyros doráží na ně:
zprvu je kypění vln jen na
moři, pak se však o souš
tříští a bouřlivě ječí a
kolem vyčnělých skalin
ženou a vježí se v oblouk a
mořskou plivají pěnu —
nejinak, za řadou řada, se
achajští vojíni hnali
do boje bez přestání a každý
velel své četě.
Obecný vojenský lid šel bez
hlesu — nebyl bys řekl,
tolik že vojínů táhne a v
prsou hlasy že mají —
potichu, strachem z vůdců, a
kolem dokola na nich
zářila zdobná výzbroj, v niž
oděni, kráčeli v řadách.
Trójané zase jak ovce, jež u
muže zámožného
bez počtu na dvoře stojí a
mlékem nádoby plní,
bečíce stále a stále, když
hlas svých jehňátek slyší,
nejinak Trójanův křik byl
slyšen táborem širým;
neměli stejný hlas, všem
nebyl společný jazyk:
různá byla jich řeč, vždyť
zevšad svoláni byli.
Jedny z nich Arés vznítil a
druhé Athénská Pallas,
s nimi byl Třas, byl Děs, též
Svár, jenž stále je činný,
Area, záhubce mužů, to rodný
bratr a soudruh.
Nejdřív zvedá se Svár jen
znenáhla, v krátké však době
k nebesům vztyčí témě, ač
dosud po zemi kráčí.
Takový společný svár též
tehdy jim do středu vrhl,
kráčeje zástupem jejich a
zvyšuje stenání mužů.
Ti když na sebe jdouce, už
dospěli na jedno místo,
srazili kožené štíty i kopí i
vojínů síly,
oděných v bronzovou zbroj:
Již uprostřed vypouklé štíty
na sebe vrazily prudce a
velký se ozýval lomoz:
radostný jásot i nářek, jak
vítězil někdo neb hynul,
zevšad se zároveň zvedal,
krev proudem po zemi tekla.
Když dvé vzkypělých řek, jež s vysoké
hory se řítí,
svádí v kotliny hloub svých
vodstev veliké spousty
s vysokých vrchovišť horských
a vymletou roklí se valí,
pastýř pak hrozný jich řev
kdes v horách zdaleka slyší:
tak těch válčících vojsk zněl
lomoz zápasu v dálku.
První od Antilocha syn Thalýsiův
byl zabit,
Echepól, statečný rek, jenž v
prvních řadách byl chrabrý,
do přilby s chocholem hustým
jej první udeřil v hřeben,
do čela kopí mu vbodl — i
proniklo do nitra kostí
bronzové oštěpu ostří, a
temno mu zastřelo oči:
skácel se, jako když věž jest
skácena, v zuřivé seči.
Za nohy Elefénorem, jenž z Chalkódonta
se zrodil,
zmužilým Abantů králem, byl
uchopen, vládykou mocným,
který ho z dosahu střel chtěl
vyrvati, aby co nejdřív
mohl mu svléknouti zbroj —
však pokus jeho byl krátký:
Agénór, chrabrý rek, jej
spatřiv mrtvolu vléci,
v bok, jenž nakloněnému se
pod štítem objevil očím,
vrazil mu kované dřevce a
rázem ho života zbavil.
Hrdinu opustil život, a nad ním Achaiů
s Tróy
zuřivý zápasu ryk byl
rozpoután. Oni jak vlci
vrhli se naproti sobě, muž
muže tu porazit hleděl.
Aiantem Telamónovcem syn
Anthemiónův byl zabit,
jinoch Simoeisios to bujarý,
kterého matka
na březích u Simoenta kdys
povila, kráčejíc s Ídy,
za svými rodiči jdouc, jichž
ovce si prohlédnout chtěla.
Proto též Simoeisiem byl
nazýván.
Nemohl
milým
rodičům za vychování se
odplatit: zkrátilť mu život
Aiás, hrdina chrabrý, jenž
ostrým kopím ho zabil:
bodlť, jak v popředí šel, jej
v hruď, blíž bradavky prsní,
vpravo, a bronzový hrot skrz
naskrz plecem mu projel.
Raněný na zemi v prach jak vysoký
topol se skácel,
který v poloze nízké, kdes na
velké lučině vzrostl,
hladký: své haluze má jen v
koruně, ve velké výši.
Konečně vysoký strom muž
kolář sekyrou lesklou
utne, by pro krásný vůz měl
loukotě z ohnutých větví,
stromový kmen pak leží a
práchniví na břehu řeky.
Takový
byl též rek, jejž porazil, Simoeisia,
Aiás, potomek Diův.
Vtom mrštil zástupem po něm
Antifos s brněním třpytným,
syn Priamův, ostřeným kopím.
Chybil se sic, však Leukos,
když mrtvolu k Achaiům táhl,
Láertovcův to druh, byl do
slabin oštěpem raněn:
mrtvolu pustil z ruky a
skácel se na její tělo.
Odysseus pro jeho smrt byl nesmírně
rozhněván v srdci:
vykročil z první řady, jsa
oděn v jiskřivý krunýř,
kráčeje stanul zblízka a
lesklým oštěpem mrštil,
bystře se rozhlédnuv kol: lid
trójský ucouvl před ním,
jakmile vymrštil hrot. Rek
nehodil oštěpem marně:
poranil Démokoónta, jenž
pravý syn Priamův nebyl:
právě mu z Abýdu přišel, kdež
na rychlé klisny měl dohled.
Jej tedy Odysseus bodl, jsa rozzloben
pro druha svého,
v spánky a druhou skrání skrz
naskrz projelo mládci
bronzové oštěpu ostří, a
temno mu zastřelo oči.
Padl, až duněla země a brnění zařinklo
na něm.
Ucouvl přední šik — sám Hektór
statečný couvl.
Vzkřikl tu velkým hlasem šik achajský,
mrtvé pak vyrvav
pronikl daleko vpřed.
Bůh Foibos nadmíru vzplanul,
shlédnuv je s pergamských
výšin — i vzkřikl a na Tróy zvolal:
„Vzmužte se, statní jezdci, a Danaům
neustupujte!
Nemají kamenné tělo, ni
železné, aby snad sneslo,
kdykoliv bodne je hrot, jenž
pronikne bodeným tělem.
Neválčíť Achilleus přec, syn
Thetidy kadeří krásných,
nýbrž při lodích sedí a hněv
svůj trýznivý dusí.“
Strašlivý bůh jim s hradu to děl, však
Danajce opět
pobídla Trítogeneia, jež
Diova dcera je slavná,
chodíc zástupem všude, kde
někoho spatřila váhat.
Díórés osudem zlým byl zadržen,
Amarynkovec,
neboť hranatý balvan jej
poblíž kotníku ranil,
do jeho pravého lýtka.
Jím
mrštil vévoda Thréků,
Peiroos, Imbrasův syn, jenž
přišel do Tróje z Aina.
Oba
dva svazy a kost ten drzý roztříštil kámen
nadobro úderem svým — on na
znak do prachu padl
na zem a k milým druhům svá
ramena rozpřáhl obě,
pouštěje naposled ducha.
Tu Peiroos, který ho ranil,
přiskočiv, u pupku zas jej
probodl — vnitřnosti všecky
rázem mu vypadly na zem, a
temno mu zastřelo oči.
Thoás však ranil ho kopím, muž
Aitólan, přihnav se k němu,
v hruď, blíž bradavky prsní,
a ostří mu uvázlo v plicích.
Hned však vládyka Thoás tam
přiskočiv, obrovské kopí
z hrudi mu vytrhl ven, pak
meč svůj vytasil ostrý,
do břicha vrazil mu jej, v
sám střed, čímž odňal mu život.
Avšak mu nesvlékl zbroj: vtom
mrtvolu obstoupli Thréci,
s vlasy jen na vrchu hlavy, a
dlouhá drželi kopí:
ti jej, třeba byl velký a
hrdého ducha i silný,
odtiskli od svých řad — rek
zaražen, vrávoral z bitvy.
Oni tak u soka sok tam leželi,
prostřeni v prachu,
jeden vévoda Thréků a druhý
oděných kovem
Epeiů — množství jiných se
vraždilo okolo mrtvol.
Nebyl by nikdo ten boj jim pohaněl,
kdo by tam přišel,
dosud poraněn nejsa, ať
zblízka či z daleka, kopím,
kdyby jich středem chodil a
vedla ho Athénská Pallas,
vzala jej za ruku jeho a
chránila útoku kopí,
neboť v tehdejší den jak z
Achaiů mnozí, tak z Tróů
na tváři, u druha druh, tam
leželi, prostřeni v prachu.
ZPĚV V.
Diomédés
Tehdáž Athénská Pallas zas
poskytla Diomédovi
velkou smělost a sílu, by
nade vše Argejce druhé
zazářil statností jarou a
vzácné slávy si dobyl,
nítíc nezmarnou zář jak ze
štítu jeho, tak z přilby,
podobnou jasné hvězdě, jež na
podzim nejvíce ze všech,
ve vodách Ókeanových jsouc
umyta, přejasně září.
Takou mu bohyně zář tam nítila z hlavy
a plecí,
pak jej pobídla v střed, kdež
nejvíc se tísnili v zmatku.
Bydlil v národě trójském kýs
Darés, zámožný, chrabrý,
obětní Héfaistův kněz. — Dvé
synů mu zrozeno bylo,
Ídaios sluli a Fégeus a v
každé se vyznali bitvě.
Vyjeli z trójských šiků a naproti němu
se vrhli
oba dva s povozu svého — on
se země útočil pěšky.
Když tak na sebe jdouce, již docela
nablízku byli,
Fégeus dříve než on svým
stinným oštěpem mrštil:
Rekovi oštěpu hrot však
přeletěl přes levé plece,
neraniv jej, pak Týdeův syn
své vymrštil kopí:
tenkráte oštěpu hrot však
nevyšel z pravice marně,
do hrudi, v prsní žlábek, ho
poraniv, srazil ho s vozu.
Ídaios skočil na zem a opustil
překrásný povoz,
avšak smělosti neměl, by
chránil padlého bratra.
Sotva však, sotva by sám byl černé
unikl smrti,
kdyby ho Héfaistos bůh byl
nechránil, zakryv ho nocí,
aby ten starý otec tak
nesmírně zarmoucen nebyl.
Avšak koně si vzal syn Týdea,
chrabrého reka,
které pak vydal druhům, by k
dutým lodím je vedli.
Trójané, zmužilí v boji, když viděli
Dárétovce,
jeden že ušel smrti a druhý
je u vozu zabit,
všechněm zachvěl se duch.
Vtom Pallas jiskrných zraků
Area za ruku vzala a k
prudkému bohovi řekla:
„Aree, záhubce mužstva, ty krvavý,
průlomce hradeb,
nemohli bychom nechat lid
achajský s Trójany válčit,
komu by otec náš Zeus chtěl
propůjčit válečnou slávu?
My ale ustupme stranou a
střezme se Diova hněvu!“
Takto mu pravila Pallas a vyvedši
prudkého boha
na xanthský travnatý břeh,
jej vyzvala, aby si sedl.
Achajci zahnali Tróy. Sklál každý
velitel muže:
nejdříve Agamemnonem byl
tehdáž, vládykou mužstva,
velitel nad Halizóny, rek
Hodios, s povozu sražen;
jemu, jak otočil hřbet, svůj
oštěp zarazil do zad,
doprostřed obou plecí a
ostřím prsa mu prohnal:
padl, až duněla země, a
brnění zařinklo na něm.
Povalen Ídomenéem syn Bórův, Méoňan
Faistos,
který z hrudnaté Tarny kdys
přišel do trójské země.
Toho svým dlouhým kopím král
krétský, oštěpem slavný,
udeřil v pravé plece, když na
vůz právě chtěl skočit;
rázem skácel se s vozu, a
hrůzné jej objalo temno:
druhové krétského krále mu
hned pak svlékali výzbroj.
Zároveň od Meneláa byl tehdáž
oštěpem ostrým
zabit rek Skamanderský, syn
Strofiův, zkušený v honbě,
nad jiné výborný lovec: jej
učila Artemis sama
střílet všelikou zvěř, již
horské chovají hvozdy.
Nic však mu nebyla platna ni
Artemis, střelkyně šípů,
tehdáž ni daleká střelba, jíž
nad jiné vynikal dříve,
nýbrž jej Átreův syn, král
spartský oštěpem slavný,
právě když před ním prchal,
svým dřevcem poranil do zad,
doprostřed obou plecí, a
ostřím prsa mu prohnal:
ihned skácel se na tvář, a
brnění zařinklo na něm.
Od Mériona byl sklán rek
Fereklos, z Tektona rodem,
kterého Harmón zplodil. — Ten
všeliká umělá díla
rukama hotovit znal, vždyť
Pallas ho pojala v lásku;
jenž kdys Paridu též byl
vystavěl souměrné lodi,
pohromy zdroj: všem Trójanům
z nich jen pohroma vzešla,
jemu však samému zvlášť,
vždyť božských výroků neznal.
Molův
statečný syn, když honě ho, byl mu již v patách,
do pravé hyždě ho bodl a
prudkého oštěpu ostří
veskrz měchýřem prošlo a
proniklo do kostí přímo:
zalkal a do kolen klesl, a
smrtí se zastřely oči.
Megétem Pédaios sklán, jenž
pocházel od Anténora.
Byl sic vedlejší syn, však
přec jej Theánó jasná
s péčí, manželu kvůli, jak
vlastní chovala dítky.
Tohoto na hlavě v týl syn
Fýleův oštěpem slavný,
zblízka se vyřítiv naň, svým
ostrým poranil kopím.
Odspodu řadou zubů mu jazyk proťalo
dřevce:
Pédaios skácel se v prach —
vzav do zubů studené ostří.
Také od Eurypyla byl raněn Hypsénór
slavný,
chrabrého Dolopíona to syn —
měl za obětníka
Skamandros Dolopíona, a ten
jak božstvo byl v úctě.
Toho ten statečný rek, jejž slavný
Euaimón zplodil,
právě když před ním prchal,
jsa v patách, do plece sekl,
přiskočiv, ostrým mečem, a
těžkou ruku mu uťal.
Ruka mu, samá krev, jest uťata,
krvavou smrtí
oči mu zastřeny byly a
životním osudem mocným.
Tak tam na obou stranách se pachtili v
zuřivé seči.
Tehdy bys nebyl poznal, v čí
řadách syn Týdeův válčí,
zdaliž v achajském vojsku či
v trójském zápasí právě,
neboť po pláni zuřil jak
záplava zvodněné řeky,
vzkypělý proud, jenž poboří
hráz svým zuřivým tokem —
nemůže zdržet ho hráz, jež
podél řeky se táhne,
nemůže zdržeti zeď kol zahrad
rostoucích bujně,
jestliže přikvapí náhle, když
Diův lijavec spadne:
nejedno osení krásné pak pod
ním rolníkům lehne —
podobně trójské šiky se před
ním plašily husté,
ježto, ač četné byly, mu
nemohly odporu klásti.
Slavný Lykáonovec jak hrdinu
před sebou spatřil,
jak tam po pláni zuří a honí
před sebou šiky,
ihned na Dioméda svým křivým
zaměřil lukem,
jak se tak kupředu řítil, a v
pravé plece ho ranil,
zasáhnuv krunýře plát — jím
ostrá prolétla střela:
pronikl hrot skrz naskrz, a
krunýř barvil se krví.
Slavný Lykáonovec tu nad ním hlasitě
zkřikl:
„Vzmužte se, obratní jezdci,
ó Trójané zmužilí v boji,
nejlepší achajský rek jest
poraněn, najisto myslím,
dlouho že silný šíp už
nesnese, ačli mě vskutku
Apollón, Diův syn, sem vybídl
z Lykie vyjít!“
Tak tam s jásotem mluvil — však šíp
jej nezabil rychlý,
hrdina za své koně a za vůz
ustoupiv rychle,
stanul a k Sthenelu děl, jenž
pocházel od Kapanéa:
„Honem, Sthenele můj, teď sestup se
svého vozu,
abys z ramene mého mi ostrou
vytáhl střelu!“
Takto
mu raněný pravil, a Sthenelos seskočil s vozu:
přišel a rychlou střelu mu
celou vytáhl z plece,
krev pak stříkala ven skrz
pletenou rekovu sukni.
Tenkrát se Týdeův syn jal modliti,
bojovník statný:
„Kronovce bouřného dcero, ó
vyslyš mě, Nezmožitelná,
mně-lis někdy a otci v své
milosti k pomoci stála
ve vřavě vražedné bitvy, teď
opět milost mi prokaž:
popřej, ať sklán je ten muž —
nechť přijde mi na ránu dřevce,
který mě ranil dříve a s
chloubou troufá si tvrdit,
jasnou sluneční záři že
nebudu viděti dlouho!“
Těmito prosil slovy, a Pallas ho
slyšela božská:
dodala mrštnosti údům, i
odshora rukám, i nohám,
zároveň přistoupla k němu a
pravila perutná slova:
„Vzmuž se jen, Týdeův synu, a bojuj s
Trójany směle,
neboť do prsou tvých jsem
vložila bez bázně sílu,
otcovskou, jakou míval ten
jezdec, bojovník štítem.
Mrákotu, kterou’s měl dřív,
jsem nyní sňala ti s očí,
abys měl takový zrak, bys
rozeznal od muže boha.
Pročež kdyby snad bůh sem
přišel zkoušeti tebe,
ne abys s věčným božstvem se
odvážil bojovat přímo! —
s ostatním — přijde-li v boj
však velkého Kronovce dcera,
bohyně Afrodíté, tu ostrým
oštěpem bodni!“
Pallas jiskrných zraků se vzdálila po
těchto slovech.
Týdeův syn však vyšel a v přední
řady se vmísil.
Ačkoli v duchu již dřív byl dychtiv s
Trójany válčit,
tehdy však třikráte víc, jak
lev, byl žádostiv boje —
když jej ve dvorci pastýř,
chtě hájit vlnatých ovcí,
poraní sic, jak přeskočí
plot, však neskolí zcela,
jen v něm roznítí vztek, však
sám se už netroufá bránit,
nýbrž do stáje prchne, a brav
se pak bez něho plaší.
Ovce jsou na jedné kupě a
leží na sobě mrtvé —
lev pak vzteklosti pln zas
vyskočí z hlubiny dvora.
Takto se Týdeův syn, pln chtivosti, na
Tróy vrhl:
zabit tu Astynoos a Hypeirón,
vládyka lidu:
nad prsem jednoho z nich svým
dřevcem kovaným ranil,
druhého v klíční kost blíž
ramene udeřil mečem,
velkým, a celé rámě mu
oddělil od zad a krku.
Nechav jich, na Polyída i Abanta
učinil útok,
zrozené z Eurydamanta, snů
hadače, starého muže.
Když však do války táhli, jim
stařec nevěstil ze snů,
nýbrž je mohutný rek, syn
Týdeův, života zbavil.
Potom se na Xantha vrhl a
Thoóna, z Fainopa rodem,
otcovy miláčky srdce. Ten
vetchý starobou smutnou,
neměl už jiného syna, by
nastoupil v dědictví po něm.
Ty tam zabíjel tedy a milý jim odnímal
život,
oběma — otci pak nářek a
trpký zármutek v srdci
nechával: nikdy už víc jich
nemohl přivítat živých,
z války, a příbuzných dav pak
celé jmění si dělil.
Echemmón byl pak zabit a
Chromios na jednom voze,
synové Priama vládce, jenž
pocházel z Dardana rodem.
Nejinak vrhne se lev v dav skotu a
překousne šíji
krávě i jalůvce mladé, když v
hustém pasou se lese,
tak těch Trójanů dvé syn
Týdeův s povozu srazil,
zuřivě, přes jejich odpor, a
potom svlékal jim výzbroj,
koně pak odevzdal druhům, by
v lodní je zahnali tábor.
Sotva ho Aineiás spatřil, jak poráží
vojínů řady,
kvapem bitvou kráčel a
zmateným oštěpů kláním,
Pandara, rovného bohům, tam
sháněje, zda ho kde spatří.
Spatřiv Lykáonovce, jenž muž
byl chrabrý a silný,
Aineiás předstoupil před něj
a pravil, hledě mu v oči:
„Pandare, kamže se poděl tvůj luk, tvé
perutné střely —
sláva to tvá? — vždyť není tu
sok, jenž byl by ti roven,
aniž kdo v Lykii širé se
pyšniti nad tebe může!
Pozdvihni k Diovi ruce a
vystřel na muže toho —
který tu řádí takto a mnoho
již natropil zlého
Tróům, vždyť mnohé muže, a
vzácné, života zbavil —
ledaže bůh by to byl, jenž na
trójský zanevřel národ,
pojav pro oběť hněv — jest
bohův strašlivé záští!“
Slavný Lykáonovec mu na to zas
odvětil takto:
„Aineie, slavný rádce nás
Trójanův oděných kovem,
k chrabrému Týdéovci bych já
jej přirovnal ve všem,
po přilbě s otvory v hledí a
štítě ho poznávám jasně,
také když na koně zřím — však
nevím, je-li to božstvo —
avšak je-li ten muž, jak
mním, syn Týdeův chrabrý,
jistěže bez vůle bohů tak
nezuří, nýbrž mu blízko
stojí některý bůh, jenž mlhou
je na plecích zakryt;
ten pak rychlý mu šíp, když
letěl naň, obrátil jinam:
Vždyť jsem na něho šíp již
vystřelil, který ho také
v pravé poranil plece, skrz
naskrz, pancíře plátem:
už jsem najisto myslil, že
vrhnu jej za kořist Hádu,
přec však jsem jej nesklál —
toť bůh kýs nevraží na mne.
Nejsou tu koně a vůz však po
ruce, na nějž bych vstoupil,
poněvadž jedenáct vozů jsem
nechal v otcově domě,
nových, zrobených právě, a
překrásných, na nich jsou plachty
prostřeny, při každém z nich
pak koňské dvojspřeží stojí,
kteréžto bílý ječmen a
chutnou pšenici žere.
Ovšem v úpravném domě mi dával
důtklivou radu,
když jsem do války šel, kmet
Lykáón, kopiník statný:
tenkrát radil mi kmet, bych
na voze taženém koňmi
stával a vojům trójským byl
vůdcem v zuřivé seči.
Já však nedbal těch slov, což
mnohem by bývalo lépe —
byloť mi koňů líto, by neměli
o píci nouzi,
až bude obležen lid, když
zvyklí jsou dosyta žráti.
Tak jsem je nechal doma a
přišel do Tróje pěšky,
důvěru chovaje v luk, jenž
neměl tedy mi prospět:
vždyť již po recích dvou jsem
střelil perutnou šipkou:
Týdeův syn byl střelen i
Átreův, oběma z rány
patrně vystříkla krev — však
víc jsem je podráždil ještě.
Nešťastná hodina ona, kdy s hřebíku
lučiště křivé
v onen sundal jsem den, když
vedl jsem v Ílion luzné
do války zelejský lid, vděk
Hektoru, slavnému reku.
Jestli se vrátím domů a uzřím na
vlastní oči
otčinu milou a ženu a palác s
vysokým krytem,
pak nechť na místě hned muž
cizí srubne mi hlavu,
kdybych v zářící oheň to
lučiště vrhnouti nechtěl,
rukou je roztříště dřív,
vždyť věru mě provází marně.“
Jemu zas trójský vůdce, rek
Aineiás, odvětil takto:
„Jenom mi nemluv takto, vždyť
dříve to nebude lepší,
dokavad tváří v tvář s tím
mužem nevejdem v zápas,
oděni ve svou výzbroj a na
voze taženém koňmi.
Proto si na můj vůz teď vystoupni —
uvidíš brzy,
jací jsou Tróovi koně, jak
dovedou po pláni širé
střelhbitě semo i tam buď
stíhat, nebo zas prchat.
Koně ti spasí i nás zas do
města, kdyby i znova
od Dia Týdeův syn měl velké
dosíci slávy.
Ty tedy uchop se biče a koňských otěží
lesklých,
já zas vystoupím na
vůz, bych válčil naproti němu,
nebo ty sám s ním bojuj, a mně
dej na starost koně!“
Slavný Lykáonovec mu na to zas odvětil
takto:
„Aineie, jenom ty sám řiď
vlastní koně a otěž:
raději křivý ten vůz, když
známý je požene vozka,
potáhnou, kdyby snad nás syn
Týdeův na útěk zahnal:
mohli by snadno se splašit a
zpouzeti, nechtíce potom
s bojiště unésti nás, když
hlas tvůj koňům by chyběl:
on by pak učinil útok, syn
Týdea, chrabrého reka,
sklál nás a jednokopytné by
odsud si odehnal koně.
Ty jen poháněj sám své vlastní koně a
povoz,
já pak, až učiní útok, jej
přivítám oštěpem ostrým.“
Jakmile
skončili hovor a na vůz ozdobný vstoupli,
zuřivě na Týdeovce své rychlé
spřežení hnali.
Slavný Kapanéovec, rek
Sthenelos, hrdiny spatřiv,
rychle se k druhovi ozval a
pravil perutná slova:
„Hrdinský Týdeův synu, jenž nad jiné
milý’s mi v srdci,
vidím dva silné reky, jak
ženou se k zápasu s tebou,
muže to nesmírných sil, z
nichž jeden je ve střelbě mistr,
Pandaros, který se pyšní, že
pochází od Lykáona,
Aineiás pyšnit se může, že
pochází z chrabrého reka,
Anchísa, jeho pak máť jest
bohyně Afrodíté.
Pročež na voze svém teď couvněme, ani
již takto
z první neútoč řady, bys
milého nepozbyl žití!“
Posupně pohleděv naň, děl silný hrdina
toto:
„Nemluv mi o tom, bych prchl,
vždyť sotva mě přemluvíš k tomu!
Není mi vrozeno přec, bych
couval zbaběle z boje,
nebo se choulil bázní — mám
dosud mohutnou sílu!
Na svůj vystoupit povoz se
ostýchám — naopak pěšky
vykročím naproti nim, vždyť
Pallas nedá mi prchnout.
Je však koňové rychlí as stěží odvezou
nazpět,
od nás, alespoň oba — byť
jeden snad unikl zhoubě.
Jinou ti věc však povím — ty na
mysli přemítej o ní!:
Jestliže rozvahy plná mi
Pallas poskytne slávu,
abych je usmrtil oba, ty
rychlé spřežení naše
na místě zdržeti hleď, jich
řemeny k okraji přivaž,
nakvap k Aineiu přiskoč, a
zvláště jsa pamětliv koňů,
vyžeň je z trójského vojska v
dav Achaiů holení krásných!
Neboť z onoho prý jsou
plemene, z něhož dal Tróu
náhradu za Ganyméda syn
Kronův vidoucí v dálku:
ze všech jsou nejlepší koní,
co pod zorou žijí a sluncem.
Anchísés, vládyka lidu, si kradmo z
nich opatřil plémě,
za zády Láomedontu své kobyly
přidržev hřebcům,
ze kterých pak šest hříbat se
v paláci k chovu mu zlíhlo.
Sám si z nich nechal čtyři a
s péčí je u žlabu choval,
avšak tuhle ten pár dal
synovi, útěku strůjci.
Kdybychom dobyli těch — toť vzácná
byla by sláva!“
Taková byla jich řeč, již navzájem
mluvili k sobě.
Ženouce rychlé koně, k nim
rekové přibyli vbrzku.
První Lykáonovec jej oslovil,
hrdina slavný:
„Silný, chrabrý reku, ty statného
Týdea synu,
rychlým tedy mým šípem jsi
nepadl, ostřenou střelou,
nyní se oštěpem svým zas
pokusím, zdali tě raním.“
Řekl, pak napřáhl ruku a
stinným oštěpem mrštiv,
do štítu Týdéovci jej zabodl
— veskrze štítem
kovový hrot, jak letěl, až k
samému krunýři vnikl.
Slavný Lykáonovec tu nad ním mohutně
vzkřikl:
„Do slabin poraněn byl’s,
skrz naskrze, nemyslím, že bys
ještě to vydržel déle, mně
velkou’s poskytl slávu!“
Mohutný Týdéovec se nelekl,
nýbrž mu pravil:
„Chybil’s, netrefiťs nic! —
Však myslím dříve z vás žádný
přestat nebude chtít, než
jeden padne a jeho
krví se nasytí Arés, ten
štítonoš, bojovník statný.“
Řekl a mrštil kopím — to řídila bohyně
Pallas
na nos poblíže očí — hrot
projel bílými zuby:
Rázem nezlomným kovem byl odříznut
jazyka kořen,
vzadu, a oštěpu ostří mu
vyjelo u konce brady.
Pandaros skácel se s vozu, a brnění
zařinklo na něm,
třpytné, zářící jasně — a
koně mu skočili stranou,
rychlí, on pustil ducha a
veškeru životní sílu.
Aineiás seskočil s vozu i s
dlouhým kopím a štítem,
strachem, že argejské mužstvo
mu druhovu mrtvolu vyrve.
Obkročil mrtvolu jeho jak lev
své věřící síle,
napřáhnuv nad ním kopí a štít
svůj veskrze stejný,
dychtiv každého zabít, kdo
přišel by naproti němu,
strašlivým hlasem křiče.
Syn Týdeův uchopil rukou
balvan veliké tíže — dva muži
by sotva ho nesli,
jaký nyní je lid — syn Týdeův
snadno jím mával.
Do kyčle balvanem tím jej
zasáhl, v které se stehno
člověku točí v kyčli, již
lidé jmenují číškou.
Balvan
rozdrtil číšku a přetrhl oba dva svazy,
kůže pak balvanem drsným se
odřela, ale ten statný
rek jen do kolen klesl a
pádnou rukou se opřel
o zem a černé temno se
prostřelo po jeho očích.
Byl by tam býval zhynul rek
Aineiás, vládyka mužstva,
bystře však Afrodíté jej
zahlédla, Diova dcera,
matka, jež Anchísu kdys jej
počala na pastvě skotu.
Kolem milého syna své bílé ovila
lokte,
záhyb pak lesklého roucha mu
s přední prostřela strany
k záštitě naproti střelám, by
v hruď jej nebodl někdo
z Danaů, rychlých jezdcův, a
takto mu neodňal život.
Bohyně se synem svým již kráčela ze
vřavy boje.
Zatím Sthenelos chrabrý měl úkol
bedlivě v mysli,
který mu Týdeův syn byl
přikázal, bojovník statný:
ihned zadržel tam své
spřežení jednokopytné,
podál od vřavy vojska, a
řemeny k okraji napjal,
potom přiskočil chvatně a
odebrav Aineiu koně,
k Achaiům holení krásných je
přihnal z trójského vojska.
Druhu pak, Déipylovi, je
odevzdal, kterého nejvíc
ze všech soudruhů ctil, vždyť
býval mu ze srdce oddán,
chtěje, by k dutým lodím je
odehnal. Ale on sám pak
na svůj vyskočil vůz, pak
lesklé opratě chopiv,
spřežení silných kopyt hnal
kvapem za Diomédem.
Avšak Kypřanku rek svým tvrdým
napadl kopím,
vida, že málo je sil v té
bohyni, poněvadž není
z těch, jež ve válkách mužů
jsou hlavní vládkyně bojů,
jako je Athénská Pallas a
Enýó, záhuba hradů.
Když však blížil se k ní, jak hustým
davem ji stíhal,
napřáhl pravici svou syn
Týdea, chrabrého reka,
přiskočil s ostrým kopím a v
povrch ruky ji ranil,
útlé, a ostrý hrot jí vrazil
do jemné kůže,
probodnuv božský háv, jejž
utkaly Charitky samy,
nad spodním koncem dlaně —
krev nesmrtná bohyni tekla,
íchór, jaká právě jen v
bozích blažených proudí,
neboť nejedí chléb, též
nepijí jiskrné víno,
pročež nemají krve a věční
bohové slovou.
Ona tu zoufale vzkřikla a odvrhla od
sebe syna,
jej však rukama svýma zas
ochránil Apollón Foibos
v závoji tmavé mlhy, by v
hruď jej nebodl někdo
z Danaů, rychlých jezdcův, a
takto mu neodňal život.
Dioméd, bojovník statný, tu nad ní
hlasitě vzkřikl:
„Ustup, Diova dcero, a zanech
vražedných bitev!
Cožpak není už dost, když
slabé ženštiny mámíš?
Ty-li se v bojovný ryk chceš
míchati — budeš, jak myslím,
odteďka války se bát, byť
zdaleka o ní jen slyšíc!“
Bohyně odešla v kvap, jsouc bez
sebe, trápena hrozně,
Íris však, rychlá jak vítr,
ji chopivši, vyvedla z davu,
souženou hrozným bolem a
třísněnou na pleti krví.
Zhlédla pak na levé straně,
jak prudký Arés tam sedě,
oštěp a rychlé koně má hustým
zakryty vzduchem.
Bohyně před ním klekla a žádala milého
bratra
za koně s náčelkem zlatým, a
vřelým ho prosila hlasem:
„Ochraň mě, milý bratře, a rychlé koně
mi propůjč,
abych na Olymp přišla, kde
sídlo je nebeských bohů!
Příliš mě souží rána, již
zadal mi smrtelný člověk,
Týdeův syn — ten válčil by
teď snad se samým Diem!“
Řekla, i půjčil jí bůh své spřežení s
náčelkem zlatým,
ona pak vstoupila na vůz,
jsouc v milém teskliva srdci;
s ní též vstoupila Íris a
opratě do rukou vzavši,
hned pak pobídla koně — ne
neradi pádili tito.
Přijely do sídla bohů, již zakrátko,
na strmý Olymp:
Íris, rychlá jak vítr, tam
stanula se svými koňmi,
rychle je vypřáhla z vozu a
božskou píci jim dala.
Jasná tu Afrodíté se na klín
Dióně vrhne,
vlastní mateři své, jež
milenou obejme dceru,
měkčeji pohladí rukou, dí
slovo a promluví takto:
„Kdopak ti, milé dítě, tak ublížil z
nebeských bohů,
drzostně, jako bys snad kýs
zločin spáchala zjevný?“
Úsměvná Afrodíté jí dala zas odpověď
tuto:
„Ranil mě oštěpem svým syn
Týdeův, hrdina chrabrý,
poněvadž milého syna jsem z
dosahu zápasu nesla,
Aineia, kterýžto přec jest
nejvíc milý mi ze všech.
Toť již není Tróův a Danaů
strašlivá půtka,
vždyť již Danajci válčí i
naproti nesmrtným bohům!“
Dióné, bohyně jasná, jí dala zas
odpověď tuto:
„Trp jen v zármutku svém, má
dceruško, hleď se však vzchopit!
Mnozí jsme trpěli z nás, kdož
bydlíme v olympských domech,
od lidí již, vždyť spolu si
strast jen strojíme těžkou.
Trpěl mohutný Arés, byv od
synův Alóeových,
od Epialta a Óta, kdys svázán
tuhými pouty:
Ve velkém bronzovém sudě byl
třináct měsíců svázán!
Byl
by tam býval zhynul bůh Arés dychtivý války,
nebýt macechy jejich, jež o
tom Hermovi řekla,
překrásná Éeriboia.
Ten
vyvedl Area tajně,
jenž již pozbýval sil, vždyť
těžká ho mořila pouta.
Héré trpěla též, když silný syn
Amfitryónův,
Héráklés, pravý prs jí z
lučiště trojrohým šípem
poranil — nesnesitelná ji
tenkrát pojala bolest.
Trpěl dokonce Hádés, bůh obrovský,
střelhbitou šipkou,
kterou ho týž muž ranil, syn
Kronovce, bouřného Dia,
u brány vprostřed duší a
velkou mu způsobil bolest.
On však v Kronovcův palác a k výšinám
Olympu přišel,
na srdci žal, vždyť bolesti
hrot jej pronikal prudce,
poněvadž v rámě mu šíp byl
zaražen, trýzně mu srdce.
Avšak hojivý lék bůh Paiéón na ránu
dával,
kterým vyhojil jej, vždyť
nebyl ke smrti zrozen. —
Smělec a zločinec ten, jenž
nebál se zločiny páchat,
zraňovat střelami bohy, již v
Olympu obydlí mají!!
Pallas jiskrných zraků jej na
tebe poštvala k boji.
Bláhový! Týdeův syn v své
mysli ni tušení nemá,
dlouho že naživu není, kdo
válčí s věčnými bohy!
Nebudou milé dítky ho na
klíně tatíčkem zváti,
ježto se nevrátí z války a ze
strašné vražedné seče.
Proto ať Týdeův syn, byť sebe byl
silnější člověk,
pozor si dá, ať neválčí s ním
kdos silnější tebe!
Ať pak jen Adréstovna, vždy moudrá
Aigialeia,
ze spánku nebudí nářkem svých
milých domácích lidí,
ztratíc manžela z mládí, jenž
nejlepší z Achaiů býval,
šlechetná Týdéovce to
manželka, statného jezdce!“
Řekla a obojí dlaní jí íchór stírala s
ruky:
ihned se hojila ruka a těžká
se mírnila bolest.
Patříce na toto všecko dvě bohyně,
Athéné s Hérou,
jaly se Kronovce Dia svým
jízlivým hovorem škádlit;
Pallas jiskrných zraků tu
počala mluviti takto:
„Nebudeš, otče ty Zéve, mi zazlívat,
když ti cos řeknu?
Jistěže z achajských žen zas
některou Kypřanka tuhle
lákala jít s ní k Tróům, jež
miluje nyní tak strašně!
A když hladila něžně tu
Achajku oděnou krásně,
o její zlatou sponku si
poškrábla ručičku útlou.“
Otec bohův a králů se usmál výroku
tomu,
zlatou pak Afrodítu si
zavolav, toto jí pravil:
„Nejsou válečné činy, ó milé
dítě, ti dány,
ty však raději hleď, bys libé
řídila sňatky,
tohle však rychlý Arés i
Athéné obstará všecko.“
Taková byla jich řeč, již navzájem
mluvili k sobě.
Vyrazil na Aineia syn Týdeův,
bojovník statný,
ačkoli viděl Foiba, jak nad
ním pravici držel.
On však nejevil úcty ni před
bohem, nýbrž se pořád
pokoušel Aineia skláti a
skvostnou výzbroj mu svléci.
Třikrát za sebou rek naň
vyrazil, chtěje ho zabít,
třikrát mu lesklý štít bůh Apollón
odstrčil mocně.
Když se však po čtvrté již
chtěl rozehnat, podoben bohu,
hrozným vykřikl hlasem a
zvolal svémocný Foibos:
„Pozor, Týdeův synu! — ty ucouvni,
nechtěj se přece
bohům za rovna mít, vždyť
nijak totožný není
původ nesmrtných bohů a po
zemi chodících lidí!“
Řekl, a Týdeův syn jen maličko dozadu
couval,
Apolla, Jistého Střelce, se
vyhnuv hroznému hněvu.
Aineia odnesl z davu a položil Apollón
Foibos
na svatém Pergamu trójském,
kde chrám byl bohovi zřízen.
Tam jej bohyně Létó i
Artemis, střelkyně šípů,
léčily v svatyni velké a opět
mu vracely sílu.
Apollón Stříbrnoluký však zatím
vytvořil přízrak,
který byl Aineiu roven a
zbroj měl na sobě stejnou.
Kolem přízraku toho i
achajské mužstvo i trójské
bodalo druhovi druh kol prsou
v kožené štíty,
zdobené krásnými kruhy, i v
malé, lehounké terče.
Tehdáž Apollón Foibos se k
prudkému Areu ozval:
„Aree, záhubce mužstva, ty
krvavý, průlomce hradeb,
nechtěl bys do bitvy jíti a
odrazit tohohle muže,
Týdéovce? — Ten válčil by teď
snad se samým Diem!
Kypřanku udeřil zblízka a do
ruky v zápěstí ranil,
potom však, podoben bohu, se
rozehnal dokonce po mně.“
Takto mu pravil Foibos a na vrchu
Pergamu sedl.
K Tróům záhubný Arés pak
přistoupiv, pobízel řady,
rychlému Akamantovi jsa
podoben, vůdcovi Thréků.
Na syny Priama krále tu volal, živené
Diem:
„Synové Priama vládce, jenž
král jest živený Diem,
dlouho-li strpíte ještě, by
Achajci vraždili mužstvo,
až snad bojovat budou hned u
brány zrobené krásně?
Mrtev je muž, jenž rovně byl ctěn jak
slavený Hektór,
Aineiás, velký rek, syn
chrabrého Anchísa vládce!
Vzhůru! — ať zdatný náš druh
jest vyrván ze vřavy boje!“
Řekl a každému z nich tím vzbudil
bojovnou smělost.
Zprudka tu slavný Hektór byl
pokárán od Sarpédonta:
„Hektore,
kamže se poděl tvůj duch, jejž dříve jsi míval!?
Řekťs, že uhájíš město i bez
vojsk spojenců vašich,
jediný, se svými švagry a se
svými vlastními bratry. —
Nelze však nikoho z nich teď
nalézti, ani ho spatřit!
Ovšem! — choulí se bázní jak
psové přede lvem v kruhu —
my však vedeme boj —
jen pouzí „spojenci“ vaši!
Vždyť jsem přišel i já, váš
„spojenec“, z veliké dálky,
přišed z Lykie dálné, jíž
vířný protéká Xanthos.
Tam jsem manželku milou a
malého zanechal syna,
zanechal hojné statky, jichž
přál by si chudobný člověk.
Já však nutkám i tak své
Lyčany, ano i sám chci
s mužem v souboj se dáti — a
nic přec s sebou tu nemám,
co by si odehnat mohli neb
odnést Achajci s sebou.
Ty však stojíš tu jen — již nevelíš
dokonce ani
jiným, by trvali v bitvě a
hájili ženušek milých!
Jenom ať ve smyčkách sítě, jež každou
zahrne kořist,
lapeni, odpůrcům svým pak za
lup a za kořist nejste!
Oni pak zboří záhy to lidnaté
Ílion vaše!
Tohle to všecko bys měl mít na mysli,
ve dne i v noci,
vůdců spojenců svých bys
zvlášť měl horoucně prosit,
aby tu zůstali stále — a od
sebe odvracet výtku!“
Takto mu Sarpédón děl, řeč
ranila Hektora v srdci.
Ihned s povozu svého, i se
zbrojí, seskočil na zem,
mávaje ostrými dřevci, a
chodil táborem všude,
nutě je do boje jíti, a budil
strašlivou půtku.
Rázem se obrátí vojsko a naproti
Argeiům stane.
Hromadně argejský voj jich
vyčkával, aniž se lekl.
Podobně unáší vítr, když rolníci
obilí vějí,
po svatých humnech plevy, a
Démétér kadeří zlatých
obilí od plev dělí, an fouká
úsilně vítr:
humna tu vrstvou plev jsou
zbělena — podobně tehdy
odshora danajský lid byl
poprášen, poněvadž hustý
k obloze kovové prach byl
zvířen nohami koní,
když zas do boje jeli a
vozkové hnali je nazpět.
Na sebe silnou pěst zas
pozdvihli, ale tu prudký
Arés rozestřel temno, jsa
Tróům pomocen v bitvě,
bojištěm kráčeje všude: mělť
úmysl plniti výzvu
Apolla se zlatým mečem —
vždyť právě ho pobídl Foibos —
dodat Trójanům sil, když
Palladu Athénu spatřil,
kterak se vzdaluje z bitvy —
jež Danaům pomocna byla.
Aineia Apollón sám zas poslal,
vladaře lidu,
z bohaté svatyně chrámu, když
prsa mu naplnil silou.
Aineiás u svých druhů se objevil. —
Radosti plni
viděli jej, jak živý a zdráv
k nim přichází opět,
jak má jadrnou sílu — však na
nic se neptali ještě,
nedalať jiná práce, již
vzbudil Stříbrnoluký
s Areem, záhubcem mužstva, a
Svárem trvale činným.
Hrdinský Týdeův syn, s ním
Odysseus, Aianti oba
do boje achajský lid zas
nutili — vojsko však samo
nijak se neleklo Tróů, jich
návalu, ani jich vřavy:
čekalo tam jak ztemnělý mrak,
jejž Kronovec mocný
postavil za klidu větrů kdes
na horách strmících k výši,
nehnutě, dokavad spí dech
Boreův, jakož i druhých
větrů vanoucích prudce, jež
stinná na nebi mračna,
jakmile počnou vát, svým
ostrým rozptýlí váním;
taktéž Trójanům čelil voj
Achaiů, neprchal nikdo.
Zatím zástupem chodil syn
Átreův, důtklivě vele:
„Přátelé, mužové buďte a
zmužilé probuďte srdce,
druh nechť druha se stydí,
když válčíte v zuřivé seči!
Druha-li stydí se druh, jest
víc jich živo než padne,
když však prchají z boje, tu
slávy ni obrany není.“
Řekl a mrštil kopím: byl poraněn
bojovník přední,
Aineia, chrabrého reka, to
společník, Déikoón,
Pergasův syn, jenž stejně byl
ctěn jak synové krále
Priama: mrštný býval, když v
předních se potýkal řadách.
Do štítu Átreův syn jej
zasáhl, vládyka mocný:
kopí nezdržel štít — skrz
naskrz projelo ostří:
odspodu, opaskem z kůže, mu
do břicha zarazil oštěp.
Padl, až duněla země, a
brnění zařinklo na něm.
Z Danaů nejpřednější zas Aineiás
usmrtil muže,
syny to Diokléovy, již
Kréthón a Orsiloch sluli.
Dioklés, otec jejich, měl ve Féře,
výstavném městě,
sídlo, byl zámožný jměním a
pocházel z Alfeia řeky,
jejíž široký tok skrz krajinu
Pylanů teče.
Syn jeho, Orsiloch statný,
byl mnohých vladařem mužů;
z něho zas chrabrý rek byl
narozen, Dioklés jménem,
z Diokla Orsiloch opět a také
Kréthón se zrodil,
synů to blíženců dvé, již v
každé se vyznali bitvě.
Ale když dospěli věkem, tu na svých
korábech černých
do Tróje, bohaté koňmi, se
vydali s argejským vojskem,
aby tam Agamemnonu a vladaři
Meneláovi
vymohli čest — však padli, a
smrt jim zastřela oči.
Vyrostli jak dvé lvů, již mateřským
živeni mlékem,
vyrostou na vrších horských a
v hlubinách houštiny lesní;
brzy pak lidem krávy a tučné
sžírají ovce,
potom i kdejaký stáj jim
pustoší, ale pak sami
pádnýma rukama mužů jsou
zabiti oštěpem ostrým.
Takto
ti jinoši též, když rukama Aineiovýma
zhynuli, na zem padli jak
vysoké jedlové kmeny.
Bojovný vládyka Sparty se
roztesknil nad jejich pádem,
vykročil z první řady, jsa
oděn v jiskřivý krunýř,
mávaje oštěpem svým. V něm
budil bojovnost Arés,
aby ho rukama svýma rek
Aineiás v zápase zabil.
Spatřiv jej udatný rek, syn Nestora,
chrabrého v boji,
vykročil z první řady, pln
obavy, že by tam padl
statný vládyka mužstva, a s
cíle je daleko zahnal.
Oni již pravice své, svá silná ostřená
kopí
drželi naproti sobě a
dychtili bojem se utkat —
v tom se však Nestorův syn
již postavil k vladaři lidu.
Aineiás nevyčkal boje, ač mrštným byl
válečníkem,
spatřiv hrdinů dvé, jak
pospolu u sebe stojí.
Ti když hrdiny padlé v střed
achajských odvlekli šiků,
ihned do rukou druhů ty ubohé
vložili muže,
potom se vrátili nazpět a v
předních válčili řadách.
Pylaimenés tu sklán, jenž bohu
byl Areu roven,
štítníků paflagonských to
velitel, zmužilých v boji.
Jej tam vládyka Sparty, syn
Átreův oštěpem slavný,
zasáhl, jak tam stál, svým
dřevcem do klíční kosti.
Mydóna Nestorův syn zas poranil,
soudruha vozku,
chrabrého Atymniovce, když
obracel spřežení právě,
do lokte balvanem velkým jej
zasáhnuv — z rukou tu rázem
otěže, bílé sloní, mu na zem
do prachu padly.
Přiskočil Nestorův syn, jenž
mečem ho do spánku sekl,
ten pak, pouštěje ducha, se
skácel s úpravné korby
střemhlav na své témě a na
plece do prachu země.
Mydón dlouho tak stál — bylť zaryt do
písku hlavou,
až v něj vrazili koně a
srazili do prachu na zem.
Švihlť je Nestorův syn, jenž
zahnal je v achajské vojsko.
Hektór je spatřil v řadách a
zpříma se vyřítil na ně,
spustiv veliký křik — s ním
trójské se hrnuly šiky,
silné, v čele jim Arés a
vznešená Enýó božská,
majíc ukrutný Ryk, jak v
zápase vražedném bývá.
Arés obrovským dřevcem v své silné
pravici mával,
chvílemi před tím rekem a
chvílemi kráčeje za ním.
Spatřiv jej Týdeův syn, byl
poděšen, bojovník statný.
Jako když v rozpacích muž, jenž kráčí
po širé pláni,
u řeky, proudící prudce, se
zastaví, tekoucí v moře,
vida, jak pění a šumí, tu
honem nazpátek chvátá,
podobně couvaje též syn
Týdeův, promluvil k lidu:
„Přátelé, jak z nás každý se slavnému
Hektoru diví,
jaký to kopiník jest, jak
bojuje smělosti plný!
Ovšem — vždyť stále kýs bůh
jest u něho, chráně ho zhouby.
Tak teď tamhle je Arés, jsa
podoben lidskému muži.
Pročež couvejte zpět, však tváří k
trójskému vojsku,
stále — než se samým božstvem
se nesnažte bojovat silou!“
Řekl; tu trójský voj k nim přišel
docela blízko.
Tehdáž Hektór sklál dvé hrdin
zápasu znalých,
Menestha s Anchialem, již na
jednom povoze byli.
Aiás Telamónovec se
roztesknil nad jejich pádem;
kráčeje stanul zblízka a
lesklým oštěpem mrštil:
Amfios poraněn byl, syn
Selagův, kterýžto v Paisu,
bohatý stády i poli, měl
obydlí — avšak jej osud
nutkal, by Priamu králi a
synům na pomoc přišel.
Jej tam Telamónovec svým kopím v
opasek bodl:
odspodu stinný oštěp se do
břicha zabodl hrotem.
Padl, až duněla zem.
Vtom statný přiskočil Aiás,
chtěje mu svléknouti zbroj —
lid trójský ho zasypal dřevci,
ostrými, zářícími, z nichž
mnohé uvázly v štítě.
Aiás přišlápnuv patou, mu kopí vytrhl
z těla,
avšak překrásnou zbroj již
nijak nebylo možná
s plecí mu vzít, vždyť
množství střel jej tísnilo zevšad.
Lekl se obrany silné, k níž
Trójané mužní se shlukli,
kteří, četní a vzácní, mu s
kopími naproti stáli:
ti jej, třeba byl velký, a
hrdého ducha i silný,
odtiskli od svých řad — rek
zaražen vrávoral z bitvy.
Takto tam obojí vojsko se pachtilo v
zuřivé seči.
Osudem Tlépolemos, syn Héráklův,
krásný a velký,
mocným, na Sarpédonta byl
pobídnut, rovného bohům.
Když tak na sebe jdouce, již docela
nablízku byli,
— Diovi potomci oba: ten vnuk,
ten syn jeho vlastní,
první tu Tlépolemos mu pravil
důrazné slovo:
„Copak jen, Sarpédonte, tě nutí,
Lyčanů rádce,
tady se choulit, v Tróji, jak
člověk neznalý války?
Toť tedy lžou, kdož dí, že’s
narozen z bouřného Dia!
Mnoho a mnoho ti chybí, bys
oněm rekům se rovnal,
kterým za starých dob byl
velký Kronovec otcem.
Ale jen jaká síla prý bývala
Hérákléova,
který otec je můj, lví
hrdina, srdnaté mysli!
Rek ten přišel kdys sem stran
Láomedontových koní,
se šesti toliko loďmi a s
mužstvem na počet skrovným,
přec však vyvrátil město a
zpustošil ulice všecky.
Ty’s však zbabělý člověk, a proto ti
vojíni hynou!
Ani tvůj z Lykie příchod, jak
myslím, nebude nijak
Tróům ochranou mocnou, ač
sílu máš nad jiné velkou.
Mnou
však nyní tu zhyneš a do bran Hádových vejdeš!“
Jemu zas Lyčanů král, rek
Sarpédón, odvětil takto:
„Ovšem, pravda to jest, on svaté Ílion
zničil,
pro drzost Láomedonta jsa
rozhněván, statného muže,
který za dobrý čin jej
hanlivým urazil, slovem,
aniž mu vydal koně, ač přišel
zdaleka pro ně.
Tobě však já zas pravím, že ode
mne stihne tě tady
zhouba a černá smrt — vždyť mým
teď povalen dřevcem
mně tu dáš čest, svou
duši však Hádovi, slavnému koňmi.“
Když tak Sarpédón děl, již pozdvihl z
jasanu kopí,
hrdinův sok: vtom na jeden
ráz jim vylítla z rukou
oběma dlouhá dřevce.
Jej Sarpédón do středu hrdla
bodl, a bolestný hrot skrz
naskrz prolítl krkem.
Rázem černé temno se
prostřelo po jeho očích.
Odpůrce zároveň s ním své dlouhé
vymrštiv dřevce,
v pravé stehno jej ranil:
hrot veskrz proletěl chtivě,
o kost mu zavadiv jen — Zeus
ještě mu odvrátil zhoubu.
Sarpédón, rovný bohům, byl od svých
soudruhů slavných,
veden z dosahu bitvy, však
tížil ho vlečený oštěp,
dlouhý — aniž kdo z nich jej
postřehl, ani ho nikdo
nehleděl vytáhnout z rány, by
hrdina kráčeti mohl,
— ve chvatu, poněvadž boj jim
překážel v starosti o něj.
Padlého hrdinu svého zas
Achajci holení krásných
vláčeli z dosahu bitvy.
To postřehnuv Odysseus slavný,
odvahou hnán byl v duši a
milé srdce mu vzplálo.
Ihned přemýšlet počal i ve
svém srdci i v mysli,
syna-li hřmícího Dia by dál
měl stíhati ještě,
či snad ještě by víc měl
Lyčanům životů vzíti.
Avšak, ač chrabrý byl rek, přec nebylo
dáno mu losem,
silného Diova syna svým
ostrým oštěpem zabít,
protož na lycké mužstvo mu
Pallas zavedla mysl.
Tehdáž Koiranos padl a Chromios,
Alastór statný,
Alkandros, Halios též, pak
Noémón, Prytanis klesl.
Ještě by Lyčanů více byl pohubil
Odysseus slavný,
bystře však velký Hektór to
postřehl, jiskřící přilbou,
vykročil z první řady, jsa
oděn v jiskřivý krunýř,
Danaům působě strach.
Hned zplesal z příchodu jeho
Sarpédón zrozený z Dia a
smutné promluvil slovo:
„Jenom, Priamův synu, mne Danaům za
kořist nenech
ležeti, nýbrž pomoz — a potom
ať prchne mi třebas
život ve vašem městě, když já
jsem neměl, jak vidím,
opět vrátit se domů a do milé
otcovské země
k potěše milé ženy a malého
synáčka svého!“
Hektór jiskřící přilbou mu neřekl na
to ni slova,
nýbrž mimo se hnal, pln
chtivosti, aby co nejdřív
zahnal danajské vojsko a
život mnohému odňal.
Sarpédón, rovný bohům, byl od
svých soudruhů slavných
posazen pod krásný dub, strom
posvátný bouřnému Diu,
tam pak z jasanu kopí mu
vytáhl ze stehna rychle
Pelagón, silný muž, jenž
milým druhem mu býval.
Hrdina pozbyl smyslů a chmura mu
zastřela oči,
potom přišel zas k sobě, an
vánek Boreův kolem
foukaje, zas jej křísil, an
pouštěl už slabého ducha.
Argejci Areem hnáni a Hektorem,
pokrytým kovem,
přece jen k černým lodím se
nechtěli na útěk dáti,
ale ni v boj jít nechtěli
vpřed, než dozadu pořád
couvali, zaslechše zprávu, že
v trójském vojsku je Arés.
Koho tam ze všech nejdřív a koho
zas naposled tehdy
zabil kovový Arés a Hektór z
Priama rodem?
Oresta, statného jezdce, a
Teuthranta rovného bohům,
sklán byl i Oinomaos i
aitólský kopiník Tréchos,
Helenos, Oinopův syn, též
Oresbos s třpytivým pásem,
který bydlíval v Hyle a velmi
byl bohatství chtivý,
nad samým Kéfísským plesem
jsa usídlen, okolo něhož
bydlil boiótský lid, jenž
kraj měl nadmíru plodný.
Héré bělostných loktů jak Area s
Hektorem zhlédne,
kterak danajský lid tam hubí
v zuřivé seči,
ihned se k Athéně ozve a
praví perutná slova:
„Hrůza, ó Nezmožitelná, ty Kronovce
bouřného dcero!
tak tedy Meneláovi jsme slib
svůj nadarmo daly,
on že se vrátí z války, až
hrazené Ílion zboří,
jestliže dopustit chceme, by
zhoubný Arés tak zuřil! —
Pročež vzhůru! — my též teď
pomněme obrany rázné!“
Pallas jiskrných zraků slov
Héřiných poslušná byla:
koně hned s náčelkem zlatým
šla přistrojit, povstavši rychle,
vznešená bohyně Héré, jež
pochází z velkého Krona.
Hébé po stranách vozu dvě
kruhová navlékla kola,
bronzová, s paprsky osmi, kol
nápravy z železa kuté.
Ze zlata loukotě kol jsou
nezlomné, okolo kterých
bronzové, přilehlé pevně,
jsou obruče — hotový zázrak;
ze stříbra náboje jsou, jež
točí se po obou stranách.
Z krásných řemenů zlatých i stříbrných
vozová korba
uměle pletena jest, dvé
okrajův obíhá kolem.
Odspodu vůz měl stříbrnou oj, k níž
vázala Hébé
u kraje zlaté jařmo a
překrásné, řemeny prsní,
zlaté, připjala k němu.
Tu pod jařmo přivedla Héré
komoně rychlých noh, jsouc
dychtiva sváru a vřavy.
Avšak bohyně Pallas, jež
bouřného Dia je dcera,
odešla v Diovu síň, kdež
přilehlou, zdobenou řízu
svlekla, již tkala si sama a
vlastní zdobila rukou,
Kronovce oblačného pak
oblekši na tělo sukni,
oděla ve zbroj tělo a do
bitvy slzavé vyšla:
aigidu na plece své pak
vložila, zdobenou střapci,
hroznou, okolo níž jest útěk
rozestřen všude,
na ní je svár, jest síla,
jest na ní přehrozný úprk,
na ní je Gorgony hlava, té
nestvůry hrůzostrašné —
hrozná, strašná to tvář, zlé
znamení bouřného Dia.
Přilbici s prsteny dvěma a s
hřebeny čtyřmi si vzala,
zlatou, boje sta měst v ní
vyryty byly i s reky.
Nohama v lesklý vůz pak vstoupila,
chopila oštěp,
těžký, velký, pevný. — Jím
rozráží Olbřímorodá
branný hrdinů řad, když
záštím proti nim vzplane.
Potom ve kvapu Héré svým bičem švihala
koně.
S třeskem nebeská brána se bohyním
odemkla sama,
kterou hlídaly Hóry, jimž
nebe a Olymp je svěřen,
aby tam husté mračno buď
odemkly, nebo zas zamkly.
Tou tedy řídila branou své spřežení,
švihajíc bičem.
Spatřily Kronova syna, jak sedí opodál
druhých
na hoře vrcholů plné, kde
strmělo nejvyšší témě.
Héré bělostných loktů, když
se svými stanula koňmi,
Kronovce nejvyššího se tázala
těmito slovy:
„Nemáš to řádění drzé, ó Kronovče,
Areu za zlé?
Jaké to množství lidu, a
jakého, Achaiům pobil!
zbytečně, naproti řádu, mně k
zármutku. — Za to však klidně
Kypřanka z toho se těší i
Apollón Stříbrnoluký,
poštvavše zběsilce toho, jenž
nezná práva ni řádu!
Nebudeš, otče ty Zéve, mi
zazlívat, jestliže půjdu
potupně Area ztepat a tak jej
zaženu z bitvy?“
Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito
odvětil slovy:
„I jen honem si pospěš a
kořistnou Athénu pošli;
ta totiž ve zvyku má jej
přivádět v bolesti trpké!“
Héré bělostných loktů slov
Diových poslušna byla:
bičem pobídla koně — ne
neradi pádili tito
mezi hvězdnatým nebem a
zeměmi, uprostřed obou.
Kamo až dohlédne muž svým
zrakem do dálky vzduchem,
vysoko na hlídce sedě a
zíraje na třpytné moře,
takový byl též skok těch koní
ržajících k výši.
Ale když do Tróje přišly a k oběma
proudícím řekám,
k místu, kde Simoeis proudný
a Skamandros spojují vody,
Héré bělostných loktů tam
stanula se svými koňmi,
rychle je vypřáhla z vozu a
vzduch kol rozlila hustý.
Ihned
nebeskou píci jim Simoeis vytvořil k pastvě.
Podobny
holubům plachým svou chůzí, bohyně vyšly,
vroucí planouce touhou, by
Achaiům přinesly pomoc.
Když
pak přišly až k místu, kde okolo Týdéovce
nejlepší, nejčetnější, se
skupili, statného jezdce,
sevřeně, podobni lvům, již
žerou syrové maso,
nebo i vepřům kancům, jichž
síla je nezmožitelná,
Héré bělostných loktů, jak
dojela, mohutně vzkřikla,
Stentoru kovovým hlasem jsouc
podobna, chrabrému reku,
který vykřikne tak, jak
jiných padesát lidí:
„Hanba, vy bídné skety, ó
Achajci, podobou sliční!
Dokud chodíval v boj syn
Péleův, hrdina slavný,
nikdy tu z městských bran lid
trójský odvahy neměl
sklál, když s proslavenými se
potýkal Solymů vojsky.
Artemis svítící zlatem mu manželku
zabila z hněvu.
Pocházím od Hippolocha, a ten
je, jak pravím, můj otec,
který mě do Tróje poslal a
velmi mi důrazně velel,
abych vždy hrdinou býval a
výtečným nad jiné všecky,
nechci-li předkův rod nám
zneuctít: bývaliť vždycky
v Efyře nejlepší ze všech a v
celé Lykii širé.
Z takého původu tedy a z také pocházím
krve.“
Řekl, a Týdeův syn byl potěšen,
bojovník statný:
v okamžik v živnou zem svůj
ostrý zabodl oštěp,
načež vlídnými slovy se ozval
k vladaři lidu:
„Aj, tys hostinný přítel, již po
otcích, od doby dávné,
neboť slavený Oineus kdys
hrdinu Bellerofonta
pohostil ve svém domě a dní
si ho podržel dvacet.
Krásné hostinné dary si přátelé
navzájem dali:
opasek červení lesklý dal děd
můj hostovi darem,
zlatou mu dvojuchou číš zas
daroval Bellerofontés;
tu jsem zanechal já v svém
paláci, do války táhna.
Týdea v paměti nemám, neb v útlém mě
opustil mládí,
tehdy, když achajský lid byl
ve válce pohuben u Théb.
Pročež nyní ti já jsem přítelem ve
středu Arga,
milým, ty v Lykii zas, když
do vaší země bych přišel.
Chraňme se oštěpy své, též ve vřavě,
na sebe házet:
mohu přec hojnost Tróů i
slavných spojenců jejich
pobíjet, koho dá božstvo, a
koho bych dostihl během,
hojně i Achaiů jest, bys
pobíjel, koho bys mohl!
Teď však si výzbroj změňme, ať také
poznají tito,
my že již po svých otcích
jsme hostinní přátelé spolu!“
Takovou mluvili řeč, pak se svých
skočili vozů,
ruce si navzájem stiskli a
ztvrdili přátelství věrné.
Tehdáž Kronovec Zeus vzal nadobro
Glaukovi rozum,
protože s Týdéovcem se
nezdráhal směniti výzbroj,
za zlatou bronzovou dostal —
vzal za devět krav — dal za sto.
Hektór ke Skajské bráně se zatím
blížil a k dubu.
Ihned se trójské dcery i
manželky sbíhaly k němu,
s dotazy po svých synech i
příbuzných, po rodných bratrech,
avšak po mužích zvlášť — však
rek jim k modlitbě radil,
po řadě všem, vždyť přemnohým
z nich byl zármutek určen.
Když pak v Priamův dům již
přicházel, v překrásný palác —
hladkými podloubími byl
ozdoben, ve vnitřku jeho
komnaty z kamenů hladkých se
řadily, padesát celkem,
stavěné poblíž sebe. V nich
synové Priama krále
u svých manželských chotí se
ke spánku na lože kladli,
pro dcery naproti nim, vnitř
dvořiště, s opačné strany,
komnaty z kamenů hladkých a
pokryté, dvanácte celkem,
stavěné poblíž sebe, kde
zeťové Priama krále
u svých ctihodných chotí se
ke spánku na lože kladli —
matka tu vlídné mysli mu
dvorem naproti přijde,
vedoucí Láodiku, jež z dcer
byla nejhezčí ze všech,
vřele mu pravici stiskne, dí
slovo a promluví takto:
„Copakže přicházíš, synu — proč
opustil’s odvážnou válku?
Že zas týrají vás těch Danaů
synové kletí,
válčíce kolem města, a tebe
sem pobídlo srdce
vyjít na vrchol hradu a k
Diovi pozvednout ruce!
Avšak počkej tu mžik, bych sladké
přinesla víno,
abys Diovi ulil a druhým
nesmrtným bohům,
nejdřív, a potom se sám též
občerstvil, chceš-li se napít,
neboť mužovi mdlému se vínem
zvětšuje síla,
jako i ty’s teď mdlý, když
chránil’s občanů vlastních!“
Hrdina jiskřící přilbou jí
pravil, veliký Hektór:
„Nenos, vznešená máti, mi
nyní chutného vína,
mohla bys síly mě zbavit, a
já bych chrabrosti pozbyl.
Také se ostýchám z úcty, bych
Diovi jiskrné víno
ulíval nemytou dlaní, vždyť
Kronovce, vladaře mraků,
modlitbou nemohu vzývat, jsa
potřísněn krví a kalem.
Svolej však manželky knížat, a vonné
kadidlo vezmouc,
vejdiž v Palladin chrám, té
kořistné bohyně mocné,
vyber největší háv, jenž zdá
se ti nejkrásnějším
ve tvé komnatě ze všech, a
tobě je nade vše milý,
ten pak polož jí v klín, té
bohyni kadeří krásných,
potom také jí přislib, že
před chrámem jalovic dvanáct,
ročních, nezapřažených, dáš
zabíti, zdali by chtěla
Ílion na milost vzít, jak
robátka malá, tak ženy,
zdali by od svaté Tróje teď
zdržela Týdéovce,
lítého válečníka a silného
útěku strůjce.
Jdi tedy v Palladin chrám, té
kořistné bohyně mocné,
já však k Paridu zajdu a opět
ho zavolám k boji,
chtěl-li by, vyzván jsa mnou,
být poslušen. —
Kéž ho tu raděj
pohltí zem — jen k pohromě
nám jej Kronovec živil,
Priamu, chrabrému reku, i
dětem jeho i Tróům.
Přál
bych si spatřiti jej, jak vstoupil v Hádovo sídlo! —
pak bych mohl si říci, že
duch můj zapomněl strastí!“
Matka zas do domu vešla a kázala
služebným ženám,
aby se rozešly městem a
volaly manželky knížat.
Potom v pokladní síň však sestoupla,
klenutou pevně,
ve které pestrá roucha jí
ležela, práce to ženštin
sídonských — Paris je sám
kdys přivezl, podobný bohům,
z dálné sídonské země, kamž
plavil se po širém moři,
cestou, jíž vysokorodou si
Helenu do Tróje vezl.
Z rouch těch vybrala jedno a nesla je
Athéně za dar,
to, jež největší bylo a
nejkrásněj vyšito ze všech,
záříc jak na nebi hvězda, a
leželo poslední vespod.
Potom narychlo vyšla, i četné
manželky knížat.
Když pak přišly už k chrámu,
jejž Pallas na hradě měla,
ihned Theánó sličná jim
odemkla chrámové dveře —
otec její byl Kissés, choť
Anténór, statečný jezdec —
neboť ji trójský lid byl za
kněžku Athéně zvolil.
Ony tu zavýskly všecky a k
Athéně pozdvihly ruce,
kněžka pak, Theánó sličná, se
chopila krásného roucha,
které vložila v klín té
bohyni kadeří krásných,
potom vroucí prosbou se
modlila k Diově dceři:
„Athéno, záštito města, ó vznešená
bohyně jasná,
zlom přec Týdéovci už jednou
v pravici oštěp,
dej též, aby on sám pad’ na
tvář před branou Skajskou,
abychom ihned nyní, zde před
chrámem, jalovic dvanáct,
ročních, nezapřažených, ti
zabily, zdali bys chtěla
Ílion na milost vzít, jak
robátka malá, tak ženy!“
Těmito prosila slovy — však odřekla
Athénská Pallas.
Tak tam k Palladě lkaly, jež velkého
Dia je dcera.
Hektór k Paridu kráčel a
krásnému paláci jeho.
Dům ten s muži si sám kdys
vystavěl, které on tenkrát
v Ílijsku, hrudnaté zemi, měl
nejlepší umělce staveb.
Tito mu stavěli dvůr, též
komnatu mužskou a ženskou
poblíž Priama krále i
Hektora, na výši hradu.
Hektór Diovi milý tam vstoupil s
oštěpem v ruce,
dlouhým jedenáct loket, a na
něm, na konci vpředu,
svítil bronzový hrot — kol
zlatý obíhal kroužek.
Zastal ho v ženské síni, jak krásnou
se obíral zbrojí,
štítem a krunýřem svým, jak
zkoušel lučiště křivé.
Uprostřed služebných žen tam krásná
Helené z Argu
dlela a dávala tkát svým
služkám tkaniny vzácné.
Když ho tam Hektór spatřil, tu káral
jej hanlivou řečí:
„Nemoudrý! Nehezké jest, tak
zprudka se rozhněvat v srdci!
U strmých Ília zdí tak četné
zástupy hynou,
ve válce! — Pro tebe jen kol
našeho rodného města
vzplál ten válečný ryk! —
vždyť sám bys domluvil jiným,
když bys někoho spatřil, jak
hrůzné bitvy se straní.
Vzhůru! Sic trójský hrad nám ohněm
planoucím shoří.“
Paris podobný bohům mu na to dal
odpověď tuto:
„Po právu, Hektore můj, mě’s
pokáral, nikoli křivě.
Pročež něco ti řeknu, ty
dobře to uvaž a poslyš!
Ne tak nevolí puzen ni hněvem
naproti Tróům,
teď jsem v komnatě dlel — jen
žalosti chtěl jsem se oddat.
Nyní mě manželka má zas
přiměla domluvou vlídnou,
abych do boje šel — já sám
již poznávám také,
že by to bylo tak líp, vždyť
vítězství v boji se střídá.
Nuž, buď počkej tu na mne, co
válečnou zbroj si vezmu,
nebo jdi sám, já přijdu, a
doufám tě dohonit brzy!“
Hektór jiskřící přilbou mu
neřekl na to ni slova.
Vtom však Helené z Argu mu
pravila vlídnými slovy:
„Ó můj milený švagře, mne zlostrůjné
nestydy hrozné,
kéž by mě právě ten den, v
němž moje mě zrodila matka,
prudký vichřice vztek byl s
sebou odnesl náhle
do pustých hor neb vln, jež
na moři hučícím bouří!
Byl by mě pohltil vír, než
pohromy tyto se staly. —
Ale když takovou strast již
bohové určili jednou,
lepší nějaký muž měl za svou
ženu mě pojmout,
který by cítil hanu a četné
výčitky lidí.
On však rozumný není a nebude
asi ni příště,
pročež jednou tu věc, jak
myslím, odnese trpce.
Ty však, Hektore, vejdi a posaď se na
toto křeslo,
švagře, vždyť válečný trud
jest nejvíc na péči tobě,
pro mne, tu nestoudnou ženu a
zločinný Paridův skutek. —
Za to nám neblahý los jest od
Dia uložen navždy:
bychom i příštím lidem se v
písních pověstni stali.“
Hrdina jiskřící přilbou jí
pravil, veliký Hektór:
„Nenuť, ač dobře to myslíš,
mě usednout — není to možno,
poněvadž již můj duch jest
roztoužen, abych šel přispět
Tróům, již s velkou touhou
mne čekají, když jsem teď vzdálen.
Jej však pobídnout hleď, též sám ať s
odchodem kvapí,
aby mě dohonil ještě, co
uvnitř Ília budu.
Dřív bych se podíval rád v
své obydlí, neboť chci vidět
čeládku, milou ženu i malého
synáčka svého.
Vždyť přec není mi známo, zda
nazpět ještě jim přijdu,
čili mě bozi již teď chtí
rukama Danaů skolit.“
Hektór jiskřící přilbou se
vzdálil po těchto slovech.
Zakrátko v knížecí dům již
vstupoval, k bydlení vhodný.
Manželku bělostných loktů
však nenašel v komnatě ženské,
poněvadž se svým synem a se
služkou oděnou krásně
na věži hradební stála a
tonula v nářku a slzách.
Když
tedy nezastal rek svou vzornou manželku v domě,
vyšel, na prahu stanul a
takto se vyjádřil k služkám:
„Poslyšte, služebné ženy, a rcete mi
pravdivou zprávu,
kampak šla z komnaty své má
manželka bělostných loktů?
Odešla snad k mým sestrám —
či k ženám zašla mých bratrů?
Či by se v Athénin chrám snad
vydala, v kterém se snaží
Trójanky pletenců krásných,
by smířily bohyni hroznou?“
Na to zas klíčnice čilá mu
pravila v odpověď toto:
„Ježto jsi důtklivě chtěl,
bych řekla ti pravdivou zprávu,
nezašla ke tvým sestrám, ni k
ženám nešla tvých bratrů,
aniž se v Athénin chrám teď
vydala, v kterém se snaží
Trójanky pletenců krásných,
by smířily bohyni hroznou,
na městskou velikou věž však
vystoupla — zaslechlať právě,
že jsou Trójané v tísni a
Danajci v převaze velké.
Ona již k městským zdím as
dochází kročejem chvatným,
jako by bez smyslů byla, a
chůva jí chlapečka nese.“
Takto mu klíčnice řekla; i odkvapil z
paláce Hektór,
třídami výstavnými se toutéž
vraceje cestou.
Právě se blížil k bráně, jda
trójským velikým městem,
ke Skajské, kteroužto chtěl
zas projít na širou pláni —
choť v tom přišla mu vstříc,
jdouc chvatným kročejem k němu,
zrozená z Éetióna a zámožná
manželka jeho,
z chrabrého Éetióna, jenž pod
Plakem lesnatým bydlil,
v slavné podplacké Thébě a
národu Kyliků vládl,
dceru pak za svou choť měl
Hektór pokrytý kovem.
Tam se s ním potkala tedy; s ní
zároveň kvapila služka,
synáčka majíc v loktech — tak
malého, nevinné mysli,
miláčka Hektora vládce — byl
krásné podoben hvězdě.
Hektór Skamanderským jej
nazýval — „Ília hradbou“
ostatní lid, vždyť Hektór sám
byl záchranou Tróje.
Otec se usměje mlčky, když
pohlédne na milé robě,
k Hektoru milená choť pak
přistoupne se slzou v očích,
vřele mu pravici stiskne, dí
slovo a promluví takto:
„Bláhový, ta tvá chrabrost tě zahubí!
— Soucitu nemáš
s dítětem nemluvňátkem ni se
mnou, nebohou ženou,
neboť tě ztratím záhy — vždyť
brzy tě Achajci skosí
společným útokem svým. —
Ó kdybych ztratila tebe,
potom by bylo mi líp, být pod
zemí — vždyť mi pak žádná
útěcha nezbude víc, až dojdeš
života cíle,
než jen žal — vždyť pozbyla
jsem již matky i otce,
neboť našeho otce mi slavný
Achilleus zabil,
z kořen Kiliků hrad nám
vyvrátiv, k bydlení vhodný,
vysokobrannou to Thébu.
Tam usmrtil Éetióna,
avšak nevzal mu zbroj — vždyť
toho se zalekl v srdci —
nýbrž kázal ho spálit i s
brněním zdobeným krásně,
potom mu nasypal rov, kol
něhož vysoké jilmy
vsadily horské nymfy, jež
bouřného Dia jsou dcery.
Sedm i rodných bratrů jsem mívala v
otcově domě,
všichni však v jediný den v
dům Hádův posláni byli:
slavný Achilleus rychlý je
totiž pohubil všecky
u ovcí bělostné vlny a u stád
loudavých býků.
Milou matku pak mou, jež pod Plakem
lesnatým vládla —
když si ji přivedl k Tróji i
s ostatní kořistí svojí,
zase ji propustil zpět, když
nesmírné výkupné přijal —
Artemis, střelkyně šípů, mi
zabila v otcově domě.
Hektore, ty’s můj otec a ty’s má
vznešená máti,
ty’s i můj rodný bratr, a
ty’s můj bujarý manžel.
Proto se nyní slituj a zůstaň na věži
tady,
nechceš-li sirotkem dítě a
vdovou učinit ženu:
postav bojovný lid blíž
smokvoně, kdežto je nejvíc
útoku vydáno město a nejspíš
dobytná hradba.
Třikrát už rekové přední v
těch místech zkoušeli útok,
přitrhše s Aianty dvěma a
slavným Ídomenéem,
s oběma Átreovci a se silným
Týdéovcem:
buďže jim dal kdos návod, kdo
věšteb dobře je znalý,
nebo je vlastní duch snad
pobízí k tomu a pudí.“
Hrdina jiskřící přilbou jí
odvětil, veliký Hektór:
„Všecko to ženo i já mám na
mysli, avšak se velmi
velice Tróů stydím i Trójanek
s vlečnými rouchy,
kdybych jak zbabělý muž chtěl
z dálky se vyhýbat válce.
Také nedá mi duch, jsemť
zvyklý hrdinou býti,
vždycky, a sváděti boj jen v
předních Trójanů řadách,
otcovu velkou slávu i vlastní
zachovat chtěje,
neboť dobře to vím jak ve
svém srdci, tak v mysli:
nastane jednou den, v němž
svatá Ílios klesne,
kopiník Priamos padne, i
všecken Priamův národ. — —
Avšak na srdci mém tak neleží budoucí
osud
Tróů ni Hekaby samé ni osud
Priama vládce,
ani mých rodných bratrů, již
počtem četní a vzácní,
rukou nepřátel skláni, as
klesnou do prachu země,
jak los tvůj, až volnosti den
pak někdo ti vezme
z Achaiův oděných kovem a
odsud tě povleče v slzách. —
Potom, poddána jiné, bys tkávat musila
v Argu,
anebo z Hypereie neb Messéidy
nosívat vodu — —
ach jak nerada velmi, však
silná sevře tě nutnost.
Tu kdos propoví leckdy, až ronit slzy
tě spatří:
‚Aj, toť Hektora choť, jenž
býval nejlepší v boji
z Trójanů, statných jezdců,
když válčili okolo Tróje.‘
Tak kdos propoví leckdy, a novou
pocítíš bolest,
vědouc, že nežije ten, jenž
poroby té by tě zbavil.
Nechť však násyp hlíny mě
mrtvého pokryje dříve,
než bych slyšel tě lkát, až
násilně vlečena budeš!“
Domluvil slavný Hektór a po svém
synovi sáhl.
Ten však chvatně se uhnul a s
křikem se přitulil k ňadrům
pěstounky s krásným pásem,
jsa polekán otcovým vzhledem:
zděsilť se bronzové přilby a
na ní chocholu z žíní,
zhlédnuv, jak na jejím vrchu
se strašným pohybem kývá.
Usmál se milý otec a s ním též
vznešená matka.
Ihned s hlavy si sňal svou přilbici
slavený Hektór,
vedle ji vložil na zem — ta
jasným zářila třpytem.
A když robátko své již
pohýčkal v rukou a zlíbal,
takto se modlil k Zévu i
veškerým ostatním bohům:
„Zéve i ostatní bozi, ó dovolte, aby i
tento
syn můj stejně jak já byl
hvězdou v národě trójském,
stejně byl mocný silou a
mohutně v Íliu vládl,
ať kdos propoví leckdy: ‚Ten
mnohem je lepší než otec‘,
až bude kráčet z války a
ponese krvavou výzbroj,
usmrtiv odpůrce v bitvě — a
nad ním zaplesá matka!“
Tak tam promluvil Hektór a drahé
to robátko vložil
do rukou manželky milé. — Ta
k vonným je přitiskla ňadrům
slzíc, s úsměvem na rtech.
I pojal manžela soucit,
rukou pohladil choť, děl
slovo a promluvil takto:
„Nesmíš se přec tak příliš,
ty bláhová, v srdci mi rmoutit:
žádný naproti sudbě mne
Hádovi nevrhne v kořist,
osudu svému, jak mním, však
žádný neujde člověk,
ať jest vzácný či nízký, jak
jednou zrodí se na svět.
Ty
však se navrať domů a vlastní spravuj si práce,
kužel a stav, kaž služebným
svým, ať bedlivě všechny
prací hledí si svých — boj
mužů starostí bude,
všechněch, a nejvíc mou, jimž
Trója je kolébka rodná!“
Domluvil slavný Hektór a
přilbici s chocholem z žíní
pozvedl zas.
Však milená choť již kráčela domů,
ohlédala se stále a proudem
ronila slzy.
Zakrátko v knížecí dům zas
vstoupila k bydlení vhodný
Hektora, záhubce mužů, a
uvnitř zastala služky,
mnohé, a žalostný pláč v nich
vzbudila slzami svými.
Tak tam zaživa Hektór byl želen ve
vlastním domě,
neboť nemyslil nikdo, že
Achaiů síle a rukám
prchne a z kruté bitvy se
vrátí do domu svého.
Ale ni Alexandros se nezdržel v
paláci hrdém,
nýbrž jak skvostnou zbroj
vzal na sebe, zdobenou kovem,
ihned se rozběhl městem a v
křepké spoléhal nohy.
Nejinak stájní kůň, jenž nažrav se u
žlabu hojně,
přetrhne ohlávky pouto a
dupotem po pláni pádí,
v krásných proudech říčních
jsa zvyklý denně se koupat,
jarosti pln, svou hlavu pne
do výše, po plecích hříva
po obou stranách mu vlá, on
krásou těla se pyšní:
rychle ho kolena nesou, kde
zvyklá je pastvina koní.
Tak šel jarosti pln též Paris s
Pergama výšin,
třpytě se výzbrojí svou jak
zářící na nebi Jasoň.
Křepké nohy ho nesly, a Paris
za malou chvíli
Hektora, slavného reka, již
dohonil, právě když hodlal
opět se obrátit s místa, kde
s chotí důvěrně mluvil.
Paris podobný bohům ho první
oslovil takto:
„Příliš, bratříčku milý, tě
zdržuji, ačkoli spěcháš,
váháním svým: já nepřišel
včas, jak ty jsi mi velel.“
Hektór jiskřící přilbou mu
odvětil těmito slovy:
„Bláhový nižádný muž, jenž
moudrým chtěl by se zváti,
nesmí udatnost tvou brát v
pochybnost, neboť jsi statný.
Ty si však z úmyslu hovíš — a
nechtíváš, moje však srdce
velmi se uvnitř rmoutí, když
Trójany hanět tě slyším;
kteří tolik tu trampot, jen
pro tebe, musejí snášet.
Pojďme však už! — Vždyť pozděj to
spravíme, jestliže Zeus
kdy
ráčí popřáti nám zas měsidlo
svobody bohům
nebeským, žijícím věčně, kdys
postavit v paláci našem,
až bychom vyhnali z Tróje lid
achajský holení krásných.“
ZPĚV VII.
Hektorův
souboj s Aiantem
Domluvil slavný Hektór a
kvapem vykročil z brány,
Paris pak zároveň s ním šel
do boje, neboť je v duchu
velká pudila touha zas zápasy
svádět a válčit.
Jako je vítáno plavcům, když příznivý
na moři vítr
sešle jim některý bůh: jsouť
umdleni, tepouce moře
hladkými z jedlí vesly, a
mdlobou jim ochably údy —
taktéž trójskému mužstvu ti
rekové vítáni přišli.
Tehdy byl Paridem sklán syn
vladaře Aréithoa,
z Arny, rek Menesthios, jejž
zrodila Fýlomedúsa,
krásná, výrazných očí, a
palcátník Aréithoos.
Hektór pak Éionéa svým ostrým oštěpem
ranil,
do týla pod okraj z bronzu, a
rázem ho života zbavil.
Glaukos Hippolochovec a vévoda vojínů
lyckých
útoče na Ífinoa, jenž z otce
se Dexia zrodil,
bodl ho v zuřivé seči, jak
skočil na rychlý povoz,
v plece, i skácel se s vozu a
rázem byl života zbaven.
Pallas jiskrných zraků, když
trójské spatřila reky,
kterak danajský lid tam
rubají v zuřivé seči,
sestoupla s olympských výšin
a na zem se spustila skokem,
ve svatý Ília kraj.
Bůh Apollón shlédnuv ji s Pergam,
rychle jí pospíšil vstříc,
chtělť Tróům vítězství zjednat.
Oba ti bohové věční se u dubu
vespolek sešli.
První ji Apollón vládce, syn
Diův, oslovil takto:
„Copak že s takým chvatem, ó Kronovce
velkého dcero,
s Olympu přišla jsi sem? —
toť velká tě ponukla touha!
Či snad proto sem jdeš, bys
Danaům vítězství dala,
v boji? — Vždyť Tróů nikdy,
když hynou, líto ti není.
Kdybys mě poslechnout chtěla
— což mnohem lépe by bylo!
Poslyš — zastavme nyní, ó Athéno,
vražednou bitvu —
pro dnes! Vždyť válčit budou
zas po druhé, dokud by konce,
nenašli trójskému městu,
vždyť vám se
tak zlíbilo v srdci,
bohyním žijícím věčně, by
zbořeno bylo to město.“
Pallas jiskrných zraků mu na to
zas pravila toto:
„Budiž, svémocný bože! Já
sama jsem s úmyslem tímto
sestoupla s Olympu sem, v
střed achajských vojů i trójských.
Avšak pověz mi již, jak míníš
zastavit bitvu!“
Na to jí Apollón vládce, syn
Diův, odvětil takto:
„V Hektoru, statném jezdci,
teď probuďme mohutnou sílu,
zdali by, jediný sám, chtěl z
Danaů někoho vyzvat,
chtěl-li by tváří v tvář s
ním vejít do strašné řeže.
Oni sic užasnou nad tím — lid oděný v
holeně z bronzu,
přec však někoho určí, by
válčil s Hektorem slavným.“
Pallas jiskrných zraků slov Foibových
poslušna byla.
Milý Priamův syn, rek Helenos,
postřehl radu,
která nesmrtným bohům se
zlíbila, rozvažujícím.
Stanul Hektoru po bok a pravil mu
důvěrné slovo:
„Hektore, Priamův synu, jenž
Diu jsi důmyslem roven,
chtěl bys mi po vůli být? —
Vždyť já jsem rodný tvůj bratr:
ostatní Trójany posaď a
veškero achajské vojsko,
sám však na zápas vyzvi, kdo
z achajských reků je přední,
chtěl-li by tváří v tvář jít
s tebou do strašné řeže;
není ti souzeno ještě, bys
osudu došel a zemřel:
od bohů žijících věčně jsem
slyšel takový výrok.“
Hektór slyše tu řeč, byl velice
potěšen v srdci:
Vstoupiv do středu vojsk, své
vojíny dozadu tiskl,
v prostředku chopiv kopí — a
všichni si usedli na zem,
Achajce holení krásných zas
usadil vládyka mužstva.
Apollón Stříbrnoluký i Pallas
jiskrných zraků
na dub bouřného Dia, až v
koruně, oba si sedli,
dvojici ptáků supů svým celým
vzezřením rovni,
radost majíce z mužů, již v
řadách seděli hustých:
přilby i jejich štíty i
oštěpy trčely vzhůru.
Jako když Zefyru váním se rozvlní
hladina mořská,
právě když počíná douti a
moře se ztemňuje pod ním,
takové byly jich řady, jak
seděla v rovině vojska.
Tehdáž uprostřed nich rek Hektór
promluvil takto:
„Trójané, poslyšte nyní, i
Achajci holení krásných,
abych promluvil k vám, jak
duch v mé hrudi mi velí:
Kronovec vládnoucí s výše nám nedal
přísahu provést,
nýbrž smýšleje zmar, nám
oběma určuje za cíl,
až buď skácíte Tróju, již
zdobí překrásné věže,
aneb zhynete sami, zde u
svých korábů mořských.
Ve středu vašem však jsou všech Danaů
velmoži přední:
kterého vlastní duch z nich
pobízí, bojovat se mnou,
ze všech dopředu vystup, by
se slavným Hektorem válčil.
Tento pak můj jest návrh, a Zeus buď
dozorčím svědkem:
jestliže onen mě sklá svým
břitkým v souboji kopím,
nechať svlékne mi výzbroj a k
dutým si vezme ji lodím,
avšak mrtvolu mou vrať do
města, aby tak mohli
Trójané, muži i ženy, mě
spálit po smrti ohněm;
pakliže já jej skolím, a
dá-li mi Apollón slávu,
také svléknu mu výzbroj a do
svaté odnesu Tróje,
do chrámu Apollónova ji
pověsím, Jistého Střelce,
k lodím, palubou krytým, však
odevzdám mrtvolu jeho:
Achajci kadeří dlouhých mu
slavný vystrojí pohřeb,
potom mu nasypou rov — tam na
širém Helléspontu.
Tu kdos propoví někdy i z pozdních
potomků lidských,
na lodi s četnými vesly se
třpytnou hladinou plavě:
‚Aj, toť hrdina muž má mohylu, dávno
již mrtvý,
kterého v chrabrém boji kdys
slavný zahubil Hektór!‚
Tak kdos propoví někdy, a nezajde
nikdy má sláva.“
Pravil, i umlkli všichni, a
mrtvé nastalo ticho:
odepřít — bylo by hanba — a
strach byl podstoupit zápas.
Po chvíli vládyka Sparty se
zdvihnuv, mluviti počal,
výtky jim dělal, je plísnil,
a vzdychal v hlubinách srdce:
„Jste vy to chlubiči prázdní,
vy Achajky, nikoli muži!
Tohle už opravdu přec jest
ostuda — hanboucí hanba —
když teď z Danaů žádný se
Hektoru postavit nechce!
Ó nechť raději všichni se
změníte v zemi a vodu,
jak tady každý sedí, jak bez
ducha, neslavně takto!
Sám tedy obleku zbroj vstříc Hektoru —
nahoře tamto
řízení vítězství v bojích
jest v rukou nesmrtelných bohů!“
Když tak promluvil k nim,
hned krásný oblekl krunýř.
Tu by byl, vládyko Sparty, se
zjevil ti života konec
rukama Hektorovýma, jenž
mnohem byl silnější tebe!
Avšak danajští vládci jej
zdrželi, povstavše s místa,
s nimi sám Átreův syn, král
Achaiů, přemocný vládce.
Za pravou ruku ho vzal, děl slovo a
promluvil takto:
„Blázníš, živený Diem, vždyť
nijak ti potřeba není
tohoto bláznovství tvého —
jen utiš se, jakkoli vzrušen.
Nechtěj s chrabřejším rekem
se o závod pouštěti v zápas,
s Hektorem, z Priama rodem,
jenž budí hrůzu i v jiných!
Vždyť přec i Achilleus sám s
tím mužem hrozí se utkat
v zápase, zdobě to mužů — a
mnohem je nad tebe lepší.
Ty však do sboru mužů se nyní odebeř
sednout —
jiného achajský lid již
postaví k zápasu reka!
Jestliže prost jest bázně a dychtiv
válečné vřavy —
aby jen nebyl pak rád, když
sedne si! — jestliže jenom
unikne z líté seče a strašné
vražedné bitvy!“
Domluvil vládyka mužů a zvrátil
bratrovo srdce
včasnou domluvou svou — rek
poslechl.
Druhové jeho
velmi se těšili nad tím a
krunýř svlekli mu s plecí.
Nestór ve středu jich pak
povstav, mluviti počal:
„Běda! — Toť velké hoře se na
zemi achajskou valí!
Jak by tu bolestně zalkal rek
Péleus, starý ten jezdec,
národa myrmidonského to
vzácný rádce a řečník!
Jak byl nesmírně rád, když ve
svém domě se tázal,
který je původ a rod všech
Danaů táhnoucích k Tróji —
kdyby teď o nich slyšel, jak
strachem z Hektora trnou!
Kterak by zvedal ruce a
prosil nesmrtných bohů,
aby mu život z údů již odešel
v Hádovo sídlo!
Kéž bych jen, otče ty Zéve, i Athéno,
kéž bych jen, Foibe,
tak byl mlád jak tenkrát,
když prudkého u Keladontu
zástup Pylanů válčil i Arkadi
oštěpem slavní
u zdí Fejského města a na
břehu jardanských proudů!
Arkadům Ereuthalión byl v
popředí, podobný bohům:
Výzbroj na plecích svých měl
s vladaře Aréithoa,
slavného Aréithoa, jejž
zvávali palcátníkem,
příjmím, mužové všichni i
ženštiny s krásnými pásy,
poněvadž dlouhým dřevcem ni
lukem nesváděl bojů,
nýbrž rozrážel šik svým
železným palcátem vždycky.
Lykúrgos však jej zabil, jen úskokem,
nikterak silou,
v těsnině úzké cesty, kde
nemohl železný palcát
odvrátit od něho smrt, vždyť
dříve mu Lykúrgos proklál
dlouhým oštěpem hruď — rek
naznak přiražen k zemi.
Svlekl mu krunýř s plecí,
jejž dal mu kdys kovový Arés,
ten pak nosíval sám, když
chodil do vřavy války.
Ale když v paláci svém již Lykúrgos
zestaral věkem,
dostal jej Ereuthalión, druh
vladařův, aby jej nosil.
Tuto měl na sobě výzbroj a vyzýval
veškery vůdce.
Všickni se velice báli a
trnuli — nikdo však nechtěl. —
Mne můj nezdolný duch však
pobídl k tomuto boji,
vlastní odvahou svou, ač byl
jsem nejmladší věkem.
Já tedy bojoval s ním, však Pallas
dala mi slávu.
Byl to muž nejsilnější a
největší, jehož jsem zabil:
obrovský, na dél a na šíř,
tam na zemi roztažen ležel.
Kéž jsem dosud tak mlád, ó kéž
má síla je pevná!
Hektór, jiskřící přilbou, by
zakrátko nalezl soka —
z vás, ač mnozí tu jsou všech
Danaů velmoži přední,
žádný nehoří touhou, by
naproti Hektoru vyšel!“
Takto je plísnil ten kmet:
Vtom vstalo jich celkově devět:
Zdvihl se Achaiů král z nich
nejdříve, vládyka mužstva,
za ním mohutný rek, syn
Týdeův, zvedl se druhý,
za nimi Aianti oba, vždy
odění v obranu ráznou,
za nimi krétský král, též
průvodce krétského krále,
Molův to syn, jak válečný
bůh, ten vražedník mužů,
vzácný Euaimonovec hned za
nimi, Eurypylos,
Thoás Andraimonovec, pak
Odysseus, hrdina slavný:
všichni, kdo jevili touhu, by
válčili s Hektorem slavným.
Nestór, Gerénský jezdec, k nim
opět promluvil takto:
„Losem metejte nyní dle
pořadí! — Komu z vás vyjde,
zajisté potěší on lid
danajský holení krásných,
avšak v duši se sám též
potěší — jestliže ovšem
unikne z líté války a strašné
vražedné bitvy.“
Tak děl kmet.
Z nich každý si v los své znamení vyryl,
potom je vhodil v přilbu, jež
patřila Agamemnonu.
Zatím modlil se lid, svých rukou
pozdvihnuv k bohům —
tu pak pravil ten onen a
pohlédl k širému nebi:
„Zéve, ať zvolen je Aiás neb mohutný
Týdéovec,
aneb vévoda sám, král Mykény
bohaté zlatem!
Řekli, a vládyka Nestór jim
losoval, Gerénský jezdec:
vyskočil z přilbice los, jak
všichni si nejvíce přáli,
Aiantův.
Hlasatel hned jej nosil po řadě reků,
vpravo, a ukázal jej všem
danajským velmožům předním.
Každý, kdo neviděl svůj, hned
los ten zamítl rukou.
Ale když přišel až k tomu, jak nosil
jej po řadě reků,
kdo jej se značkou svou dal
do přilby — statečný Aiás,
tu on nastavil dlaň — ten dal
mu ho, přistoupiv blíže.
Spatřiv znamení losu a poznav je,
zajásal v duši,
potom pod nohy své jím
mrštiv, takto se ozval:
„Přátelé, můj to je los, já sám
jsem potěšen v srdci,
neboť se nadějí těším, že
slavného Hektora zmohu.
Vy však, zatímco já svou válečnou
výzbroj si vezmu,
k Diovi, Kronovu synu, se
každý modlete vroucně,
ale jen pro sebe, zticha, ať
nezvědí Trójané o tom —
ale i třebas zjevně — vždyť z
nikoho nemáme strachu,
neboť nikdo by silou mne
nezahnal — proti mé vůli,
ani ne zběhlostí svou, vždyť
já tak neznalý války,
doufám, na Salamíně jsem
zrozen a vychován nebyl!“
Řekl, lid modlil se k Diu a
vzýval ho, Kronova syna.
Tu pak pravil ten onen a pohlédl k
širému nebi:
„Veliký, slavný Zéve, náš
ochránce, vládnoucí s Ídy,
Aiantu vítězství dej, nechť
skvělé dobude slávy!
Máš-li i Hektora v lásce a
také pečuješ o něj,
stejnou sílu a slávu jim
oběma propůjčit račiž!“
Řekli, a v třpytnou výzbroj rek Aiás
zatím se strojil.
Ale když veškerou zbroj již na
své tělo si oděl,
potom vyrazil vpřed, jak
kráčí obrovský Arés,
spěchaje v boj v střed mužů,
jež svárem, hubícím život,
na sebe popudí Zeus, syn
Kronův, k zběsilé bitvě.
Takto se rozehnal Aiás, rek obrovský,
Achaiů hradba,
s úsměvem v děsné tváři, a
nohama na zemi vespod
kráčel kročejem dlouhým a
stinným oštěpem mával.
Vida ho danajský lid, byl nadmíru
potěšen v srdci,
Tróům však hrozný strach vjel
do údů, každému zvláště.
Zděsil se též sám Hektór, a v
prsou mu bušilo srdce,
avšak nebylo možná již
uprchnout, ani se skrýti
do davu vojínů zpět — vždyť
sám jej k zápasu vyzval.
Vtom již přikvapil Aiás, a štít měl
podobný věži,
kovaný, ze sedmi koží. Ten
Tychios uměle zrobil,
štítař nejlepší ze všech,
jenž v Hyle měl obydlí svoje.
Jím tedy třpytný mu štít byl
zhotoven ze sedmi koží,
z velikých tučných býků a
osmou z bronzu dal vrstvu.
Aiás Telamónovec jej před svýma
prsoma nesa,
přistoupil k Hektoru zblízka
a s hrozbou promluvil takto:
„Nyní, Hektore, poznáš — a citelně — v
souboji tomto,
jací jsou chrabří muži i v
našem danajském vojsku,
i když tu Achilleus není, lví
hrdina, průlomce vojů.
Avšak nyní ten rek dlí u
křivých korábů mořských,
nečinně, na Átreovce jsa
rozhněván, vladaře lidu.
My však také jsme schopni, že
s tebou měřit se můžem:
dost nás ve vojsku jest — nuž
do boje — bitvu již počni!“
Hrdina jiskřící přilbou mu
odvětil, veliký Hektór:
„Aiante Telamónovče, ty
vladaři, potomku Diův,
jenom mne nezkoušej takto,
jak slabého jakéhos chlapce,
aneb nějakou ženu, jež nezná
válečných činů!
Já však vím, jak bojovat mám,
jak rubati muže,
umímť přehodit štít jak na
pravou stranu, tak levou,
vyschlý — a toto jest právě
má zručnost v zápase štítem.
Umím učinit vpád v dav vozů s
rychlými koňmi,
umím v zápase zblízka též
lítému Areu tančit.
Nechci však bodnout tě lstí,
když taký jsi hrdina slavný,
pravý vyslídě čas — než
veřejně, zdali tě trefím.“
Řekl — pak napřáhl ruku a
stinným oštěpem mrštiv,
udeřil v Aiantův štít, ten
hrozný, ze sedmi koží,
navrchu, v kovový plát, jenž
osmou na něm byl vrstvou:
projel vrstvami šesti, jež
prorazil, nezlomný oštěp,
avšak sedmou koží byl zadržen.
Po druhé zase
Aiás, potomek Diův, svým
stinným oštěpem mrštiv,
ve štít veskrze stejný jím
udeřil odpůrce svého:
naskrze lesklým štítem mu
projelo obrovské dřevce,
pronikl oštěpu hrot též
krunýřem, zdobeným krásně,
kopí pak u samých slabin mu
naskrz proťalo roucho,
on však prohnul se v boku a
černé unikl smrti.
Rukama dlouhá ta kopí zas
vyrvavše, zároveň oba,
střetli se, podobni lvům, již
žerou syrové maso,
nebo i vepřům kancům, jichž
síla je nezmožitelná.
Oštěpem Priamův syn jej zasáhl do
středu štítu,
avšak neprojel kov, hrot kopí
nazpět se ohnul.
Aiás přiskočil blíže a do
štítu bodl ho kopím;
oštěp veskrze projel a
odrazil Hektorův útok,
sečmo
mu přejel šíji — a krev z ní vytryskla temná.
Přec však neskončil boj rek Hektór
jiskřící přilbou,
naopak, ucouvl trochu a
pádnou pravicí chopiv
kámen, ležící v pláni — byl
černý, drsný a velký —,
praštil v Aiantův štít, ten
hrozný, ze sedmi koží,
do
jeho prostředku, v puklu — kov ve štítě zařinčel zvučně.
Potom zase rek Aiás vzal skalinu o
mnoho větší,
zakrouživ mrštil jí po něm a
napjal nesmírnou sílu:
dovnitř prolomiv štít tím
balvanem, velkým jak žernov,
zvrátil mu kolena milá. Rek
naznak byl povalen na zem,
přitištěn na vlastní štít —
však rychle ho Apollón vzpřímil.
A již byli by zblízka i mečem se
bodali spolu,
když k nim héroldů dvé, již
poslové Dia a lidí
nazváni jsou — ten z Tróů,
ten z Achaiů oděných kovem —
přistouplo, Talthybios a
Ídaios, rozumní oba.
Napřáhli mezi ně žezla, i řekl jim
důtklivá slova
Ídaios, hlasatel statný, muž
moudrou nadaný radou:
„Přestaňte, synové milí, již
zápasy svádět a válčit,
Kronovec, oblačný Zeus, vás
oba dva miluje stejně,
oba jste oštěpem slavní — toť
všickni jsme viděli právě —
avšak nastává noc — též noci
je ustoupit dobře!“
Na to mu Telamónovec dal odpověď
těmito slovy:
„Vyzvěte Hektora dřív, ať
podá takový návrh,
neboť k zápasu sám přec
vyzval veškery vůdce,
první buď on, já poslechnu
rád, jen jakmile začne.“
Hrdina jiskřící přilbou mu pravil,
veliký Hektór:
„Aiante, ježto ti bůh dal
velikost těla i sílu,
moudrost, a poněvadž kopím
jsi nejlepší z Achaiů všechněch,
nyní ustaňme teď a zastavme
vražednou bitvu —
pro dnes — vždyť válčit budem
zas po druhé, až by nás přece
rozvedlo jednou božstvo a
jedněm vítězství dalo:
teď již nastává noc — též
noci je ustoupit dobře,
aby ses vrátil k lodím a
potěšil Achajce všecky,
obzvlášť příbuzné svoje a
soudruhy, které máš s sebou.
Rovněž vrátím se já, bych po městě
Priama vládce,
potěšil trójské mužstvo i
Trójanky s vlečnými rouchy,
které do chrámu vejdou a za
mne tam děkovat budou.
Teď však převzácný dar druh druhovi
vzájemně dejme,
aby pak ten neb ten, jak z
Tróů, tak Achaiů, řekl:
,Jako se pustili v boj — byl zápas to
hubící život —
tak se i smířili opět a v
přátelství rozešli spolu.‘“
Stříbrem zdobený meč dal Hektór rekovi
darem,
nesa jej zároveň s pochvou i
s řemenem krojeným vkusně.
Opasek červení lesklý dal darem
Hektoru Aiás.
Takto se rozešli spolu. — Tu jeden k
Achaiům kráčel,
druhý v Trójanů dav šel
hlučící: radosti plni
viděli jej, jak živý a zdráv
k nim přichází opět,
uniknuv rekově síle a
nezdolné pravici jeho.
Vedli jej radostně k městu —
vždyť čekali záhubu jeho.
S Aiantem s druhé strany šli Achajci
holení krásných,
k slavnému Agamemnonu jej
vedouce, hrdého výhrou.
Jakmile vkročili v stan, v němž
bydlil velitel vojska,
býka hned Átreův syn, král
Achaiů, vládyka mužstva,
tura to pětiletého, vzdal za
oběť mocnému Diu.
Horlivě stáhli ho z kůže a celého
dělili zhruba,
krájeli na drobno zručně, a
nabodše na rožně kusy,
pozorně upekli všecky a potom
stáhli je s rožňů.
Jakmile skončena práce a
jídlo již hotovo bylo,
jedli a z hostiny duch měl
radost, dělené stejně.
Podélné hřbetní kusy však odložil,
Aiantu k poctě,
bohatýr Átreův syn, král
Achaiů, přemocný vládce.
Když pak žízeň a hlad již
nadobro zahnali všichni,
nejprve moudrý kmet jim počal
rozkládat návrh,
Nestór, který už dřív měl ze
všech nejlepší rady.
Tento, muž moudré mysli, se ujal slova
a pravil:
„Átreovče i druzí, všech
Achaiů velmoži přední,
přemnoho zemřelo nám již
Danaů kadeří dlouhých,
jejichžto temnou krev kol
krásných Skamandru proudů
prolil zuřivý Arés a duše jim
do Hádu sešla.
Proto bys, vládyko, měl hned za jitra
skončiti boje,
my pak se sejděme všichni a
padlé vojíny svezme
tažnými býky a mezky a potom
mrtvoly spalme,
ne však daleko lodí, by každý
potomkům kosti
přivézti moh’, jak v
otcovskou zem zas poplujem odsud.
Potom jediný rov kol hranice
vysoko zdvihněm,
na pláni, společný všem.
Hned za ním zbudujme rychle
hradbu a vysoké věže, by
chránily lodí a vojska.
Při věžích zbudujme brány,
jež byly by přilehlé dobře,
jimiž by běžela cesta, kde
jezdit mohly by vozy.
Zvenčí hluboký příkop pak
vyryjme, u samé hradby,
který by, před hradbou běže,
byl překážkou koňům a vojsku,
aby tak Trójanů mužných nás
nemohl přepadnout útok!“
Řekl, a všechněm králům se návrh
Nestorův líbil.
Také Trójanů sněm byl v Íliu, na
výši hradu,
velice bouřný, prudký, hned u
brány králova domu.
Anténór, rozumný muž, k nim počal
veřejně mluvit:
„Trójané, slyšte má slova, i
Dardani, spojenci všichni,
abych promluvil k vám, jak
duch v mé hrudi mi velí!
Poslyšte, Helenu z Argu a s ní též
poklady všecky
vydejme Átreovcům! — Vždyť
nyní vedeme válku,
zrušivše svaté smlouvy — a
myslím, nižádný z toho
prospěch nevzejde nám, když
jednat nebudem takto.“
Tak tedy Anténór pravil a usedl.
V středu jich povstal
slavený Priamův syn, choť
Heleny kadeří krásných,
který mu odvětil takto a
pravil perutná slova:
„Anténore, co’s děl, toť nijak milé mi
není.
Jistěže lepší návrh, než
takový, vymyslit umíš!
Jestliže opravdu však ten návrh
pronášíš vážně,
potom pochyby není, že bohové
zmátli ti rozum!
Tróům, statečným jezdcům, své
mínění veřejně povím,
řeknu to do očí všem: já
nijak nevydám ženu! —
Poklady, jež v náš dům jsem
tenkrát přivezl z Argu,
všecky jsem ochoten vydat a
ze svého přidati ještě.“
Tak tedy Paris pravil a usedl.
V středu jich povstal
Priamos z Dardana rodem, jenž
věhlasem roven byl bohům.
Tento, muž moudré mysli, se
ujal slova a pravil:
„Trójané, slyšte má slova, i Dardani,
spojenci všichni,
abych promluvil k vám, jak
duch v mé hrudi mi velí!
Snězte teď po městě všem svou
večeři jako kdy jindy,
potom pomněte stráží, a každý
bedlivě bděte!
Ráno ať k dutým lodím se
hlasatel Ídaios vydá,
vyřídit Átreovcům, i králi i
vladaři Sparty,
co teď nabídl Paris, jímž
rozbroj tento byl vznícen,
ale i rozumný návrh jim
povědět, budou-li chtíti:
abychom hlučný boj teď
zdrželi, co bychom mrtvé
spálili — válčit budem až po
druhé, až by nás přece
rozvedlo jednou božstvo a
jedněm vítězství dalo.“
Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni
byli.
Potom v táboře vojska, vždy
po četách, večeři snědli.
Ídaios k dutým lodím hned zrána se na
cestu vydal.
Zastal danajský lid, jenž v
bitvách Areu sloužil,
kterak na sněmu byl, blíž
korábu vrchního krále.
Vstoupil do jejich středu a pravil
hlasatel zvučný:
„Átreovče i druzí všech Danaů
velmoži přední,
vladař mi Priamos kázal i
druzí Trójané statní
vyřídit — ovšem-li vám jest
milé tohle a libé —
co vám nabízí Paris, jímž
rozbroj tento byl vznícen:
praví, že poklady sic, jež na
svých korábech dutých
do Tróje přivezl kdys — měl
raděj zahynout dříve! —
všecky je ochoten vydat a ze
svého přidati ještě,
nechce však Helenu dát; choť
vládyky proslaveného,
řádnou manželku z mládí, ač
Trójané vskutku ho nutí.
Také mi nařídil král vám nabídnout,
je-li vám libo,
abychom hlučný boj teď
zdrželi, co bychom mrtvé
spálili, válčit budem zas po
druhé, až by nás přece
rozvedlo jednou božstvo a
jedněm vítězství dalo.“
Pravil, i umlkli všichni a mrtvé
nastalo ticho.
Po chvíli Týdeův syn k nim
promluvil, bojovník statný:
„Teď již nižádný z vás těch pokladů
neberte od nich —
Heleny též — jest jasno, a
každý hlupec to vidí,
že již konečný zmar jest
určen trójskému lidu!“
Řekl, a danajský lid k těm slovům
hlasitě jásal,
s podivem slyše tu řeč, již
mluvil statný ten jezdec.
K Ídaiu Achaiů král zas
promluvil, vládyka mocný:
„Slyšíš, Ídaie, sám, jak
smýšlí danajský národ,
jak svou odpověď dává — a mně
se to velice líbí.
Co se pak mrtvol týče, jich spálení
vzpírat se nechci,
neboť neradno jest, chtít
padlé odkládat mrtvé,
nýbrž, jakmile zemrou, je
honem potěšit ohněm.
Smlouvy buď svědkem Zeus,
choť Héřin mohutně hřmící.“
Řekl a ke všem bohům své vztyčil
vládyka žezlo.
Ídaios k svaté Tróji se opět na
cestu vydal.
Trójský a dardanský lid v ten
čas byl na sněmu ještě,
pospolu, v hromadu shluklý, a
vyčkával, až by se vrátil
Ídaios k nim. Ten přišel a
poselství achajské řekl,
stanuv ve středu jejich.
Tu všichni se chystali kvapně:
jedni, by sváželi mrtvé, a
jiní pro dříví jeli.
Achajci s druhé strany zas od lodí
palubou krytých
spěchali svážet mrtvé a jiní
pro dříví jeli.
Právě tu počalo slunce svým světlem
líbati pole,
z klidných hlubokých proudů
se zvedajíc, Ókeanových,
stoupajíc k nebes výši.
Ti v pláni se potkali spolu.
Tehdáž každého z padlých jen
stěží rozeznat mohli,
teprv až ssedlou krev jim s
údův opláchli vodou.
Potom je zvedali na vůz a
vřelé ronili slzy.
Nechtěl však Priamos velký, by plakali
— potichu tedy
hromadně na oheň kladli své
mrtvoly, truchliví v srdci.
Když pak je spálili v ohni, šli opět
do svaté Tróje.
Stejně i s druhé strany lid Achaiů
holení krásných
hromadně na oheň dal své
mrtvoly, truchlivý v srdci.
Když pak je spálil v ohni,
šel k dutým korábům opět.
Nebylo dosud jitro a ranní ještě
byl soumrak,
když již vybraný lid byl
shromážděn na žárovišti,
aby tam jediný rov kol
hranice vysoko zdvihl,
na pláni, společný všem.
Hned za ním zřídili rychle
hradbu a vysoké věže, by
chránily lodí a vojska.
Při věžích zdělali brány, jež
úplně přilehlé byly,
jimiž by běžela cesta, kde
jezdit mohly by vozy.
Zvenčí hluboký příkop pak
vybrali, u samé hradby,
veliký, značné šířky a na
kraji zatloukli koly.
Achajci kadeří dlouhých si hleděli
této své práce.
Bohové seděli zatím kol
Kronovce, vladaře blesků,
Achaiův oděných kovem se
divíce velkému dílu.
Zemětřas Poseidáón tu počal mluviti
takto:
„Je-li kde, otče ty Zéve, kýs
člověk na celém světě,
kdo by svůj záměr a vůli nám
bohům ještě chtěl hlásit?
Nevidíš, jak zas tamhle lid
achajský kadeří dlouhých
ohradu, k ochraně lodí, si
vystavěl, kolem pak příkop
vybral — slavnostních žertev
však nevzdal nesmrtným bohům?
Její se rozšíří sláva, kam paprskem
dosvítí Zora,
ta však v nepaměť
padne, již já kdys s Apollem Foibem
knížeti Láomedontu jsme
zřídili s námahou mnohou!“
Kronovec, oblačný Zeus, pln
podivu, odvětil takto:
„Podivno, Zemětřase, ty
přemocný, co jsi to řekl!?
Jiný některý bůh ať myšlenky
této se lekne,
který rukou a silou by mnohem
méně byl mocný,
tvá však potrvá sláva, kam
paprskem dosvítí Zora!
Proto buď dobré mysli: až
Achajci kadeří dlouhých
do milé otcovské země se opět
s koráby vrátí,
potom jim rozboř hradbu a
celou do moře spláchni,
velký pak mořský břeh zas
přikryj spoustami písku,
aby ta velká zeď zas zmizela
s povrchu země!“
Taková byla jich řeč, již
navzájem mluvili k sobě.
Zapadlo jasné slunce a skončena
achajská stavba.
Potom dobytek kláli a po
stanech večeři jedli.
Četné koráby z Lémnu tam
přistaly, vezoucí víno,
které Iésonovec, rek Eunéos,
Danaům poslal.
Pocházel od Hypsipyly, jež
choť byla Iésonova.
Zvláště však Átreovcům, i
králi i vladaři Sparty,
kázal dovézti víno rek
Eunéos, tisíc to mírek.
Achajci kadeří dlouhých si
odsud vozili víno,
jedni je koupili za měď, a za
lesklé železo jiní,
někteří za kravské kůže a
jiní za živé krávy,
jiní zas za své sluhy, a hody
pak strojili skvělé.
Kvasil po celou noc lid danajský
kadeří dlouhých,
kvasili Trójané také, i
spojenci, po celém městě,
po celou noc však všemoudrý
Zeus jim pohromu chystal,
pořád hřímaje strašně, a
hrůzou tváře jim bledly,
každý z poháru svého lil po
zemi, aniž si troufal
dříve se napíti sám, než
mocnému Diu by ulil.
Potom si ulehli všichni a užili lahody
spánku.
ZPĚV
VIII.
3.
Druhý den bitevní. — Achajci poraženi
Zora když v rouše jak šafrán
se prostřela po celé zemi,
Kronovec, vladař blesků, dal
svolat do schůze bohy
na Olymp vrcholů plný, kde
strmělo nejvyšší témě.
Sám k nim hovořil takto — a každý
poslouchal z bohů:
„Poslyšte veškeří bozi a
rovněž bohyně všecky,
abych promluvil k vám, jak
duch v mé hrudi mi velí,
ať tedy žádná z bohyň ni
žádný nezkouší z bohů
rozkaz zmařiti můj — nuž
všichni mi pospolu svorně
přisvědčte, abych svůj záměr
co nejdřív provésti mohl!
Koho bych uviděl z vás, jak hledí ze
sboru bohů
vyjít a pomocen být buď Danaů
vojsku neb Tróů,
ten bude zasažen bleskem a s
hanbou se na Olymp vrátí,
nebo jej chopím rukou a v
chmurný Tartar ho svrhnu,
v nesmírnou hloub, kdež
propasti tůň jest nejhlubší ze všech.
Tam jest bronzový práh, tam
zavřená železná brána,
v také pod Hádem hloubi, jak
vysoko nad zemí nebe —
pozná potom, oč já
mám z bohů největší sílu.
Jenom to, bohové, zkuste, ať dobře to
poznáte všichni:
Vezměte zlatý řetěz a
přivažte k nebeské báni,
sami se zavěste naň, jak
bohyně všecky, tak bozi —
přec však s nebeských výšin
by nebyl na zemi stažen
Kronovec, nejvyšší vládce — i
kdybyste sebe víc táhli —
avšak kdybych pak já chtěl
zatáhnout opravdu vážně,
vytáhl bych vás všecky i se
samou zemí a mořem,
k vrcholu olympskému bych
potom zlatý ten řetěz
uvázal, takže by všecko pak
viselo ve vzduchu volně:
o tolik nad bohy všecky i nad
lidi vynikám silou.“
Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé
nastalo ticho,
s podivem slyšíce řeč, vždyť
s velkým důrazem mluvil.
Pallas jiskrných zraků mu po
chvíli pravila toto:
„Kronovče, všech nás otče, ty nejvyšší
vladaři vládců,
dobře je známo i nám, tvá
síla že nezdolatelná —
přece však jest nám líto,
když Achajci oštěpem slavní
mají zahynout takto a krutý
naplnit osud.
My ovšem, ty-li tak
velíš, se každé zdržíme bitvy,
jenom radu jim dáme, jež
přinese Danaům prospěch,
aby tak nezašli všichni, když
takto ses rozhněval na ně.“
Kronovec, oblačný Zeus, jí pravil s
úsměvem na rtech:
„Trítogeneio, má dcero, buď
pokojná, vždyť já to přece
nedím tak docela přísně a
hodlám ti po vůli býti.“
Řekl a zapřahal bůh své spřežení
kovových kopyt,
letící v kvap, kol šíjí jim
zlatá splývala hříva.
Sám pak ze zlata krunýř si
oblekl, uchopil bičík,
zlatý, zrobený krásně, a
potom vystoupiv na vůz,
bičíkem do koní švihl — ne
neradi pádili tito
mezi hvězdnatým nebem a
zeměmi, uprostřed obou.
K Ídě pak, bohaté zdroji, se blížil,
mateři zvěře,
Gargaru, kdež má háj, má
oltář obětí plný.
Otec bohův a králů tam stanul
se svými koňmi,
rychle je vypřáhl z vozu a
vzduch kol rozestřel hustý,
sám pak, skvěje se silou, se
posadil na samém vrchu,
zíraje na trójské město i
achajské koráby duté.
Achajci kadeří dlouhých svou
snídani pojedli právě
kvapem ve stanech svých, však
potom se zbrojili rychle;
Trójané s druhé strany se po
městě zbrojili také —
bylo jich míň, však chtěli i
tak svést rozhodnou bitvu,
nutnou potřebou hnáni, by
chránili dítek a chotí.
Dokořán odemkli bránu, a vojsko se
hrnulo z města,
pěšky i na svých vozech, a
velký se ozýval lomoz.
Ti když, na sebe jdouce, už
dospěli na jedno místo,
srazili kožené štíty i kopí i
vojínů síly
oděných v kovovou zbroj.
Jim v prostředku vypouklé štíty
na sebe vrazily prudce, a
velký se ozýval lomoz:
radostný jásot i nářek, jak
vítězil někdo neb hynul,
zevšad najednou zněl, krev
proudem po zemi tekla.
Dokud trvalo jitro a svaté se jasnilo
světlo,
rány se s obou stran jen
sypaly, padalo mužstvo,
když však už Hélios bůh byl
rozkročen nad středem nebes,
zlaté osudu váhy tu rozpínal
nebeský otec,
smrti pak osudů dvé tam
vkládal, zármutku plné,
Trójanů, statných jezdcův, i
Danaův oděných kovem,
v středu je chopil a zvedal,
den osudu Danaům klesal:
tehdáž Achaiův osud až k
živné zemi se nížil,
zato však osud Tróů se zvedal
k širému nebi.
Sám hřměl strašlivě s Ídy a
zároveň pravicí mrštil
planoucí blesk v střed
danajských vojsk — lid zděšením ztrnul,
jakmile blesk ten spatřil, a
hrůzou zbledly mu tváře.
Nezůstal vladař Krétů ni statný
vládyka mužstva,
ani již Aiantů dvé, již
sloužili Areu v bitvách.
Jediný Gerénský kmet tam zůstával,
Achaiů strážce,
ne však rád — bylť kůň již
malátný: zranilť ho šípem
slavený Priamův syn, choť
Heleny kadeří krásných,
do hlavy, v samé témě, kde
koňské v popředí žíně
na lebce vyrostlé jsou — kdež
nejvíc je smrtelné místo.
Vzepjal se bolestí kůň, vždyť střela
mu do mozku vnikla,
potom, se šípem v hlavě, se
váleje, spřežení zmátl.
Zatímco přiskočil stařec a koňovo
řemení bočné,
mečem přetíti chtěl, v tom
přiběhli koňové rychlí,
kteří skrz bitevní ryk tam
přivezli smělého jezdce,
Hektora.
Tehdy by kmet byl pozbyl života jistě —
bystře to Týdeův syn však
zahlédl, bojovník statný;
strašný tu pozdvihl pokřik a
zavolal na Odysséa:
„Zchytralý Odyssée, ty z Láerta
potomku Diův,
kampak to prcháš v davu, jak
zbabělec, obrátiv záda?
Jen ať někdo ti hrot, jak
prcháš, nevrazí do zad!
Počkej, ať divý ten muž jest
od kmeta Nestora zahnán!“
Odysseus nechtěl slyšet, ten nezdolný
hrdina slavný,
nýbrž pádil mimo a k dutým
korábům spěchal.
Hrdina, ač byl sám, přec v přední řady
se vmísil,
stanul před koněm kmeta, jenž
pocházel z Nélea otce,
potom se ozval takto a pravil
perutná slova:
„Zajisté, milý kmete, tě bojovní
mladíci tísní,
zeslábla síla již tvá, již
těžké stáří tě svírá —
slaboch je mním ten vozataj
tvůj, jsou zdlouhaví koně.
Proto si na můj vůz teď
vystoupni — uvidíš brzy,
jací jsou Tróovi koně, jak
dovedou po pláni širé
střelhbitě sem neb tam buď
stíhat, nebo zas prchat,
jež jsem, nedávno tomu, vzal
Aineiu, útěku strůjci.
Koně ať soudruhům tvým jsou
na péči — s těmito mými
na Tróy, statné jezdce, teď
zaměřme, aby i Hektór
poznal, zda můj
též oštěp mi v pravici zuřiti umí.“
Řekl, a hned ten kmet byl srozuměn,
Gerénský jezdec,
koňové Nestora vládce však
soudruhům na péči byli,
mužnému Eurymedontu a
Sthenelu, silnému reku.
Na vůz pak Týdéovcův si vystoupli
mužové oba.
Nestór, Gerénský jezdec, vzav
do rukou opratě lesklé
ihned do koní švihl — a k
Hektoru přijeli záhy.
Po něm, jak zpříma naň hnal, syn
Týdeův oštěpem mrštil,
Hektora neranil sic, však
zasáhl soudruha vozku,
hrdinu Éniopéa, jejž chrabrý
Thébaios zplodil,
v hruď, blíž bradavky prsní,
an koňské opratě řídil:
rázem skácel se s vozu, a
koně mu skočili nazpět,
raněný pustil ducha i veškeru
životní sílu.
Hrozným Hektorův duch byl pro
vozku zahalen bolem,
přec však nechal ho tam, byť
truchlil pro druha svého.
Po jiném vozkovi, smělém, se
rozhlížel — nechyběl koňům
vozataj dlouhý čas — rek
zahlédl Archeptolema
smělého, z Ífita rodem, jejž
na povoz s rychlými koňmi
postavil slavný Hektór a v
ruce mu opratě vložil.
Byla by nastala zhouba a neblahé
skutky se staly,
mužstvo by v trójských zdech
jak jehňata sevřeno bylo,
otec však bohů a králů to
ihned postřehl bystře,
pročež zahřměl strašně a
mrštiv zářivým bleskem,
před koně Diomédovy jím
udeřil do země prudce:
rázem strašný plamen se
vznítil z hořící síry.
Lekli se koňové oba a hrůzou pod povoz
klesli,
leknutím vládyka sám své
otěže vypustil z rukou,
neboť se zhrozil v duši, a
pravil k rekovi toto:
„Obrať na útěk zas své spřežení
jednokopytné!
Copak nevidíš přec, jak Zeus
ti teď odpírá sílu?
Neboť Kronovec sám teď dává
Hektoru slávu,
pro dnes — jindy zas nám jí
popřeje, bude-li chtíti,
vždyť přec Diově vůli se
člověk nemůže opřít,
byť byl i statečný muž, jest
mnohem silnější nad něj.“
Na to mu odvětil zas syn Týdeův,
bojovník statný:
„Všecko to pravdivé jest,
co’s pravil, milený starče,
ten však strašlivý žal mé
srdce i mysl mi svírá,
že by pak ve sboru Tróů as
Hektór promluvil takto:
‚Utekl k dutým lodím syn
Týdeův, ode mne zahnán.‘
Tak se as chlubit bude — to
raděj pohlť mě země.“
Nestór, Gerénský jezdec, mu
odvětil těmito slovy:
„Chrabrého Týdea synu, ó
probůh, co jsi to řekl?!
Kdyby i nakrásně Hektór tě
slabým a zbabělým nazval,
ó však nebude věřit ni
dardanský národ ni trójský!! —
zvlášť však Trójanů ženy,
těch štítníků zmužilých v boji,
jejichžto jaré muže jsi v
bitvách do prachu skácel.“
Řekl a jednokopytné zas na útěk
obrátil koně
nazpět bitevní vřavou — a za
ním s Trójany Hektór,
nesmírný číníce křik, svá
bolestná házeli dřevce.
Hektór jiskřící přilbou tu za
ním mohutně vzkřikl:
„Danajci, rychlí jezdci, tě
ctívali, Týdeův synu,
čestným místem i masem i
poháry plnými vína —
teď tě už nebudou ctít —
vždyť byl’s, jak poznávám, baba.
Běž jen, zbabělá loutko, však
já již necouvnu bohdá,
ty pak na naši zeď již
nevstoupíš, aniž nám ženy
odvezeš na lodích svých —
spíš já dřív k ďasu tě pošlu!“
Řekl, a Týdeův syn v své duši se
rozmýšlet počal,
měl-li by obrátit koně a
pustit se v urputný zápas:
třikrát přemýšlet počal i ve
svém srdci i v mysli,
třikrát všemoudrý Zeus naň s
ídských zahřímal vrchů,
dávaje znamení Tróům a
rozhodné vítězství v bitvě.
Hektór trójský lid v tom pobídl,
mohutně vzkřiknuv:
„Trójané, Lyčané chrabří i
Dardani válčící zblízka,
přátelé, mužové buďte a
pomněte obrany rázné!
Poznávámť já, jak Kronův mi
syn v své milosti slíbil
vítězství s velkou slávou,
však Danaům pohromu hroznou.
Tuhle si stavěli
„hradbu“ — ó bláhovci — s takovou prací
slabou — k ničemu není! — Ta
nezdrží útoku mého!!
Přeskočiť každý náš kůň ten
příkop docela snadno.
Avšak jakmile přijdu až k
dutým achajským lodím,
potom některý z vás ať
přinese planoucí oheň,
abych jim spálil lodi a u
samých korábů jejich
pobil danajský lid, jenž
dýmem děsit se bude.“
Řekl a na koně své zas vzkřiknuv,
takto se ozval:
„Podargu, Aithóne, Xanthe, a ty
též, statečný Lampe,
nyní mi oplaťte péči, již
choť má mívala o vás,
která z Éetióna se zrodila,
chrabrého reka:
neboť nejdříve vám choť
dávala pšenici chutnou,
mísila k napití vína, co po
každé ráčilo srdce,
pak teprv jedl jsem já, ač
její jsem bujarý manžel!
Pročež za nimi běžte a
spěchejte, abychom mohli
zabrat nestorský štít, jenž
slávou do nebe sahá,
celý je ze zlata prý, jak
sám, tak držadla jeho,
s plecí pak Diomédových ať
sejmeme, statného jezdce,
krunýř zdobený krásně, jejž
Héfaistos uměle zrobil!
Kdybychom dobyli těchto, tu doufám, za
této noci
veškeren achajský lid již
vstoupí na lodi rychlé.“
Tak
tam prohlásil s chloubou.
I vzkypěla vznešená Héré,
na křesle sebou trhla — a
vysoký Olymp se zachvěl.
Velkému Poseidónu tu pravila, v oči mu
patříc:
„Podivno, Zemětřase, ty
přemocný, copak ni tobě
není Danaů líto, když nyní
takto tu hynou?
Vždyť přec v Heliku tvou,
vždyť do Aig ti oběti vodí,
hojné, velice libé — i ty
zas jim vítězství popřej!
Kdybychom totiž všichni, kdo Danaům k
pomoci stojí,
Trójany odrazit chtěli a
vzepřít se Kronovci Diu —
ó — pak seděl by sám tam na
Ídě, zarmoucen v srdci!“
Jí zas Zemětřas mocný, pln nevole,
odvětil takto:
„Héro, ty drzá mluvko — že
hovoříš!! — Jaké to slovo!!
Já bych si aspoň nepřál, by
veškeří ostatní bozi
s Diem se pouštěli v boj —
jest mnohem silnější nad nás!“
Taková byla jich řeč, již navzájem
mluvili k sobě.
Celý se hemžil prostor, jenž od
zdi se k příkopu táhl,
hojnými povozy s koňmi a
vojíny se štíty v ruce
v tísni — a tísnil je rek,
jenž hbitý byl jako sám Arés,
Hektór, Priamův syn, když
Zeus byl slávu mu skytl.
Tenkrát by souměrné lodi byl
žhoucím zapálil ohněm,
nebýt vznešené Héry, jež
vštípila Agamemnonu,
který i sám měl naspěch, by
povzbudil achajské mužstvo:
Vykročil podél stanův a podél
achajských lodí,
velký nachový plášť v své
pádné pravici nesa.
Stanul při lodi černé a
prostorné, Odysséově,
vprostřed celého loďstva, že
slyšeli na obě strany:
ke stanům Aiantovým, jenž
pocházel od Telamóna,
jakož i k Achilleovým — ti
vytáhli souměrné lodi
na krajích, rukou síle a
mužnosti důvěřujíce.
Vzkřikl pak velkým hlasem a na lid
danajský zvolal:
„Hanba, vy bídné skety, ó
Achajci podobou sliční!
Kdepak jsou chlubné řeči,
když k prvním se řadíce rekům
na Lémnu s marnou chloubou
jste veřejně hlásali tenkrát,
ze skotu přímých rohů se
sytíce spoustami masa —
při čemž měsidla vína jste
vypili, po okraj plná:
kterak každý by z vás prý se
stem, s dvěma sty Tróů
ve válce bíti se chtěl — teď
jednoho nemůžem zmoci,
Hektora, který co nejdřív nám
spálí plamenem loďstvo.
Zdali’s, Zéve ty otče, kdy
někoho z přemocných králů
takým omámil mamem a velkou
slávu mu odňal?
Vždyť, jak tvrditi smím, jsem
žádný tvůj překrásný oltář,
na lodi, s četnými vesly, sem
vesluje, neminul nikde,
nýbrž maso a tuk jsem na
všech pálíval vždycky,
trójské hrazené město jsa
dychtiv vyvrátit z kořen.
Pročež vyplň mi aspoň, ó Kronovče,
toto mé přání:
popřejž alespoň nám, ať
uniknem odsud a prchnem,
nedej, by achajský lid byl
takto nám od Tróů ničen!“
Volal a ronil slzy, a otec se
slitoval nad ním:
kývnuv, že nezhyne lid, než
nadál zachován bude,
ihned poslal mu orla, jenž
nejjistší znamení dává,
který měl kolouška v drápech,
jenž z rychlé laňky se zrodil.
Tohoto orel pustil, kde Zeus
měl překrásný oltář,
tam, kdež věštnému Diu lid
achajský oběti vzdával.
Jakmile spatřilo mužstvo, že od
Dia přiletěl orel,
zhurta se na Tróy vrhlo a v
prudší dalo se bitvu.
Nikdo se nemohl chlubit, ač přemnoho
Danaů bylo,
že by byl dřív, než Týdeův
syn své zadržel koně,
přejel přes příkop s vozem a
pustil se v urputný zápas.
Tehdáž Fradmonův syn byl nejdřív od
něho zabit,
přední válečný rek, když na
útěk obrátil koně:
jemu, jak otočil hřbet, svůj
oštěp zarazil do zad,
doprostřed obou plecí, a
ostřím prsa mu prohnal:
rázem skácel se s vozu a
brnění zařinklo na něm.
Po něm pak Átreovci, sám král, s ním
vládyka Sparty,
za nimi Aianti oba, vždy
odění v obranu ráznou,
za nimi krétský král, též
průvodce krétského krále,
Molův to syn, jak válečný
bůh, ten vražedník mužů,
vzácný pak Euaimonovec hned
za nimi, Eurypylos.
Devátý přišel Teukros a
napínal lučiště pružné,
stoupnuv si za velký štít,
jejž nosil Telamónovec.
Aiás vždy odsunul štít, jen na
chvilku, zatím se Teukros
rozhlédl, vystřelil šipku a
někoho v zástupu mužstva
ranil — ten na místě padl a
mrtev vypustil ducha.
Potom, jak k mateři dítě, se
opět po každé stulil
v ochranu Aianta bratra, jenž
lesklým vždy štítem ho zakryl.
Kterýpak nejdřív z Tróů byl Teukrem
hrdinským zabit?
Vystřelil na Orsilocha i
Ormena, na Ofelesta,
Chromia, na Melanippa a
chrabrého na Lykofonta,
Daitora, Amopáona, jenž
pocházel od Pylaimena:
vesměs za druhem druh jsou
sraženi na zemi živnou.
Vida to, velice zplesal syn Átreův,
vládyka mužstva,
kterak tam trójský lid svým
silným lučištěm hubí,
stanul Teukrovi po bok a
pravil mu důvěrné slovo:
„Teukře, ty Telamónovče, ó vladaři,
milená hlavo,
střílej takto jen dál, ať
staneš se Danaům spásou,
slávou milému otci, jenž
pěstil tě, malého chlapce,
který, ač manželský nebyl’s,
tě ve vlastním vychoval domě,
toho, ač daleko jest, hleď
povznést ke cti a slávě!
Tobě pak povím toto, a také
to splněno bude:
Dá-li mi bouřný Zeus, bůh
Poseidón, Athénská Pallas,
z kořen vyvrátit Tróju, to
krásné, výstavné město,
tobě chci do ruky dát, hned
po sobě, odměnu čestnou:
buďto ti trojnožku dám neb
spřežení koňů i s vozem,
aneb dívčinu krásnou, jež
bude ti vcházeti v lůžko.“
Na to zas hrdinský Teukros mu
odvětil těmito slovy:
„Proč, když sám přec chvátám,
mě slavný Átreův synu
pobízíš, nejsemť líný, co
ovšem stačí mi síla,
nýbrž, co trójské mužstvo
jsme zatiskli k Íliu nazpět,
číhám a lučištěm svým jen
pořád ubíjím muže:
osm již hrotitých střel jsem
vystřílel na ně a všecky
do těl bojovných junů se
dosud zaryly šmahem —
tamhleten vzteklý pes však
nemůže zastřelen býti.“
Řekl a jiný zas šíp chtěl
vystřelit s tětivy luku,
Hektoru vstříc — duch touhy
byl pln, jej zasáhnout střelou;
Hektora neranil sic, však
hrdinu Gorgythiona,
statného, z Priama rodem,
svým šípem do prsou střelil.
Tohoto zrodila máť, jež vdala
se z Aisymny thrécké,
sličná Kastianeira, svou
krásou bohyním rovná.
Stranou naklonil hlavu — jak mák, jenž
v zahradě roste,
plody jsa obtížen svými a
jarními přívaly deště,
podobně sklonil hlavu i
raněný pod tíhou přilby.
Teukros jiný zas šíp chtěl
vystřelit s tětivy luku,
Hektoru vstříc, duch touhy
byl pln, jej zasáhnout střelou,
avšak i tehdy se chybil,
vždyť střelu mu odchýlil Foibos,
šíp ale Archeptolemu, jenž
smělým byl Hektoru vozkou,
právě když pospíchal v boj,
vjel v hruď, blíž bradavky prsní.
Rázem skácel se s vozu, a koně mu
skočili nazpět,
raněný pustil ducha i veškeru
životní sílu.
Hrozným Hektorův duch byl pro
vozku zahalen bolem,
přec však nechal ho tam, byť
truchlil pro druha svého,
bratru však, Kebrionovi, dal
rozkaz, neboť byl blízko,
aby se opratí chopil, ten
slyše to, poslechl ihned.
Na zemi hrdina sám pak
seskočil s třpytného vozu,
strašlivým hlasem křiče, pak
chopiv do ruky balvan,
přímo se na Teukra hnal, jejž
udeřit srdce mu prahlo.
Právě si ostrý šíp zas Teukros vytáhl
z toulu,
právě ho na strunu dal — když
Hektór jiskřící přilbou
v chvíli, kdy tětivu táhl,
jej do plece, tamo kde hrdlo,
dělí od hrudi klíč, kdež
nejvíc je smrtelné místo,
tam, jak na něho mířil, jej
hranatým balvanem praštil.
Rázem mu přetrhl strunu a
zchromil v zápěstí ruku,
ale jen do kolen klesl, a
lučiště padlo mu z ruky.
Avšak padlého bratra rek Aiás nepustil
s mysli,
přiskočil, obkročil tělo a
obestřel k ochraně štítem,
věrných pak soudruhů dvé jej
na svá vložilo bedra,
Mékisteus, z Echia rodem, a
Alastór, hrdina slavný,
potom, an z hluboka vzdychal,
jej k dutým korábům nesli.
Poznovu olympský bůh zas vznítil
v Trójanech sílu,
kteří achajský lid zas
zahnali k příkopu přímo,
v prvních pak řadách se hnal
rek Hektór bezuzdný silou.
Jako když lovecký pes buď divého kance
neb lvici
rychlýma nohama honí a snaží
se vzadu je lapnout
za kyčle jejich neb kýty, a
po jejich obratech pase,
podobně též rek Hektór hnal
Achajce kadeří dlouhých,
zadní vojíny vraždě — a
všichni už prchali před ním.
Ale když útěkem hnáni, již příkopem
prošli a koly
a když přemnozí z nich též
rukou Trójanů padli,
teprv při lodích svých zas
čekali, zdrževše útěk,
druh tam pobízel druha a ke
všem v Olympu bohům
zvedali prosebně ruce a každý
vroucně se modlil.
Hektór honil sem tam své spřežení
půvabné hřívy,
pohled Gorgony maje neb Area,
záhubce mužů.
Héré bělostných loktů je
zahlédne; soucitem jata,
rychle se k Athéně ozve a
praví perutná slova:
„Kronovce bouřného dcero — toť hrozné!
Copak my obě
Danaů, když tak hynou, se
neujmem — k posledu aspoň?!
Mají zahynout takto a krutý
naplnit osud
útokem jednoho muže, jenž
řádí nesnesitelně,
Hektór, Priamův syn? Ten
mnoho už natropil zlého!“
Pallas jiskrných zraků jí na to
zas pravila toto:
„Ovšem, kéž by ten muž svůj
život ztratil a sílu
rukama danajských reků jsa
zabit v otcovské zemi —
avšak vlastní můj otec teď
řádí v záhubné mysli,
ukrutník ohledů nemá a maří
všechna mi přání.
Zapomněl, jak jsem mu často — ó
přečasto! — chránila syna,
když byl zápasy štván, jež
kázal mu Eurystheus konat:
tenkrát hledíval k nebi a
plakával, mne ale vždycky
s nebes posílal Zeus, bych
synovi pomocna byla.
Kdyby můj bystrý duch již tenkrát
býval to tušil,
tehdy když k Hádovi rek byl
posílán, k dozorci brány!
— psa měl z podsvětí vyvést,
jenž náležel hroznému Hádu —
ó však ze styžských proudů by
nebyl vyvázl dravých!
Nyní pohrdá mnou — teď Thetidě vyplnil
přání!
zlíbalať kolena jeho a rukou
brady se dotkla,
prosíc, by bořitel měst byl
povznesen, Achilleus její!
Přijde však čas, v němž
„milou“, kdy „Jiskrnozrakou“ mě nazve!
Ty však už jednokopytné nám oběma
přistrojuj koně,
abych mezitím já v dům
bouřného Kronovce Dia
vešla a vzala si v boj své
brnění, neboť chci vidět,
zdali se Priamův syn, rek
Hektór jiskřící přilbou,
potěší, až nás spatří, tak
najednou, na drahách bitvy,
či spíš ptákům a psům z nich
mnohý pokrmem bude
vlastním sádlem a masem, až u
lodí achajských padne.“
Héré bělostných loktů slov
jejích poslušná byla:
spřežení s náčelkem zlatým
šla přistrojit, povstavši rychle,
vznešená bohyně Héré, jež
pochází z velkého Krona.
Avšak bohyně Pallas, jež
bouřného Dia je dcera,
odešla v Diovu síň, kdež
přilehlou, zdobenou řízu
svlékla, již tkala si sama a
vlastní zrobila rukou,
Kronovce oblačného pak
oblekši na sebe sukni,
oděla ve zbroj tělo a do
bitvy slzavé vyšla.
Nohama v lesklý vůz pak vstoupila,
chopila oštěp,
těžký, velký, pevný. — Jím
rozráží Olbřímorodá
branný hrdinů řad, když
záštím proti nim vzplane.
Potom ve kvapu Héré svým
bičem švihala koně.
S třeskem nebeská brána se bohyním
odemkla sama,
kterou hlídaly Hóry, jimž
nebe i Olymp je svěřen,
aby tam husté mračno buď
odemkly, nebo zas zamkly.
Tou tedy řídila branou své
spřežení, švihajíc bičem.
Zeus, jak s ídských je hor tam
zahlédl, rozhněván strašně,
Íridu zlatých křídel jim
poslal s poselstvím tímto:
„Pospěš si, Írido rychlá, je obrať
zpátky a vyjít
nedej jim naproti nám — sic
nedobře sejdem se v půtce!
Neboť tohle jim řeknu a také
to splněno bude:
zchromím jim u vozu já svým
bleskem kvapící koně,
obě je srazím s korby a vůz
jim rozbiju celý,
že ani za deset let, jak za
sebou obíhat budou,
jejich se nezhojí rány, jež
hromová střela jim zadá,
zví pak Jiskrnozraká, co
znamená válčiti s otcem!
Héře to nemám tak za zlé a tolik se
nezlobím na ni:
pořád totiž a pořád mi maří,
cokoliv řeknu!“
Domluvil, odešla Íris, jdouc s
poselstvím, rychle jak vichr,
sestoupla s ídských vrchů a k
výšinám Olympu spěla.
V Olympu, plném roklin, je
potkala, před samou branou,
ihned je hleděla zdržet a
Diovu hrozbu jim řekla:
„Kampak, kam? Což v hrudi se duch vám
oběma zbláznil?
Naprosto nesvolí Zeus jít na
pomoc achajským vojskům!!
Tuto pak pohrůžku sám vám
vzkazuje, kterou i splní:
zchromí u vozu vám svým
bleskem kvapící koně,
obě vás srazí s korby a vůz
vám rozbije celý,
že ani za deset let, jak za
sebou obíhat budou,
vaše se nezhojí rány, jež
hromová střela vám zadá.
Zvíš pak, Jiskrnozraká, co
znamená válčiti s otcem!
Héře to nemá tak za zlé a
tolik se nezlobí na ni,
pořád totiž a pořád mu maří,
cokoliv řekne.
Ty však, ty nestydo drzá, ty zloduchu,
jestli se vskutku
odvážíš Diovi vstříc své kopí
obrovské zvednout!“ — —
Íris, rychlá v běhu, se vzdálila po
těchto slovech.
Zvolá tu k Athéně Héré a
důtklivé slovo jí řekne:
„Kronovce bouřného dcero, toť
strašlivé! — Nesvolím já již,
bychom s Diem se v boj teď
pouštěly — pro lidi smrtné!
Ať si tu kdokoliv zhyne — a
jiný ať naživě zbude,
jak se to dá! — Ať rozhodne
sám, jak zamýšlí v duši,
Tróů i Achaiů spor! — Nechť
udělá, jak se mu hodí!“
Řekla a jednokopytné zas nazpět řídila
koně.
Spřežení půvabné hřívy jim od
vozu odpřáhly Hóry,
načež k božským žlabům je
chvátaly uvázat v stáji,
konečně chopily povoz a
opřely o stěnu třpytnou,
potom si na křesla sedly, jež
ze zlata zrobena byla,
společně s druhým božstvem, a
velmi se rmoutily v srdci.
Zeus hnal spřežení s Ídy i s
vozem s krásnými koly
nazpět v olympská sídla a
přišel do schůze bohů.
Ihned Zemětřas slavný mu od
vozu odpřáhl koně,
na podstavce dal vůz, jejž
přikryl pečlivě plachtou.
Sám však na zlatý trůn syn Kronův
vidoucí v dálku
sedl a pod jeho krokem se
Olymp veliký třásl.
Ony však, Athéně s Hérou, si usedly
opodál Dia,
pospolu, aniž co řekly, a
také se neptaly na nic.
On však to poznal v mysli a
těmito slovy se ozval:
„Aj aj! Kterýpak žal vás kormoutí,
Athéno s Hérou?
Vždyť přec sotva as boj vás
unavil, zdoba to mužů,
hubící trójský lid, jejž
tolik jste pojaly v záští!? — — —
Jakou já mám sílu a jaké nezdolné
ruce,
nemohou zvrátit mou vůli, co
vůbec je v Olympu bohů!
Vaše však rozkošné údy se hrůzou
zachvěly dříve,
nežli jste viděly bitvu a
strašné válečné činy.
Neboť tohle vám řeknu, a to
by se bylo i stalo,
že byste na voze svém — mým
bleskem raněny jsouce,
nebyly na Olymp přišly, kde
věčných bohů je sídlo.“
Tak k nim Kronovec pravil — i reptaly
Athéné s Hérou,
které si seděly blízko a
Trójanům smýšlely zhoubu.
Mlčela Athénská Pallas a neřekla
na to ni slova,
mrzíc se na Dia otce a hněv v
ní divoký hořel.
Zlost však vzkypěla v Héře, i
pravila k Diovi toto:
„Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův
přehrozný synu?
Dobře je známo i nám, tvá
síla že nezdolatelná —
přece však jest nám líto,
když Achajci oštěpem slavní
mají zahynout takto a krutý
naplnit osud.
My ovšem, ty-li
tak velíš, se každé zdržíme bitvy,
jenom radu jim dáme, jež
přinese Achaiům prospěch,
aby tak nezašli všichni, když
takto ses rozhněval na ně.“
Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito
odvětil slovy:
„Bohyně výrazných zraků, ó vznešená,
zítřejším jitrem
uzříš, budeš-li chtít, jak
Kronovec v převaze moci
hubí ještě zas víc voj Danaů
oštěpem slavných.
Dřív totiž obrovský Hektór se
kruté nezdrží války,
dokavad u lodí zas syn Péleův
nevstane rychlý,
v den, když při zádích
lodních se vzájemně potýkat budou
v hrozné zápasu tísni kol
Patrokla padlého v boji,
neboť to velí osud.
Mně záleží náramně málo
na tom, ty-li máš zlost, bys
prchla i k nejzazším koncům
země a mořské tůně, kde
Íapetos a Kronos
navěky vězněni jsou.
Jich neblaží vánek ni záře
Hélia Hyperíona — jsouť kol
jen Tartaru hloubky.
Kdybys chtěla až tam snad
zabloudit — málo mi sejde
na tom, ty-li se mračíš —
vždyť není nestydy větší.“
Héré bělostných loktů mu
neřekla na to ni slova.
Jasná sluneční zář již zapadla
do Ókeanu,
vlekouc za sebou noc, jež
živnou přikryla zemi.
Trójané nebyli rádi, že zapadla, zato
noc temná
Achaiům k radosti velké a
dychtivě žádaná přišla.
Tehdy zas Trójanů sněm dal
svolat slavený Hektór
opodál achajských lodí, až k
vírné proudící řece
na volném roviny místě, kde
prostor prázden byl mrtvol.
Na zem sestoupli s vozů, by slyšeli,
co jim as Hektór,
hrdina, Diovi milý, chce
povědět. — V ruce měl kopí
dlouhé jedenáct loket, a na
něm, na konci vpředu,
svítil bronzový hrot — kol
zlatý obíhal kroužek.
O ně se Hektór opřel a mluvil
k Trójanům takto:
„Trójané, slyšte má slova, i Dardani,
spojenci všichni,
teď jsem jistě už doufal, že
teprv tehdy se vrátím
do Tróje šlehané větry, až
loďstvo a Danajce zničím.
Noc však nastala dřív, jež
nyní ze všeho nejvíc
duté lodi a lid jim spasila
na břehu mořském.
Teď už je černá noc — nuž poslechněm!
Ať si však každý
připraví k večeři jídlo — též
spřežení půvabné hřívy
z vozů vypřáhnout jděte a
dejte jim obroku k žrádlu.
Potom přiveďte krávy a tučné
z Ília ovce,
za krátký čas! — Též z obydlí
svých sem přineste každý
chutné víno a chléb.
Pak hojnost sbírejte dříví,
aby tu po celou noc nám četné
hořely ohně,
do rána, k východu Zory, a
zář ať plane až k nebi,
aby snad v tmavé noci voj
Achajů kadeří dlouhých
o širém mořském hřbetě se
nedal na útěk náhle,
sic nám bez boje potom a s
pohodlím na lodi vstoupí!
Spíš bude leckterý z nich svou ránu i
v domově cítit,
střelen z lučiště šípem neb
ostrým oštěpem boden,
skákaje na svůj koráb — by
zhrozil se příště i jiný
Trójanům, statným jezdcům,
chtít přinášet slzavou válku.
Poslové, Diovi milí, ať
zvěstují po celém městě,
hoši ať v prvním mládí a
starcové se šedou skrání
na hradbách, od bohů zděných,
si ulehnou, dokola všude,
avšak ženštiny útlé ať každá
v komnatě doma
veliký pálí oheň, ať hlídka
je úplně jistá,
aby, když není tam mužstvo,
nám záloha nevnikla v město!
Takto se staň, jak dím, ó Trójané
zmužilí v boji!
Tím jest vyřízen rozkaz, jenž
prospívá pro tuto chvíli,
jiný ráno zas dám všem Tróům,
statečným jezdcům.
S důvěrou prosím Dia i veškerých
ostatních bohů,
psy tyto odsud vyhnat, svým
osudem přihnané k smrti,
které na lodích černých sem
přivedly Sudičky jejich.
Zatím za doby noční se budeme hlídati
sami,
z rána pak, za svítání, až
brnění na sebe vezmem,
u jejich dutých lodí se v
prudkou pustíme bitvu,
uzřím, zda Týdeův syn, rek
Dioméd, hrdina silný,
od lodí, k trójským hradbám,
mě odrazí, nebo já jeho
usmrtím ostrým kopím a odnesu
krvavou výzbroj.
Zítra tu statečnost svou nám
ukáže, ačli snad vyčká
útoku oštěpu mého — však
myslím v popředí voje
proboden ležet bude, i četní
druzi kol něho,
až bude vycházet slunce, hned
za jitra.
Kéž
bych tak jistě
já byl nesmrtný člověk a na
věky nestárnoucí,
stejným způsobem ctěn, jak
bohyně Pallas a Foibos,
jakože příští den všem Danaům
přinese zhoubu.“
Takto k nim Hektór mluvil, a
Trójané k pochvale vzkřikli.
Vojíni zpode jha spřež pak
vypřáhli, zpocenou během,
načež je k povozům svým jich
řemením uvázal každý.
Potom přivedli krávy a tučné z Ília
ovce,
za krátký čas — též z obydlí
svých tam přinesl každý
chutné víno a chléb. Pak
hojnost sbírali dříví.
Bezvadné slavnostní žertvy pak věčným
vzdávali bohům
Trójané — z obětí dým až k
nebesům větrové nesli,
libý, však docela nic z ní
nechtěli blažení bozi —
odmítli — hroznou zášť v nich
vzbudila Ílios svatá,
Priamos, oštěpem slavný, i
všecken Priamův národ.
Avšak trójský lid pln hrdosti po
drahách bitvy
meškal po celou noc — kol
četné hořely ohně.
Nejinak na nebes báni kol zářného
měsíce hvězdy
skvoucím jasem se skví, když
na nebi ustanou větry:
rázem veškery hlídky a
vrcholy horské se zjeví,
s úvaly — nesmírný jas v té
chvíli se provalí s nebes,
všecky je vidět hvězdy a v
srdci se raduje pastýř,
podobně uprostřed lodí a
vírných Xanthových proudů
četné zářily ohně, jež před
městem pálili Trójští.
Na tisíc plamenů plálo jich táborem,
padesát mužů
sedělo při každém z nich —
zář ohně jim planula v tvářích.
Koňové u vozů svých pak čekali na
krásnotrůnnou
Zoru a bílý ječmen a chutnou
pšenici žrali.
ZPĚV IX.
Poselství
Tak tam trójský lid byl na
stráži — achajské mužstvo
zděšenost krušila zlá, jež
provází přehrozný útěk.
Nesnesitelný bol všem vůdcům
pronikal srdce.
Jako když rybnou tůň dvé větrů
rozvlní někdy,
Zefyros totiž a Borrés, jež
vanou ze země thrécké,
kdykoliv přikvapí náhle, a
tmavá vlna se zdvíhá,
valem, a množství řas z vod
mořských na souši vrhá,
takto i Danaů duch byl hrůzou
pobouřen v prsou.
Velkým Átreův syn v svých prsou
proniknut bolem,
héroldům zvučných hlasů dal
rozkazy, táborem chodě,
svolat Danay v sněm — jen
jménem, každého zvláště,
bez křiku — vládyka sám byl
také obzvláště činný.
Truchliví sedali k schůzi.
Tu vládyka achajských vojů,
vstávaje, ronil slzy jak
pramen ztemnělé vody,
který se strmých skal svou
temnou vylévá vodu.
Vládyka vzdychal z hloubi a
mluvil k Argeiům takto:
„Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů
vůdci a rádci,
Kronovec, velký Zeus, v svou
těžkou mě zapletl šalbu —
ukrutník — vždyť mi už dřív
přec přislíbil, přikývnuv hlavou,
já že se vrátím z války, až
hrazené Ílion zbořím;
teď si však záhubný klam zas
vymysliv, dává mi pokyn,
abych se bez slávy vrátil,
když množství lidu jsem ztratil.
Tak se to mocnému Diu as nejspíš
zlíbilo v srdci,
který tolika měst již pobořil
vysoké hradby,
ale i zboří ještě, vždyť moc
má největší ze všech.
Pročež nyní se tím, jak poradím,
spravujme všichni:
Prchněm na lodích domů a do
milé otcovské země,
Ília širokých tříd již
beztoho dobýti nelze!“
Pravil, i umlkli všichni, a
mrtvé nastalo ticho…
Achajci dlouhý čas pak
mlčeli, truchliví v srdci —
po chvíli Týdeův syn k nim
promluvil, bojovník statný:
„Nejdřív, Átreův synu, tvé bláhové
radě se opru,
jakož na sněmu, vládce, jsem
oprávněn — ty se však nezlob!
Před tím mužnosti mé ses
dotekl před Danaovci:
praviťs, že zbabělý jsem —
prý bez síly — ale to všecko
vidí Achajci všichni, i mladí
muži i starci.
Tobě však jedno jen z
dvou dal Zeus, syn lstivého Krona:
žezlem, pravda, ti dal být
uctíván nad jiné všecky,
mužnosti — té ti však nedal,
jež věru je největší přednost.
Bláhový, ty snad myslíš, že achajští
synové vskutku
též tak zbabělí jsou, tak bez
síly, jako jsi pravil?
Jestli však tolik tvůj duch jest
roztoužen odejít domů,
jdi jen — cesta je volná —
tvé lodi jsou poblíže moře,
které připluly kdys, tak
četné, z Mykény s tebou —
lid však kadeří dlouhých tu
zůstane, ostatní vojsko,
až bychom přec hrad trójský
tu zbořili — ale ať třeba
prchnou s koráby domů a do
milé otcovské země,
já však bojovat budu, a
Sthenelos, až bychom našli
konec trójskému městu — vždyť
s božskou vůlí jsme přišli!“
Řekl, a danajský lid k těm slovům
hlasitě jásal,
s podivem slyše tu řeč, již
mluvil statný ten jezdec.
Potom jezdec Nestór zas povstav,
promluvil takto:
„Ovšemže, Týdeův synu, jsi ve
válce nad jiné silný,
z druhů stejného věku i v
radě ses osvědčil prvním —
žádný z Danaů všech tvé slovo
ti pohanět nesmí,
ani ti vyvracet něco, leč
hlavní jsi neřekl věci —
ovšem, dosud jsi mlád — mým
synem mohl bys býti,
nejmladším po rodě svém —
však přec tak rozumně mluvíš
ve středu achajských králů,
vždyť promluvil’s patřičné slovo.
Pročež zase teď já, jenž věkem starší
jsem tebe,
povím a proberu všecko, a
zajisté nižádné z knížat
nezhrdne poradou mou — též
sám náš přemocný vladař.
Bratrstva, práva i krbu se zříká
takový člověk,
který by domácí svár měl v
oblibě, nad jiné hrozný.
Teď už je černá noc — nuž poslechněm!
Ať si však každý
připraví k večeři jídlo, pak
každá ať skupina strážců
za zeď hradby si lehne, kde
zející příkop se táhne.
Mládeži taký úkol bych navrhl.
Ty ale potom,
vladaři, věci se chop, vždyť
králem’s nejvznešenějším!
Připrav hostinu kmetům — toť
slušno je, neslušno není;
vždyť tvůj stan jest vína ti
pln, jež danajské lodi
po širé hladině mořské ti
vozí z Thrékie denně,
všeho máš dost, čím hostí se
host, vždyť mnohých jsi vládcem.
Když se jich množství sejde, tu můžeš
řídit se oním,
nejlepší radu kdo dá, vždyť
všem jest Achaiům třeba
vzácné rady a moudré — jest
nepřítel poblíže lodí,
pále tu množství ohňů — kdo
mohl by zplesati nad tím? —
neboť dnešní noc buď rozdrtí
vojsko neb spasí.“
Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni
byli.
Potom veškeří strážci i se zbrojí s
pospěchem vyšli:
vedeni od Thrasyméda, jenž
pocházel z Nestora vládce,
jiní od Askalafa a Jalmena,
od Afarea,
jiní od Déipyra a chrabrého
Molova syna,
slavného od Lykoméda, jenž z
Kreionta vládce se zrodil,
sedm to vůdců stráží, a s
každým kráčelo po stu
statných zároveň junů, a
dlouhá drželi kopí.
Jdouce pak, usedli tam, kdež příkopu
střed byl a hradby,
tam pak vznítili oheň, a
oddíly strojily jídlo.
Zatím Átreuv syn již přiváděl
achajské kmety
ve svůj stan, kdež lahodný
kvas jim předložit kázal.
Oni tu zdvíhali ruce a se stolu brali
si jídla,
když pak žízeň a hlad již
nadobro zahnali všichni,
nejprve moudrý kmet jim počal
rozkládat návrh,
Nestór, který už dřív měl ze
všech nejlepší rady.
Tento, muž moudré mysli, se ujal slova
a pravil:
„Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko
mužstva,
u tebe řeč svou začnu, i
dokončím, neboť jsi věru
mnohých národů pánem, a
Kronovec propůjčil tobě
žezla i královských práv, bys
lidem prospěšně radil,
proto bys ty
měl zvlášť jak mínění říci, tak slyšet,
také dovolit jiným, když
někoho pobádá srdce,
aby tu mluvil v náš prospěch,
pak rozhodneš, co má mít platnost.
Pročež řeknu to tak, jak nejlíp zdá se
mi v srdci,
sotva si lepší kdo věc z vás
vymyslí, nežli je tato,
již mám na mysli já — už
dávno a také i nyní:
Pořád od doby té, cos dívčinu, potomku
Diův,
Achillu, přes jeho hněv, dal
ze stanu násilně vyvést —
nikterak s naší vůlí — vždyť
já jsem tě snažně a vroucně
odvrátit od toho hleděl — ty
hrdé však povoliv mysli,
rekovi největšímu, jejž
poctili bohové sami,
poskvrnil’s čest — vždyť jeho
máš dar —
Však ještě i nyní
uvažme nějaký způsob, jak
přec jen hrdinu opět
smíříme libými dary a získáme
vlídnými slovy.“
K němu tu Átreův syn zas promluvil,
vládyka mužstva:
„Nestore, není to lež, jak mé
jsi tu vyčetl viny:
Chybil jsem já — toť vyznávám
sám!
Jest
nad četné vojsko
platen takový muž, jenž Diu
se zalíbil v srdci,
jako teď Achilla poctil a
pohubil achajské mužstvo.
Avšak
když jsem už zbloudil a zhoubné povolil mysli,
opět to napravit hodlám a
nesmírnou náhradu dáti.
Veškeré uprostřed vás teď
vypočtu převzácné dary:
nových trojnoží sedm a deset
talentů zlata,
dvacet lesklých kotlův a
dvanáct mimoto koňů,
vítězných, velice silných,
již v závodech získali ceny.
Dost by měl pozemních statků a
nadbytek vzácného zlata
onen zajisté muž, jenž tolik
jmění by nabyl,
kolik ti jednokopytní mi
výher zjednali koně.
Dám mu i dívek sedm, jež vzácné umějí
práce,
z Lesbu, jež vzal jsem si
sám, když podmanil vzdělaný ostrov,
které nad rody žen svou
krásou předčily velkou.
Tyto mu dám, pak dívčinu též,
již tehdy jsem jemu
odňal, Brísovu dceru, a
ztvrdím přísahou velkou,
že jsem k ní nevešel v lůžko
a milostných styků s ní neměl,
jako to u lidí všech jest ve
zvyku, u žen i mužů.
Tohleto všecko už teď bych daroval —
ale až jednou
velký Priamův hrad nám bohové
popřejí zbořit —
potom, až do města vnikne, ať
bronzovým nádobím koráb
naplní, jakož i zlatým, až o
kořist budem se dělit.
Sám též z dívek trójských si dvacet
vybrati může,
které Heleně z Argu svou
krásou nejvíc se blíží.
Jestliže v Achajské Argos pak
přijdeme, v žírnou tu zemi,
může i zetěm mi býti, a ctěn
být s Orestem stejně,
který, miláček srdce, mi
vyrůstá v blahosti hojné.
Tré mám v paláci dcer, z nichž jedna
je Ífianassa,
druhou mám Láodiku a třetí
Chrýsothemistu;
kterou z těchto by chtěl,
nechť za choť bez darů věnných
vezme si v Péleův dům — já
přidám mu na usmířenou
darů, že nižádný muž jich
tolik nepřidal dceři:
sedmero lidnatých měst mám
úmysl darem mu dáti,
Enopu, Kardamylu a travou
bohatou Híru,
dám mu i přesvaté Féry i
Antheiu úrodných lučin,
Aipeiu, krásné město, a
Pédasos bohatý révou.
Všecka jsou poblíž moře a
sousedí s písečným Pylem.
Bohatí bravem i skotem v nich lidé
obydlí mají,
kteří mnohými dary ho budou
ctíti jak boha,
budou mu, jakožto králi, též
hojné poplatky dávat.
To bych všecko mu splnil, když
ustane od hněvu svého.
Ať si dá říci — jen Hádés se
obměkčit nedá a smířit!
Proto i ze všech bohů je
nejvíc protivný lidem.
Ať se mi natolik poddá, oč větším jsem
nad něho králem,
oč též tvrditi mohu, že věkem
nad něho předčím.“
Nestór, Gerénský jezdec, mu
odvětil těmito slovy:
„Slavný Átreův synu, ty mocný
vládyko mužstva,
nemožno pohanět dary, jež
nabízíš Achillu vládci,
pročež zvolme si posly a
pošlem je, aby co nejdřív
k Achillu Péléovci se vydali
do stanu jeho —
nebo je vyhlídnu sám — však
potom ať poslechnou všichni!
Foiníx, Diovi milý, buď nejdřív
poselstva vůdcem,
potom veliký Aiás a Odysseus,
hrdina slavný,
z héroldů Eurybatés a Hodios
půjdou tam s nimi.
Přineste na ruce vody a pobožně
umlknout kažte,
abychom vzývali Dia, zda
chtěl by nám milostiv býti!“
Pravil, a návrh jeho se líbil
knížatům všechněm.
Ihned sluhové statní jim
nalili na ruce vody,
vína až po samý kraj pak
jinoši v měsidla vlivše,
dali je po řadě všem, pak
bohům ulili z číší.
Ale když ulili bohům a pili dle
libosti srdce,
poslové, puzeni spěchem, šli
ze stanu vládyky mužstva.
Nestór, Gerénský jezdec, jim
důtklivě pokyny dával,
mrkaje na všecky živě, a
nejvíc na Odysséa,
aby tam hrdinského zas
udobřit hleděli reka.
Po břehu kráčeli posli — a
hučící šumělo moře —
vroucně se modlíce v srdci,
by Zemětřas chvějící zemí
popřál, by hrdé srdce se
zdařilo v rekovi smířit.
Ke
stanům vojínů jeho a k dutým korábům přišli.
Právě tam konej šil rek svou
zvučnou formingou srdce,
úpravnou, velice krásnou, jež
kobylku stříbrnou měla,
kterou si z kořisti vzal,
když zbořil hrad Éetiónův.
Tou on konejšil srdce a
zpíval hrdinství reků.
Patroklos příteli vstříc, sám jediný,
seděl a mlčel:
čekalť, až Aiakův vnuk svou
píseň hrdinskou skončí.
Zatím kráčeli dále, a slavný
Odysseus v čele,
potom stanuli před ním — pln
podivu vyskočil s místa
Achilleus, s formingou v ruce, vstav
se židle, na které seděl.
Povstal Patroklos též, když
viděl vládyky vcházet.
Achilleus, rychlý v běhu, je
vítal vlídně a pravil:
„Vítám vás! Přátelé milí sem
vcházejí! — Však je to dobře —
neboť jste ve hněvu mém všech
Danaů milí mi nejvíc.“
Domluvil Achilleus slavný a vedl je do
stanu svého,
aby si na křesla sedli a
koberce nachové barvy;
hned pak k příteli svému se
ozval, který byl blízko:
„Větší postavit hleď sem
měsidlo, Menoitiovče,
silnější namíchej víno a
připrav každému pohár,
vždyť to jsou nejdražší muži,
co pod mou vstoupili střechu!“
Řekl, a Patroklos povstal, jsa
poslušen přítele svého.
Sám vzal krájecí stůl, jejž
postavil k paprskům ohně,
z tučné kozy a ovce pak na
něj položil hřbety,
také z tučného vepře tam
hřbet dal kypící sádlem.
Držel je vozataj jeho, sám
Achilleus slavný je sekal,
potom je nadrobno krájel a na
rožně nabodl kusy.
Patroklos podobný bohům zas
nítil veliký oheň.
Když pak dohořel oheň a plamen docela
klesl,
rozhrnul řeřavé uhlí a navrch
rozložil rožně,
potom je s podstavců zdvihl a
božskou posypal solí.
Když pak to upekl všecko a položil na
desky masné,
Patroklos přinesl chléb, jejž
po stole v košících krásných
mužům rozdělil všem, však
maso zas Achilleus dělil.
Sedl si u druhé stěny a naproti
božskému vládci,
rekovi Láertovci, a přítele
Patrokla vyzval
bohům zapálit oběť. — Ten
vrhal do ohně maso.
Oni tu zdvíhali ruce a se stolu brali
si jídla;
když pak žízeň a hlad již
nadobro zahnali všichni,
pokývl Foiníku Aiás.
To postřehl Odysseus slavný,
vínem si naplnil číši a
pozdravil Achilla takto:
„Achille můj, buď zdráv! Nám hostiny
dělené stejně
nechybí u Átreovce, když
hodujem ve stanu jeho,
nechybí u tebe též — jest
před námi nadbytek jídla. —
Avšak nikoli k hodům, ač
chutným, vede nás touha —
naopak, živený Diem, když
vidíme nesmírnou zkázu,
trneme — jistoty není, zda
záchrany dojdou, či zhynou
koráby palubou kryté, když ty
by ses neoděl v sílu.
Poblíž lodí a hradby si totiž
rozbili tábor
Trójané, chrabří muži, a
přeslavní spojenci jejich,
vznítivše plamenů roj v svém
táboře. — Tvrdíť, že déle
nebudou prý už váhat a na
černé lodi se vrhnou.
Napravo Kronovec Zeus jim
znamení najevo dává,
blýskaje.
Hrdina Hektór pak velkou se nadýmá silou,
strašným způsobem zuří, pln
důvěry v Kronovce Dia,
nedbaje lidí ni bohů, a divá
ho posedla vzteklost:
žádá si, aby co nejdřív se
jasná zjevila Zora,
hroze, že u lodí všech nám
zuráží vrcholky hlavic,
v ruch pak hltavý žár prý
zanítí — okolo lodí
všechen prý pobije lid, jenž
dýmem děsit se bude.
Já tedy hrozný strach mám na
duši, že mu ty hrozby
bohové vyplní všecky, a nám
je tu souzeno zhynout,
od Arga, pastviště koní, tak
daleko, v planině trójské!
Proto již konečně povstaň, ač
míníš-li achajské syny
zachránit, třebas pozdě, tak
týrané, ze vřavy Tróů!
Neboť pozděj i sám bys litoval — není
však možno,
až se už neštěstí stane, je
odčinit. —
Proto radš dříve
uvaž, jak záhuby den nám
Achaiům odvrátit hodláš!
Tobě přec otec Péleus, můj
rozmilý, na srdce kladl
v den, když z rodné Fthíe tě
posílal k vladaři Mykén:
‚Vítězství, milý synu, ti dojista
Athéné s Hérou
dají, budou-li chtít, však ty
hleď divoké srdce
krotit ve hrudi své, vždyť
vlídnost mnohem je lepší!
Po každé zlostrůjný svár hleď
potlačit, aby tě spíše
Achajci mívali v úctě, i
mladí muži i starci!‘
Takto
ti radil ten kmet — Ty’s zapomněl!
Ale i nyní
ustaň a trýznivý hněv hleď
zapudit — důstojné dary
nabízí vládyka mužstva, když
ustaneš od hněvu svého.
Poslyš, je-li ti libo, a já
ti tu vypočíst hodlám,
kolik Danaů král v svém stanu
ti přislíbil darů:
nových trojnoží sedm a deset
talentů zlata,
dvacet lesklých kotlův a
dvanáct mimoto koňů,
vítězných, velice silných,
již v závodech získali ceny.
Dost by měl pozemních statkův a
nadbytek vzácného zlata
onen zajisté muž, jenž tolik
jmění by nabyl,
kolik ti jednokopytní mu
výher zjednali koně.
Dá ti i dívek sedm, jež vzácné umějí
práce,
z Lesbu, jež vybral si sám,
když vzdělaný podmanil’s ostrov,
které nad rody žen svou
krásou předčily velkou.
Tyto ti dá, pak dívčinu též,
již tehdy ti vládce
odňal, Brísovu dceru, a
ztvrdí přísahou velkou,
že k ní nevešel v lůžko a
milostných styků s ní neměl,
jako to ve zvyku jest, ó
vladaři, u žen i mužů.
Tohleto všecko už teď by ti
daroval — ale až jednou
velký Priamův hrad nám bohové
popřejí zbořit —
potom, až do města vnikneš,
máš bronzovým nádobím koráb
naplnit, jakož i zlatým, až o
kořist budem se dělit.
Sám též z dívek trójských si dvacet
vybrati můžeš,
které Heleně z Argu svou
krásou nejvíc se blíží.
Ale až v Achajské Argos pak přijdeme,
v žírnou tu zemi,
můžeš i zetěm mu býti, a ctěn
být s Orestem stejně,
který, miláček srdce, mu
vyrůstá v blahosti hojné.
Tré má v paláci dcer, z nichž
jedna je Ífianassa,
druhou má Láodiku a třetí
Chrýsothemistu.
Kterou z těchto bys chtěl,
máš za choť bez darů věnných
vzíti si v Péleův dům — on
přidá ti na usmířenou
darů, že nižádný muž jich
tolik nepřidal dceři:
sedmero lidnatých měst má
úmysl darem ti dáti,
Enopu, Kardamylu a travou
bohatou Híru,
dá ti i přesvaté Féry i
Antheiu úrodných lučin,
Aipeiu, krásné město, a
Pédasos bohatý révou.
Všecka jsou poblíž moře a
sousedí s písečným Pylem.
Bohatí bravem i skotem v nich lidé
obydlí mají,
kteří mnohými dary tě budou
ctíti jak boha,
budou ti, jakožto králi, též
hojné poplatky dávat.
Toto by všecko ti splnil, když ustaneš
od hněvu svého. —
— — —
Pakliže Átreovce sis příliš zprotivil
v srdci,
jeho i se všemi dary — nuž s
ostatním achajským mužstvem,
týraným v táboře svém, měj
soucit! — Oni jak boha
budou tě ctít — tím velikou
čest bys ve vojsku získal.
— — —
Teď bys i Hektora sklál, jenž velmi by
blízko ti přišel,
zhoubné vzteklosti pln —
vždyť žádný není prý jemu
roven z Achaiů všech, jež
lodi sem přivezly kdysi!“
Achilleus rychlý v běhu mu
odvětil těmito slovy:
„Zchytralý Odyssée, ty z
Láerta potomku Diův,
potřeba jest, bych mínění své
vám do očí řekl,
jak si je myslím vskutku — a
jak se i dojista splní,
už mi tu neškemrejte, druh za
druhem, sedíce u mne,
vždyť jak Hádova brána se
taký člověk mi hnusí,
který jiného cos má na mysli,
jiné však mluví!
Pročež řeknu to tak, jak
nejlíp zdá se mi v srdci:
Ani mne vládyka mužstva, syn Átreův,
nezíská asi,
ani též Danajci druzí — vždyť
nebylo patrně díků
za to, že s odpůrcem lítým
jsem válčil stále a stále.
Stejný tu každý má díl, ať válčí stále
či sedí,
stejnou dostává čest jak
zbabělý člověk, tak statný. — —
Zahyne nečinný muž jak člověk
velikých činů! — —
Copak nyní mám z toho, že v duši jsem
trampoty snášel,
když jsem vydával všanc svůj
vlastní ve válce život!?
Jako když přináší pták svým malým
holátkům pokrm,
kdykoli sežene něco, ač sám
jest hladový přitom,
podobně já tak přemnohou noc
jsem bez spánku probděl,
den pak stále a stále jsem
trávil v krvavých bitvách,
zápasy sváděje s muži — bych jim
jen milenky sháněl.
— — —
Dvanácte lidských měst jsem zbořil, na
lodích připluv,
pěšky pak jedenáct jiných —
zde v Tróadě, hrudnaté zemi,
z těchto pak všechněch měst
jsem poklady četné a vzácné
zabral a přinášel všecky, a
po každé odevzdal králi,
„Átreovci“ — a tento — jsa u
rychlých korábů vzadu,
přijav je, rozdal jich málo,
však za to si nechával mnohé. —
Dával četné dary i králům i
náčelníkům — —
tito je v bezpečí mají — mně
samému z Achaiů všechněch
odňal a má mou milenou choť!!
— —
Nechť s touto se v lásce
kochá jen dál!! — —
— — —
Nač zápasy vést má s národem trójským
argejský lid? Proč shromáždil
voj? — Proč k Tróji ho vedl
Átreův syn? — Zdaž nebyl ten
čin jen Heleně kvůli?
Či snad jen Átreovcům jsou
manželky smrtelných lidí
milé? — Vždyť každý muž, jenž
řádným a rozumným slove,
manželku svou má v lásce a na
péči — tak jsem i já ji
míval ze srdce rád — byť
kopím dobyta byla. — —
Teď, když vyrval mi dar z mé pravice,
zklamal mě trpce,
ať mne jen s pokojem nechá,
mne nezklame, já ho znám dobře!!
— — —
Ale jen, Láertův synu, ať s tebou a
druhými králi
zkouší, jak planoucí žár vám
odvrátí od lodí rychlých!! — —
Vždyť přec už tolik toho si beze mne
pořídil pracně. — —
Dokonce postavil hradbu a při
ní vykopal příkop,
veliký, značné šířky, a na
kraji natloukl kolů!
Avšak nemůže přec tlak
Hektora, záhubce mužů,
zadržet! — — —
Pokavad já jsem vespolek s Achajci válčil,
Hektór odvahy neměl, by
bojoval opodál hradeb,
než jen ke Skajské bráně, a
nanejvýš vycházel k dubu —
tam kdys čekal mě sám, však
jenjen že unikl zhoubě!!
— — —
Teď když nemám už chuť, bych válčil s
Hektorem slavným,
Dia i druhé bohy hned za
jitra obětí poctím,
dobře si zásobím lodi a potom
je na moře stáhnu.
Uzříš, budeš-li chtíti, a
jestli ti záleží na tom,
na rybném Helléspontu mé
koráby s úsvitem plouti,
uvidíš lodníky mé, jak
horlivě mávají vesly.
Jestliže Zemětřas slavný mi
šťastné dopřeje plavby,
mohl bych třetí už den být ve
Fthíi, hrudnaté zemi.
Tam mám velice mnoho, co
nechal jsem, když jsem plul k Tróji,
odtud pak vezu si dost jak
rudé mědi, tak zlata,
dívčiny s krásnými pásy a
také železo sivé,
vesměs, čeho jsem nabyl —
však dar — ten zpupně mi odňal
vladař v přemoci své, ač sám
mi ho za podíl přiřkl,
Átreův syn!! — — —
— — —
Jen všecko mu vyřiďte, jak vám to velím!
veřejně, aby i druzí se
zjitřili Achajci na něj,
jestliže úmysl má zas někoho
z Danaů podvést —
pláštěm vždycky mu jest jen
nestoudnost — mně by snad přece
pohledět v tvář, ač drzý to
pes, již smělosti neměl!!
— — —
Nyní mi skončena jest s ním porada —
neřkuli skutek,
neboť už jednou mě zklamal, a
urazil, že mě už příště
nezklame lstí! — Ať na tom má
dost — ať s klidem jen táhne,
neboť všemocný Zeus jej
rozvahy nadobro zbavil!!
— — —
Hnusny jsou jeho mi dary — a já si
jich nevážím za zblo,
kdyby i desetkrát tolik, a
dvacetkrát, nabídl darů,
všecko, co má již nyní, a
odjinud nabude ještě,
všecko, co do Orchomenu kdy
přichází, v aigyptské Théby —
v město, kde po domech všech
jest pokladů složeno nejvíc,
které mají sto bran, skrz
každou vyjíždí bránu
do boje na dvě stě mužů i se
svými koňmi a vozy.
Kdyby i tolik mi dával, co v světě je
písku a prachu,
přece by vládyka mužstva ni
tak mé nesmířil srdce,
leda by za hanu mou, tak
trýznivou, odpykal zcela! —
Dceru pak Agamemnona si nevezmu,
Átreovce,
kdyby i s Afrodítou se o
krásu svářiti mohla,
Athéně jiskrných zraků se
rovnala pracemi svými,
přec bych ni tak jí nechtěl! —
Ať jiného z Achaiů zvolí,
jenž by se hodil mu spíše a
králem byl by mu větším! —
Budou-li bozi mne chránit a do
svého domova přijdu,
tam pak Péleus mi sám, můj
otec, vyhledá ženu:
dost jest achajských žen, jak
v Helladě všude, tak Fthíi,
dcery to velmožů předních,
již měst jsou ochranou mocnou —
kterou z těchto bych chtěl,
svou ženou si učiním milou.
Po tom mužný můj duch již
dlouhou je roztoužen dobu,
řádnou dívku si vzít v svém
domově za ženu vhodnou,
ze svých těšit se statků,
jichž Péleus stařec mi dobyl.
— — —
Nestojí za můj život ni poklady, kolik
jich kdysi
v Íliu bývalo prý, v tom
krásném lidnatém městě,
dřív, když ještě byl mír —
než synové achajští přišli,
ani co kamenný práh má
pokladů Střelčího boha,
Apollóna to Foiba, v svých
prostorách v skalnaté Pýthě.
Lupem nabýti možná, jak krav, tak
tučného bravu,
získat i trojnože možná, i
rusé komoňů hlavy —
jedině lidský život ni lapit
nelze ni chytit,
aby se navrátil zas, jak
vystoupí z ohrady zubů.
Thetis třpytivých nohou mi říkává,
bohyně matka,
dvojí že přivede los můj
život k hodině smrti:
jestliže zůstanu tady a budu
kol Ília válčit,
konec je návratu mému, však
nezměrné nabudu slávy,
pakliže odejdu domů a do milé
otcovské země,
konec je vzácné slávě, však
za to mi trvati bude
život po dlouhý čas — má smrt
pak nepřijde záhy.
— — —
Avšak také bych radil, by ostatní
Achajci všichni
domů odpluli zpět — vždyť
sotva už uzříte asi
strmého Ília pád, když
Kronovec vidoucí v dálku
nad ním pravici vztáhl a
Trójan zas smělosti nabyl!
Vy však vraťte se nyní a
danajským velmožům předním
odpověď povězte mou — vždyť
toto jest výsadou rádců —
aby si jiný plán jen smyslili
— o něco lepší —
který by achajské mužstvo a
lodi jim zachránit mohl
v jejich táboře lodním —
vždyť tento se provésti nedá,
který si smyslili teď, když
já byl popuzen k hněvu.
Foiníx ať zůstane s námi a ve
staně k spánku si lehne,
může i na lodích mých plout
se mnou do milé vlasti
s úsvitem, bude-li chtít,
však násilím nechci ho vléci.“
Pravil, i umlkli všichni, a
mrtvé nastalo ticho,
s podivem slyšíce řeč, vždyť
zamítl s důrazem velkým.
Foiníx, starý ten jezdec, mu po
chvíli odvětil takto;
slzy mu vytryskly z očí, mělť
velkou o lodi bázeň:
„Jestliže
opravdu již máš na mysli, Achille slavný,
návrat, a od lodí nám již
žádným způsobem nechceš
odvrátit zhoubný žár, když
hněv tak v srdce ti padl,
jak bych tu bez tebe já moh‘
zůstati, milený synu,
sám — kmet jezdec Péleus mě
poslal do Tróje s tebou,
v den, když z rodné Fthíe tě
posílal k vladaři Mykén,
mladého, dokavad ještě byl’s
nezkušen společné války,
nezkušen byl’s též v radě, v
níž muži se proslavit mohou.
Proto
mě poslal s tebou, bych učil tě tomuhle všemu,
bys byl výmluvný v slovech a
s důrazem prováděl skutky.
Proto
bych za nic nechtěl tu bez tebe, milený synu,
samoten být, byť třeba sám
bůh chtěl přípověď dáti,
že zas kvetoucím mládcem mě
učiní, shladě mé stáří —
jako když z Hellady tenkrát,
kde krásné ženy se rodí,
prchal jsem otcovu lání.
Ten velmi se rozlítil na mne,
Amyntór, Ormenův syn, skrz
milenku kadeří lepých.
K té on jevíval lásku a vlastní si
nevážil ženy,
milé to mateře mé, jež pořád
mě prosila snažně,
bych šel k milence dříve, by
nechuť pojala k starci.
Já jí to učinil kvůli, však
otec se domysliv toho,
počal strašně mi klnout a
hrozné Lítice volat:
nikdy ať milé dítě mu na jeho
kolena není
vloženo, zrozené ze mne — a
bohové prokletí toto
přijali: podzemský Zeus, s
ním hrozná Persefoneia.
Tehdy jsem úmysl jal, jej mečem zabíti
ostrým,
hněv ten některý bůh však
potlačil, který mi v srdce
vštípil pomluvu lidu a četné
potupy lidské,
aby mne otcovým vrahem pak
národ danajský nezval.
Tehdy již duch můj v hrudi se
nedal naprosto zdržet,
abych v paláci dlel, když
hněvem byl zachvácen otec.
Mnozí přátelé moji a příbuzní
byli sic se mnou,
všichni mne prosili vroucně a
zdržet hleděli doma:
přemnohé tučné ovce a lesklé
loudavé krávy
kláli, a četné vepře, již
bílým kypěli sádlem,
na oheň Héfaistův kladli, by
štětiny ožehl s těla,
také přemnoho vína se ze sudů
kmetových pilo.
Po celých devět nocí mi po boku
trávili stále,
střídavě konali hlídky, a
nikdy jim nezhasly ohně:
jeden v podsíni dvora, jenž
celý byl ohrazen pevně,
před vchodem ložnice mé plál
druhý, v předsíni domu.
Když však temná noc, již desátá,
konečně přišla,
tehdáž k ložnici vchod jsem
vylomil, přilehlý těsně,
z komnaty ven jsem vyšel a
přeskočil ohradu dvora,
snadno se mužům strážcům i
ženám služebným ukryv.
Helladou, rovinnou zemí, pak
prchaje dále a dále,
do Fthíe, hrudnaté země, jsem
přišel, matky to bravu.
Péleus byl země té král — ten
přijav mě s ochotou velkou,
vřelou mě zahrnul láskou —
jak syn jest milován otcem,
jediný, miláček srdce, a
dědic velikých statků.
Dal mi též velké jmění a
množství lidu mi přidal.
Na samých hranicích Fthíe
jsem bydlíval, Dolopům vládna.
Tebe jsem vychoval v reka, ó
Achille, rovného bohům,
maje tě ze srdce rád, vždyť
nikdy’s nechtíval s jiným
na hody jít, též v komnatě
sám ses nechtíval najíst,
až jsem tě konečně já vzal na
svá kolena vlastní,
pokrájel, podal ti jídlo a
číšku ti přidržel s vínem:
Často’s mi na prsou mých též celé
poblinkal roucho,
vínem prskaje z úst v svém
nemilém rozmaru dětském.
Mnoho tak pro tebe já jsem vytrpěl,
mnoho jsem zkusil,
s úmyslem, když již božstvo
mi vlastních nedalo dětí,
abych tak aspoň tebe, ó
Achille podobný bohům,
synem si učinil svým, bys
bídné zhouby mě zbavil.
Ukroť hrdou svou mysl, ó
Achille, nemůžeš přece
srdce své bez citu mít! — Též
bozi se uprosit dají,
jichž přec mnohem je větší i
hodnost i síla i zdatnost —
přec však modlitbou milou a
obětmi zápalnými,
kadidlem vonným a vínem je k
milosti nakloní lidé,
prosíce jich, když nějaký
blud neb přestupek spáší.
Vždyť jsou i bohyně Prosby, jež
velkého Dia jsou dcery,
chromé, svraskalých tváří, a
očima hledící stranou,
které, starostí plny, se
belhají za Bludem vždycky.
Blud však je rovných nohou a
mohutný — proto je snadno
o mnoho předhoní všecky a
nejdřív po celé zemi
zmámí
veškeren lid — pak Prosby to spraviti hledí.
Kdokoliv uctivý jest, když Diovy dcery
se blíží,
tomu jsou prospěšny také a
slyší žádosti jeho,
kdo však zamítne Prosby, ba
dá jim surově výhost,
ihned spěchají k Diu a prosí
ho, Kronova syna,
aby mu Blud byl druhem a
škodou za vinu pykal.
Pročež, ó Achille můj, též ty
vzdej Diovým dcerám
čest, jež zkonejší cit též
jiných hrdinů chrabrých! — — —
— — —
Kdyby ti nedával dary a propříště
neslíbil jiných
Átreův syn — než zavilý hněv
chtěl podržet dále,
já bych tě neměl k tomu, bys
odložil hněv svůj a kvapil
Argeiům na pomoc jít, již
prahnou po tobě touhou — —
takhle však mnoho ti dává,
hned na místě, slibuje jiné,
muže, již nejlepší jsou, sem
posílá, odprosit tebe,
které z achajských vojsk byl
vyvolil, tito jsou tobě
samému obzvlášť milí — jich
proseb a příchodu nesmíš
zlehčit — nynější hněv mít za
zlé ovšem ti nelze! — — —
— — —
Takto jsme slyšeli zvěst též
o slavných hrdinách dávných:
kdykoli některý z nich byl
zavilým napaden hněvem,
dali se smířit dary a
přemluvit vlídnými slovy!
V mysli mám příběh tento, již
oddávna, nikoli nově,
kterak se stal. Ten přátelé
vám teď vyprávět hodlám:
Aitólů, statných v boji, a
Kúrétů válka se vedla
u Kalydónských hradeb a jeden
druhého vraždil;
bránilť aitólský lid svůj
Kalydón, rozkošné město,
Kúréti touhou pláli jej z
kořen vyvrátit válkou:
Artemis se zlatým trůnem jim totiž
poslala zhoubu,
z hněvu, že oběť za žně jí
nevzdal v záhybu sadu
Oineus: ostatní božstva si
chutnala na hekatombách,
jí ale oběti nevzdal, ač
velkého Dia je dcera —
zapomněl — či snad nedbal — a
velmi tím na mysli zbloudil. —
Poslala plná hněvu — rod Diův —
střelkyně šípů,
kance jim štětinatého a
divého, bělostných zubů:
po zvyku bezčetných škod tam
napáchal v králových polích,
množství vysokých kmenů mu na
zem vyvrátil z půdy,
zcela, i s kořeny jejich, a s
hojným ovocným květem.
Konečně od Meleagra byl usmrcen,
Oinéovce,
který z okolních měst tam
svolal lovce i se psy,
četné — nebyloť možná jej
zabít se skrovným počtem,
takový byl, vždyť četný už
lid v žár hranice vrhl.
Artemis vádu a křik v nich
vzbudila o tělo kance,
o jeho hlavu a hřbet, jenž
spoustou štětin se ježil.
Aitólům, zmužilým v boji, pak
nastala s Kúréty válka:
Dokud bojovný rek byl ve válce z
Oineia vzešlý,
Kúrétům přinášel boj jen
nezdary: nemohliť ani
meškat před městskou zdí, ač
počtem velice četní —
ale když později hněv v něm
zahořel, jakým i jiní
mužové vzkypí v srdci, byť
jinak rozumní byli —
tehdy rek na Althaiu jsa
rozezlen, milenou matku,
prodléval u Kleopatry, své
řádné manželky krásné. —
Marpéssa kotníků krásných ji
zrodila, Euénovna,
Ídovi, který tehdáž jsa ze
všech největší silák,
dokonce odvahu měl svým
velkým namířit lukem
pro choť kotníků krásných i
naproti Foibovi vládci.
Tehdáž
v paláci svém jak vznešená matka, tak otec
příjmením Alkyonou ji
zvávali, poněvadž totiž
trvale plakala máť, los
žalného ledňáčka majíc,
když ji byl uchvátil bůh, sám
Apollón, svémocný Foibos.
U
té prodléval tenkrát, a hněv jej trýznivý trávil;
kletbou mateře své byv
rozhněván, poněvadž pro smrt
bratrovu truchlila hrozně a k
bohům se modlila vroucně:
do země, dárkyně plodů, tu
bušila rukama prudce,
volala mocného Háda a hroznou
Persefoneiu,
sedíc na zemi klečmo — a slzy
jí máčely ňadra: —
aby mu seslali smrt. — Hlas
slyšela v Erebu temném
Erínýs chodící v temnu a
tvrdé mající srdce.
Kúrétů vřava a ryk kol brány se
rozléhal záhy,
od prudkých do hradeb ran. —
Jej prosili královi
rádci
aitólští — bohů kněze mu
poslali nejpřednější,
aby je zachránit vyšel, a dar
mu též nabídli velký:
půdu kde nejžírnější měl
Kalydón, rozkošné město,
z té, jak vybídli jej, směl
nejhezčí úděl si vybrat,
padesát jiter půdy — půl
pozemku k pěstění révy,
polovic ornice prosté si z
roviny oddělit mohl. —
Prosil za slitování kmet Oineus, starý
ten jezdec,
v paláci s vysokým krytem, až
na prahu obydlí stoje,
na dveře zavřené bušil a pro
všecko na světě prosil,
prosily za slitování i rodné
sestry, ba také
vznešená máť — tím spíš jí
odpíral, prosili vroucně
druzi, již nejvíc milí a
vzácní mu bývali ze všech —
avšak přece ni takto mu
srdcem nemohli pohnout.
Až když na jeho dům již husté
padaly rány,
Kúréti zlézali hradby a
zapálit chtěli už město,
tehdy už konečně jej též
manželka se skvostným pásem
prosila s hořekováním a
všecky mu vypočtla strasti,
které stíhají lid, když jeho
je dobyto města:
jak jsou mužové kláni, jak
oheň spaluje domy,
ženy jak, štíhlé v pase, i s
dítkami cizinec vleče. — —
Tu se v něm pohnulo srdce, když slyšel
hrozné ty věci,
vyšel a na tělo vzal své
brnění, zářící jasně.
Tak tedy Oineův syn den poroby Aitólům
zahnal,
svému jen povoliv citu, a
proto mu nedali darů,
hojných, velice libých — tak
odvrátil zkázu i bez nich.
Ty však ve hrudi své tak
nesmýšlej! Kéž by tě zloboh
také nezahnal tam, můj
miláčku! — Hůř by pak bylo
hájit korábů našich, již
hořících. Za dary tedy
vytáhni v boj — jak boha tě
ctít pak Danajci budou.
Kdybys zamítl dary, a přec pak do
války vstoupil,
nebudeš už tak vážen — ni
kdybys i zapudil válku!“
Achilleus, rychlý v běhu, mu
odvětil těmito slovy:
„Tatíčku, živený Diem, ó
staroušku, taká mi pocta
lhostejná jest, vždyť poctěn
jsem dost již Diovou vůlí,
která u lodí křivých mi
potrvá, dokavad ještě
dech budu ve hrudi míti, a
kolena hýbat se budou.
Jinou ti věc však povím, ty
na mysli přemítej o ní:
nemať mysl mi dál tím nářkem
a hořekováním,
k libosti Átreovci — vždyť
věru se nesluší tobě,
milovat jej — sic láska se má
pak promění v záští!
Toho bys po boku mém měl
rmoutiti, mne kdo by rmoutil:
radš bych ti dal půl vlády a
polovic veškery pocty.
Tito zde se zprávou půjdou — ty se
mnou ve staně tady
lehni si na lůžko měkké, a za
jitra, s úsvitem Zory,
smluvíme, máme-li plout již k
domovu, nebo tu zůstat.“
Řekl a Patroklu svému dal
potajmu znamení brvou,
Foiníku pevné lůžko již
prostříti, aby co nejdřív
na návrat ze stanu zpět již
myslili.
Podobný bohům
Aiás Telamónovec tu pravil ve
středu jejich:
„Zchytralý
Odyssée, ty z Láerta potomku Diův,
pojďme už, neboť vidím, že
splnění úkolu svého
nedojdem cestou touto — a
musíme Danaům rychle
oznámit Achillův vzkaz, byť
nijak veselý nebyl,
kteří nyní as sedí a čekají.
— —
Achilleus tuhle
si zatvrdil krutostí divou
své pyšné ve hrudi srdce,
svévolník — vždyť již nedbá
ni přátelství soudruhů vlastních,
pro něž jsme u lodí svých jej
ctívali nad jiné všecky —
bezcitný — nejeden muž již
dokonce od vraha přijal
za bratra smírný výkup, ba za
smrt vlastního syna:
viník pak ve vlasti své již
zůstane, zaplativ mnoho,
mstitelův mužný se duch pak
spokojí, jakož i srdce,
jakmile náhradu vzal.
Jen
tobě jest od bohů dána
do prsou zavilá vášeň, a
urputná — pro pouhou dívku —
jednu — vždyť sedm ti jich
teď dáváme, nad jiné předních,
k nim též jiného mnoho. —
Již smířlivé smýšlení pojmi,
vlastního krbu si važ! —
Vždyť pod tvým krovem jsme hosté,
vybraní ze všeho lidu — a
doufáme přece, že obzvlášť
my jsme ti
nejvzácnější a nejdražší z Achaiů všechněch!“
Achilleus rychlý v běhu mu
odvětil těmito slovy:
„Aiante Telamónovče, ty
vladaři, potomku Diův,
tak se mi nějak zdálo, že’s
mluvil všecko mi z duše,
vždy však vzkypí mi žluč v
mých útrobách, myslím-li na to,
kterak naložil se mnou, tak
potupně, před tváří lidu,
Átreův syn, tak jako bych byl
kýs bezectný cizák!
— — —
Vy však nyní už jděte a toto mu
povězte přímo:
vůbec nebudu dřív mít na péči
krvavou válku,
dokavad slavný Hektór, syn
Priama, chrabrého reka,
ke stanům vojínů našich a k
dutým nepřijde lodím,
achajské vojíny vraždě, a
lodi jim nespálí ohněm.
Avšak před mým stanem a před
mým korábem černým
zajisté Hektór, jak mním, byť
dychtiv, zřekne se boje.“
Řekl, a každý z poslů vzal do
ruky dvojuchý pohár,
ulil a k lodím se zpět zas
navracel, Odysseus v čele.
Potom Menoitiovec dal rozkaz druhům i
služkám,
Foiníku pevné lůžko co možná
nejdříve prostřít.
Poslušně, jak jim velel, je
prostřely, na ně pak daly
vlněné koberce, rouna a
pokrývku z tenounkých vláken.
Na ty si stařec lehl a čekal na jasnou
Zoru.
Uvnitř Achilleus sám spal ve
staně stavěném pevně,
po bok mu ulehla dívka, již z
Lesbu si přivezl kdysi,
sličná to Diomédé, jež rodem
z Forbanta byla.
Naproti na lůžko šel zas Patroklos; u
něho byla
Ífis se skvostným pásem, již
dal mu kdys Achilleus slavný,
dobyv strmého Skýru, v němž
vládyka Enýeus vládl.
Jakmile vkročili v stan, v němž
bydlil velitel vojska,
hned sbor danajských synů je
s poháry zlatými vítal,
povstav se svého místa, a
druh se jich za druhem tázal.
Obzvlášť Achaiů král však vyzvídal,
vládyka mužstva:
„Slavený Láertovče, ty velká
Danaů pýcho,
řekni, zda planoucí žár nám
od lodí odvrátit hodlá,
či nám odřekl pomoc a hněv má
doposud v srdci.“
Jemu zas Odysseus děl, ten
nezdolný hrdina slavný:
„Slavný Átreův synu, ty mocný
vládyko mužstva,
nemíní potlačit rek svou
nevoli — naopak ještě
hněvem plní se více a zamítá
tebe i dary:
sám prý přemýšlet máš, jak
vzkázal, s Argeiů vůdci,
jak bys danajské mužstvo a
lodi nám zachránit mohl.
On, jak vyslovil hrozbu, hned
za jitra, s úsvitem Zory,
prohnuté, palubou kryté prý
spustí na moře lodi.
Avšak také by radil všem ostatním
Achajským vůdcům
domů s koráby plout, vždyť
sotva prý uzříte asi
strmého Ília pád, když
Kronovec vidoucí v dálku
nad ním pravici vztáhl a
Trójan zas smělosti nabyl. —
Toť jest Achillův vzkaz, jsou
svědkové průvodci moji,
Aiás a héroldi tuhle, dva
mužové velice moudří.
U něho Foiníx, ten kmet, šel
na lůžko, ježto ho pozval,
by prý na lodích jeho s ním
odplul do milé vlasti,
za jitra, bude-li chtít, však
násilím nechce ho vléci.“
Pravil, i umlkli všichni, a
mrtvé nastalo ticho,
s podivem slyšíce řeč, vždyť
s velkým důrazem mluvil.
Argejci dlouhý čas pak mlčeli,
truchliví v srdci —
po chvíli Týdeův syn k nim
promluvil, bojovník statný:
„Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko
mužstva,
taky’s ho nemusil prosit a
bez počtu nabízet darů
rekovi Péléovci — jest
beztoho nadmíru vzpurný,
takhle však ještě zas víc v
něm vzpurnou posílil’s mysl.
Avšak raději naň již nedbejme, ať si
už půjde,
ať již zůstane tady — on
tenkrát bojovat bude,
až jej ve hrudi duch zas
ponukne — pobídne božstvo;
pročež nyní se tím, jak
poradím, spravujme všichni:
Nyní si lehněte k spánku,
když milé okřálo srdce
jídlem a chutným vínem —
vždyť v nich jest mužnost a síla.
Ale až růžovoprstá a krásná
se objeví Zora,
vyveď před lodi v chvat jak
pěší mužstvo, tak koně,
silně je povzbuzuj všecky a sám
též v popředí bojuj!“
Řekl a všechněm králům se návrh
hrdinův líbil:
s podivem slyšeli řeč, již
mluvil statný ten jezdec.
Potom však ulili bohům, a každý do
stanu spěchal,
kdežto si ulehli všichni a
užili lahody spánku.
ZPĚV X.
Noční
výprava
Ostatní vůdcové spali, všech
Danaů velmoži přední,
u lodí po celou noc, dar
libého spánku je poutal,
zato však Átreův syn, král
Achaiů, vládyka mužstva,
nespal lahodným spánkem a
přemnoho přemýšlel v duši.
Jako když blýská Zeus, choť bohyně
kadeří krásných,
chystaje příval krup neb
dlouhý bez konce liják,
nebo i vánice sněžné, když
pole se pokrývá sněhem,
nebo když jícen války nám
otvírá, záhuby plné,
podobně vzdychal i král v
svých prsou, stále a stále,
hluboko ze svých ňader, a
uvnitř chvělo se srdce.
Kdykoli na trójskou pláň král Achaiův
obrátil oči,
četným divil se ohňům, co
všude jich před Trójou plálo,
šalmají zvukům a píšťal a
hlučné vojínů vřavě,
když však na lodi duté a na
mužstvo achajské hleděl,
celé chumáče vlasů, i s
kořeny, s hlavy si škubal,
vzhlížeje k Diovi v nebi, a
sténal v zmužilém srdci.
Konečně záměr tento se jevil mu
nejlepším ze všech:
k Nestoru Nélejskému se
odebrat nejprve z knížat,
zdali by pospolu s ním kýs
chytrý vymyslil záměr,
kterým by pohromu zlou všem
Danaům odvrátit mohl.
Ihned se na loži vzpřímil a přes hruď
si oblekl sukni,
potom na nohy lesklé si
přivázal opánky krásné,
ryšavou přehodil kůži, až na
paty, staženou se lva,
plavého, postavy velké, a
chopil do ruky dřevce.
Stejně i spartský král byl v
úzkostech, aniž mu spánek
na jeho oční víčka chtěl
usednout — aby snad něco
nestihlo argejský lid, jenž
pro něj dalekým mořem
připlul do země trójské a
zamýšlel odvážnou válku.
Nejdřív pardalí koží si pokryl široká
záda,
strakatou, potom zvedl a na
svou hlavu si vložil
přilbici tepanou z bronzu a
pádnou rukou vzal kopí.
Vyšel za bratrem svým, jej probudit,
kterýžto mocným
Achaiů vladařem byl, jak
božstvo jsa u lidu v úctě.
Zastihl jej, jak krásnou
zbroj kol plecí si klade
u zádi korábu svého — a ten
jej s radostí viděl. —
První oslovil jej král spartský,
bojovník statný:
„Copak ses, bratříčku můj,
tak vyzbrojil — chceš-li snad poslat
někoho v trójský tábor, by
vyzvídal? — Já se však hrozně
bojím, že nikomu vůbec se
nebude do toho chtíti,
aby tak jediný sám šel v
tábor nepřátel slídit,
za doby božské noci — toť muž
by byl smělého srdce!“
Jemu zas Átreův syn děl v odpověď,
přemocný vládce:
„Mně jest třeba i tobě, ó
vladaři živený Diem,
prospěšné nějaké rady, jež
ochrání opět a spasí
achajské lodi a lid, když
Zeus své smýšlení změnil:
k žertvám hektorským spíš,
jak vidět, nachýlil srdce. —
Jakživ jsem neviděl přece, a
neslyšel vyprávět nikdy,
že by kdy jediný muž tak
strašné dokázal činy,
za den, co Diovi milý jich
Achaiům napáchal Hektór,
sám, ač není z boha ni ze
žádné bohyně zrozen,
neboť dokázal skutky, jichž
Argejci vzpomínat budou
dlouhý, ach dlouhý čas —
vždyť tolik nám způsobil zhouby!
Nyní však Ídomenéa i Aianta zavolat
pospěš,
kvapem spěchaje k lodím, já k
slavnému Nestoru zase
pospíším, abych ho vyzval, by
povstal, chtěl-li by jíti
k silnému oddílu strážců a
dát jim rozkazy řádné:
jeho by nejspíše lid byl
poslušen: syn jeho totiž
velí oddílu strážcův a
průvodce Ídomenéův,
Molův to hrdinský syn — těm
ze všech jsme svěřili nejvíc.“
Na to mu spartský král děl v
odpověď, bojovník statný:
„Jakpak rozkazům tvým mám
rozumět — jak si to přeješ?
Mám snad zůstati s nimi, a
čekati, až by ses vrátil,
či mám za tebou jít, až
všecko jim uložím správně?“
K němu tu Átreův syn zas
promluvil, vládyka mužstva:
„Zůstaň jen tam, sic mohl by
druh pak minouti druha,
neboť je přemnoho cest, jež
vedou táborem našim,
volej všude, kde půjdeš, a
vyzvi je, ať jsou již vzhůru;
po rodu volej vůdce a po
otci, každého zvláště,
všem tak vzdávaje čest — sám
nijak se nepyšni v srdci!
My však se přičiňme též, vždyť tak nám
posílal asi
pořád pohromy Zeus hned po
našem příchodu na svět.“
Řekl a propouštěl bratra, když
všecko mu uložil řádně,
potom, vykročiv chvatně, šel
k Nestoru, vladaři lidu.
Nalezl jej, jak před stanem svým, hned
při lodi černé,
ležel na loži měkkém, a
výzbroj zdobená vedle:
byl tam štít, dvé oštěpů též,
pak přilbice lesklá,
vedle pak třpytný pás byl
položen, kterým se stařec
pásal, kdykoli zbroj bral do
boje, zhoubného mužům,
v čele jsa vojínům svým — on
nehověl smutnému stáří!
Opřev se o svůj loket a zdvihnuv
poněkud hlavu,
promluvil k Átreovci a takto
se otázal nahlas:
„Kdopak to řadami lodí, sám jediný,
táborem chodí,
za doby temné noci, kdy jiní
spávají lidé?
Sháníš někoho z druhů, či
někoho ze strážců hledáš?
Promluv — a nebliž se sem tak
potichu! — Čeho si žádáš?“
Jemu zas Átreův syn děl v odpověď,
vládyka mužstva:
„Nestore, Néleův synu, ty
velká Danaů pýcho!
Zajisté Agamemnona již
poznáváš, kterého nejvíc
vrhá v trampoty Zeus, den za
dnem, dokavad ještě
dech budu ve hrudi míti, a
kolena hýbat se budou. —
Chodím — sílivý spánek mi
sednout na víčka nechce:
mámť já na srdci válku a
četné Achaiů strasti:
hroznou o tábor náš mám obavu
— mysl mi v nitru
neklidná jest, můj duch jest
vyděšen, srdce mi hrozí
z prsou vyskočit ven, mé
statné údy se chvějí.
Něco-li podniknout chceš — vždyť
nepoutá spánek ni tebe —
honem, ke strážím svým teď
zajděme, abychom zhlédli,
zdali snad mdlí už spánkem i
námahou, nešli si lehnout,
aby pak povinnost hlídky jim
docela nevyšla z mysli.
Mužové nepřátelští jsou
nablízku! — Nemůžem vědět,
zda se jim v nočních tmách
snad nezachce pustit se v zápas.“
Nestór, Gerénský jezdec, mu
odvětil těmito slovy:
„Slavný Átreův synu, ty mocný
vládyko mužstva,
stěží všemoudrý Zeus as
Hektoru vyplní plány,
veškery, ve které má teď
naději — ještě se, myslím,
většími natrudí strastmi — až
hrdinský Achilleus jednou
od hněvu urputného své milé
odvrátí srdce.
S tebou s radostí půjdu. — Však buďtež
vzbuzeni ještě
jiní: Odysseus statný, syn
Týdeův, oštěpem slavný,
Aiás rychlý v běhu a Megés,
hrdina silný.
Kdyby tak došel někdo a
pozval vládyky tyto:
Aianta rovného bohům a
vladaře Ídomenéa,
neboť koráby jim jsou
nejdále, nikoli blízko.
Proto i vládyku Sparty, ač velmi
je milý a ctěný,
vyplísním, kdybys i sám byl
pohoršen — nemohu smlčet,
sám že si spí — však trud —
ten nechává samému tobě.
Nyní právě by měl všech
knížat s úsilím prosit,
poněvadž svízelů tlak již
nastává nesnesitelný.“
K němu tu Átreův syn zas
promluvil, vládyka mužstva:
„Jindy tě vybízím sám, bys
bratra mi pokáral, kmete,
poněvadž váhá často a nemůže
k práci se dostat —
nikoli z pohodlí snad, neb z
duševní nevšímavosti,
nýbrž pohlíží na mne a čeká
popudu mého —
teď se však probudil dříve a
sám se i dostavil ke mně,
já ho pak vybídl sám, jít pro
reky, po nichž se tážeš.
Avšak pojďme už teď! Jich dostihnem
před branou hradeb,
u stráží — tak jsem kázal, by
u nich sešli se všichni.“
Nestór, Gerénský jezdec, mu
odvětil těmito slovy:
„Takto mu nezazlí nikdo, a
ochotně poslechne každý
z Achaiů, bude-li pozván a od
něho vybídnut k tomu.“
Sotvaže dokončil řeč, kol hrudi
si oblekl sukni,
potom na nohy lesklé si
přivázal opánky krásné,
plášť pak nachové barvy si
přišpendlil okolo plecí,
dvojitý, velké šířky, a
hustým pokrytý vlasem;
chopiv pak silný oštěp, jenž
ostrým hrotem se končil,
vykročil rychlým krokem a
kvapil danajským loďstvem.
Statného Láertovce, jenž Diu byl
důmyslem roven,
Nestór, Gerénský kmet, hned
prvního ze spánku vzbudil,
hlasitě zavolav naň. Hlas
pronikl rekovi k sluchu,
vyšel ze svého stanu a tato k
nim promluvil slova:
„Copak tak řadami lodí se táborem
touláte sami,
za doby božské noci — což
taká již doléhá nouze?!“
Nestór, Gerénský jezdec, mu
odvětil těmito slovy:
„Zchytralý Odyssée, ty z
Láerta potomku Diův!
Nezlob se jen! — Vždyť taková
strast již Danajce tísní!
Pojď však, ať jiného zas jdem
probudit, komu se sluší
konat poradu s námi, zda
válčit dále, či prchnout!“
Důvtipný Laértův syn šel do
stanu, přes plece svoje
přehodil zdobný štít, pak za
svými soudruhy kráčel.
Přišli pak k Diomédovi, z
nich nejdříve. Tohoto našli,
jak tam před stanem spal,
blíž výzbroje, okolo něho
leželi druhové jeho, štít pod
hlavou, oštěpy v zemi,
vbodeny dolním koncem, jim
trčely, z hrotů pak jejich
tryskala zář jak Zévův blesk.
Sám hrdina silný
dřímal; z polního býka měl
pod sebou prostřenu kůži,
avšak pod jeho hlavou byl
podestřen koberec lesklý.
Nestór, Gerénský jezdec, jej probudil,
přistoupiv k němu,
patou se hrdiny dotkl, jej
volal a do očí káral:
„Vstávej, Týdeův synu, nač chrápeš s
večera k ránu?
Copak ti neznámo jest, jak
Trójané na vršku pláně
leží opodál lodí, jen v malé
mezeře od nich?“
Takto mu pravil Nestór — on
procitl velice kvapně,
potom se ozval takto a pravil
perutná slova:
„Neznáš únavy starce a nikdy si pokoje
nedáš!
Copak tu nejsou jiní — a
mladší — z achajských synů,
kteří by každého z nás pak ze
spaní probudit mohli
pochůzkou po všem vojsku? —
Ty starce jsi nezdolatelný!“
Nestór, Gerénský jezdec, mu na
to dal odpověď tuto:
„Všecko to pravdivé jest,
co’s pravil, milený synu!
Ovšemže mám já syny, a
hrdinské, rovněž i mužstvo —
dost jich jest, z nich mnohý
by vás moh’ pochůzkou svolat —
avšak přílišná strast teď
tísní achajský národ,
poněvadž v okamžik ten nám
stojí na ostří břitvy
žalný Achaiů zmar neb
záchrana jejich a život.
Jdi tedy Megéta vzbudit i Aianta,
rychlého reka,
neboť jsi mladší než já —
když cítíš útrpnost se mnou!“
Jinoch si přehodil kůži, až na paty,
staženou se lva,
plavého, postavy velké, a
chopiv do ruky dřevce
vykročil, oba je vzbudil a
potom je odváděl s sebou.
Když pak v hromadě strážců se
rekové konečně octli,
shledali také vskutku, že
nespali vůdcové hlídek,
nýbrž seděli bdíce a ve
zbroji hlídali všichni.
Nejinak psové v dvorci se chystají k
obraně ovcí,
nesnadné — smělou šelmu když
uslyší, která se horstvem
po lese plíží k dvorci, a pro
ni se veliký lomoz
pastýřů strhne i psů — tuť
spánek zmizí jim s víček,
podobně sílivý spánek i
hlídačům vymizel z víček,
bdícím po celou noc, tak
strašlivou. — Stále a stále
hleděli do pláně trójské, zda
Tróův uslyší kroky.
Vida je, Nestór zplesal a ve své se
zradoval mysli,
potom se ozval takto a pravil
perutná slova:
„Dál jen, synové milí, tu hlídejte!
Nikdo se spánkem
nedej přemoci z vás — ať k
radosti odpůrcům nejsme!“
Řekl a přešel příkop, a zároveň
kvapili za ním
argejští králové všichni, již
k poradě pozváni byli,
s nimi i Molův byl syn, též
Nestorův potomek slavný,
vládci je pozvali sami, by k
společné poradě přišli.
Když pak hluboký příkop již
přestoupli, sedli si k radě
na volném roviny místě, kde
prostor prázden byl mrtvol,
odkud i obrovský Hektór se
nazpět navrátil včera
od vraždy argejských vojsk,
když noc již pokryla zemi.
Na tom místě si sedli a
vespolek spřádali hovor.
Nestór, Gerénský jezdec, k nim
počal mluviti takto:
„Nechtěl by některý z vás, ó
přátelé, který by věřil
vlastní odvaze své, jít k
Trójanům, zmužilým v boji,
zdali by někoho z nich snad
chytil na kraji vojska,
aneb nějakou řeč tam
vypátral, v táboře jejich,
o čem by, na schůzi jsouce,
se radili — zdali tu chtějí
zůstati podál města, až u
lodí, či snad už míní
odejít do města zpět, když
potřeli achajské mužstvo?
To by moh‘ zvědět všecko a
opět mezi nás přijít,
každého úrazu prost…
Ten velkou pod nebem slávu
po všem lidstvu by měl…
Též dostane odměnu vzácnou:
kolik tu šlechticů jest, již
vládnou na našich lodích,
jistěže každý mu z nich dá po
jedné ovečce černé,
bahnici s jehňátkem, v dar —
jí rovného majetku není;
vždycky i v hostinách bude a
při všech slavnostních hodech.“
Řekl,
i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho.
Potom však Týdeův syn k nim
promluvil, bojovník statný:
„Nestore, milé srdce a mužná mysl mě
nutká
Trójanům, když jsou tak
blízko, se v tábor potajmu vloudit —
kdyby však jeden ještě se se
mnou odhodlal jíti!
Bylo by důvěry více a větší
odvaha ducha.
Dva když pospolu jdou, tuť
jeden spíše než druhý
pozná, jak lépe co jest, však
jeden — když to i pozná —
náhlejší jeho je záměr, a tím
jest rozvaha slabší.“
Řekl, a nejeden z nich chtěl s
rekem se na cestu vydat:
chtěli dva Aianti jít, již
sloužili Areu v bitvách,
byl by i Molův šel syn, syn
Nestorův byl by šel také,
byl by šel vládyka Sparty,
syn Átreův oštěpem slavný,
chtěl též Odysseus smělý se
vloudit za noci v tábor,
poněvadž v prsou srdce mu
smělé bývalo vždycky.
Tehdy i Átreův syn k nim
promluvil, vládyka mužstva:
„Chrabrý Týdeův synu, jenž
nad jiné milý’s mi v srdci,
onoho, koho si přeješ, si
vyvolíš — nejlepšího,
z těch, kdož chtěli by jít —
vždyť mnozí plni jsou touhy. —
Abys jen ohledů pln snad nepřešel
lepšího reka,
— muže si slabších sil však
přidružil — ohledy veden —
hledě jen na jeho rod, jen
protože větším je králem!“
Ze strachu o Meneláa tak hovořil,
rusého bratra.
Na to zas Týdeův syn k nim
promluvil, bojovník statný:
„Jestliže velíte tedy, bych
sám směl druha si vybrat,
jak bych na Odysséa moh‘
božského zapomenouti —
jehož je odvážné srdce a duch
jest nadmíru mužný
ve všech podnicích těžkých, a
Pallas chová ho v lásce.
Tento-li se mnou půjde, pak věru i z
plápolu ohně
oba se vrátíme zas, vždyť
vždycky si poradit umí.“
Jemu zas Odysseus děl, ten
nezdolný hrdina slavný:
„Jenom, Týdeův synu, mne
nechval mnoho ni nehaň,
neboť co nyní jsi děl, jest
všecko už Achaiům známo.
Pojďme však už! Jest na
sklonku noc, již blíží se Zora,
hvězdy se k západu chýlí, již
minula většina noci:
dvě jsou třetiny pryč, jen
třetí třetina zbývá.“
Řekli a v strašnou výzbroj se
oděli mužové oba:
Udatný Nestorův syn dal
rekovi Diomédovi
vlastní dvojsečný meč, ten
jeho mu při lodi zůstal,
potom podal mu štít, pak na
hlavu přilbu mu vsadil,
býčí, jež hřebene nemá, ni
chocholu. Přilba ta slove
šišák a k ochraně hlavy ji
nosí jinoši jaří.
Odysseus od Mériona pak dostal lučiště
s toulcem,
dostal i ostrý meč, pak
pevnou na hlavu přilbu,
zrobenou z hovězí kůže, jež
spletí z řemenů vyschlých
uvnitř ztužena byla, a
navrchu, po obou stranách
kančí bělostné zuby tam
řadou, za sebou hustě,
vsazeny krásně a zručně, a
plsť byla vložena v středu.
Přilba ta v boiótské zemi kdys zabrána
od Autolyka,
který dobyl se v hrad, v němž
Amyntór Órmenův vládl,
pak ji však v Skandei město
dal do Kythér Amfidamantu,
ten ji pak v hostinný dar zas
věnoval Molovi z Kréty,
který ji Mérionovi pak
daroval, aby ji nosil.
Tenkráte Laértovce však
chránila, na hlavu dána.
Když tedy v strašnou výzbroj se oděli
mužové oba,
kvapným kročejem vyšli a
všechnu tam nechali šlechtu.
Tehdáž Athénská Pallas jim
seslala po pravé straně
volavku poblíž cesty.
Sic nemohli vidět ji zrakem,
za doby černé noci — však
slyšeli volání její.
Odysseus nad ptákem zplesal a počal se
k Athéně modlit:
„Kronovce bouřného dcero, ó
vyslyš mě, vždyť jsi ty vždycky
ve všech podnicích těžkých mi
pomocná, aniž ti ujde,
kdykoliv někam vyjdu — teď
zvlášť svou milost mi prokaž —
dejž, ať k achajským lodím se
opět vrátíme slavně,
skončíce velký čin — jenž
Trójanům způsobí starost!“
Po něm se Týdeův syn jal
modliti, bojovník statný:
„Mne též,
Nezmožitelná, rač vyslyšet, Diova dcero!
Nyní mne veď, jak do svatých
Théb kdys mého jsi otce
slavného Týdea vedla, kdy s
poselstvím Achaiů přišel.
Achajce, oděné kovem, rek při řece
Asópu nechal,
sám však do města Théb nes‘
Kadmovcům návrhy smírné.
Avšak, když se už vracel, tam
provedl strašlivé skutky,
s tebou, bohyně jasná, když
při něm’s ochotně stála.
Takto mi v milosti své stůj po boku,
mocně mne chráníc!
Za to ti tučnou krávu dám za
oběť, širokočelou,
divokou — nižádný muž jí
dosud pode jho nevzal.
Tu ti chci za oběť dáti a
zlatem jí obložím rohy.“
Těmito prosili slovy, i slyšela
Athénská Pallas.
Když pak modlitbu svou již
přednesli Diově dceři,
pospolu černou tmou jak lvové
z porady vyšli,
bojištěm, padlými těly, skrz
výzbroj a kaluže krve.
Ale ni trójský lid rek Hektór
nenechal spáti,
nýbrž v hromadný sněm dal
svolat šlechtice trójské,
všecky, kdo vůdcové byli a
rádcové trójského lidu.
Tyto si Hektór svolal a chytrý jim
rozkládal záměr:
„Kdo mi chce na sebe vzíti —
a provést tuhleten podnik?
Ovšem za velký dar — má
slušnou odměnu míti.
Dostane s krásným vozem dvé
koňů vysokých šíjí,
nejkrásnější ze všech, co u
lodí achajských budou —
kdo by se odvážil k tomu a
velké slávy chtěl dobýt:
k rychlým korábům jíti, co
nejblíže, aby tam zvěděl,
dosud-li, jako kdy jindy,
jsou rychlé hlídány lodi,
či, když pravicí naší již
nadobro potřeni byli,
konají vespolek radu, jak
utéci, nechtíce ani,
hroznou námahou mdlí, již
nočních konati hlídek?“
Řekl, i umlkli všichni, a mrtvé
nastalo ticho.
V Íliu jakýs Dolón měl obydlí,
Eumédem zplozen,
božským héroldem v městě, a
bohat byl zlatem a bronzem.
Ten sic postavou svou byl
nehezký, za to však rychlý,
sám byl jediný syn, však pět
měl v rodině sester.
Ten tedy mluvil k Tróům a k Hektoru
těmito slovy:
„Hektore, milé srdce a mužná
mysl mě nutká
k rychlým korábům jíti, co
nejblíže, abych tam zvídal.
Ty však zdvihni to žezlo a
pevně mi přísahou potvrď,
že mi pak onen pár koní, i
povoz zdobený bronzem,
vskutku a s jistotou dáš, v
němž bezvadný Achilleus jezdí.
Nebudu marným ti zvědem a nezklamu
důvěry ve mne,
neboť chci napořád jít jich
táborem, až bych se dostal
před loď samého krále, kde
nejspíš šlechtici jejich
konají poradu právě, zda
válčit dále, či prchnout.“
Řekl, rek chopil žezlo a přísahal
těmito slovy:
„Svědkem mi buď sám Zeus,
choť Héřin mohutně hřmící,
nikdo že s oněmi koňmi se
vozit nebude jiný
z Tróů, a vždycky jen tobě —
to slibuji — ke chloubě budou.“
Řekl a přísahal planě — však Dolón byl
pobídnut k činu:
Ihned lučiště křivé si na svá
zavěsil plece,
potom z šedého vlka si přes
šat přehodil kůži,
pak si vzal lasičí přilbu, a
ostrý uchopil oštěp.
Pospíchal k achajským lodím, jda z
tábora — neměl už arci
od lodí přijít nazpět a
přinést Hektoru zprávu.
Ale když trójských koní a mužův
opustil zástup,
dychtiv se na cestu vydal —
vtom Odysseus, potomek Diův,
postřehl, kterak se blíží, a
takto se k příteli ozval:
„Tadyhle jakýsi muž sem přichází z
tábora Tróů,
nevím, zda k našim lodím, by
po něčem ve vojsku slídil —
či by snad z padlých mrtvých
měl úmysl někoho obrat?
Avšak nechme ho nyní, ať plání
přeběhne dříve,
kousek, pak vyrazme na něj, a
budeme moci ho chvatně
zajmout; kdyby však přec nás
rychlým předhonil během,
pak jen k achajským lodím jej
od jejich tábora tiskni,
s dřevcem žena se za ním, ať
nějak nám neprchne k městu!“
Sotvaže domluvil rek, hned k padlým si
u cesty lehli.
Dolón pak rychlým krokem je
ve své hlouposti přešel.
Když byl vzdálen as tak, jak daleko
sahají brázdy,
které zorají mezci — neb tito
jsou schopnější býků
tahati pevný pluh skrz
dalekou v rovině nivu —
rychle se rozběhli za ním. On
zastavil, uslyšev dupot —
myslil si ve své duši, že
druhové od Tróů běží,
aby ho odvedli nazpět, že
Hektór jej odvolat kázal.
Když však na dohod kopí již přiběhli,
nebo snad méně,
poznav, že odpůrci jsou, hned
kolena ohýbal hbitá
k útěku — rychlým během se
rekové pustili za ním.
Jako když ohařů dvé, psů lovcích
přeostrých zubů,
stíhá koloucha někdy neb
jelena, stále a stále,
na místě porostlém lesy — ten
běží úprkem, vřeště,
tak jej bořitel měst, syn
Laértův, s Týdéovcem
odřízli od jeho lidu a
stíhali, stále a stále.
Když však doběhnout měl již k
hlídačům, prchaje k lodím,
Athéné Týdéovci tu vštípila
sílu, by nikdo
z Achaiů oděných kovem se
potom nemohl chlubit,
že jej poranil první — a sám
aby nepřišel pozdě.
Mohutný Týdéův syn vtom vykřikl, žena
se za ním:
„Stůj, sic po tobě hodím svým
oštěpem — nemyslím věru,
ty že bys náhlé zhoubě z mé
pravice uniknout mohl!“
Řekl a mrštil kopím, však naschvál
muže se chybil,
pročež hlazené dřevce mu přes
jeho rameno pravé
hrotem zatklo se v zem. Ten
strachem se zachvěl a stanul,
třesa se na celém těle a v
ústech drkotal zuby,
hlasitě, hrůzou bledý. Ti
doběhše bez dechu téměř,
Dolóna za ruce chytli. On
zaslzev, toto jim pravil:
„Živte mě, rád bych se já vám
vykoupil, neboť je v domě
hojné zlato a bronz, též
železo kované pracně;
z toho by rád můj otec vám
nesmírné výkupné za mne
vyplatil, kdyby jen zvěděl,
že u lodí achajských žiju.“
Důvtipný Láertův syn zas těmito
odvětil slovy:
„Vzmuž se a docela nic své
záhuby na mysli neměj!
Avšak tohle mi pověz a
poctivou pravdu mi vylož:
Copakže’s takhle až k lodím,
sám jediný, z tábora přišel,
za doby temné noci, kdy jiní
spávají lidé?
Či snad z padlých mrtvých
měl’s úmysl někoho obrat? —
Nebo tě poslal Hektór, bys
podrobně vypátral všecko
u našich dutých lodí? — Či
vlastní tě pobídla vůle?“
Jemu zas odvětil Dolón — a pod
ním třásly se údy:
„Mnohým mámivým slibem mi
Hektór pomátl rozum,
který mi přikývl hlavou, že
statného Achilla koně
přiřkne mi jednokopytné i
povoz zdobený bronzem.
On též povel mi dal, bych černou
kvapivou nocí
vloudil se k odpůrcům našim,
co nejblíže, abych tam zvěděl,
dosud-li, jako kdy jindy,
jsou rychlé hlídány lodi,
či, když pravicí naší jste
nadobro potřeni byli,
konáte vespolek radu, jak
utéci, nechtíce ani,
hroznou námahou mdlí, již
nočních konati hlídek.“
Důvtipný Láertův syn zas pravil
s úsměvem na rtech:
„Inu, toť věru tvůj duch měl
zálusk na velké dary,
chrabrého Achilla koně! —
Jest velice nesnadno přece,
aby je smrtelný muž chtěl při
jízdě řídit a zkrotit,
jiný než Achilleus sám, jejž
božská zrodila matka.
Avšak tohle mi pověz a poctivou pravdu
mi vylož:
Kdepak’s Hektora nechal, jda sem teď, vládyku
lidu,
kdepak válečnou zbroj má
složenu, kdepak jsou koně?
Jakpak to s hlídkami jest,
jak s táborem Trójanů druhých?
O čem, na schůzi jsouce, se
radili — zdali tu chtějí
zůstati podál města — až u
lodí, či snad už míní
odejít do města zpět, když
potřeli achajské mužstvo?“
Dolón, Eumédův syn, zas takto mu
odvětil na to:
„Já ti to povím tedy a
vyložím poctivou pravdu:
Hektór uprostřed těch, již
slovou rádcové lidu,
koná porady své kol mohyly
božského Íla,
podál od vřavy vojska.
Co
ptal ses po hlídkách, reku,
žádná nehlídá zvlášť nám
tábora, aniž ho střeže.
U ohňů jsou jen Trójští, jimž
dáno je za úkol hlídat,
nespíce po celou noc, druh
druha tam pobízí k bdění,
avšak spojenci jich, již
zevšad svoláni byli,
spí, vždyť noční hlídky jen
Trójanům svěřují vždycky,
poněvadž jejich dítky ni ženy
tu nebydlí blízko.“
Důvtipný Láertův syn zas těmito
odvětil slovy:
„Jakpak — spojenci spí snad s
Trójany, statnými jezdci,
smíšeni — či snad zvlášť?
Mluv podrobně, rád bych to zvěděl!“
Dolón, Eumédův syn, zas pravil těmito
slovy:
„Já ti to povím tedy a
vyložím poctivou pravdu:
U moře Kárové leží a Paioni s křivými
luky,
Lelegů, Kaukónů kmeny a
slavný Pelasgů národ,
u Thymbry ležení má kmen
Lyčanů, Mýsové mužní,
Frygové, vojíni jízdní, a
Méoni, váleční jezdci.
Avšak proč se mne ptáš tak
podrobně, na všecko zvláště?
Jestliže úmysl máte se v
tábor vlouditi trójský,
Thrékové tuhle jsou zvlášť,
teď přibyli, nejdále druhých,
s nimi syn Éionéův, král
Rhésos, vládyka jejich.
Koně má nejkrásnější a
největší, co jsem kdy viděl:
bělejší jsou než sníh, svým
během podobni větrům,
vůz pak zlatem a stříbrem
jest vesměs vyzdoben umně,
výzbroj jeho je zlatá a
obrovská — hotový zázrak,
ve kterou oděn přišel — a
věru se smrtnému muži
nesluší, aby ji nosil, jen
věčným bohům se sluší.
Mne však konečně již k svým rychlým
zaveďte lodím,
nebo mě ukrutně svažte a v
poutech zanechte tady,
než sem přijdete nazpět, až
výroky zkusíte moje,
zdali, co já jsem vám děl,
jest pravdivé, nebo je lživé!“
Posupně pohleděv naň, děl silný
Dioméd toto:
„Ani si nemysli na to, že
vyvázneš Dolóne odsud!
Vzácnou dal jsi nám zvěst,
když přišel’s do našich rukou!
Když tě teď pustíme totiž,
neb nazpět vydáme za plat,
ó však později zas bys k
lodím achajským přišel,
abys tu opět slídil neb
urputně bojoval s námi:
pakli však pravicí mou teď
sklán, svůj život tu ztratíš,
potom nikdy už víc nám
Achaiům nebudeš zkázou!“
Pravil. Ten za milost chtěl jej
prositi, brady se dotkna,
pádnou pravicí svou, rek do
středu hrdla ho sekl,
přiskočiv, ostrým mečem, a
oba mu prosekl svazy.
Poslední vyrazil skřek, pak
hlava mu do prachu padla.
Sňali mu lasičí přilbu, a
potom vzali mu dlouhé
kopí a pružný luk, pak vlčí
svlékli mu kůži.
Všecko to Odysseus slavný dal
kořistné Athéně darem,
rukou zdvihnuv to vzhůru, a
promluvil prosebná slova:
„Z toho se bohyně těš, vždyť nejdřív v
Olympu tebe
ze všech nesmrtných bohů
chcem obdařit, nyní však zase
k thréckým koňům a stanům nás
bohyně provodit račiž!“
Tak tedy Odysseus děl, pak kořist do
výše zdvihnuv,
položil na tamaryšek a přidal
znamení zjevné,
nalámav bujných větví a
sítiny, aby to mohli
poznat, až půjdou zas zpět v
čas černé kvapivé noci.
Potom vyšli zas dál skrz výzbroj
a kaluže krve,
záhy pak, pospolu jdouce, již
k thréckým vojínům přišli.
Spali tam, námahou mdlí, jich krásná
válečná výzbroj
na zemi složena byla, jim po
boku, v pořádku pěkně,
v trojřadí, při každém z nich
pak koňské dvojspřeží stálo.
Uprostřed nich spal Rhésos a rychlí u
něho koně
ke kraji okruhu korby mu
řemením připjati byli.
Odysseus spatřil ho dříve a
ihned naň ukázal druhu:
„To je ten muž, můj druhu, a
tuhle ti koňové jeho,
o nichž mluvil nám Dolón,
jenž od nás právě byl zabit,
nyní mohutnost sil dej najevo
— nebudeš přece
u toho nečinně stát v své
výzbroji: vypřahej koně,
aneb zabíjej muže a mně dej na starost
koně!“
Pallas jiskrných zraků tu vštípila
rekovi sílu:
napořád vůkol je bodal, a
hrozný se ozýval stenot
mužů vražděných mečem a krví
rděla se půda.
Jako se vyřítí lev, když pastýř někde
je vzdálen,
na stádo ovcí neb koz, jim
hroznou záhubu nesa,
nejinak Týdeův syn tam
thrécké napadal muže,
až jich povraždil dvanáct —
však důvtipný Odysseus slavný,
koho z nich Týdeův syn svým
mečem, přistoupiv, zabil,
po každé vzadu jej chopil a
za nohu odvlekl s místa,
poněvadž pomýšlel v duchu, by
koňové půvabné hřívy
snadněji projít mohli a ve
své se nechvěli mysli,
šlapouce po mrtvých tělech,
jimž dosud nebyli zvyklí.
Když pak Týdeův syn již přišel k
samému králi,
tehdy, již třináctého, jej
oloupil o sladký život.
Rhésos tam dýchal ztěžka, zlý sen se
mu postavil k hlavě
za noci té: sám Týdeův syn,
jak velela Pallas.
Zatím Odysseus smělý již
odpoutal jednokopytné
koně, je řemením svázal a
poté je vyháněl z davu,
přičemž lukem je švihal,
vždyť nebyl pomyslil na to,
aby si lesklý bič vzal z
uměle zdobené korby,
potom hrdina pískl a druhovi
znamení dával.
Ten však přemýšlel stoje, co hodně by
smělého spáchal,
měl-li by vůz ten vzít, v
němž výzbroj ležela zdobná,
za voj jej odtáhnout s místa,
či vynést, do výše zvedna,
či snad ještě by víc měl
Thrékům životů vzíti. —
Zatímco na mysli své tak
přemýšlel, Athénská Pallas
pojednou přistoupla zblízka a
slavnému rekovi řekla:
„Na návrat pomýšlej přec — již k dutým
odejdi lodím,
chrabrého Týdea synu, sic
potom tě spasí jen útěk:
mohlť by některý bůh též
Trójany ze spánku vzbudit!“
Řekla,
on postřehl zvuk, jak Pallas mluvila k němu:
na koně vyskočil mžikem, a
zároveň oba je švihl
Odysseus lučištěm svým — již
pádili k achajským lodím.
Apollón Stříbrnoluký však nebyl
na stráži marně,
jakmile Athénu zhlédl, jak
kráčí za Týdeovcem.
Vzplanul proti ní hněvem a v
trójské zástupy vstoupiv,
probudil Hippokoónta, jenž
thréckého lidu byl rádcem,
vzácný příbuzný Rhésův.
Ten
procitl ze spánku náhle:
spatřiv prázdné místo, kde
rychlí koňové stáli,
vojíny v strašné vraždě, jak
trhají naposled údy,
hrůzou zaúpěl žalně a zavolal
milého druha.
Zděšený Trójanů pokřik a
nesmírný strhl se poplach,
lid jak v hromadu pádil a
divil se strašlivým činům,
které nepřítel spáchal a k
dutým lodím se vrátil.
Když však přišli až k místu, kde
trójského zabili zvěda,
zastavil rychlé koně rek
Odysseus Diovi milý,
seskočil Týdéovec a krví
zbrocenou výzbroj
milému druhovi svému dal do
rukou. — Vyskočiv na kůň
nakvap do koní švihl — ne
neradi pádili tito
k achajským dutým lodím, kamž
milé jim toužilo srdce.
Nejdřív uslyšel dusot a takto se
vyjádřil Nestór:
„Poslyšte, přátelé milí, vy
Danaů vůdci a rádci,
pravdu-li řeknu či klam? —
však srdce mě nutí to říci:
dusot rychlých koní jsem
oběma ušima slyšel. —
Kéž by to Odysseus sám, kéž
Dioméd, hrdina silný,
jednokopytné koně tak
zakrátko od Tróů hnali!
Já však veliký strach mám na
duši, že je tam něco,
argejské šlechtice přední,
snad potkalo od vřavy Tróů!“
Nebyla skončena řeč, když rekové
přijeli sami.
Ihned sestoupli s koní, a
všichni jim radosti plni
podali k pozdravu ruce a
vítali vlídnými slovy,
avšak první se ptal kmet
Nestór, Gerénský jezdec:
„Slavený Láertovče, ty velká
Danaů pýcho,
pověz, jak vnikli jste v
tábor a těchto se zmocnili koní!
Či je vám nějaký bůh snad
daroval, potkav se s vámi?
Divná to věc! — Vždyť září
jich lesk jak paprsky slunce!!
Stále přec válčím s Tróy, a
nemohu říci, že někdy
nečinně u lodí dlím — ač
starým jsem válečníkem,
avšak takových koní jsem
neviděl, aniž je poznal!
Vám je však nějaký bůh as
daroval, sešed se s vámi:
Kronovec, oblačný Zeus, vás
oba dva miluje stejně,
Pallas též jiskrných zraků,
jež bouřného Dia je dcera.“
Důvtipný Láertův syn zas těmito
odvětil slovy:
„Nestore, Néleův synu, ty
velká Danaů pýcho,
bohové snadno, když chtí, též
lepší, nežli jsou tito,
koně by darovat mohli, vždyť
mnohem jsou mocnější nad nás;
koně však, na něž se ptáš, ó
staroušku, právě sem přišli
z Thrékie — jejich pána jim
výborný Dioméd zabil,
s ním též soudruhů dvanáct
jim usmrtil, šlechtice vesměs,
tento zde třináctý byl, jejž
chytli jsme poblíže lodí,
vyzvědač, kterého Hektór i
druzí Trójané statní
poslali za této noci, by
zvídal v táboře našem.“
Pravil a příkopem prohnal to spřežení
jednokopytné,
jásotu pln, s ním Achaiů
sbor, v svém potěšen srdci.
Ve stan když Týdéovcův již
přibyli, stavěný pevně,
řemením, krojeným vkusně, šli
uvázat krásné ty koně
do stáje, k jeslím koňským,
kde byli již Diomédovi
koňové rychlých noh, již
chutnou pšenici žrali.
V zadní korábu část dal krvavou z
Dolóna výzbroj
zatím Odysseus slavný, než
připraví Palladě oběť.
Potom do moře vešli a pot svůj
smývali hojný,
se stehen po obou stranách a
s lýtek, nahoře s krku.
Ale když hojný pot jim mořská
konečně vlna
opláchla s celého těla a v
milém okřáli srdci,
do krásných hlazených van pak
vstoupili, aby se myli.
Když pak se umyli oba a
natřeli olejem mastným,
potom si usedli k jídlu a z
plného měsidla víno,
sladké, čerpali stále a
Palladě k oběti lili.
ZPĚV
XI.
Třetí
den bitevní: Achajci na hlavu poraženi
Zora se zdvíhala s lůžka a
vstávala od vznešeného
Títhóna, nesouc světlo i
věčným bohům i lidem.
Tehdáž Kronovec Zeus již posílal k
achajským lodím
strašlivý Svár, jenž válečný
znak v své pravici nesl.
Stanul při lodi černé a
prostorné, Odysséově,
vprostřed celého loďstva, že
slyšeli na obě strany:
ke stanům Aiantovým, jenž
pocházel od Telamóna,
jakož i k Achilleovým — ti
vytáhli souměrné lodi
na krajích, rukou síle a
mužnosti důvěřujíce.
Stanul při této lodi a vykřikl, mocně
a hrozně,
ostře, a nadbytek sil z nich
každému do srdce vložil,
aby tak válčil stále a s
Trójany zápasy sváděl.
Rázem každému boj byl milejší, nežli
se vrátit
do milé otcovské země a
odplout na dutých lodích.
Vzkřikl i vládyka mužstva a
kázal k boji se zbrojit,
avšak potom i sám vzal na
sebe odění třpytné:
Holeně ze všeho nejdřív si položil
okolo lýtek,
krásné, které k nohám mu
vázaly stříbrné spony,
potom těžký krunýř si
připínal okolo prsou,
který mu v hostinný dar král
Kinyrés daroval kdysi:
zaslechlť velikou zvěst až na
Kypru, kterak prý chtějí
Achajci s koráby svými se
plavit do trójské země:
proto mu dal ten krunýř, by
takto se zavděčil králi.
Deset z oceli temné měl krunýř na sobě
pruhů,
dvanáct jich ze zlata bylo a
dvacet bylo jich z cínu.
Hadové z oceli modré se vzpínali,
nahoru k šíji,
po třech na každé straně jak
duhové pruhy, jež občas
v oblacích vztyčuje Zeus,
když lidstvu chce znamení dáti.
Na své plece si meč pak pověsil, na
jehož jílci
zlaté se třpytily nýtky, a
mečová stříbrná pochva
krásné řemeny měla, jež
zlatem zdobeny byly.
Štít vzal kryjící muže a útočný, umělé
dílo,
krásný: okolo středu měl
deset bronzových kruhů,
dvacet vypuklin z cínu se
třpytilo na vrchu štítu,
bílých, prostřední z nich
však z tmavé oceli byla.
Gorgó děsivé tvářejí celou
plnila kruhem,
hledící hrozným zrakem — a
obrazy Děsu a Třasu.
Řemen, pobitý stříbrem, byl u štítu,
na němž se vinul
zrobený z oceli had, jenž tři
měl na sobě hlavy,
vyrostlé z jedné šíje, dvě
stočené na obě strany.
Přilbu si hřebenů dvou, čtyř lícní, na
hlavu vložil,
na které chochol z žíní se s
vrcholu strašlivě kýval.
Vzal dvé oštěpů silných, jež končily
bronzovým hrotem,
ostré, do dálky lesk z jich
hrotů k nebesům zářil.
Bohyně Athénská Pallas i Héré
hřímaly k tomu,
aby byl vévoda ctěn, král
Mykény bohaté zlatem.
Každý pak achajský rek dal rozkaz
vozkovi svému,
u kraje příkopu zůstat a
držet v pořádku koně,
sami však jenom pěšky, než
úplně oděni ve zbroj,
kvapili — nesmírný ryk hned s
ranním úsvitem nastal.
Příkop přestoupli dříve a za ním se
sřadili v šiky,
po nich šli za krátký čas pak
jezdcové.
Zhoubný však zmatek
vznítil Kronovec v nich, jenž
kapkám s nadhvězdných výšin
rosným, prolnutým krví, dal
pršeti, poněvadž tehdy
množství chrabrých hlav chtěl
Hádovi předhodit v kořist. —
Trójští se naproti nim zas
chystali, na vršku pláně:
vedeni Hektorem velkým a
hrdinským Púlydamantem
s Aineiem, který v Tróji jak
božstvo byl u lidu v úctě;
tré též Anténorovců jim
velelo: Agénór slavný,
Polybos, Akamás jun, jenž
věčným bohům byl roven;
Hektór byl v prvních řadách a
štít měl veskrze stejný.
Jako když ze shluku mračen se
zhoubná objeví hvězda,
zářící kol, však za stinný
mrak zas najednou zajde,
podobně hrdina Hektór hned v
předních jevil se řadách,
hned zas rozkazy dával až v
pozadí — ze zbroje jeho
tryskala zář, jak Zévův
blesk, když zablýská někdy.
Jako když na poli ženci, již se
stran protivných sekou,
obilí kladou v řádky, ať
pšeničná stébla, či ječná,
u muže zámožného — a hustě
hrst za hrstí padá,
podobně achajské mužstvo i
trójské se na sebe vrhlo,
zuříc, nižádný z nich však
nevzpomněl na zhoubný útěk.
U obou zápasu zdar byl nejistý — oni
jak vlci
zuřili — žalostný Svár měl
radost, na bitvu patře,
neboť ten jediný bůh byl
přítomen při jejich půtce;
žádné jiné božstvo tam
nebylo, nýbrž si vesměs
bohové v palácích svých jen
hověli, v místě, kde každý
v olympských roklinách
četných měl krásný vystavěn palác.
Diu však, vladaři mraků, to
každý vykládal ve zlé,
že teď v úmyslu má dát oslavu
trójskému vojsku.
Otec nedbal jich nic, než stranou od
druhých bohů
usedl docela zvlášť, kdes
vpodáli, skvěje se silou,
zíralť na trójské město i
danajské koráby duté,
leskem jak třpytí se zbraň,
jak mužové vraždí a hynou.
Dokud trvalo jitro a svaté se
jasnilo světlo,
rány se s obou stran jen
sypaly, padalo mužstvo,
když však drvoštěp muž již k
obědu jídlo si chystá
v lesních úvalech horských,
když dost si už unavil ruce,
káceje vysoké stromy, a
nechuť ho pojímá k práci,
avšak po chutném jídle kol
srdce mu obchází touha,
prorazil danajský voj svou
chrabrostí zástupy trójské,
pobídnuv po řadách všech své
soudruhy.
Vládyka
mužstva
první tu vyrazil vpřed: kles
Biénór, velitel lidu,
sám, pak soudruh jeho, rek
Oíleus, statný to jezdec.
Ten totiž skočil s vozu a stanul mu
naproti k boji.
Jej, jak zpříma naň hnal,
svým ostrým oštěpem bodl,
v čelo, a okraj přilby ho
nezdržel, kováním těžký:
přilbu a lebeční kost hrot
prorazil, v hlavě mu mozek
celý zalila krev — tak zabil
ho, jak se naň řítil.
Padlých Átreův syn tam
zanechal, vládyka mužstva,
svítících holou hrudí, vždyť
svlékl jim veškeru výzbroj.
Potom se na Ísa vrhl i Antifa, chtěje
je zabít,
syny to Priama krále — ten
pravý, onen byl lichý —
oba dva na jednom voze: syn
lichý řídíval koně,
Antifos, přeslavný rek, pak
válčíval.
Achilleus
kdysi
lapil je na stráních Ídy, kde
stihl je, pasoucí ovce,
svázal je mladým proutím a
opět je za výkup pustil.
Tehdy však vládyka mužstva, syn
Átreův, přemocný vládce,
poranil jednoho v hruď svým
oštěpem, nad samým prsem,
druhého srazil s vozu, svým
mečem ho za uchem seknuv.
Rychle pak, neboť je znal,
jim svlékal brnění krásné,
poněvadž u lodí rychlých už
dřív byl jednou je spatřil,
tenkrát, když rychlý v běhu
je Achilleus přivedl s Ídy.
Jako když přepadne laňku a
snadno jí mláďata malá
rozdrtí mohutný lev, když
silným chrupem je chopí,
do jejich brlohu vraziv — a
něžný život jim vezme. —
I když přítomna jest, jim
nablízku, nemůže laňka
pomoci — hrozný děs jí samé
podchytí údy.
Rychle tu uskočí pryč skrz
chrastinu hustou a stromy,
pádíc, zalita potem — vpád
silného dravce ji zděsil —
podobně také z Tróů ni jediný
nemohl od nich
tehdáž
odvrátit smrt — vždyť prchali Achaiům všichni.
Pak byl Peisandros zabit a
Hippoloch, statečný v boji,
synové Antimachovi — ten
úskočník nejvíce ze všech
zrážel, Meneláovi zas vrátit
Helenu krásnou,
ježto mu Priamův syn dal
skvostné ze zlata dary.
Synové
tohoto muže tam mocným vládykou skláni,
Oba dva na jednom voze, když
rychlé krotili koně,
protože z rukou jejich se
vysmekly otěže lesklé,
čímž se jim splašila spřež.
Jim naproti, podoben lvovi,
vyrazil Átreův syn.
Jej prosili s povozu snažně:
„Živ nás, Átreův synu, a
důstojné výkupné přijmi:
V paláci Antimachově nám
četné poklady leží,
hojné zlato i bronz, též
železo kované pracně,
z těchto by rád náš otec ti
nesmírné výkupné za nás
vyplatil, kdyby jen zvěděl,
že u lodí achajských žijem!“
Takto ho prosili s pláčem a
mluvili k vladaři lidu
lahodou lichotných slov —
však tvrdý slyšeli výrok:
„Když tedy Antimachos, ten úskočník,
vaším je otcem,
který na sněmu trójském se
jednou přimlouval za to,
usmrtit vládyku Sparty a
nepouštět k Achaiům zpátky,
když tam s poselstvím byl — s
ním Odysseus podobný bohům —
proto ten bídný čin teď
splatíte za otce svého.“
Řekl a oštěpem svým hned Peisandra do
hrudi bodnuv,
dolů s vozu ho srazil — on
naznak skácel se na zem.
Seskočil Hippoloch s vozu — a toho zas
na zemi zabil,
uťav mu mečem ruce a potom mu
odsekl šíji.
Pak však do něho kopl, že
kulil se davem jak válec.
Nechav jich, vrhl se tam, kdež
nejvíc se tísnily šiky,
v čele, a zároveň s ním dav
Danaů holení krásných.
Pěší tam hubili pěší, již z
nutnosti prchali z boje,
jezdci pak hubili jezdce. —
Mrak prachu se odspodu zdvihl,
s roviny — koňské nohy jej
zvířily dupotem mocným,
bijíce kopyty v zem. Však
mocný vládyka lidu
stále je stíhal a vraždil a
pobízel achajské mužstvo.
Vpadne-li zhoubný žár kdys do
lesa hojného dřívím,
vítr jím v kotoučích zmítá a
dále a dále jej pudí,
křoviny klesají na zem, i s
kořeny vyrvány vichrem,
podobně pod Átreovcem tak
mnohé padaly hlavy
Tróů, pádících zpět, jichž
koňové vysokých šíjí
s rachotem po drahách bitvy
své prázdné vláčeli vozy,
hrdinských řidičů svých teď
zbaveni — leželiť tito
na zemi — pohled na ně byl
milejší supům než ženám.
Hektora Kronovec Zeus však
vzdaloval od střel a prachu,
od vřavy, proudů krve a
hrozného vraždění mužů.
Král však za nimi hnal, pln
prudkosti, Danaům vele,
Trójští dle Ílova rovu, jenž
dávný byl z Dardana předek,
středem roviny trójské dle
planého běželi fíku,
cílíce rovnou k městu; syn
Átreův stále je stíhal
s křikem, a krví a kalem si
třísnil nezdolné ruce.
Ale když ke Skajské bráně a k dubu již
Trójané přišli,
tu teprv stavili útěk a na
své čekali druhy:
rovinou Trójanů část k nim
běžela, plaše jak krávy,
které rozplaší lev, jenž v
noční temnotě přijde,
jenom jediné z nich však
náhlá zhouba se zjeví:
nejdřív zlomí jí vaz, svým
silným chopiv ji chrupem,
potom vystřebe krev, pak
veškery útroby z nitra.
Takto je Átreův syn hnal před sebou,
vládyka mocný,
zadní vojíny vraždě — a
všichni již prchali před ním.
Mnozí na tvář i naznak se se
svých káceli vozů
pod rukou Átreovce, jenž
kolem a dopředu zuřil.
Když však přijíti měl, již
zakrátko, k samému městu,
k strmým Ília hradbám, tu
otec bohů a králů,
na Ídě, prameny hojné, se
posadil, na samém vrchu,
sestoupiv s nebes výše a
blesk měl v pravici mocné.
Íridu zlatých křídel tu poslal s
poselstvím tímto:
„Pospěš si, Írido rychlá, a
tento dej Hektoru rozkaz:
Pokud viděti bude, jak vladař
danajských vojů
zuří v popředí vojsk, jak
hubí vojínů šiky,
dotud ať ustoupá sám, však
druhé ať pobízí mužstvo,
aby šlo do tuhé seče a s
odpůrci svádělo boje,
ale až boden kopím neb šípem
postřelen ostrým,
vystoupí na svůj vůz, pak jemu
dám vítězství v boji,
takže až k lodím přijde, jež
kryty jsou palubou krásně,
v době, kdy zapadá slunce a
soumrak posvátný přijde.“
Íris rychlá jak vítr slov
Diových poslušna byla:
sestoupla s ídských vrchů a
spěchala do svaté Tróje:
zhlédla, jak slavný Hektór,
syn Priama, chrabrého reka,
stojí na voze svém, jenž
velmi byl důkladně stavěn.
Íris rychlá v běhu tu přistoupla k
němu a řekla:
„Hektore, Priamův synu, jenž
Diu jsi důmyslem roven,
poslal mě Kronovec Zeus, bych
poselství toto ti řekla:
Pokud viděti budeš, jak
vladař danajských vojů
zuří v popředí vojsk, jak
hubí vojínů šiky,
dotud couvati máš, však druhé
pobízet mužstvo,
aby šlo do tuhé seče a s
odpůrci svádělo boje,
ale až boden kopím neb šípem
postřelen ostrým,
vystoupí na svůj vůz, pak
tobě dá vítězství v boji,
takže až k lodím přijdeš, jež
kryty jsou palubou krásně,
v době, kdy zapadá slunce a
soumrak posvátný přijde.“
Íris, rychlá v běhu, se vzdálila po
těchto slovech.
Hektór s povozu svého, i se zbrojí,
seskočil na zem,
mávaje ostrými dřevci, a
chodil táborem všude,
nutil je do boje jíti a budil
strašlivou půtku.
Rázem se obrátí vojsko a naproti
Achaiům stane;
Také argejský lid své řady si
pevněji zřídil.
Obnoven boj, již stáli si vstříc, vtom
vládyka mužstva
první vyrazil vpřed — chtělť
válčit nejvíce vpředu.
Nyní mi povězte, Músy, jež bydlíte v
olympských domech,
který Agamemnonu se první
postavil k boji,
ať již ze samých Troů či
slavných spojenců jejich:
Veliký Ífidamás, muž krásný,
Anténorovec:
v Thrékii, hrudnaté zemi, byl
vychován, matce to bravu,
Kissés v paláci svém jej
vypěstil, malého chlapce,
otec Theány sličné a vlastní
dědeček jeho.
Když pak skvělého již byl dospěl
jinošství míry,
zdržel ho ve svém domě a
vlastní dceru mu dával.
Sotva se oženil s ní, jak
zaslechl o válce, přišel
s dvanácti křivými loďmi, jež
s rekem zároveň pluly.
Pak však v Perkótě městě své souměrné
koráby nechav,
vydal se na cestu pěšky, až
do města Ília přišel.
Ten tedy Agamemnonu se naproti
postavil k boji.
Když tak na sebe jdouce již
docela nablízku byli,
chybil se Átreův syn, hrot
kopí mu zaletěl stranou,
oštěp pak Anténorovec mu
vrazil v brnění vespod,
v opasek, přiraziv tělem, své
těžké pravici věře:
neprojel opaskem třpytným mu
hrot, neb mnohem se dříve
ohnul jak olovo zpět, když
vrazil na stříbro pásu.
Vladař, přemocný vládce, však chopiv
rukou ten oštěp,
prudce jak lev jej táhl a
odpůrci z ruky jej vyrvav,
ťal jej do týla mečem a rázem
ho života zbavil.
Tak ten rek tam padl a usnul kovovým
spánkem —
ubohý, měšťanů bráně — jsa
vzdálen manželky z mládí,
řádné, a její vděk již
nedočkal — za velké dary:
sto dal nejdříve krav, pak
tisíc přislíbil ještě
ovcí a zároveň koz, jichž
nesčetný dav se mu pásl.
Tehdy mu Átreův syn vzal brnění,
vládyka mužstva,
které danajským vojskem si
odnášel, krásnou tu výzbroj.
Jakmile spatřil ho Koón, rek nad
muže veškery slavný,
nejstarší Anténorovec, tu
rázem strašlivá žalost
zakryla rekovi zrak, vždyť
vlastní bratr mu zabit.
Stanul
s oštěpem stranou, jsa neviděn vládykou slavným,
odtud do ruky, v střed, jej
poranil, pod loktem právě:
lesklého oštěpu hrot skrz
naskrz pronikl rukou.
Rázem vládyka mužstva se tehdáž
nadmíru zděsil —
avšak nenechal přec ten
hrdina bitek a boje,
nýbrž s oštěpem svým naň
vyrazil, ztuženým větry,
právě když Ífidamanta, jenž
bratr byl z jednoho otce,
horlivě za nohu táhl a na
všecky hrdiny volal:
když tak zástupem vojska ho
pod štítem, vypouklým v středu,
táhl, tu bodl jej kopím a
rázem ho života zbavil,
hlavu pak, přiskočiv k němu,
mu uťal — nad jeho bratrem.
Synové Anténorovi tak pod rukou
vládyky lidu
splnili života osud a
sestoupli v Hádovo sídlo.
Na řady jiných mužů pak dorážel
útokem prudkým
mečem a silným kopím a
balvany veliké tíže,
dokavad teplá krev se mu
prýštila z bodené rány.
Když krev přestala téci a rána mu
znenáhla zaschla,
silný Átreův syn byl
proniknut bolestí ostrou.
Jako se rodička svíjí, jsouc raněna
bolesti šípem,
ostrým, jejž Eileithýie jí
seslaly, budíce bolest,
bohyně Héry to dcery, jež
trpké bolesti nosí,
taktéž Átreův syn byl
proniknut bolestí ostrou.
Ihned vyskočil na vůz a kázal
vozkovi svému,
aby se vrátil k lodím, a
velmi byl mrzutý v srdci:
vzkřikl však velkým hlasem a
na lid danajský zvolal:
„Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů
vůdci a rádci,
vy teď trudnou tu seč nám
zatím odvrátit hleďte
od našich korábů mořských,
vždyť mně Zeus všemoudrý nechtěl
dopřát po celý den vést zápas
naproti Tróům!“
Řekl a vozka mu hned hnal spřežení
půvabné hřívy
k achajským dutým lodím, ne
neradi pádili tito,
zpěněni na hrudi potem a
vespod pokryti prachem,
vezouce vladaře z boje, jenž
ranou velmi byl týrán.
Sotvaže Hektór zhlédl, že vladař
se vzdaluje z boje,
trójský a lycký lid hned
pobídl, mohutně vzkřiknuv:
„Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani
válčící zblízka,
přátelé, mužové buďte a
pomněte obrany rázné!
Pryč jest největší rek — teď mně dal Kronovec
slávu! —
pročež žeňte teď vpřed svá
spřežení jednokopytná
silným Danaům vstříc, ať
slávu si získáte vzácnou!“
Řekl a každému z nich tím vzbudil
bojovnou smělost.
Jako štve lovecký muž své ohaře,
cenící zuby,
naproti divému kanci neb
naproti silnému lvovi,
taktéž Achaiům vstříc hnal
Trójany zmužilé v boji
z Priama zrozený Hektór — jak
Arés, záhubce mužstva,
sám pak s bujarou myslí se
postavil do první řady:
Vrhl se v strašnou seč jak
vichřice dující prudce,
která přiletí shůry a modré
zvlňuje moře.
Koho tam ze všech nejdřív a koho
zas naposled zabil
Hektór, Priamův syn, když
Kronovec skytl mu slávu?
Vrhl se na Autonoa, pak Ásaia, na
Ofeltia,
na Óra, Opita též, pak
Dolopa, z Klytia rodem,
Aisymna, na Ageláa a statného
na Hipponoa.
To byli Danaů vůdci, jež usmrtil,
avšak i množství
lidu, jak Zefyros bouřný,
když vrazí do mraků černých,
jasný jež sehnal Notos, a
prudkou je vichřicí tepe.
Vlna se za vlnou vzdouvá a
kutálí — do výše pěna
stříká, hučícím větrem jsouc
tříštěna, dujícím všude.
Tolik danajských hlav též Hektorem
hubeno bylo.
Byla by nastala zhouba a neblahé
skutky se staly:
již by se danajský voj byl
klopotně do lodí vrhl,
kdyby v tom na Týdeovce byl
nezvolal Odysseus takto:
„Copakže, Týdeův synu, teď nedbáme
obrany rázné!?
Sem tedy, rozmilý, ke mně —
vždyť bude to nesmírná hanba,
Hektór-li jiskřící přilbou se
zmocní korábů našich!“
Mohutný Týdeův syn zas těmito
odvětil slovy:
„Já ovšem
zůstanu v boji, a vytrvám — ale jen krátce
potrvá užitek z nás, vždyť
Kronovec oblačný hodlá
patrně Trójanům spíš než nám
dát vítěznou sílu.“
Řekl a oštěpem svým hned do prsu
levého bodnuv
Thymbraia, s vozu ho srazil.
— Pak Molíón od Odysséa,
soudruh Thymbraia vládce, byl
usmrcen, podobný bohům.
Oba je nechali tam, když skončili
zápasy jejich,
oba pak chodili davem a
zuřili, jako když někdy
kancové, zuříce v mysli, se
do psů loveckých dají,
tak svým útokem zpětným je
hubili.
Rád si tu zase
oddechl achajský lid, jenž
před slavným Hektorem prchal.
Tehdáž dostihli vůz dvou mužů
nejlepších z lidu,
Meropa perkótského to
potomků, kterýžto ze všech
nejlíp věstiti uměl a nechtěl
dovolit synům,
do války záhubné jít — však
nechtěli poslušni býti:
sudičky mrákotné smrti je
totiž v záhubu vedly.
Těm tam Týdeův syn, rek Dioméd oštěpem
slavný,
odňal duši a život a
skvostnou výzbroj jim svlékl.
Odysseus na Hippodama a na Hypeirocha
se vrhl.
Boj tak Kronovec Zeus jim
rovnou rozestřel měrou,
zíraje s pohoří Ídy, jak
jeden druhého vraždil.
Probodl Agastrofovi, jenž pocházel z
Paiona rodem,
kyčel Týdeův syn svým
oštěpem. Raněný neměl
poblíž k útěku vůz — on
velice na mysli zbloudil:
povoz měl soudruh jeho, kdes
opodál, hrdina sám však
zuřil v popředí řady, až
milého života pozbyl.
Hektór je spatřil v řadách a
zpříma se vyřítil na ně,
spustiv veliký křik — s ním
trójské se hrnuly šiky.
Spatřiv je Týdeův syn, byl zaražen,
bojovník statný,
přistoupil k Láertovci a
zblízka jej oslovil rychle:
„Na nás žene se sem teď pohroma,
obrovský Hektór,
pročež nechoďme s místa a
braňme se, stojíce pevně!“
Řekl, pak napřáhl ruku, a přímo mu na
hlavu míře,
stinným oštěpem mrštil, a
bodl ho, aniž se chybil,
do vrchu přilbice jeho — kov
od kovu odletěl nazpět,
aniž pronikl k tělu — kov
přilby mu odrazil ránu
trojvrstvé, s otvory v hledí,
již obdržel od boha Foiba.
Honem couvl tu značně a v zástup
schoval se Hektór,
jenom do kolen klesl a pádnou
rukou se opřel
o zem, a černé temno se
prostřelo po jeho očích.
Zatímco Týdéovec se rozběhl za letem
kopí,
daleko z předních řad, když
kopí mu sletělo na zem,
Hektór přišel zas k sobě a
opět vyskočiv na vůz,
odjel do davu vojska a černé
unikl smrti.
Mohutný Týdeův syn pak vykřikl, žena
se za ním:
„Opět jsi ušel smrti, ty pse!
Již docela blízko
přišel ti zmar, však Foibos
ti sám tvůj odvrátil osud,
k němuž vždycky se modlíš,
když vcházíš v oštěpů praskot.
Však já tě sprovodím přec, byť
později, s tebou se sraze,
jestliže na pomoc mám též já
snad někoho z bohů!
Teď si však na jiný lid zas pospíším,
koho tu stihnu.“
Řekl a reka, jejž sklál, šel
vysvléknout, slavného kopím.
Paris však v okamžik ten, choť
Heleny kadeří krásných,
na Dioméda svůj luk již
napínal, vladaře lidu.
Na rovu, zřízeném lidmi, byl
o sloup náhrobní opřen,
Ílův, jenž, z Dardana rodem,
byl dávný národa vladař.
Zatímco Týdeův syn bral s hrudi mu
třpytivý krunýř,
silnému padlému reku, a štít
též s plecí mu snímal,
jakož i těžkou přilbu — on
napjav lučiště v oblouk,
střelil — broušená šipka mu z
rukou nevyšla marně —
v chodidlo pravé nohy.
Skrz naskrz projela střela,
že až do země vnikla.
Tu
Paris se od srdce zasmáv,
vyskočil z úkrytu svého a
chlubná promluvil slova:
„Poraněn’s! — Nevyšel šíp teď nadarmo!
Kéž bych tě býval
ranil do hloubi slabin a
život takto ti odňal!
Potom by trójský národ si
konečně oddechl z útrap,
vždyť má před tebou strach,
jak přede lvem mekavé kozy!“
Silný se Týdeův syn však nelekl,
nýbrž mu pravil:
„Hrdino lukem — ty hubo — s
tou frisúrou — mámile děvčat!!
Pojď jen — a tváří v tvář dej
se mnou se ve zbroji v zápas!!
To by ti ten tvůj luk pak
neprospěl, četné tvé šípy!
Tím, že’s chodidlo mé teď
poškrábl — takhle se chlubíš!?
Hloupost — jako by ženská neb
dětinský chlapec mě bodl!
Ovšem, tupý je šíp, když
ničema zbabělý střelí!
Ode mne naprosto jináč — byť zavadil
docela málo,
ostrým se ukáže šíp — ten
naráz života zbaví.
Potom milená choť své tváře
si rozdrásá obě,
dítky pak siroty jsou — sám
krví zbrocuje půdu,
hnije, a ptáků pak víc než
žen kol něho se hemží.“
Odysseus oštěpem slavný tu
zblízka se postavil před něj,
rek pak sedl si za ním a
rychlou šipku si z nohy
táhl — a bolestná trýzeň mu
celým projela tělem.
Potom vyskočil na vůz a kázal vozkovi
svému,
aby se vrátil k lodím — a
velmi byl mrzutý v srdci.
Odysseus oštěpem slavný tam
osaměl — nezůstal při něm
žádný achajský rek — strach z
nepřátel rozehnal všecky.
Tu tedy úzkosti pln děl ke své zmužilé
duši:
„Běda, co vytrpět mám? — Jest
ostuda, jestliže prchnu
před množstvím, strachem jsa
jat — jest horší, budu-li zabit,
docela sám — vždyť Zeus již
Danajce ostatní zahnal.
Avšak načpak tu věc má milá rozjímá
duše?
Vždyť jen zbabělý muž, jak
známo mi, utíká z boje;
jestliže muž však hrdina
jest, má povinnost svatou
statečně v zápase stát, ať
zraňuje jiné, ať raněn.“
Co on přemýšlel takto i ve svém
srdci i v mysli,
vtom již Trójanů šik tam
přitrhl, pokrytých štíty,
ve svůj pojal ho střed, však
vlastní záhubu svíral.
Jako když lovčí psové a za nimi
jinoši jaří
hemží se kolem kance, jenž
běží z hlubokých houštin,
brouse si bílý kel v svých
strašných čelistech křivých,
lovci naň útočí v kruhu — a
skřípot zubů je slyšet;
avšak lovcové přec jej
čekají, ačkoliv zuří —
takto se na reka též tam
sápali, milého Diu.
On však nejdříve všech sklál hrdinu
Déiopíta:
přiskočil s ostrým kopím a
ranil ho nahoře v plece.
Potom Thoóna též, pak
statného Ennoma zabil,
potom Chersidamantu, jak
skočil s povozu svého,
vrazil do pupku hrot, hned
pod štítem vypouklým v středu:
raněný do prachu padl a zaryl
do země prsty.
Nechav jich, zarazil hrot zas v
Charopa, z Hippasa rodem,
který byl bratrem Sóka, jenž
velmi byl zámožný jměním.
Jemu však na pomoc šel rek Sókos
podobný bohům:
kráčeje stanul zblízka a
pravil důrazné slovo:
„Slavený Láertovče, jenž beze lsti
nejsi a práce,
buď se dnes budeš chlubit,
že’s dvojici z Hippasa synů
usmrtil, takové reky, a
výzbroj s těla jim svlékl,
anebo mým
spíš oštěpem sklán, svůj život tu ztratíš.“
Ve štít veskrze stejný svým kopím bodl
ho Sókos:
naskrze lesklým štítem mu
projelo obrovské dřevce,
pronikl oštěpu hrot též
krunýřem, zdobeným krásně:
se žeber veškeru kůži mu
ostré sedřelo kopí,
přec však nedala Pallas, by v
rekovy útroby vniklo.
Odysseus ihned poznal, že není
smrtelná rána,
ustoupil poněkud nazpět a
důrazně takto mu pravil:
„Teď ale, nešťastníce, tě náhlá záhuba
stihne!
Ovšem’s mě zadržel teď, bych
nemohl s Trójany válčit,
tobě však já zas pravím, že
nyní stihne tě tady
zhouba a černá smrt, vždyť mým teď povalen
dřevcem,
mně tu dáš čest, svou
duši však Hádovi, slavnému koňmi!“
Sókos se obrátil zády a utíkal, slyše
ta slova;
jemu, jak otočil hřbet, svůj
oštěp zarazil do zad,
doprostřed obou plecí, a
ostřím prsa mu prohnal.
Padl, až duněla zem.
Rek zajásal, Odysseus slavný:
„Zrozený z Hippasa Sóku, jenž
chrabrý byl válečný jezdec,
smrtí dříve než já byl’s
postižen — neušel’s tomu!
Ubohý, vznešená matka ni otec
nebude moci
synovi zatlačit oči, již
mrtvému, nýbrž tu budeš
od ptáků hltavých rván, již
nad tebou kroužiti budou,
mne však, jestliže zemru, lid
slavných Achaiů poctí.“
Řekl a vytáhl hrot, jímž statný
Sókos ho ranil,
ze štítu vypouklého a ze
svého vlastního těla —
krev, jak vytáhl kopí, mu
vytryskla, ducha mu děsíc.
Trójané, udatný lid, když viděli
krvácet reka,
všichni tu vykřikli davem a
vesměs na něj se vrhli.
On však dozadu couval a volal na svoje
druhy:
třikrát za sebou zvolal, co
muž jen vykřiknout může,
třikrát bojovný rek jej
zaslechl, vládyka Sparty.
K Aiantu bez meškání se ozval,
který byl blízko:
„Aiante Telamónovče, ty
vladaři, potomku Diův,
oběma ušima slyším, jak
nezdolný Odysseus volá,
podobně, jako by jej tam
zmáhali, jednoho všichni,
trójský lid, jenž zaskočil
jej kdes v zuřivé seči.
Pročež pojďme tam davem — jest nejlíp
pomocí přispět!
Bojím se, že ho cos potká,
když sám jest ve shluku Tróů —
zdatný to rek, toť velký by
stesk nám Danaům nastal!“
Řekl a v čele se bral — s ním rek šel
podobný bohům.
Milý Diovi rek byl nalezen,
kterak kol něho
hemží se Trójanů dav, jak
kolem jelena s ranou
ryšavých šakalů shluk, kdes
na horách. — Střelilť ho lovec
šípem s tětivy své — ten
vyvázne sice a prchne,
dokavad krev má teplou a
kolena mohou se hýbat;
když však rychlý šíp vší síly
ho konečně zbaví,
šakali, žeroucí maso, jej na
horách hltavě sápou,
v hlubinách stinného háje.
Tu lva tam přivede božstvo,
lupiče — šakalů dav jest
rozehnán, lev pak ho žere —
takto, kde Odysseus stál, rek
statný, důvtipu plný,
Trójané, četní a silní, se
hemžili — hrdina kopím
útočil na ně sem tam, den
záhuby odvrátit hledě.
Vtom však přikvapil Aiás a štít měl
podobný věži:
stanul mu v bok — hned
Trójanů dav byl rozehnán všechen.
Bojovný Átreův syn jej potom vyvedl z
davu,
chopiv za ruku reka, až
soudruh koně mu přihnal.
Aiás se na Tróy vrhl a dřevcem
Dorykla zabil,
levého z Priama syna, pak
také Pandoka proklál,
proklál Lýsandra též, pak
Pýrasa, Pylarta také.
Jako se rozvodní řeka a na pláň s hory
se řítí,
sněhem to vzkypělý proud, an
Diův liják ho pudí:
mnoho tu vyschlých dubů a
množství smrkových kmenů
unáší v mořskou tůň, též
přemnoho náplavu valí,
takto se řítil i Aiás, jak
Trójany rovinou honil,
vraždě jim koně i muže.
A dosud nezvěděl o tom
Hektór jiskřící přilbou, jenž
na levém bojiště křídle
bojoval u řeky Xanthu, kde
nadmíru veliké množství
padalo mužských hlav, kdež
hrozný se ozýval lomoz —
vůdcem byl velký Nestór a
bojovný vládyka krétský.
Hektór ve shluku jich tam bojoval,
strašlivé činy
konaje kopím i jízdou a kácel
jinochů řady.
Tehdáž Achajci slavní by nijak
necouvli s cesty,
kdyby vtom Macháona choť
Heleny kadeří krásných,
slavného vladaře lidu, byl
nevzdálil z chrabrého boje,
ostrým trojhrotým šípem ho v
pravé postřeliv plece.
O něho veliký strach jal
Danay dýšící silou,
kdyby se zvrátil zápas, by
nějak ho nepřítel nesklál.
Z příčiny té král krétský se k
slavnému Nestoru ozval:
„Nestore, Néleův synu, ty
velká Danaů pýcho,
pospěš a vystup na vůz, a
raněný Macháón k tobě,
k lodím pak úprkem žeň své
spřežení jednokopytné,
neboť lékařský muž jest cenou
za mnoho jiných:
umíť vyříznout šípy a
přiložit hojivé léky!“
Řekl, a bez dlení kmet byl
srozuměn, Gerénský jezdec,
ihned vystoupil na vůz, a
raněný Macháón k němu,
zrozený z Asklépia, jenž
výborným lékařem býval.
Nakvap do koní švihl — ne
neradi pádili tito
k achajským dutým lodím, kamž
milé jim toužilo srdce.
S povozu vozataj zhlédl, jak
Trójané prchají v zmatku,
Hektoru po boku stoje, a
důtklivé slovo mu řekl:
„Hektore, co jsme my tady a s Danay na
kraji bitvy
zápasy, plné smutku, tu
svádíme, ostatní mužstvo
trójské utíká tamhle, a
smíchané, koně i lidé,
Aiás je, Telamónovec, tam
poráží — dobře ho vidím,
neboť veliký štít má na
plecích — my tedy také
koně i vůz teď požeňme tam,
kdež nejvíce právě
jezdci a vojíni pěší se v
zhoubný pustili rozbroj,
jeden druhého hubí, a hrozný
se ozývá lomoz!“
Toto mu vozataj řekl a do koní
půvabné hřívy
bičem svištícím švihl, a
koňové slyšíce bičík,
bleskem letící vůz v střed
Tróů i Achaiů vezli,
šlapouce po mrtvých tělech i
po štítech — náprava vozu
krví zbrocena byla i okraje
okolo korby,
na něž padaly kapky, jež od
koňských stříkaly kopyt,
jiné s loukotí kol.
Rek toužil do davu mužů
vniknout, do něho vskočit a
prorazit. — V danajských řadách
zhoubnou zmatenost vzbudil, a
málo dal poklidu dřevci.
Na řady jiných mužů však útokem
dorážel Hektór
mečem a silným kopím a
balvany veliké tíže —
s Aiantem Telamónovcem se
Hektór vyhýbal boji,
neboť horšil se Zeus, když s
mužem chrabřejším válčil.
V Aiantu vznítil strach syn
Kronův vládnoucí s výše:
stanul tu úžasu pln, pak
vzdálil se, pohlédnuv kolem,
štít svůj ze sedmi koží dav
na záda, podoben lvovi,
často pak obracel oči a
malými kročeji kráčel.
Nejinak plavý lev, když ze
dvorce, v kterém jsou krávy,
od psů zaplašen bývá i od
lovců, venkovských mužů,
kteří dopustit nechtí, by
tučnou krávu jim vyrval,
celou probdíce noc.
Lev po mase velice dychtě,
útočí přec, však nesvede nic,
vždyť přečetná dřevce
ze smělých pastýřů rukou se
jenjen sypají na něj,
se svazky hořících loučí,
jichž on, byť zuřiv, se děsí,
konečně odejde přec, když
svítá, truchlivý v srdci —
podobně Aiás tenkrát se od
Tróů, smuten jsa v srdci,
vzdaloval, velice nerad, mělť
velkou o lodi bázeň.
Jako se chlapcům vzepře, jda
podél osení osel,
vzpurný, o jehož hřbet již
mnoho se zlámalo holí:
v osení vysoké vkročí a škube
je, nadarmo chlapci
holemi do něho buší — vždyť
jejich síla je dětská;
stěží ho vyženou přec, když
dost se už napásl píce:
podobně statečný rek byl
tenkrát, veliký Aiás,
od Tróů, chrabrých mužův, a
četných spojenců bodán
oštěpy do středu štítu a od
nich trvale stíhán.
Jednak tu hrdinský Aiás, jsa pamětliv
obrany rázné,
zpátky se obracel na ně, a
pokaždé zastavil šiky
Trójanů, statných jezdcův, a
jindy se na ústup dával,
avšak zdržoval všecky a nedal
přístupu k lodím.
Uprostřed obou těch vojsk,
sám jediný, oštěpem řádě,
stavěl se naproti v boj: dešť
oštěpů ze smělých rukou
jednak se ve velký štít, jak
letěly, zabodly hrotem,
jiné však, cestou ještě, než
dolétly k bílému tělu,
v černou se zabodly zem, byť
toužily těla se napást.
Vzácný Euaimonovec jak znamenal,
hrdina statný,
kterak veliký Aiás je tísněn
hustými dřevci,
stanul rekovi po bok a
lesklým oštěpem mrštil.
Raněn byl Apisáón, syn
Fausiův, vládyka lidu,
do jater, pod blánu příční, a
rázem byl života zbaven.
Vítěz přiskočil k němu a
počal snímat mu výzbroj.
Jakmile podobný bohům jej
spatřil před sebou Paris,
zbroj jak padlému vzít má v
úmyslu, napínal ihned
lučiště na Eurypyla a střelil
ho do stehna šípem,
pravého, rákos se zlomil a
tížil raněné stehno:
nazpět tu v soudruhů dav rek
couval, prchaje smrti,
vzkřikl však velkým hlasem a
na lid danajský zvolal:
„Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů
vůdci a rádci,
obraťte, stůjte jim vstříc,
den záhuby odvrátit hleďte
Aiantu: oštěpy již jest
přemáhán — myslím, že sotva
unikne z hlučné vřavy — než
vy se jim postavte směle
v místě, kde statečný rek teď
bojuje, veliký Aiás!“
Takto jim hrdina děl, byv postřelen,
Achajci ihned
těsně se srazili k sobě a k
plecím přitiskli štíty,
zdvihnuvše oštěpy své — jim
přišed v ústrety Aiás,
stanul a obrátil tvář, když
přišel k zástupu druhů.
Tak tam sváděli boj jak plamen
plápolající.
Nestór odjížděl z bitvy, a vezly
ho nélejské klisny,
zpocené: vezen byl též rek
Macháón, vládyka lidu.
Slavný Achilleus rychlý naň pohleděv,
rázem ho poznal,
neboť za doby té stál na zádi
prostranné lodi
zíraje na prudký zápas a
slznou válečnou vřavu.
Ihned s Patroklem svým chtěl
promluvit, mileným druhem:
vykřikl se své lodi, on
vystoupil, Areu roven,
když jej ve staně slyšel — a ten
mu byl počátek zkázy.
Patroklos, hrdina silný, jej první
oslovil takto:
„Copak mě, Achille, voláš, a
čeho si ode mne přeješ?“
Achilleus rychlý v běhu mu odvětil
těmito slovy:
„Slavný Patrokle můj, jenž
nad jiné milý’s mi v srdci,
nyní Danajci mním má kolena
obejmou s prosbou,
neboť teď již tíseň jim
nastala nesnesitelná.
Ty se však, Diovi milý ó Patrokle,
Nestora zeptej,
kdo je ten raněný tamhle,
jejž na voze přiváží z boje — —
není to Macháón snad? — bylť
zezadu ve všem mu roven,
Asklépiův to syn — však v oči
mu nebylo vidět,
koně se jenjen mihli, jak
kupředu pádili letmo.“
Řekl a Patroklos povstal, jsa poslušen
přítele svého:
vykročil podél stanův a podél
achajských lodí.
Reky když přivezl vůz už ke stanu
Nestora vládce,
ihned sestoupli oba a stanuli
na zemi živné.
Koně hned Eurymedontem jsou
puštěni, kmetovým sluhou,
od vozu — hojný pot pak ze
šatů sušili muži
na břehu mořské tůně, kdež
naproti větrům si stoupli.
Potom vstoupili v stan, v němž všickni
si na židle sedli;
dívčina pletenců krásných jim
strojila smíšený nápoj,
rozená Arsinoovna, jež
Hekamédé se zvala.
Nestór ji z Tenedu dostal,
když Achilleus poplenil ostrov;
lid mu ji vyvolil v dar,
vždyť v radách předčíval všecky.
Tato pak ze všeho nejdřív jim krásný
stavěla stolek
s nohami tmavé barvy a
hlazený, na ten pak dala
košík tepaný z bronzu a
cibuli, příkrm to k pití.
K tomu i žlutavý med, pak
posvátnou z ječmene mouku,
také překrásnou číš, již
přivezl z domova stařec,
pobitou zlatými nýtky kol
dokola, držadla na ní
čtyři, a holubic dvé kol
každého zobalo zrní,
zrobených z ryzího zlata, a
vespod dva podstavce byly.
Stěží jiný by muž ten pohár se stolu
zdvihl,
kdykoli naplněn byl, kmet
Nestór snadno jej zvedal.
Dívčina bohyním rovná v něm chystala
smíšený nápoj:
dala tam pramenské víno, a
struhadlem, zrobeným z bronzu,
kozí strouhala sýr, pak
ječnou mísila mouku.
Potom je vybídla pít, když
hotova s nápojem byla.
Když se již napili tedy a palčivou
zahnali žízeň,
tehdy se bavili řečmi a
vzájemně mluvili k sobě.
Vtom však už ve dveřích stál rek
Patroklos podobný bohům.
Jakmile spatřil ho kmet, hned povstal
s lesklého křesla,
vedl ho za ruku dovnitř a
vybídl, aby si sedl.
Patroklos nechtěl sednout a řekl mu
důtklivá slova:
„Nesednu, živený Diem ó
Nestore, nedám si říci.
Úcty a bázně je hoden, kdo
poslal mě, abych se optal,
kdo je ten raněný tuhle, jejž
přivážíš — ale já sám jej
poznávám — již jej vidím —
toť Macháón, vládyka lidu.
Zpět pak půjdu zas teď, bych pověděl
Achillu zprávu.
Dobře ti, živený Diem, jest
vědomo, jaký je strašný
Achilleus muž, jenž ve zvyku
má též nevinné vinit.“
Nestór, Gerénský jezdec, mu
odvětil těmito slovy:
„Copak že Achilleus tvůj tak
lituje achajských synů,
kolik jich oštěpu hrot již
poranil? — Copak on neví,
jaký táborem žal jest
rozšířen: kdejaký přední
hrdina u lodí leží, jsa
oštěpem boden neb střelen?
Střelen je statečný rek, syn
Týdeův, mohutný silák,
boden je vládyka mužstva i
Odysseus oštěpem slavný,
rovněž i Euaimonovec jest
postřelen do stehna šípem,
tohohle zas jsem já teď
přivezl s bojiště právě,
neboť s tětivy šíp jej
postřelil.
Achilleus s námi,
ač jest šlechetný jinak, ni
útrpnost nemá ni soucit.
Čeká, až rychlé lodi blíž mořské
hladiny budou
přes mocný Achaiů vzdor nám
ohněm planoucím hořet,
až budem sami tu padat druh
za druhem?
Nemámť už sílu,
jaká ovšem dřív v mých
svižných bývala údech.
Kéž jsem dosud tak mlád, ó kéž má síla
je pevná —
jako když velký svár nám
povstal pro loupež skotu
naproti élejským mužům, kdy
zabil jsem Ítymonéa,
chrabrého Hypeirochovce, jenž
míval v Élidě sídlo,
když jsem chtěl odehnat skot.
Ten háje si dobytka svého,
oštěpem z pravice mé byl
zabit v popředí boje.
Padl, a venkovský lid pln strachu se
rozprchl vůkol.
Potom s polností plen jsem
sehnal, nesmírně četný:
padesát hovězích stád jsem
zabral, tolikéž ovčích,
tolikéž vepřů a koz, jež
kolem se porůznu pásly,
také hnědáky koně, jichž bylo
sto padesát celkem,
byly to vesměs klisny, a
některé hříbata měly.
Do Pylska nélejského jsem zahnal
všecku tu kořist,
do města v noční čas, kmet
Néleus těšil se v srdci,
takou kořist že mám, ač mlád
jsem do boje vyšel.
Héroldi hlásali zvučně, hned za
jitra, s úsvitem Zory,
komu měl z Élidy dluh být
zaplacen, aby se sešli.
Pylští velící muži se do schůze
sebravše tedy,
dělili — epejský lid byl
mnohým náhradu dlužen.
V Pylu nás bylo jen málo, vždyť byli
jsme vybiti válkou:
přišelť Héráklés silný a
mnoho nás ve válce vybil,
před lety — pozbyli žití, kdo
nejlepší rekové byli.
Dvanácte totiž synů měl celkem
hrdinský Néleus,
zbyl jsem jediný já, však
druzí zhynuli všichni:
proto byl nadmíru zpupný lid
epejský oděný kovem,
dělal nám svévolně křivdy a
páchal zločinné skutky.
Vybral tedy si krav, též ovcí veliké
množství
Néleus, na tři sta kusů, a
pastýře vyvolil k tomu,
neboť mu velký měl dluh být
zaplacen z Élidy skvělé
za čtyři vítězné koně i s
krásným povozem jejich,
kteří k závodům přišli a o
trojnož běžeti měli.
Těch si však Augeiás král tam
ponechal, vládyka lidu,
domů však poslal vozku, jenž
pro koně nesmírně truchlil.
Pro tyto řeči a skutky ten stařec,
naplněn hněvem,
vybral si nesmírnou částku,
vše ostatní k dělení vydal
lidu, by o stejný díl v nich
žádný ošizen nebyl.
Toto jsme konali všechno a vůkol po
celém městě
vzdávali
oběti bohům.
Dne třetího Epejci všichni
přitrhli velikým počtem, i
koňové jednokopytní,
kvapem. Dva Molíonové šli
také do boje s nimi,
ačkoliv teprv chlapci a
neznalí obrany rázné.
Osada Thryoessa se rozkládá,
výšina strmá,
daleko, při Alfeiu, a sousedí
s písečným Pylem.
Epejci leželi kolem a chtěli
ji se zemí srovnat.
Když byli veškeru pláň již protáhli, s
poselstvím Pallas
s chvatem s Olympu přišla, ať
honem do boje jdeme,
v noci, a sbírala lid, jenž
nijak vzpírat se nechtěl,
naopak, radosti pln šel do
boje.
Mne ale Néleus
nechtěl do boje pustit a
ukryl přede mnou koně,
ježto prý nejsem znalý až
dosud válečných činů.
Avšak přece i tak jsem vynikal nad
naše jezdce,
ač jsem bojoval pěšky — vždyť
boj tak řídila Pallas.
Jest tam minyjský proud, jenž vtéká do
tůně mořské,
poblíž Árény města, kde jasné
jsme dočkali Zory,
pylské to jízdní vojsko, a
ještě se valili pěší.
V největším pospěchu pak, své
brnění na sebe vzavše,
k svatému Alfeia proudu jsme
v pravé poledne přišli.
Tam hned mocnému Diu jsme krásné oběti
vzdali,
Alfeiu dali jsme býka a býka
i Poseidónovi,
Athéně jiskrných zraků jsme
spálili jalůvku stádní,
potom jsme v táboře vojska,
vždy po četách, večeři snědli,
pak jsme si ulehli k spánku,
však ve svém brnění každý,
podél říčních proudů.
Však
Epejci zmužilí v boji
stáli již kolem města a
chtěli je se zemí srovnat —
avšak veliká dřív jim nastala
válečná práce.
Neboť když zářící slunce již
úplně nad zemi vyšlo,
tehdy jsme sváděli bitvu a
vzývali Athénu s Diem.
Když pak nastal už boj nám
Pylanům s epejským mužstvem,
první jsem Múlia zabil a koně
vzal jednokopytné.
Múlios vynikal kopím a chotěm
byl královy dcery,
nejstarší, zlatých vlasů, jež
Agamédé se zvala,
znalá tolika bylin, co širá
země jich rodí.
Toho jsem usmrtil já, když dorážel,
kovaným dřevcem.
Raněn skácel se v prach.
Než já vtom vyskočiv na vůz,
stanul jsem v popředí vojska:
tu Epejci zmužilí v boji,
každý se rozprchl jinam, když
klesnout viděli muže,
který byl vůdcem jezdcův a
býval nejlepší v bitvách.
Já však vyrazil na ně, jsa chmurné
vichřici roven:
padesát vozů jsem vzal — dvé
mužů po každé straně
pod mým oštěpem padlo a do
půdy zarylo nehty.
Sklál bych byl Molíony, ty mladistvé z
Aktora syny,
kdyby jich vlastní otec, bůh
Poseidón, přemocný vládce,
nezakryl hustým vzduchem a
takto jich nespasil z bitvy.
Tehdáž Pylanům Zeus dal velké
vítězství v boji:
daleko prostrannou plání jsme
Epejce před sebou hnali,
vraždili jejich muže a
výzbroj sbírali krásnou,
až pak jsme ku Búprasiu, kde
hojná pšenice roste,
kdež jest Olenská skála a
mohyla Aleisiova,
přihnali spřežení svá, zkad
zpět nás poslala Pallas.
Poslední zabitý muž tam
zanechán, Achajci potom
do Pylska od Búprasia své
rychlé řídili koně.
Z bohů tenkráte Zeus byl vzýván, z
hrdinů Nestór.
Takový kdys jsem býval, ač
byl-li jsem.
Pro sebe chce jen
Achilleus z mužnosti své mít
užitek! — Ale já myslím,
hořce že plakat bude, až
vyhyne veškero mužstvo! —
Tobě přec roditel tvůj, můj
rozmilý, na srdce kladl,
v den, když ze země fthíjské
tě posílal k vladaři Mykén —
Odysseus slavný a já, tou
dobou v paláci jsouce,
všecko, co ukládal tobě, jsme
v komnatě slyšeli dobře.
My totiž přišli v ten čas v
dům Péleův, k bydlení vhodný,
abychom sbírali lid kol po
živné achajské zemi.
Chrabrý i roditel tvůj byl
přítomen, našli jsme také
tebe i Achilla též. — Rek
Péleus, starý ten jezdec,
tučné ze stehen maso tam
pálil v ohradě dvora
Diovi, vladaři blesku, a ze
zlaté v pravici číše
na žertvu, planoucí ohněm, mu
uléval jiskrné víno.
Vy jste tam krájeli maso. —
Tou dobou my jsme se náhle
ocitli v průjezdu dvora. —
Pln podivu Achilleus skočil,
vedl nás za ruku dovnitř a
vybídl, bychom si sedli,
hojné pak předložil jídlo,
jak bývá ve zvyku hostům.
Když jsme již okřáli dost jak
hojným jídlem, tak pitím,
tu jsem se ujal slova a zval
vás táhnouti s námi.
Oba jste svolili rádi — ti
hojné vám dávali rady:
Achillu, synovi svému, kmet
Péleus na srdce kladl:
aby vždy hrdinou býval a
výtečným nad jiné všecky,
tobě zas, Aktorův syn, tvůj
roditel, na srdce kladl:
‚Achilleus, milý synu, je přednější
nad tebe rodem,
ty’s však nad něho starší —
však on jest chrabřejší mnohem;
proto mu rozumný návrh vždy
patřičně řekni a poraď,
budiž mu také vůdcem — on
poslechne ke svému dobru!‘
Takto ti radil ten kmet — ty’s
zapomněl!
Ale i nyní
měl bys, dá-li si říci, to
povědět chrabrému druhu;
kdopak to ví, když přispěje
bůh, zdaž myslí mu pohneš,
domluvou svou — když domluví
druh, jest vždycky to dobře.
Jestli však ve své mysli se obává
nějaké věštby —
jestliže vznešená máť snad
něco mu od Dia řekla —
tebe ať aspoň pošle, a všecko
ať druhovo vojsko
zároveň vytáhne v boj — snad
staneš se Danaům spásou!
Ať ti svou krásnou zbroj též dovolí na
sebe vzíti,
zdali by podobou jeho snad
zmýleni, přestali Trójští
válčit — a danajský lid zas
pookřál, chrabré to mužstvo,
z velkých nesnází svých — byť
na krátko, oddech to přece.
S lehkostí, nejsouce mdlí, lid
trójský, zemdlený bitvou,
od svých lodí a stanů zas
nazpět srazíte k městu.“
Toto mu Nestór řekl a v hrudi mu
podnítil srdce.
Vykročil podél lodí a pospíchal k
příteli svému.
Když však rychlým během se Patroklos
přiblížil k lodím
božského Láertovce, kdež
bývaly schůze a soudy,
kde jim zřízeny stály i
obětní oltáře bohů,
tam se mu Euaimonovec, jenž
do stehna střelen byl šípem,
namanul, Eurypylos, muž
udatný, potomek Diův;
kulhaje kráčel z bitvy a
vlhký pot se mu proudil
s plecí jeho i s hlavy, a ze
strašné zející rány
temná mu crčela krev, však
vědomí dosud měl jasné.
Silný Menoitiovec, naň pohleděv,
pocítil soustrast,
potom žalostně kvíle, mu
pravil perutná slova:
„Ubozí druhové moji, ó Danaů vůdci a
rádci,
tak tedy vy byste měli, svých
přátel a otcovské země
vzdáleni, rychlým psům být
potravou bělostným sádlem!
Avšak tohle mi pověz, ó
hrdino živený Diem,
může-li obrovský Hektór být
Achajci zadržen ještě,
či již pod jeho kopím snad
vyhynou, pobiti všichni?“
Raněný Euaimonovec mu na to dal
odpověď tuto:
„Patrokle, potomku Diův, již
nebude záchrany žádné
Achaiům — veškeren lid nám
zahyne u lodí černých,
neboť nyní už každý, kdo
býval nejlepší dříve,
u svých korábů leží, jsa
oštěpem boden neb střelen
rukama trójských mužů — jest
pořád větší jich síla.
Ty však nyní mě zachraň a k černé lodi
mě zaveď,
ze stehna vyřízni šipku a
krev hleď vymýti temnou
na ráně teplou vodou a
přikládej hojivé léky,
účinné, jakým právě ses
naučil od Achillea,
jehož vyučil Cheirón, všech
Kentaurů nejvzdělanější —
neboť lékaři naši, rek
Macháón, Podaleirios — —
Macháón ve stanu jest, jak
myslím, stižen jsa ranou,
pročež lékaře sám jest
potřeben výborného,
druhý na pláni trójské zas
prudkému zápasu čelí.“
Silný Menoitiovec mu odvětil
těmito slovy:
„Jak jen tohle je možné, ó
hrdino, copak si počnem?
Měl bych už jít, bych chrabrému vzkaz
již vyřídil reku,
který Gerénský Nestór mi
uložil, Achaiů strážce —
avšak nemohu přec jít od
tebe, když se tak trápíš.“
Pak jej podpaždí chopil a odvedl,
vládyku lidu,
v stan, kdež zhlédl ho druh.
— Ten prostřel hovězí kůže.
Položiv jej, vzal nůž, jímž vyřízl ze
stehna šipku,
ostrou, velice ostrou — a
krev pak vymýval temnou
na ráně teplou vodou, a hořký
přiložil kořen
hojící bol, dřív rozemnuv
jej. Ten kořen pak všecku
nadobro ztišil trýzeň, krev
ustala, rána pak zaschla.
ZPĚV XII.
Boj
o zeď
Silný Menoitiovec až dosud ve
staně léčil
zranění přítele svého.
A
zatím válčili dále
v davech Danajci s Tróy —
však neměl už patrně příkop
Trójany v postupu zdržet ni
za ním vysoká hradba,
zřízená k ochraně lodí, a
před ní vybrán byl příkop,
aby jim rychlých lodí a
kořisti chránily hojné —
skvělých slavnostních žertev
však věčným nevzdali bohům.
Takto i příkop i zeď jsou
zřízeny bez vůle bohů
věčných — z příčiny té též
neměly trvání dlouhé.
Pokud byl na živě Hektór, a pokud se
Achilleus hněval,
pokud Priamos král měl hrad
svůj nezbořen ještě,
dotud trvání měla i velká
Danaů hradba.
Když však zemřeli z Tróů, kdo
ze všech nejlepší byli,
mnozí z Achaiů též — buď
padli, neb zůstali živi —
a když Priamův hrad byl
zbořen v desátém roce,
když se i danajský lid zas
vrátil do milé vlasti:
tehdáž Apollón Foibos i
Poseidón pojali záměr
přívaly řek tam svésti a zeď
tak velikou zbořit.
Řeky ty prýští s Ídy a
vtékají do hlubin mořských:
Karésos, Heptaporos a
Rhodios, Gréníkos, Rhésos,
božské Skamandru proudy, a
Simoeis, Aisépos blízký,
u nichž přemnoho přilbic a
množství kožených štítů
do prachu spadalo druhdy a
plemeno půlbohů reků.
Obrátil ústí těch řek bůh Apollón na
jedno místo:
na zeď po devět dní hnal
proud — Zeus pomáhal deštěm,
opřítrž, aby tu hradbu co
nejdřív do moře spláchl.
Počal ji Zemětřas sám, v svých rukou
trojzubec nesa,
bourat a vlnami řek jí
veškery základy smetl
z kamenů velkých a klád, jež
Danajci sroubili pracně,
u proudů helléspontských pak
učiniv plošinu rovnou
veliký mořský břeh zas
přikryl spoustami písku.
Když byl pobořil zeď, zas do
koryt svedl ty řeky,
do kterých vlévaly dřív svou
krásnou proudící vodu:
tak tedy Apollón Foibos i
Poseidón učinit měli,
později, avšak tehdy kol
ohrady stavěné pevně
zápas a ryk plál prudce a
praskaly ve věžích trámy
z úderů.
Achajský lid, jenž Diovým bičem byl zdolán,
u svých korábů dutých, jsa
tísněn, choulil se k sobě:
neboť se Hektora bál, jenž
silný byl útěku strůjce,
který stejně jak dřív tam
bojoval, podoben vichru.
Jako se na lovu lev neb divoký otáčí
kanec
silou bezuzdný svou, když
lovci a psové ho sevrou —
lovci tu všichni jak zeď,
druh ke druhu sraženi těsně,
řadí se naproti němu a četná
házejí po něm
kopí z pravicí svých, však
zmužilé srdce mu nikdy
netrne, aniž se bojí — až
vlastní ho zabije mužnost;
točí se na všecky strany, a
útočí na řady mužů:
kam však vrhne se lev, tam
couvají myslivců řady.
Stejně se otáčel Hektór, jda zástupem,
žádaje druhů,
aby jen příkop přešli — však
neměli odvahy k tomu
koňové rychlých noh, než
hlasitě řehtali všichni,
stojíce na samém kraji, vždyť
příkop velmi je děsil,
široký — přeskočit jej neb
přejít nebylo snadno,
neboť srázný byl svah, jenž
strměl po celé délce,
s obou příkopu stran, jenž
odshora silnými koly,
ostrými, ovrouben byl, jež
zatloukli, husté a velké,
achajští synové statní, by
odpůrce odrazit mohli.
Nebylo koňům snadno, by s vozem s
krásnými koly
vkročili v hloub — bylť na
vahách lid, zdaž pěšky to svede.
Ale tu Panthoův syn děl k
Hektoru, přistoupiv k němu:
„Hektore s druhými vůdci jak
spojenců našich, tak Tróů,
nesmysl jest tím příkopem
hnát svá spřežení rychlá:
velmi je těžká věc jej
přejeti: na druhé straně
trčí špičaté koly a za nimi
achajská hradba.
Proto i nemožno jest tam
jezdcům sjeti a válčit:
vždyť je tam těsné místo,
kdež tuším k úrazu přijdou.
Jestliže smýšleje zhoubu, je
hodlá nadobro zničit
svysoka hřmící Zeus, nám
Trójanům pomáhat dychtě —
pak bych jistě si přál, ať
raději hned se to stane,
aby tu danajský lid byl
vyhuben, daleko Arga.
Pakli se obrátí na nás a od svých lodí
nás opět
zaženou — kdyby náš voj v ten
hluboký příkop byl zahnán!!
ó — pak najisto mním — jak
Danajci na nás se vrhnou,
že pak ni posel se z nás již
nevrátí do města odsud!
Pročež nyní se tím, jak poradím,
spravujme všichni:
koně ať druhové naši zde při
kraji příkopu zdrží,
ostatní půjdem pěšky, však
úplně odění ve zbroj,
Hektorem vedeni všichni, a
sevřeně — takto zas oni
podlehnou, jestliže jim jest určena
konečná zhouba!“
Řekl, a prospěšný návrh se
Hektoru velice líbil:
ihned s povozu svého, i se
zbrojí, seskočil na zem;
také Trójané druzí již na
svých nedleli vozech,
nýbrž sestoupli všichni, jak
Hektora slavného zhlédli,
načež každý ten rek dal
rozkaz vozkovi svému,
u kraje příkopu zůstat a
držet v pořádku koně.
Potom se rozstoupli všichni a do pěti
sřadili skupin,
v husté se srazili čety a
kráčeli za svými vůdci:
jedni šli s Hektorem samým a
hrdinským Púlydamantem,
nejlepší, nejčetnější, a ze
všech toužili nejvíc
prolomit achajskou hradbu a u
dutých korábů válčit.
Také vozataj sám jich
sledoval — u vozu totiž
jiný, chabější muž, byl rekem
Hektorem nechán.
Druhých vůdcem byl Paris a Agénór,
Alkathoos,
třetích pak Déifobos a
Helenos podobný bohům,
synové Priama krále, a
hrdinský Ásios třetí,
Ásios, Hyrtakův syn, jejž
přivezli z Arisby koně,
hnědí, postavy velké, až od
řeky Selléentu.
Čtvrtých Anchísův syn byl velitel,
hrdina statný,
Aineiás, kráčelo s ním dvé
synův Anténorových,
Akamás, Archelochos, již v
každé se vyznali bitvě.
Slavným spojencům trójským se
postavil Sarpédón v čelo,
který si přibral i Glauka a
chrabrého Asteropaia,
neboť ti
se mu zdáli, hned po něm, z ostatních všechněch
obzvlášť nejlepší být — sám
vynikal nad druhy všechny.
Když pak se ke druhu druh již
přitiskli pevnými štíty,
rovnou, zápasu chtiví, šli do
boje, mníce že jistě
Achajci nezdrží jich, než do
černých lodí že vtrhnou.
Tehdáž Trójané druzí a přeslavní
spojenci jejich
vzorného Púlydamanta se
řídili výbornou radou,
Ásios jediný z nich, syn
Hyrtakův, záštita mužů,
nechtěl nechati tam svých
koňů a soudruha vozku,
nýbrž k rychlým lodím i s
nimi se pokusil přijet,
bláhový — nemělť ovšem své
strašné záhubě ujít,
neměl s vozem i koňmi se od
černých korábů dutých
do Tróje šlehané větry zas
nazpět navrátit slavně —
neboť proklatý los jej temnem
zahalil dříve
kopím Ídomenéa, jenž syn byl
Deukaliónův.
Ásios na levý bok hnal spřežení,
kudy se vždycky
Achajci vraceli s pláně i se
svými koňmi a vozy.
Tamtudy přejel s koňmi a s povozem,
aniž však našel
veřeje přimklé k bráně a za
nimi závoru dlouhou,
nýbrž dokořán byly, a muži je
drželi v rukou,
zdali by někoho z druhů, když
prchal, spasili k lodím.
Tudy svou spřež hnal kupředu rek, s
ním kvapili druzi,
ostrý spustivše křik, vždyť
myslili, tehdy že jistě
nezdrží útoku jejich a do
černých lodí že vtrhnou.
Bláhoví! Hrdinů dvé tam před branou
zastali chrabrých,
nadmíru statné syny dvou
Lapithů válčících kopím:
jeden, Peirithoovec, byl
mohutný Polypoités,
Leonteus byl pak druhý, jak
Arés, záhubce mužstva.
V popředí vysoké brány ti rekové
nehnutě stáli,
podobni horským dubům, jež
vrchem strmíce k výši,
vzdorují Diovu dešti a
vichřicím po všecky časy,
velkými kořeny svými, a
dlouhými, zarostlé v půdě,
tak tam čekali též, své
věříce síle a rukám,
když se jim Ásios blížil, muž
ohromný, aniž se hnuli.
Trójané vyschlé štíty tu vysoko
pozvedli zpříma
naproti pevné hradbě a běželi
s velikým křikem.
Vedl je Íamenos a Orestés,
Ásios vládce,
Adamás, Ásiův syn, též
Oinomaos a Thoón.
Lapiti nějaký čas lid Danaů holení
krásných
nutkali, uvnitř jsouce, by
hájili korábů dutých.
Když však viděli již, jak Trójané
útočí na zeď,
a jak danajský lid jest v
útěk lomozný stržen,
oba tu kvapem vyšli a válčili
v popředí brány,
podobni divým kancům, již
čekají na horách kdesi
štvanici mužův a psů, jak
pomalu z dálky se blíží:
z boku tu vyrazí oba a z
kořen křoviny lesní
lámou okolo sebe, a skřípot
zubů je slyšet,
až pak některý muž jim kopím
odejme život —
takto i lesklý kov jim řinčel
na jejich prsou,
jak byli tepáni zpředu, vždyť
válčili nadmíru statně,
věříce ve svou sílu a v
soudruhy nahoře na zdi:
ti totiž po celý čas dešť
kamenů metali shůry,
s věží stavěných pevně, by
rychlých korábů v plavbě
chránili, sebe i stanů.
Tak sněhové padají vločky,
které vichřice zlá, jež plaší
oblaky stinné,
v chomáčích hustých žene a
sype je na zemi živnou,
právě tak kameny husté se
sypaly z achajských rukou,
avšak také i trójských, a
přilbice duněly temně,
balvany tepány jsouce, i
vprostřed vypouklé štíty.
Tehdáž hlasitě zalkal a na svá
si udeřil stehna
Ásios, Hyrtakův syn, pak
rozhněván, promluvil takto:
„Ty tedy též, ó Zéve, ses ukázal
přítelem klamu,
naprosto — nikdy bych já byl
neřekl, že by kdy mohli
Achajci zdržet náš útok a
nezdolné pravice naše.
Tito jak včely neb vosy, jichž tělo je
uprostřed hbité,
při cestě, kamení plné, si
vystaví společné hnízdo,
z dutého obydlí svého však
nepřehnou, nýbrž tam jsouce,
naproti útočníkům se o plod
dávají v zápas:
stejně, ač dva jen byli, ti
Lapiti neměli chuti
ustoupit dřív, než pohubí nás
neb zahynou sami.“
Pravil, však Zévův duch tou řečí se
pohnouti nedal,
neboť si raději žádal, by
Hektór dosáhl slávy.
Každý z oddílů vojsk kol jiné
bojoval brány.
Těžká věru je věc, bych líčil všecko
jak Músa:
všude kol kamenné hradby se
rozhořel planoucí požár,
velký — a danajský voj, byv
donucen, truchlivý v srdci,
o své lodi se bránil, a bozi
se rmoutili v srdci,
všichni, co Danaům dřív jich
bývalo pomocno v boji.
Tak těch Lapithů dvé tam svádělo
vražednou bitvu.
Tehdy rek Polypoités, muž
mohutný, Peirithoovec,
Damasa oštěpem sklál skrz
přilbici s bronzovým čelem,
aniž přilbice bronz jej
zadržel: do hlavy vnikl
oštěpu hrot, v ní prorazil
kost, až v hlavě mu mozek
celý zalila krev — tak zabil
ho, jak se naň řítil.
Hrdinu Pylóna potom a Ormena života
zbavil,
syna pak Antimachova rek
Leonteus, Areův soudruh,
poranil oštěpem svým, jímž
dole ho v opasek bodl,
potom broušený meč rek
Leonteus vytasiv z pochvy,
nejdřív na Antifata skrz
zástup vojínů vrazil,
načež zblízka ho ťal — ten
naznak skácel se na zem.
Potom však Íamenos a Orestés,
hrdinský Menón,
vesměs sraženi byli, druh za
druhem, na zemi živnou.
Zatím co vítězi zbroj jim
svlékali, zářící leskem,
mužstvo, jež s Púlydamantem a
Hektorem kráčelo k boji,
nejlepší, nejčetnější, co
nejvíc toužilo ze všech
prolomit achajskou hradbu a
ohněm zapálit lodi,
avšak váhalo ještě a při
samém příkopu stálo,
neboť jim přiletěl pták, když
přejít hodlali příkop,
orel vysokoletý, a zleva jim
zamezil postup.
Orel v pařátech svých měl velkého
rudého hada,
který zmítal se živ, však
dosud půtky se nevzdal,
neboť ač držel ho pták, přec
v hrudi jej u hrdla uštkl,
obrátiv nazpět hlavu.
Pták pustil jej od sebe na zem,
zachvácen bolestí krutou, a
shodil ho do středu vojska,
sám pak bolestně vzkřikl a
odletěl s vanutím větru.
Trójany popadl strach, když viděli
třpytného hada
ležeti uprostřed nich — zlé
znamení bouřného Dia.
Tenkrát Panthoův syn děl k
Hektoru, přistoupiv k němu:
„Kdykoli na schůzích mluvím,
ty vždycky mě haníváš nějak,
ačkoliv smýšlím dobře — však
není přípustno, není,
aby, kdo prostý je občan, ti
odmlouval v poradě vůdců,
také ve válce nikdy — než
naopak sílil tvou vážnost.
Avšak
povím ti teď, jak nejlíp zdá se mi v srdci:
Nechoďme, Hektore, dál vést
zápasy o jejich lodi!
Neboť takhle, jak mním, věc
dopadne: Jestliže vskutku
Tróům přišel ten pták, když
přejít hodlali příkop,
orel vysokoletý, a zleva jim
zamezil postup —
jestliže v pařátech svých měl
velkého rudého hada,
živého, hned ho však pustil —
než do hnízda milého přišel,
aniž ho donesl k cíli a dal
jej mláďatům vlastním —:
takto se nám
též stane — i kdybychom s velikou silou
zbořili hradbu i bránu, a
Danajci před námi couvli —
v pořádku cestou touž již
nepůjdem od lodí nazpět,
neboť přemnoho Tróů tam
necháme, ježto je kopím
pohubí achajský voj, jenž
lodí hájiti bude.
Taký
výklad by dal muž věštec, který by v duši
dobře byl znamení znalý, a
lidé ho poslušni byli.“
Posupně pohleděv naň děl Hektór
jiskřící přilbou:
„Púlydamante, co’s děl, toť
nijak milé mi není!
Jistěže lepší návrh, než
takový, vymyslit umíš!
Jestliže opravdu však ten
návrh pronášíš vážně,
potom pochyby není, že bohové
zmátli ti rozum:
radíš záměru nedbat, jejž sám nám, nedávno
tomu,
Kronovec mohutně hřmící byl
slíbil, přikývnuv hlavou.
Za
to však vybízíš nás mít k ptákům širokých křídel
důvěru!!
Avšak těch já nedbám, aniž se starám,
zda snad napravo letí, kde
vychází zora a slunce,
aneb na levou stranu, kde
chmurný se nalézá západ.
My se však záměry řiďme, jež velký
Kronovec určil,
který smrtelným lidem i
věčným vladaří bohům!
Jeden je nejlepší pták, být ochráncem
otčiny vlastní!
Copak se, Púlydamante, tak bojíš
vražedné bitvy!?
Neboť kdyby i smrt nás
ostatní zasáhla všecky,
u dutých achajských lodí — ty
nemusíš báti se smrti:
ty totiž nemáš ducha, jenž
bojovný byl by a statný. —
Ujdeš-li z vražedné bitvy, neb někoho
jiného z mužů
budeš zrazovat řečmi a od
boje odvrátíš takto,
proboden oštěpem mým svůj
život na místě ztratíš!“
Hektór
dokončiv řeč, šel v popředí, oni šli za ním,
náramný činíce křik. —
Vtom Kronovec, velitel blesků,
najednou s ídských hor jim
poslal bouřlivý vítr,
kterýžto rovnou k lodím hnal
prach, jenž ubíral síly
Achaiům — avšak Tróům a
Hektoru přinášel slávu.
Trójané znamení tomu a vlastní věříce
síle,
velkou danajskou hradbu se
úsilně snažili zbořit,
hledíce strhnout římsu a
skácet cimbuří na ní:
páčili výstupní sloupy, jež
nejvíc dopředu právě
Achajci zatloukli v půdu, by
věžím ochranou byly —
ty jim vyvrátit chtěli, čímž
doufali achajskou hradbu
prolomit — achajský voj však
nijak necouval s cesty,
nýbrž cimbuří hradby svým
štítem kryjíce každý,
tepali odpůrce své, když k
útoku na zeď se hnali.
Tehdáž Aianti oba, své vojíny
pobádajíce,
chodili za hradbou všude a
budili v Achajcích chrabrost,
jednoho vlídnou řečí a
druhého tvrdými slovy,
kdykoli někoho zhlédli, jak
úplně umdlévá v boji:
„Ať je kdo, přátelé, z vás teď
výtečný, ať je i střední,
ať je i špatnější též, vždyť
všem jest nemožno mužům
stejní ve válce být — však
všem teď nastala práce.
Vždyť přec sami to snad již vidíte. —
Velení mého
poslušni, nižádný z vás ať
nazpět se nevrací k lodím,
nýbrž žeňte se vpřed, druh k
zápasu pobízej druha,
zdali by Zeus nám dal, král
Olympu, velitel blesků,
odrazit nazpět bitvu a
odpůrce zahnati k městu!“
Tak tam křičeli silně a nutkali
Achajce k boji.
Jaké jsou sněhové vločky, když
sypou se s oblohy hustě
v zimní den, když všemoudrý
Zeus dá padati sněhu,
neboť smrtelným lidem chce
ukázat tyto své střely:
utiší vání větrův a sněží
pořád a všecky
pokryje vrcholy horské a
strmé podhoří jejich,
jetelem porostlé pláně a
lidská úrodná pole.
Pobřeží zpěněné tůně i zátoky pod
sněhem leží,
vlna sic doráží na něj a hubí
jej — ostatní všecko
navrchu pokrývá sníh, když
Diova vánice spadne,
takto se s obou stran tam
sypal kamenů příval,
jednak do mužstva Tróů a tam
zas v achajské mužstvo —
jak se tam tepali hrozně —
hřmot rachotil po celé hradbě.
Ale ni trójské mužstvo, ni
statný hrdina Hektór
nebyl by prolomil bránu a za
ní závoru dlouhou —
avšak Danaům vstříc byl
poslán všemoudrým Diem
Sarpédón, vlastní syn, jak
lev, když vyrazí na skot.
Ihned nastavil štít k své ochraně,
veskrze stejný,
překrásný, celý z bronzu: byl
kovaný, neboť ho kovář
ukoval, uvnitř štítu pak
četné kožené vrstvy
spojil zlatými nýty, jež
zatloukl do kraje štítu.
Štít ten nastavil tedy a mávaje oštěpy
dvěma,
vykročil vpřed jak horský
lev, jenž masa už neměl
dávný čas, však mužný duch
jej pobízí k tomu,
aby i v pevný dvůr šel s
odvahou, napadnout ovce.
Avšak kdyby tam u nich i
pastýřské nalezl muže,
kterak s oštěpy v rukou a s
ohaři hlídají stáda,
přec však se nemíní lev dát
odstrašit, nezkuse útok,
nýbrž buď uloupí kus, naň
vyskoče, nebo mu bývá
oštěpem z rychlé ruky vzat
život v popředí bitvy.
Tak rek podobný bohům byl vlastním
pobádán duchem,
učinit na hradbu útok a
strhnout cimbuří na ní.
Ihned tu ke Glaukovi se ozval,
Hippolochovci:
„Pročpak, milený Glauku, jsme
nejvíc poctěni ze všech
čestným místem a masem a
poháry plnými vína
v Lycku, a veškeren lid tam
na nás jak na bohy hledí?
Také na březích Xanthu je dán
nám veliký úděl,
krásná štěpnice plodná a orná
pšeničná půda.
Nám by se slušelo přec být v předních
Lyčanů řadách,
na místě k obraně státi a do
bitvy horké se vrhnout,
aby pak ten neb ten děl z
Lyčanů oděných v krunýř:
‚Věru že bez slávy nejsou, kdo v lycké
panují zemi,
tuhleti králové naši, již
tučným bravem a vínem,
vybraným, chutným se živí —
ti mají jadrnou sílu —
neboť svádějí boj jen v
předních Lyčanů řadách!‘
Kdybychom této zde válce, můj rozmilý,
ušli a navždy
losem bylo nám dáno být
nesmrtní, nestárnoucí,
ó pak jistě ni sám bych v
předních neválčil řadách,
ani bych nenutil tebe jít do
boje, zdoby to mužů.
Takhle však pořád stejně nám
hrozí sudičky smrti,
nesčetné — žádný jim ujít ni
uniknout nemůže člověk.
Pojďme! Buď dobudem slávy, neb jinému
oslavu dáme!“
Řekl, on rekových slov byl poslušen,
aniž se vzepřel.
Ti tedy kráčeli přímo a četné Lyčany
vedli.
Sotva je zhlédl, jak jdou, rek
Menestheus, v duši se zhrozil:
chtěliť na jeho věž hnát
útokem, nesouce zhoubu.
Po sborech achajských hleděl, kol
dokola, spatří-li koho
z vůdců, jenž druhům jeho by
záhubu odvrátit mohl.
Zahlédl Aiantů dvé, již vždy jsou
dychtiví války,
pospolu státi a Teukra, jak
vycházel ze stanu blízko,
avšak nebylo možná se někoho
dovolat křikem:
taký totiž byl hluk — ryk
boje až k nebesům stoupal,
jak byly tepány štíty a
přilbice s chocholy z žíní,
tepány zavřené brány — a
Trójané naproti těmto
stojíce, chtěli je rozbít a
násilím projíti jimi.
Pročež poslovi svému dal rozkaz k
Aiantům jíti:
„Běž teď, Thoóte slavný, a
zavolej Aianty honem,
raděj ať přijdou oba — což
bylo by ze všeho nejlíp,
poněvadž za krátký čas nám
nastane záhuba náhlá:
s takou se přihnali sem teď
prudkostí vůdcové lyčtí,
kteří v zuřivých sečích jak
diví útočí vždycky.
Jestliže však též jim tam
zuří zápas a práce,
aspoň Telamónovec ať
přikvapí, mohutný Aiás,
ať s ním přijde i Teukros,
jenž mistr je ve střelbě z luku!“
Řekl, to posel slyšel a ihned se
rozkazem řídil:
Zakrátko k Aiantům přišel,
dle pevné odběhnuv hradby
Achaiův oděných kovem, a
nakvap toto jim pravil:
„Aianti, statní vůdci nás Achaiův
oděných kovem,
Menestheus, statečný rek, muž
živený Diem, vás volá,
byste šli tam, byť na krátký
čas, být účastni práce,
raděj pojďte vy oba, což bylo
by ze všeho nejlíp,
poněvadž za krátký čas jim
nastane záhuba náhlá,
s takou se přihnali naň tam
prudkostí vůdcové lyčtí,
kteří v zuřivých sečích jak
diví útočí vždycky.
Jestliže však též vám jest rozzuřen
zápas a práce,
aspoň Telamónovec ať
přikvapí, mohutný Aiás,
ať s ním přijde i Teukros,
jenž mistr je ve střelbě z luku.“
Řekl, a Telamónovec byl
srozuměn, veliký Aiás,
hned děl k Oíleovci a pravil
perutná slova:
„Aiante, zůstaň tady i s mohutným
Kreiontovcem!
Stůjtež na místě tomto a
vzbuzujte Danay k boji,
já ale odejdu tamto, a chci
se tam účastnit boje,
avšak vrátím se hned, jak
pomoci poskytnu oněm.“
Aiás, Telamónovec, se vzdálil po
těchto slovech,
Teukros se ubíral s ním, jenž
bratr byl z jednoho otce.
Též šel Pandión s nimi a luk
nes’ Teukrovi křivý.
Rekové ku věži přišli, jíž hájil
Menestheus chrabrý,
uvnitř za hradbou jdouce a
našli je ve velké tísni:
silní Lyčanů vůdci a rádcové
kráčeli právě,
chmurné vichřici rovni, již
naproti cimbuří hradby.
Zápas tu tváří v tvář byl
sveden, povstala vřava.
Aiás, Telamónovec, z nich nejdřív
usmrtil muže,
Epikla, chrabrého reka, jejž
Sarpédón za druha míval,
hranatým balvanem hodiv, jenž
uvnitř za stěnou hradby,
velký, nejvýše ležel, blíž
cimbuří — nezdvihl by ho
oběma rukama muž, byť vynikal
mladickou silou,
jaký nyní je lid, rek zdvihl
a shůry jej hodil:
přilbici, s lícněmi čtyřmi,
mu promáčknuv, veškery kosti
rázem mu rozdrtil v hlavě, a
ten jak potapěč sletěl
dolů s vysoké hradby, a z
kostí mu vyletěl život.
Právě kdy silný Glaukos, jenž pocházel
od Hippolocha,
na zeď se vysokou dral, rek
Teukros ranil ho šípem,
spatřiv nekryté paže, a odňal
mu bojovnou mysl.
Skočil potajmu se zdi, by z
mužů achajských nikdo
nespatřil, jak jest raněn a s
chloubou nejásal nad ním.
Sarpédón pocítil bol, když vycházel s
bojiště Glaukos,
jakmile jej byl spatřil, však
zápasu nepustil s mysli;
naopak Alkmáona svým ostrým
oštěpem bodl,
potom však vytáhl hrot — ten
skácel se, oštěpem stržen,
do prachu na svou tvář, zbroj
zařinkla zdobená kovem.
Sarpédón cimbuří hradby se rukama
statnýma chopiv
táhl — i strhl je celé, skrz
naskrze — navrchu hradba
docela odkryta byla a mnohému
poskytla přechod.
Současně Aiás a Teukros naň
vrazili — tento svým šípem
na prsou v lesklý řemen ho
zasáhl, který byl napjat
se štítu, jímž kryl tělo —
však Kronovec odvrátil zhoubu
od svého vlastního syna, by
nezemřel při zádích lodních.
Aiás přiskočil blíže a do štítu bodl
ho kopím,
veskrz neprojel hrot, však
hrdinův odrazil útok.
Od hradby několik kroků sic
ustoupil, nechtěl však zcela
ucouvnout: statný v něm duch
měl naději dobýti slávy.
Lyčany, rovné bohům, tam pobádal,
mluvě k nim přímo:
„Copak že, Lyčané moji, tak
slábnete v obraně rázné?
Těžké věru mi jest, ač muž
jsem nad jiné silný,
sám jim prolomit
hradbu a k lodím si proklestit dráhu.
Pročež pospolu pojďte: kde
lidí je víc, tam zdar jest!“
Pravil a lycké mužstvo se zhrozilo
pánovy výtky:
mocněji vrazilo vpřed kol
vlastního pána a rádce.
Také argejský lid své řady si
pevněji zřídil,
uvnitř, za hradbou svou,
vždyť tušili zuřivý zápas:
neboť ni lycký voj, byť
silný, nemohl nijak
prolomit achajskou hradbu a k
lodím si proklestit dráhu,
nikterak nemohl též voj Danaů
válčících kopím
Lyčany odrazit zpět, když
jednou se dostali ke zdi.
Jako když o mez pole, jež dosud
společné měli,
hádá se dvojice mužův, a v
rukou měřidla mají,
stojíce na malém místě, a
prou se tam o stejnost dílů,
takto je dělilo též jen
cimbuří — oni pak přes ně
bodali druhovi druh kol prsou
v kožené štíty,
zdobené krásnými kruhy, a v
malé lehounké terče.
Mnohý tu na těle svém byl tvrdým
oštěpem raněn,
jestli se obrátil někdo a
nechal nekrytá záda,
dokonce skrz sám štít byl
mnohý bojovník raněn.
Všude tu hojná krev jak danajských
mužů, tak trójských
máčela po obou stranách i
cimbuří hradby i věže:
nemohli ale ni tak voj
danajský na útěk zahnat,
nýbrž se držel stejně, jak
přadlena, poctivá žena,
závaží drží a vlnu, chtíc
oboje vyrovnat vahou,
aby si pro děti své tak
získala výdělek skrovný.
Tak jich půtky a boj byl rovnou
rozestřen měrou:
konečně Kronovec Zeus dal
Hektoru oslavu vzácnou,
který v achajskou zeď pak ze
všech nejdříve vkročil.
Vykřikl velkým hlasem a zvolal
na trójské mužstvo:
„Vzmužte se, statní jezdci, a
prolomte Achaiům hradbu,
veskrz, a planoucí žár jim
vrhněte do lodí jejich!“
Tak jim dodával síly — i
poslouchal horlivě každý:
přímo se hromadně lid hnal na
hradbu, dychtivě všichni
na římsu vystoupit chtěli,
svá ostrá držíce kopí.
Hektór uchopil balvan a stál s ním v
popředí brány:
kámen byl zespodu tlustý,
však na svém hořením konci
podobu špičatou měl — dvé
mužů, nejlepších z lidu,
sotva by od země na vůz ten
balvan zdvihnouti mohlo,
jací nyní jsou lidé — on
jediný snadno jím mával,
neboť syn lstivého Krona mu
lehčím učinil balvan.
Jako když pastýř ovcí si odnáší
beraní vlnu,
jednou rukou ji vezma, a málo
jen tíží ho váha,
tak rek zdvihl ten balvan a
přímo jej na fošny nesl,
jistou to ochranu vrat, jež
přepevně přilehlá byla,
dvoukřídlá, velké výšky — dvě
vzájemné závory dveřní
uvnitř je držely pevně, a
jeden vězel v nich kolík.
Kráčeje stanul zblízka a v střed jej s
rozmachem vrhl,
zširoka rozepjav krok, čímž
dodal důrazu hodu.
Ve vratech obojí čep byl vyražen —
prorazil balvan
tíhotou svou — třesk vrat
vtom zapraštěl — závory pevné
praskly a veřeje brány se
rozlítly na obě strany
pod vrhem kamene toho — a
statný Hektór tam vkročil,
podoben kvapné noci svým
pohledem — dokola plála
strašná zbroj, jež kryla mu
hruď — v své pravici držel
oštěpů dvé — kdož vyjda mu
vstříc, jej zadržet mohl? —
leda jen bůh — jak do vrat se
vrh‘ — zrak sálal mu ohněm.
Potom se obrátil davem a trójské
vybídl vojsko
přestoupit achajskou zeď —
lid poslechl vyzvání toho.
Ihned někteří z nich zeď přestoupli,
jiní však zase
úpravnou vrazili branou — i
zahnáno achajské mužstvo
na útěk po dutých lodích, a
strhl se bez konce lomoz.
ZPĚV XIII.
Nepozornost
Diova
Poseidón zjednal Achaiům převahu
Jakmile Hektora Zeus již
přivedl s Trójany k lodím,
nechal je snášet strasti a
těžkou válečnou práci
trvale dál, on sám však
zářící odvrátil oči
stranou do země Thréků, kde
chov jest pěstován koňský,
Mýsů, rázných v boji, i
statečných Hippémolgů,
kteří se živí mlékem, i Abiů,
ctitelů práva,
avšak na trójskou zem již
nehleděl zářivým zrakem,
neboť v srdci se svém přec
nenadál, že by kdo z bohů
přišel a pomáhat chtěl buď
Danaů vojsku neb Tróů.
Poseidón, Zemětřas mocný, však
nebyl na stráži marně,
neboť na boj a půtky též on
pln podivu hleděl,
vysoko s thréckého Samu, až s
vrcholu, krytého lesem,
s kterého celá Ídé se očím
jevila jasně,
jevilo trójské město i
achajské koráby všecky.
Seděl, vystoupiv z moře, a
cítil s Achajci soustrast,
jak jsou od Tróů kláni — a
horšil se na Dia prudce.
Hned tedy sešel s vrchu, jda s
pohoří roklinatého,
kráčeje chvatným krokem — les
chvěl se i rozlehlé horstvo
pod jeho božským krokem, jak
vladař Poseidón kráčel.
Třikrát se rozkročil v chůzi a po
čtvrté u cíle stanul,
v Aigách, kde skvostný palác
mu v hlubinách zátoky mořské
ze zlata, samý třpyt, jest
postaven, nezrušitelný.
Přišel a zapřahal bůh své spřežení
kovových kopyt,
letící vkvap, kol šíjí jim
zlatá splývala hříva.
Sám pak ze zlata zbroj vzal
na sebe, uchopil bičík,
zlatý, zrobený krásně, a
potom vystoupil na vůz.
Rozjel se po vlnách mořských, a obludy
skákaly před ním
zevšad z úkrytů svých, vždyť
poznaly vladaře dobře.
Radostně mořská pláň jim
couvala — pádili koně
letem, a náprava z bronzu mu
nebyla máčena vespod.
Tak tedy poskočná spřež jej k
lodím achajským vezla.
Jakás široká sluj jest v
hlubinách zátoky mořské
mezi skalnatým Imbrem a
Tenedem, uprostřed obou:
Zemětřas Poseidáón tam stanul
se svými koňmi,
rychle je vypřáhl z vozu a
božskou píci jim podal,
za pokrm, okolo noh jim zlatá
zavěsil pouta,
nezlomná, nerozpojná, by
čekali, spoutáni pevně,
až by se navrátil pán — teď v
achajský odešel tábor.
Trójané, podobni ohni neb
vichřici, v sražených řadách,
s Hektorem, z Priama rodem,
se valili úsilím prudkým,
s velkým rykem a křikem,
vždyť doufali achajských lodí
dobýt a hrdinům všem tam při
lodích životy odnít.
Vtom však Zemětřas mocný, bůh
Poseidón, chvějící zemí,
přikvapil s hluboké tůně a
pobádal achajské mužstvo,
Kalchantu nezdolným hlasem i
postavou těla jsa roven.
Nejdřív k Aiantům děl, již po boji
samoděk prahli:
„Můžete danajských vojsk, ó
Aianti, státi se spásou,
myslíce na rázný vzdor, však
nikoli na děsný útěk —
neměl jinde bych strach, jak
myslím, z nezdolných rukou
Tróů, ač velikou zeď již
válem přestoupli všichni,
neboť se ubrání všem lid
Danaů holení krásných,
zde však nesmírný strach mám
na duši, že nás cos potká,
neboť tu zuřivec ten jest
vojvůdcem, podobný ohni,
Hektór, který se chlubí, že
syn jest silného Dia.
Ó kéž nějaký bůh vám oběma do duše
vštípí,
abyste statečně stáli a k
zápasu nutkali jiné,
pak byste, třeba i zuřil, jej
od lodí rychlých v plavbě
zahnali, ač sám Zeus jej k
zápasu vzněcuje mocně.“
Řekl a obou těch reků bůh
Poseidón chvějící zemí
žezlem dotkl se svým, čímž
mocnou je naplnil silou,
dodal mrštnosti údům, i
odshora rukám i nohám,
sám pak zvedl se v let jak
jestřáb přerychlých křídel,
který se strmé skály, a
předlouhé, rychle se zvednuv,
vyrazí rovinou prudce, by
honil jiného ptáka,
podobně zmizel i jim bůh
Poseidón, Zemětřas vládce.
Nejprve rychlý Aiás, syn Oileův,
rozpoznal boha;
proto již neváhal déle a
pravil k Telamónovci:
„Když tedy některý z bohů, již v
Olympu obydlí mají,
podobu věštcovu maje, nám
velí u lodí válčit —
tohle přec není Kalchás, náš
věštec, vykladač ptáků,
vždyť jsem pohyby nohou i
lýtek postřehl vzadu,
docela lehko, jak šel — jest
snadné poznati bohy.
Avšak i vlastní duch v mých
milých prsou mě nutká
o mnoho víc než dřív, bych
zápasy sváděl a válčil:
touhou odspodu nohy a odshora
ruce se škubou.“
Na to zas Telamónovec mu odvětil
těmito slovy:
„Takto se škubou i mé kol
kopí nezdolné ruce,
nyní, a přebytek sil v nich
překypěl, oběma vespod
nohama vyskočit planu a
dychtím v souboji třebas
s Hektorem, z Priama rodem,
byť sebe víc zuřil, se potkat.“
Taková byla jich řeč, již navzájem
mluvili k sobě;
zjařilť je bojovný duch, jejž
bůh jim do srdce vštípil.
Zatím podnítil bůh též zadní u
lodí mužstvo,
které dodati sil zas hledělo
milému srdci:
neboť těžkou mdlobou jim
jednak zemdlely údy,
jednak v srdci jim žal byl
probouzen, hledícím na to,
kterak velikou zeď již
Trójané přestoupli davem.
Když tak hleděli na ně, tu slzy jim
kanuly s víček:
mněliť, že jistý je zmar již
nemine.
Zemětřas
ovšem
vniknuv do silných řad, jim
dodával odvahy snadno:
Nejdřív k Léitu šel,
pak k Teukrovi, k Déipyrovi,
potom k Antilochovi a k
rekovi Péneleovi,
k statnému Mérionovi a
Thoantu, v zápase mistrům,
takto je pobízel všecky a
pravil perutná slova:
„Hanba to Argejci jest — ó junáci,
spoléhám já se,
statným v zápase bojem že
spasíte koráby naše!
Vy-li však záhubnému se
budete vyhýbat boji,
ó pak přišel už den, v němž
padnem rukama Tróů!
Nastojte! Veliký div teď vidím na
vlastní oči,
hrozný, o němž jsem myslil,
že nikdy se nemůže státi:
Trójští že vtrhnou až k nám,
až do lodí!! — Tito přec jindy
bývali jelenům plachým vždy
podobni, kteřížto v lese
šakalům, dravým vlkům jsou
pokrmem, pardalům krutým,
bez cíle pobihujíce a
bázlivě, bez síly k boji.
Takto si netroufal dřív lid Trójanů —
ani dost málo —
achajské síle a rukám se na
odpor postavit směle,
nyní daleko města, až u
dutých korábů válčí —
vinou našeho vůdce a chabostí
vojínů prostých,
kteří se hněvají na něj a
bránit nemají chuti
korábů rychlých v plavbě a
dávají u nich se vraždit.
Avšak kdyby i vskutku byl pravým
viníkem toho
válečník Átreův syn, král
Achaiů, přemocný vládce,
poněvadž Péléovce byl
zneuctil, rychlého v běhu,
nám však neslušno
jest být ochablí v zápase s Tróy!
Pročež zhojme to hned! — duch
chrabrých může být zhojen!
Vám však není to ctí,
když chabnete v obraně rázné
všickni přec v táboře našem
jste výborní — já bych se také
nevadil s takým mužem, jenž v
bitvě by chabě si vedl,
slabých jsa sil — však v
srdci to vám mám velice za zlé.
Změkčilci! Větší zmar vám
zajisté způsobí záhy
taký malátný boj! —
Přec v duších probuďte smysl
pro stud a vlastní čest! —
Vždyť strašný se rozzuřil zápas:
Hektór, bojovník statný, už
válčí u samých lodí,
silák, vždyť prolomil bránu a
pevnou závoru dlouhou.“
Tak jim dodával síly a povzbudil
achajské vojsko.
Okolo Aiantů obou se rázem
stavěly šiky,
v síle, že ani sám Arés ni
Pallas budící k boji
nemohli hanět by jich, vždyť
vybraní, nejlepší muži
čekali Trójanů k boji i
Hektora, slavného reka.
S kopími srazili kopí a ke štítům
přitiskli štíty:
k štítu tak přiléhal štít, muž k
mužovi, k přilbici přilba,
které s chocholy z žíní se
stýkaly hřebenem lesklým,
muži jak kývali hlavou — tak
sraženě u sebe stáli.
V řadách trčela kopí a
chvatem se ve smělých rukách
chvěla — tak kupředu táhli a
touhou po boji prahli.
Hromadně vyrazil vpřed voj
Trójanů — v čele jim Hektór
řítil se naproti nim, jak se
skály valí se balvan,
který vzkypělý proud byl s
okraje skaliny serval,
odplaviv přívalem podklad,
jenž držel drzý ten balvan.
Ten pak poskokem letí — les pod jeho
nárazy duní:
balvan nerušen běží a úprkem
— konečně přijde
na rovnou pláň — tam staví
svůj běh, byť rozehnán prudce.
Nejinak nějaký čas též Hektór hrozil,
že snadno
prorazí stany a loďmi a
pronikne k samému moři,
vražděním, avšak zatím, když
narazil na husté řady,
stanul, přitrhnuv blíž, voj
Danaů s protější strany
prudce ho tepaje meči a
oštěpy o dvojím hrotu,
zatiskl od svých řad — rek
zaražen vrávoral z bitvy.
Vzkřikl pak velkým hlasem a
zvolal na trójské mužstvo:
„Trójané, Lyčané chrabří, i
Dardani, válčící zblízka,
vydržte! — Dlouhý mě čas již
nezdrží achajské vojsko,
kdyby se třeba jak zeď druh
ke druhu ve čtverhran srazil,
přec však před kopím mým as
couvnou, jestli mě vskutku
povzbudil nejvyšší bůh, choť
Héřin mohutně hřmící.“
Řekl a každému z nich tím vzbudil
bojovnou smělost.
Z nich se tu Déifobos dal na
pochod s bujarou myslí,
Priamův syn. — Svou hruď kryl
štítem veskrze stejným,
lehkým stoupaje krokem, a
kráčeje za štítem ukryt.
Vtom však Molův už syn naň lesklým
oštěpem mířil:
ve štít z býčí kůže jej
udeřil, veskrze stejný,
nechybiv, avšak přec jej
neprotkl, nýbrž se dříve
zlomilo dlouhé kopí blíž
násady — od těla vzdálil
štít svůj Priamův syn, jenž v
srdci se polekal dřevce
chrabrého Molova syna, však
hrdinský bojovník tento
nazpět v soudruhů dav zas
couval, rozhněván strašně
proto, že vítězství pozbyl, a
pro kopí, které si zlomil.
Vykročil podél stanův a podél
achajských lodí
pro jiné dlouhé kopí, jež ve
svém zanechal staně.
Druzí válčili dále, a hrozný se
ozýval lomoz.
Teukros, Telamónovec, z nich nejdřív
Imbria zabil,
který oštěpem válčil, a
zplodil ho bohatý koňmi
Mentor. Ten v Pédaiu bydle,
než achajští synové přišli,
vedlejší královu dceř měl za
ženu, Médesikastu.
Když však připluly lodi a přivezly
achajské vojsko,
přišel do Tróje zpět, kdež v
trójském vynikl mužstvu,
společně s Priamem bydle,
jenž ctil ho jak vlastní své syny.
Jej tam Telamónovec svým dlouhým
oštěpem bodnuv
pod uchem, vytrhl hrot. — Jak
jasan skácel se na zem,
který na vrchu hor, kol
dokola patrných z dálky,
na zem, sekyrou klán, své
jemné svrhuje listí.
Takto se skácel i on — zbroj
zařinkla, zdobená kovem.
Teukros se rozehnal prudce, jsa
dychtiv svléci mu výzbroj.
Hektór tu po něm, jak hnal,
svým lesklým oštěpem mrštil,
on však hbitě se uhnul, jak
ostří oštěpu zhlédl,
jen tak-tak, však Kteatův syn
byl do hrudi raněn
oštěpem, Aktorův vnuk, když
právě se do boje vrhal.
Padl, až duněla země, a
brnění zařinklo na něm.
Hektór se rozehnal prudce, chtě
chrabrému rekovi s hlavy
strhnout přilbici lesklou a
ke skráním přilehlou dobře.
Aiás, jak Hektór se hnal, naň lesklým
namířil kopím,
nebylo nikde mu pleť však
viděti, ježto byl celý
děsným brněním kryt — jen do
pukly štítu ho bodl.
Avšak s velikou silou jej odstrčil —
ustoupil Hektór
od obou mrtvol padlých, jež
Achajci vyrvali potom:
Stichios Amfimacha a
Menestheus, hrdina slavný,
vůdcové athénských vojsk, v
střed achajských odnesli šiků,
Imbria Aianti zas, neb po
rázné obraně prahli.
Podobně dvojice lvů, když vyrvou
násilně kozu
hafanům ostrých zubův, ji
nesou křovinou hustou,
ve svých čelistech strašných
ji nad zemí držíce vzhůru:
tak jej držíce vzhůru dva
Aianti, váleční reci,
s těla mu svlékali zbroj.
Pak s měkké šíje mu hlavu
odsekl Oileův syn, byv
rozhněván pro Amfimacha,
potom zakrouživ jí, jak míčem
ji zástupem hodil,
a pak zapadla v prach, blíž
Hektora, před nohy právě.
Tehdy však Poseidáón se
rozhněval v hlubinách srdce,
protože vlastní mu vnuk byl v
strašné usmrcen řeži,
vykročil podél stanův a podél
achajských lodí,
podnítil danajský lid, však
Tróům útrapy strojil.
Tenkrát se krétský vladař mu namanul
oštěpem slavný,
kráčeje od svého druha, jenž
přišel mu, nedávno tomu,
s bojiště, v ohbí kolen jsa
ostrým oštěpem raněn.
Toho mu přinesli druzi a rek
dav lékařům rozkaz,
spěchal do stanu sám, vždyť
mínil se do boje vrátit.
Tehdáž Zemětřas mocný mu
pravil těmito slovy,
hlasem Thoantu roven, jenž z
Andraimona se zrodil,
který v Pleurónsku celém a
strmém na Kalydóně
Aitólů vladařem byl, jak
božstvo jsa u lidu v úctě.
„Slavný Kréťanů rádce a vladaři,
kdepak jsou hrozby,
kterými achajský lid kdys
hrozil národu Tróů?“
K němu tu krétský král zas
těmito slovy se ozval:
„Teď aspoň žádný muž, můj
Thoante, nenese vinu,
pokud poznávám já, vždyť
každý válčiti umí,
nikoho zbabělý strach přec
nepoutá, aniž kdo hledí
uniknout zápasům zlým jen z
lenosti — pak se to takto
mocnému Kronovu synu as
nejspíš zlíbilo v srdci,
aby tu danajský lid byl
vyhuben, daleko Arga.
Pročež Thoante vzhůru! — Vždyť statným
býval’s i dříve;
jiné přec pobízíš sám, když
někoho umdlévat vidíš,
proto jen neustaň nyní a
pobízej každého muže!“
Zemětřas Poseidáón mu na to zas
odvětil takto:
„Kéž by se takový muž již
nevrátil, Ídomenée,
od Tróje, nýbrž psům ať
pochoutkou tady se stane,
kdo by si v dnešní den chtěl
z úmyslu ochable vésti!
Oblékna tedy svou zbroj, pojď
se mnou, musíme spolu
o to se brát, zdaž z nás, jen
dvou, kýs užitek bude:
svorností rodí se síla i u
lidí nadmíru slabých —
my však sváděti boj též s
chrabrými dovedem reky!“
Řekl a kvapem se bůh zas vrátil do
boje mužů.
Když pak už krétský král byl ve
staně stavěném pevně,
ihned si překrásnou zbroj
vzal na sebe, chopil dvě kopí,
potom do boje šel jak blesk,
jejž Kronovec mocný
uchopí pravou rukou a s
jasného nebe jím mávne,
dávaje znamení lidem, a
přejasná z něho jde záře.
Podobně jemu, jak běžel, se
jiskřil na hrudi krunýř,
tu však přišel mu vstříc syn
Molův, před stanem ještě,
králův výborný druh, jenž
kvapil pro kopí z bronzu.
Silný tu krétský vládce mu pravil
těmito slovy:
„Rychlý ty Molův synu, ty ze
všech nejdražší druhů,
copak že přicházíš sem — proč
vražednou opustils bitvu?
Či jsi snad nějak raněn a
souží tě od střely ostří? —
Či snad pro mne tě kdos sem
posílá? — Ale vždyť nechci
ve staně ani já sám dlít
nečinně, raděj chci válčit.“
Molův rozumný syn zas toto mu v
odpověď pravil:
„Krétů, oděných kovem, ty
poradce, Ídomenée,
sháním, zda ve staně svém máš
po ruce nějaký oštěp,
bych si jej vzal, vždyť
zlomil jsem svůj, jejž dříve jsem nosil,
do štítu Déifobova jej
zabodnuv, zpupného muže.“
K němu tu krétský král zas
těmito slovy se ozval:
„Kopí, budeš-li chtít, buď
jedno — a třebas i dvacet —
najdeš ve staně mém — jsouť
opřena o stěnu třpytnou,
trójská, jež odnímám těm, jež
porazím, neboť se nikdy,
doufám, nestavím vzad, když
bojuji s odpůrci svými.
Proto mám oštěpů dost, mám štítů
vypouklých v středu,
přilbic, krunýřů též, jež
leskem skvělým se blyští.“
Molův rozumný syn zas toto mu v
odpověď pravil:
„Též mám ve vchodu stanu a
před svým korábem černým
mnohá brnění trójská — však
teď mám daleko pro ně.
Vždyť já též, jak mním, jsem
nepustil obranu s mysli,
vždycky se do prvých řad přec
v zápase, zdobě to mužů,
stavím i já, když válečný
svár jest rozvinut prudký.
Možná že leckdos jiný mě z
Achaiův oděných kovem
nevidí, když jsem v bitvě, ty
sám však znáš mě, jak doufám.“
K němu tu krétský král zas
těmito slovy se ozval:
„Vím, jak statný jsi muž —
nač třeba ti mluviti o tom?
Kdybychom, šlechtici totiž,
se u lodí sebrali vesměs
v zálohu, v které nejspíš se
projeví mužova statnost —
tam totiž najevo vyjde, kdo
statný neb zbabělý člověk:
neboť každou chvíli se
obličej zbabělci mění,
rovněž i duch jest vzrušen a
nedá tiše mu sedět:
skrčen se na boku vrtí a
přesedá na obě nohy,
srdce pak uvnitř prsou mu
strachem hlasitě buší,
v děsivé představě smrti, a v
ústech mu cvakají zuby —
statnému muži se tvář však
nemění, ani se hrůzou
neděsí, jakmile jednou se
posadí v zálohu mužů,
prahne však v krutou seč čím
dřív tím lépe se vrhnout.
Tak tvou sílu a ruce by
nemohl pohanět nikdo.
Kdybys i v bojovné práci byl nakrásně
boden neb sečen,
nikdy by do šíje tvé neb do
zad nevnikla střela,
odzadu, nýbrž v hruď neb do
břicha vždycky by vjela,
jak by ses kupředu hnal v rej
zápasu vojínů předních.
O věci té však nemluvme již jak
dětinští hoši,
stojíce, aby se kdos snad
nezjitřil nesmírným hněvem.
Nuž, již do stanu vejdi a
vezmi si obrovské kopí!“
Řekl, a Molův syn, jenž hbitý byl jako
sám Arés,
s chvatem vzal bronzové kopí
a vyšel ze stanu jeho,
pak šel s Ídomenéem a pln byl
po boji touhy.
Jako když bere se v boj bůh
Arés, záhubce mužstva —
syn jeho, milený Děs, s ním
kráčí, bez bázně, silný,
jímž se i válečník děsí, byť
sebe byl smělejší člověk;
oba pak ve zbroji své jdou k
Efyrům ze země thrécké,
po druhé k zmužilým zas jdou
Plegyům — ovšemže oni
nemohou vyslyšet obou — jen
jedněm dávají slávu. —
Takto i Molův syn šel do boje s
Ídomenéem,
Oba dva vůdcové lidu a v
jiskřivý oděni krunýř.
Molův nejprve syn děl ke králi
důvěrné slovo:
„Kdepak, Deukaliovče, se
míníš do vřavy vrhnout?
Chtěl bys na pravém křídle,
či ve středu celého vojska,
či snad na levé straně? —
Vždyť Achajci kadeří dlouhých,
myslím, nikde jak tam tak
slabí v zápase nejsou.“
K němu tu krétský král zas
těmito slovy se ozval:
„Ve středu našich lodí jsou
jiní k obraně muži:
s oběma Aianty Teukros, jenž
ze všech ve střelbě z luku
největší dovednost má, též v
zápase zblízka je mistrem.
Ti ho už proženou bitvou, byť
sebe byl chtivější boje,
Hektora, z Priama rodem, ač
nad jiné vyniká silou.
Těžké bude mu as, byť velice po boji
dychtil,
nezdolné ruce a sílu těch
reků překonat dříve,
než nám zapálí lodi — toť
musil by hořící hlaveň
Kronovec, Olympan sám, nám
vrhnout do lodí rychlých!
Aiás Telamónovec by mužovi necouvl
nikdy,
který by podléhal smrti a
požíval Démétřin pokrm,
mečem byl poranitelný neb
balvanem veliké tíže.
Stěží by ustoupil Aiás i Achillu,
průlomci vojů,
aspoň v osobním boji — vždyť
v běhu s ním zápasit nelze.
Tuhle nás na levý bok veď táborem,
chceme co nejdřív
zvědět, zda dobudem slávy, či
jinému oslavu dáme!“
Řekl, a Molův syn, jenž hbitý byl jako
sám Arés,
vyšel, až táborem přišli, kam
jeho mu naznačil soudruh.
Spatřivše Ídomenéa, jak silou je
podoben ohni,
jeho i soudruha jeho v jich
brnění zdobeném krásně,
Trójané vykřikli davem a
vesměs na něj se vrhli.
Rázem tu společný svár byl
rozpoután u zádí lodních.
Jako když z ostrých větrů se vichřice
kupředu ženou
v takový den, když ve
spoustách prach jest na cestách všude:
nesmírný prachový mrak jest
rázem do výše zvířen,
takto se v společný boj tam
srazili, všichni si přáli
jeden druhého klát svým
ostrým oštěpem v davu.
Od kopí zježil se boj, všem záhubný,
vztyčených, dlouhých,
která každým tělem vždy
proniknou — přecházel všechněm
září kovovou zrak, jež sálala
z třpytivých přilbic,
z krunýřů leštěných nově i ze
štítů zářících leskem,
kterak se sráželi v boj — toť
věru by srdce měl tvrdé,
kdokoli, boj ten zhlédna, by
zaplesal, bez rmutu v srdci.
Tenkráte s různou myslí dva
Kronovi synové silní
strojili krutý žal všem mužům
hrdinským v boji,
neboť Kronovec Tróům i
Hektoru vítězství chystal,
ježto chtěl Achillu Zeus dát
oslavu — ovšem si nepřál,
aby snad achajský lid byl
zničen před městem Trójou,
chtělť jen Thetidu slavit i
Achilla, silného reka.
Argejce Poseidáón zas pobízel, mezi ně
přišed,
potajmu, z pěnivých vln tam
vystoupiv, neboť se mrzel,
že jsou od Tróů kláni, a
horšil se na Dia prudce.
Ovšemť oběma rod byl společný, jediný
původ,
avšak Zeus byl narozen dřív,
měl znalostí více —
proto se také zdráhal jít na
pomoc Achaiům zjevně,
nýbrž je pobízel tajně, jda
vojskem v podobě muže.
Osidlo prudkého sváru a všechněm
společné války
střídavě, semo i tam, jim
prostřeli oběma bozi,
nezlomné, nerozpojné, jež
mnohého zbavilo žití.
Trójanům krétský král, ač
šedivěl, způsobil zmatek,
povzbudiv achajské mužstvo a
vrhnuv se v zástupy Tróů:
usmrtilť Othryonéa.
Byl
v Íliu, Kabésan rodem,
přišed nedávno teprv, když
uslyšel o válce trójské:
Dceru chtěl Priama krále, všech
nejhezčí, za ženu dostat,
Kassandru, bez darů věnných —
však slíbil převelké dílo:
z Ília danajský lid jim
vypudit — přes jeho odpor.
Tomu ji Priamos kmet též zaslíbil,
přikývnuv hlavou,
za choť, a statečný rek pak
válčil, spolehnuv na slib.
Tehdy jej krétský král, svým
lesklým kopím naň míře,
bodl, jak svysoka kráčel, a
úderu nezdržel krunýř,
bronzový, který nosil — v
střed břicha mu zarazil kopí.
Padl, až duněla zem.
Rek zajásav, toto mu pravil:
„Nejvíc, Othryonée, tě pochválím z
veškerých lidí,
jestliže opravdu slib též
vyplníš, který jsi slíbil
Priamu, z Dardana rodem, když
vlastní ti zasnoubil dceru. —
Vždyť bychom také mohli ti slib ten
dáti a splnit:
nejhezčí z královských dcer
bys vyzískal, již bychom z Argu
byli ti za ženu tvou sem
přivezli, kdybys byl býval
s námi chtěl Ílion zbořit, to
krásné lidnaté město.
No tak už pojď! Nechť o sňatku tvém
již brzy se shodnem
u našich mořských lodí — my
nevdáme nevěstu draho!“
Řekl, a zuřivou sečí jej za nohu s
bojiště vlekl
hrdinský
krétský král.
Jej přikvapil Ásios pomstít,
kráčeje před koňmi pěšky, jež
otěžník nablízku řídil,
takže mu dýchali do zad.
Ten z hlubin srdce si žádal
udeřit Ídomenéa — však tento
jej udeřil dříve
pod bradu, do hrdla přímo, a
naskrz hrotem je prohnal.
Skácel se rek, jak nějaký dub neb
topol se skácí,
nebo i štíhlá jedle, již
sekyrou broušenou nově
tesaři vytnou v horách, by
lodním trámem jim byla.
Podobně před svým vozem a před koňmi
natažen ležel,
chroptě a v krvavý prach své
zaryl zoufale prsty.
Tehdáž otěžník zbyl vší rozvahy,
kterou měl dříve,
nemaje tolik síly, by
nepřátel rukám se vymkna
nazpátek obrátil spřež.
Syn Nestorův, statečný v boji,
v středu ho probodl dřevcem —
a úderu nezdržel krunýř,
bronzový, který nosil — v
střed břicha mu zarazil kopí.
On pak, pouštěje ducha, se skácel s
úpravné korby,
hned pak koně a vůz syn
Nestora, chrabrého reka,
odehnal z trójského vojska a
k Achaiům holení krásných.
Nablízko Priamův syn v tom
přikvapiv k Ídomenéu,
žalem, že Ásios sklán, naň
lesklým oštěpem mrštil,
on však hbitě se uhnul, jak
ostří oštěpu zhlédl,
neboť se za svůj štít byl
schoval, veskrze stejný,
okrouhlý, z býčí kůže a z
třpytné bronzové vrstvy,
jaký nosíval vždycky, a se
dvěma držadly uvnitř.
Za ten celý se skrčil — i
přelétlo bronzové kopí.
Dutě tu zazněl štít, jak zavadil
oštěpem o něj,
přeletem — z těžké ruky však
kopím nemrštil marně:
Hypsénór, Hippasův syn, byl
raněn, vládyka lidu,
do jater, pod blanou příční,
a rázem byl života zbaven.
Mohutně Priamův syn v tom
vykřikl s velikou chloubou:
„Neleží bez pomsty přec náš
Ásios, nýbrž jak myslím,
ač již v podsvětí kráčí a k
silnému dozorci brány,
v srdci se raduje svém —
vždyť dal jsem mu průvodce cesty.“
Řekl, a při té chloubě se ozvala v
Achajcích bolest,
chrabrý však Nestorův syn byl
nadmíru pobouřen v srdci,
ale ač truchlivý byl, přec
nepustil přítele s mysli,
přiskočil, obkročil tělo a
obestřel k ochraně štítem,
pak dvé soudruhů věrných jej
na svá vložilo bedra,
Mékisteus, z Echia rodem, a
Alastór, hrdina slavný,
potom, an zhluboka vzdychal,
jej k dutým korábům nesli.
Nezdržel krétský král své
prudkosti, stále jen prahna,
kterak někoho z Tróů by
temnou zahalil nocí,
aneb zahynul sám, zlé záhubě
Achaiů bráně.
Vrhl se na Alkathoa, jejž Aisýétés byl
zplodil,
Diem živený rek.
Byl vladaře Anchísa zetěm,
neboť nejstarší z dcer měl za
ženu, Hippodameiu,
kterou vznešená máti i otec
miloval vřele,
dokud bývala doma, vždyť
předčila souvěké dívky
krásou, umělou prací i
rozumem.
Proto ji také
pojal nejlepší muž, jenž v
širé Tróadě bydlil.
Tohoto Poseidáón teď usmrtil
Ídomenéem,
ztemniv mu zářící oči a
statné upoutav údy,
takže mu nebylo možná ni
ucouvnout, ani se uhnout,
stál jak sloup neb košatý
strom, kmen vysoko vzrostlý,
nehnutě: do středu hrudi mu
ostré zarazil kopí
hrdinský krétský král, jenž
naskrz mu probodl krunýř,
bronzový, jenž až dosud mu od
těla odvracel zhoubu,
teď však zazvučel temně, jak
praskal pod ranou kopí.
Padl, až duněla zem, však kopí tkvělo
mu v srdci,
které trhalo sebou a horním
oštěpu koncem
chvělo, a teprve pak moc
nárazu znenáhla slábla.
Mohutně krétský král vtom
vykřikl s velikou chloubou:
„Slušná to náhrada jest, jak
myslíme, Priamův synu,
tří smrt za jediného — když ty
se tak nesmírně chlubíš!
Bláhovče! Jen se mi sám též
postav naproti k boji,
ať jen zvíš, ký z Kronovce
rod sem do Tróje přišel:
Z Kronovce nejdřív Mínós, ten ochránce
Kréty, se zrodil,
Mínós pak Deukalióna byl
roditel, statného reka,
já jsem z Deukalióna a mnohým
vladařím mužům
v širých krajinách krétských
— a sem mě
teď přivezly lodi
na zmar tobě i otci a
všechněm Trójanům druhým.“
Řekl a Priamův syn v své duši se
rozmýšlet počal,
měl-li by z mužných Tróů si
někoho za druha přibrat,
ustoupě do davu nazpět, či
samoten pustit se v zápas.
Když tak přemítal o tom, tu uznal
vhodnějším toto:
k rekovi Aineiu jít, jejž
viděl v posledních řadách
stát — on na slavného se
hněval Priama stále,
ježto mu nevzdával čest, ač
nad jiné hrdinou býval.
Kvapem přistoupil k němu a pravil
perutná slova:
„Aineie, slavný rádce nás
Trójanů, nyní je třeba
švagrovi na pomoc jít, jen
trochu-li smutek tě tíží.
Se mnou tedy teď pojď, jej
zachránit — bylť přec tvým švagrem,
který tě v paláci svém byl
vychoval, malého chlapce.
Toho ti krétský král teď
zahubil, oštěpem slavný.“
Toto mu hrdina řekl a smutek v duši mu
vzbudil:
naproti odpůrci vyšel a pln
byl po boji touhy.
Neprchl krétský král jak nějaké
mazlivé děcko,
nýbrž stál, jak na horách
vepř, své věřící síle,
který štvanici lovců, již
blíží se ve velkém počtu,
na místě ústranném čeká a
štětiny na zádech ježí,
oči mu plamenem hoří, a kanec
tesáky v tlamě
brousí a útokům mužů i ohařů
bránit se dychtí.
Podobně krétský král tam čekaje,
necouval nijak,
ačkoliv kvapně se rek hnal k
útoku.
Na druhy zvolal,
hledě, kde Askalafos, kde
Afareus, Déipyros,
Molův kde bojuje syn, též
Antiloch, v zápase mistři.
Takto je pobízel všecky a pravil
perutná slova:
„Přátelé, sem! Jsem sám — ó
pomozte, bojím se hrozně
Aineia, rychlého v běhu, sem
jdoucího k útoku na mne,
který je nadmíru silen a v
bitvách ubíjí muže,
též jest ve květu mládí, což
věru je největší přednost.
Při této statnosti své bych chtěl být
roven mu věkem!
Brzy by on neb já lesk slávy
si odnesl z boje!“
Řekl, ti odvahu svornou v svých prsou
majíce všichni,
těsně se srazili k sobě a k
plecím přitiskli štíty.
Aineiás na druhy své zas zvolal
na straně Troů,
zíraje na Déifoba a Parida,
na Agénora,
kteří zároveň s ním lid
vodili — ale pak valem
shrnul se lid, jak hrne se
brav, když beran jej z pastvy
zavádí do řeky k pití, a
pastýř se raduje v srdci.
Podobně Aineiův duch byl v prsou
naplněn plesem,
vida, jak zástup lidu se za
ním na pochod vydal.
Oni tu o Alkathoa se nablízku na
sebe vrhli
dlouhými oštěpy svými, a
krunýře na jejich prsou
řinčely strašným zvukem, jak
bodali naproti sobě
ve vřavě — nad jiné zvlášť
dvě reků, bojovných mužů,
hrdinský krétský vladař i
Aineiás, Areu rovní,
prahli, by tvrdý kov druh
druhovi do těla vrazil.
První tu po svém soku rek
Aineiás oštěpem mrštil,
on však hbitě se uhnul, jak
ostří oštěpu zhlédl.
Tak tedy Aineiův hrot byl s
chvěním zaražen v půdu,
neboť z pevné ruky byl mrštěn
docela marně.
Do břicha zarazil hrot král
Kréťanův Oinomaovi:
proražen krunýře plát, hrot
projel vnitřnostmi jeho.
Raněný do prachu padl a zaryl
do země prsty.
Z mrtvoly krétský král své stinné
vytrhl kopí,
avšak krásnou zbroj již nijak
nebylo možná
s plecí mu vzít, vždyť
záplava střel jej tísnila zevšad.
Nemělyť v nohách klouby, jak
útočil, pevnosti více,
nemohl za kopím svým již
skočiti, ani se uhnout;
pročež záhuby den sic zápasem
odvracel stojmým,
avšak z potyčky zpět dost
rychle ho nenesly nohy.
Když krok za krokem couval, tu lesklým
oštěpem mrštil
po něm Priamův syn, vždyť
stále byl rozhněván na něj.
Avšak i tehdy se chybil —
hrot přiletěl na Askalafa,
který se z Area zrodil.
I projelo
obrovské kopí
ramenem — raněný padl a zaryl
do země prsty.
Hřmotný obrovský Arés však dosud
potuchy neměl,
kterak vlastní mu syn byl
zahuben v zuřivé seči,
nýbrž pod zlatým mračnem si
na vrchu Olympu hověl,
poután Diovou vůlí, kde
rovněž dleli i druzí
věční bohové všichni, vždyť
do války nesměli jíti.
Oni tu o Askalafa se nablízku na
sebe vrhli:
Hrdinský Priamův syn sic
lesklou mu přilbici strhl,
ale tu zas syn Molův, jenž
hbitý byl jako sám Arés,
přiskočiv, bodl ho v paže, a
ihned z ruky mu padla
přilbice s otvory v hledí, a
řinkot se po zemi ozval.
Molův tu poznovu syn jak sup
zas přiskočil k němu,
chopil své obrovské kopí a
opět z paže je vyrvav,
nazpět se v soudruhů dav zas
navracel.
Vtom
však už bratra
odváděl poraněného, kol pasu
ho rukama objav,
z potyčky plné smutku rek
Polítés, dokud se ke svým
nedostal rychlým koňům, již v
pozadí boje a půtek
stáli i s ozdobným vozem a
při něm byl vozataj jejich.
Koně ho k Íliu vezli, a raněný
zhluboka vzdychal,
trýzněn bolestí zlou, krev
prýštila z raněné ruky.
Ostatní válčili dále a hrozný se
ozýval lomoz.
Aineiem Kalétorovec, rek
Afareus, v hrdlo byl boden —
Aineiás vyrazil naň, když
právě se k útoku chystal —
hlava mu stranou klesla, a
vypadl štít mu i přilba;
rázem pak černá smrt jej
zastřela, hubící život.
Postřehnuv Nestorův syn, jak
Thoón se obrátil nazad,
přiskočil, bodl ho kopím a
veskrz žílu mu proťal,
která po hřbetě jdouc, až k
samé přichází šíji.
Tu tedy celou proťal.
On naznak do prachu padl,
na zem, a k milým druhům svá
ramena rozpřáhl obě.
Hrdina přiskočil k němu a štít chtěl
vzíti mu s plecí,
zíraje kol — vtom Trójanů dav
naň dorážel zevšad,
v široký třpytný štít jej
bodaje — přece však uvnitř
nemohli tvrdým hrotem mu
jemné poranit tělo:
Zemětřas Poseidáón jej zevšad
bezpečně chránil,
ježto byl Nestorův syn — byť
vprostřed přívalu kopí.
Nebylť ni okamžik prost svých
nepřátel, nýbrž v jich středu
pořád se otáčel rek, hrot
nelenil, nýbrž jím pořád
mával a obracel kolem, an
hrdina zamýšlel v srdci,
kopím po někom mrštit neb
zblízka se na něho vrhnout.
Adamás dobře ho zhlédl, jak
dřevcem ve vřavě mířil,
proto ho do štítu, v střed,
svým ostrým oštěpem bodl,
zblízka se vyřítiv naň, však
zmařil mu účinek bodu
Poseidón tmavých vlasů a
nepřál mu sokovy smrti:
ve štítě oštěpu půl, jak
kolík ožehlý ohněm,
vězela — druhá pak půl tam
ležela na zemi před ním.
Nazpět v soudruhů dav zas couval,
prchaje smrti,
Molův však syn, jak couval,
ho dohoniv, ranil ho kopím
uprostřed třísla a pupku, kde
z celého těla je vždycky
zranění nebohým lidem co
nejvíc bolestné ze všech.
Tamo mu zarazil hrot — ten klesnuv,
ratiště v těle,
zmítal se, podoben býku, jejž
na horách pastýřští muži
provazy násilím sváží a vedou
ho, třeba se bránil —
takto se zmítal boden, však
nakrátko, nikoli dlouho,
dokud, přiskočiv blíže, mu
oštěp nevyrval z těla
Molův hrdinský syn — pak
temno mu zastřelo oči.
Helenos Déipyrovi pak vrazil do
spánku zblízka
veliký thrécký meč, jímž s
hlavy mu přilbici srazil:
Sletěla, na zem padla, a jak
se tak kulila dále
pod nohy válčících mužů, tu
někdo ji z Achajců zdvihl,
jemu pak černé temno se
prostřelo po jeho očích.
Bolestí Átreův syn byv
zachvácen, bojovník statný,
na reka, Helena vládce, se s
hrozivým pohledem vrhl,
mávaje ostrým kopím, ten
napínal lučiště v oblouk:
Tak tam ve srážce té z nich jeden
mrštiti hodlal
ostrým oštěpem svým, však
druhý z tětivy šipkou.
Nejdřív Priamův syn jej střelil do
prsou šípem,
zasáhnuv krunýře plát, než
šíp se mu odrazil ostrý.
Jako se odráží hrách neb bobů strakaté
plody
od plochy věječky širé a na
mlatě prostory velké
prudkým vanutím větru, když
převivač věječkou mávne,
podobně ostrý šíp byl
krunýřem proslaveného
vladaře odražen prudce a
odletěl od něho v dálku.
Do ruky Átreův syn jej poranil,
bojovník statný,
do té, v níž hlazený luk měl
Helenos, oštěpem ostrým:
u luku bronzový hrot skrz
naskrz pronikl rukou.
Nazpět v soudruhů dav zas couval,
prchaje smrti,
bezvládně svěsiv ruku a kopí
za sebou vlekl.
Agénór, hrdina chrabrý, mu oštěp
vytáhl z ruky,
tuto pak zahalil v pás, jenž
z ovčí vlny byl pleten,
ve svůj vlastní to prak, jejž
soudruh vladaři nosil.
Rovnou na Meneláa šel
Peisandros, proslaveného,
avšak k hodině smrti jej
krutá sudička vedla,
ty abys, vládyko Sparty, jej
usmrtil ve strašné řeži.
Když tak na sebe jdouce již docela
nablízku byli,
chybil se Átreův syn, hrot
kopí mu zalétl stranou,
potom Peisandros zas svým
dřevcem do štítu bodl
vladaře proslaveného, však
veskrz ho nemohl protít:
široký štít jej zdržel, a
kopí blíž násady prasklo;
rek však zajásal v srdci a ve
své vítězství doufal.
Stříbrem zdobený meč však
vytasiv vládyka Sparty,
vyrazil na Peisandra.
Ten
zpod štítu vytáhl pěknou
sekyru z krásného bronzu, v
níž topůrko z olivy bylo,
dlouhé, hlazené krásně.
Ti v stejnou se srazili chvíli:
do přilby s chocholem hustým
jej v hřeben Peisandros sekl,
navrchu, pod sám chochol,
však sok, jak řítil se na něj,
nad nosem bodl jej v čelo.
I praskly mu kosti a k nohám
krví zalité oči mu na zem do
prachu padly.
Svalil se, prohnuv se vzad, sok na
hruď patou mu stoupnuv,
svlékl mu krunýř s plecí a
chlubná promluvil slova:
„Takhle snad necháte lodí nás Danaů,
rychlých to jezdců,
Trójané, lidé zpupní a hrozné
dychtiví války,
vy, již vždycky jen han, jen
potup nadbytek máte,
jimiž jste, bídní psové, mě
ztupili — aniž vás v mysli
mohutně hřmící Zeus svým
těžkým poděsil hněvem,
jenž jest hostinný bůh! — Ten
strmé město vám zničí:
vždyť jste mi manželku z
mládí a hojné poklady moje
zločinně odvezli mořem, ač
jejími hosty jste byli!
Teď pak plni jste touhy, nám do našich
korábů mořských
zhoubný uvrhnout oheň a pobít
achajské reky.
Ó, však necháte války, byť sebe jste
zuřili více! —
Říkají, otče ty Zéve, žes rozumem nad
jiné lepší,
nad lidi všecky i bohy — a z
tebe přec tohle je všecko!
Jakým to svévolníkům teď ve všem po
vůli činíš,
Trójanům zpupné mysli, již
naprosto nemohou nikdy
zápasu společné války se ve
svém nasytit srdci.
Všeho se nabaží člověk: i rozkoší
lásky i spánku,
lahody plného zpěvu i požitku
ladného tance —
těch přec spíš než války se
každý nabažit hledí —
avšak trójský národ se nemůže
nasytit války!!“
Domluvil Átreův syn — pak padlému
odepjal s těla
krví zbrocenou zbroj, již
věrným odevzdal druhům,
sám pak vrátil se opět a v
přední řady se vmísil.
Tehdy se Harpalión, jenž zrodil se
Pylaimenovi,
vyřítil naň. — Ten v trójský
kraj šel za milým otcem
válčit — než v otcovskou zem
již nazpět nepřišel nikdy.
V Átreovcův štít svým kopím udeřil
zblízka,
do středu zasáhnuv jej, však
veskrz ho nemohl protít:
Nazpět v soudruhů dav zas couval,
prchaje smrti,
všude se dívaje kolem, by
nikdo ho neranil kopím.
Molův však syn, jak couval, naň
kovanou vystřelil šipku,
ranil ho do pravé hýždě, a
rychlá hrocená šipka
veskrz měchýřem prošla a
pronikla pod kostí přímo.
Ihned na místě sedl a v náručí
milených přátel
pouštěl naposled ducha, jak
žížala na zemi leže,
natažen, temná krev svým
proudem máčela zemi.
Statní Paflagonové se pečlivě starali
o něj:
ti jej vsadili na vůz a k
svatému Íliu vezli,
truchliví, za ním šel otec a
žalné proléval slzy —
avšak za synův pád již ničím
se nemohl pomstít.
Paris však pro jeho smrt byl
nesmírně rozhněván v srdci,
poněvadž u Paflagonů mu
pohostným přítelem býval.
Pro něj rozlícen hněvem, svou kovanou
vystřelil šipku.
Jakýs tam Euchénór byl, jenž pocházel
od Polyída,
věštce; byl zámožný, chrabrý,
a měl své v Korintě sídlo.
Ten tam na lodi připlul, ač znal svůj
záhubný osud:
slýchalť od Polyída, jak
říkával vzácný ten stařec,
buďto že v paláci svém kdys
zhoubnou nemocí sejde,
aneb v achajském loďstvu že
skončí rukama Tróů.
Pročež vyhnout se chtěl jak těžkému
Achaiů trestu,
tak též nemoci hrozné, by
strastí netrpěl v duši.
Bodl ho pod dáseň hrot, hned pod uchem
— rázem mu z jeho
údů vyprchal život, a hrůzné
jej objalo temno.
Tak tam sváděli boj jak plamen
plápolající.
Hektór Diovi milý však neslyšel,
aniž co věděl,
kterak mu trójský lid jest od
mužův achajských huben
po levé korábů straně — a
jistě by Achajci slávy
dobyli, vždyť tak mocný tam
Zemětřas chvějící zemí
pobízel achajské mužstvo a
sám svou silou jich hájil —
nýbrž držel se v místě, kde
Danaům, štítníkům statným,
husté prorazil řady a vrazil
do zdi a brány,
kdež měl koráby Aiás a hrdina
Prótesiláos:
na břehu zpěněných vln jim
ležely, nad nimi dále
stála jim ochranná zeď, však
přenízká, při které nejvíc
vojíni sami i koně se prudkou
sráželi bitvou.
U ní boiótský lid, též Ióni s dlouhými
rouchy,
Lokrové, rovněž i Fthíjští i
Epejci, mužové statní,
bránili útoku na zeď, jen s
obtíží, aniž však mohl
Hektór, podobný ohni, být
odehnán, hrdina slavný.
Byli to z Athénských přední a vybraní,
v čelo pak jejich
Menestheus, chrabrý rek, byl
postaven. S nimi též přišli
statný Biás a Feidás a
Stichios, z Epeiů zase
Megés, Fýleův syn, s ním
Amfíón, Drakios chrabrý.
Vůdcem vojínů fthíjských byl s udatným
Podarkem Medón.
Medón, Aiantův bratr, byl
božského Oilea krále
z vedlejší manželky syn, než
daleko otcovské vlasti,
ve městě Fylace měl své
obydlí, usmrtiv muže,
bratra to Eriópidy, své
macechy, kterou měl Oíleus.
Podarkés rek byl z Ífikla syn, jejž
Fylakos zplodil.
Ti tedy, oděni v zbroj, své zmužilé
Fthíany vedli,
bráníce achajských lodí, a po
boku Boiótů byli.
Rychlý hrdina Aiás, syn Oileův,
naprosto nechtěl
od boku Telamónovce ni na
krok někam se vzdálit.
Jako když pevný pluh dvé býků po nivě
táhne,
hnědých, a jednotné jest jich
smýšlení — na čele jejich
kolem kořene rohů se potu jim
pramení proudy —
jedním hlazeným jařmem jsou
od sebe děleni býci,
kteří vyorat brázdu, až k
souvrati, úsilně hledí,
taktéž docela blízko ti
rekové u sebe stáli.
Za synem Telamónovým však velice četní
a vzácní
druhové kráčeli v bitvu a
štítu ho zbavili vždycky,
kdykoli mdloba a pot již z
údů braly mu sílu.
Lokrové za Oileovcem však nebyli,
hrdinou chrabrým,
nebyl by milý jich duch v té
těsné odolal seči:
přilbice s chocholem hustým
jich nekryly, tepané z kovu,
neměli z jasanu kopí ni štítů
s krásnými kruhy,
nýbrž jen na své luky a na
praky pletené z vlny
spolehše, šli s ním k Tróji a
těmito opět a opět
stříleli v trójské řady a
chtěli jim prolomit šiky.
Aianti v předních řadách v svém brnění
zdobeném krásně
s Trójany sváděli bitvy a s
Hektorem oděným kovem.
Střílel lokerský lid kdes z
úkrytu — bojovnou mysl
Trójané ztráceli již, vždyť
střely je plnily zmatkem.
Tenkráte s velkou hanbou by
najisto z lodí a stanů
trójské ucouvly šiky až před
Tróju šlehanou větry,
ale v tom Panthoův syn děl k
Hektoru, přistoupiv k němu:
„Hektore, nedáš si říci a domluvy
poslechnout nechceš:
ježto ti nad jiný lid dal
Kronovec válečné činy —
proto chceš moudřejší být též
radou nad jiné všecky.
Abys však všecko si sám chtěl
přisvojit — sotva je možno:
poněvadž Olympský bůh dal
jednomu válečné činy,
Kronovec vidoucí v dálku, a
jinému umění tance,
jinému loutnu a zpěv, zas
jinému udělil rozum,
zdravý — a přemnohý muž má
velký užitek z něho,
neboť zachrání mnohé, a sám
to i na sobě pozná.
Pročež řeknu to tak, jak nejlíp zdá se
mi v srdci:
Všude tu zápasu kruh kol tebe
se rozhořel divě,
Trójští však zmužilí v boji,
když přestoupli ochrannou hradbu,
jedni tu opodál stojí, ač ve
zbroji, druzí pak válčí,
slabší s přesilou velkou, a
porůznu v táboře lodním.
Pročež poustup trochu a svolej veškery
vůdce,
chceme se všestranně radit a
rozhodnout, zdali se máme
na lodi s četnými vesly již
nyní útokem vrhnout —
chtěl-li by vítězství bůh nám
dopřáti —, či bychom spíše
od lodí, úrazu prosti, se
vzdálili — velmi se totiž
bojím, že včerejší dluh nám
opět Danajci splatí.
Vždyť přec při jejich lodích
jest bojovník dychtivý války,
dosud, a ten, jak mním, tak
snadno se nezřekne boje.“
Řekl a prospěšný návrh se
Hektoru velice líbil:
Ihned s povozu svého, i se
zbrojí, seskočil na zem,
potom se ozval takto a pravil
perutná slova:
„Ty tedy, Púlydamante, zde zadrž
veškery vůdce,
já ale odejdu tamto a chci se
tam podívat na boj,
avšak vrátím se hned, jak
rozkazy udělím řádně!“
Řekl a vyrazil Hektór, jsa sněžné
podoben hoře,
s křikem, a řadami Tróův i
spojencův pospíchal letem.
Oni se k Púlydamantu teď hrnuli,
veškeří vůdci,
k mužnému rekovi, všichni,
jak slyšeli Hektorův výzev.
Hektór v popředí kráčel a
pátral, zdali by spatřil,
kde je rek Déifobos, kde
silný Helenos vládce,
Adamás, Ásiův syn, též Ásios
z Hyrtaka vzešlý.
Již však naživě všech neb bez ran
neshledal Hektór,
poněvadž někteří z nich již
při zádích achajských lodí
rukama danajských vojsk svůj
život ztratili v boji,
jiní střeleni byvše neb
bodeni, byli již v městě.
Avšak zakrátko zhlédl, jak
nalevo slzavé bitvy
slavený Alexandros, choť
Heleny kadeří krásných,
dodává druhům ducha a všecky
je vzněcuje k boji.
Ihned přistoupil k němu a pravil
hanlivou řečí:
„Paride, krásný, však špatný,
ty mamiči po ženách vzteklý!
Kdepak je Déifobos a silný
Helenos vládce,
Adamás, Ásiův syn, též Ásios
z Hyrtaka vzešlý?!
Kdepak je Othryoneus?! — —
Toť Ílion zbořeno strmé,
celé, až k základům svým, teď
neujdeš záhubě náhlé!“
Paris podobný bohům mu na to dal
odpověď tuto:
„Hektore, jest tvým zvykem,
že dáváš nevinným vinu.
Ovšem — jindy snad spíš jsem
snažil se vyhnouti bitvě,
ale tak docela chabým mě přec
jen nepočla matka.
Od té chvíle co boj byl tebou
při lodích vznícen,
od té chvíle jsem tady a s
vojskem achajským stále
válčíme — druhové jsou již
zabiti, po nichž se tážeš.
Jediný Déifobos a silný
Helenos vládce
do města vzdálit se mohli,
neb oba dva do ruky ranil
dlouhých oštěpů hrot — však
Kronovec odvrátil zhoubu.
Avšak nyní nás veď, kam velí ti srdce
a duše,
my pak za tebou půjdem — a
nebudeš, jako si myslím,
postrádat obrany rázné — co
ovšem stačí nám síla:
nad sílu válčit nelze, byť
sebe kdo snažil se více.“
Takto mu Paris pravil a udobřil
bratrovo srdce.
S rychlostí odešli tam, kdež
nejprudší ryk byl a bitva,
kde byl rek Kebrionés a
hrdinský Púlydamás,
také Orthaios, Falkés a
Polyfét podobný bohům,
Morys, syn Hippotiónův, i
Askanios a Palmys,
kteří předešlý den tam
přibyli, vystřídat jiné,
z hrudnaté askanské země, a
Zeus je teď pobídl k bitvě.
Oni tu kráčeli v boj jak
vichřice zuřivých větrů,
která Diovým bleskem je na
zem s prudkostí hnána:
Na moře, strašlivě hučíc, se vyřítí,
za vlnou vlna
šumnou kypící pěnou se valí
hučícím mořem,
vzdutá, s hřebenem bílým,
vpřed jedna a za ní hned druhá —
podobně Trójané též, vpřed
jedni a za nimi druzí,
sražení, záříce kovem, šli
pospolu za svými vůdci.
V jejich čele byl Hektór jak
Arés, záhubce mužstva,
Priamův syn. — Svou hruď kryl
štítem veskrze stejným,
který byl z četných kůží a
tlustým pobitý bronzem,
na hlavě lesklá přilba se
kolem spánku mu třásla.
Všude tu, blíže se k nim, rek zkoušel
danajské šiky,
zda by mu ucouvly někde, jak
kráčel za štítem ukryt,
avšak nemohl přec v jich
prsou statečnost zviklat.
Aiás jda kročejem dlouhým, jej
nejprv k zápasu vyzval:
„Bláhovče, pojď jen blíž! —
Nač Danajce děsiti hledíš —
marně? — vždyť umění války my
nijak neznalí nejsme,
nýbrž Diův jen bič nás
Achajce pokořil krutý.
Duch tvůj zajisté doufá, že zničí
koráby naše,
avšak ruce i nám jsou k
ochraně hotovy mžikem.
Však váš lidnatý hrad vám mnohem dříve
se skácí,
silou pravice naší jsa
vyvrácen z kořen a dobyt.
Tobě však, mním, již blíží se den, v
němž prchaje odsud,
budeš vzývati Dia i druhé
nesmrtné bohy,
abys spřežení své měl
rychlejší, nežli je jestřáb,
až tě pak povezou k městu a
rovinu naplní prachem.“
Toto když děl, vtom věštný pták
jim přiletěl zprava,
orel vysokoletý — i zajásal
achajský národ,
osmělen znamením tím.
Však statný mu odvětil Hektór:
„Aiante, prázdný mluvko, ty chlubiči,
cožes to řekl!?
Kéž bych já
tak jistě byl synem bouřného Dia,
nesmrtným na věky věkův a
zrozen vznešenou Hérou,
stejným způsobem ctěn jak
bohyně Pallas a Foibos,
jakože dnešní den vám Danaům
přinese zhoubu,
úplně všem — tyť zahyneš též,
když s odvahou vyčkáš
dlouhého oštěpu mého, jenž
jemné ti rozsápe tělo,
ty pak hafanům trójským a
ptákům pokrmem budeš
vlastním sádlem a masem, až u
lodí achajských padneš.“
Hektór, domluviv řeč, šel v
popředí, oni šli za ním,
nesmírný činíce křik, jim
zezadu hlučelo vojsko.
Také argejský lid tam
zajásal, aniž se zřekl
obrany — vyčkalť útok, jejž
činili vůdcové trójští.
Lomoz pak obou stran šel k Diově záři
a nebi.
ZPĚV XIV.
Porada
vůdcův achajských
Nestoru neušel ryk, když ve
stanu popíjel právě,
proto děl k Asklépiovci a
pravil perutná slova:
„Uvažuj, Asklépiovče, jak
dále si počínat máme:
lomoz jinochů jarých je nyní
u lodí větší;
ty ale seď jen dále a popíjej
jiskrné víno,
zatímco služebná dívka ti
ohřeje na lázeň vodu,
dívčina pletenců krásných, a
krvavou ssedlinu spláchne,
já však na rozhled vyjdu a
zakrátko dovím se pravdy.“
Řekl a úpravného se chopil
synova štítu,
který ve stanu ležel a patřil
Thrasymédovi,
bronzem celý se třpytě — a on
měl zase štít otcův —
chopil i silný oštěp, jenž
ostrým hrotem se končil.
Potom se postavil před stan —
a potupné divadlo spatřil:
jedni jak prchají v zmatku a
druzí je odzadu ženou,
Trójané, chrabrý to lid — zeď
danajská skácena leží.
Jako když mořská tůň jen slabým
se vlněním vzdouvá —
tušíc nárazy prudké, jež
působí vichřice ostré —
v poklidu — v nižádný směr
proud vlnění nemíří ještě,
dokud nesešle Zeus kýs určitý
na moře vítr —
podobně přemýšlel kmet, v své
mysli jsa rozštěpen na dvé:
zdali se odebrat má zas k
Danaům, rychlým to jezdcům,
či by si ke králi měl snad
zajíti, vladaři lidu.
Když tak přemýšlel o tom, tu
uznal vhodnějším toto:
odejít k Átreovci.
Lid
v bitvě se vzájemně vraždil,
vedoucí boj — jich nezlomný
kov jim na těle chřestěl,
kterak se tepali meči a
oštěpy o dvojím hrotu.
Vládcům, jež vypěstil Zeus, kmet
Nestór do cesty přišel,
všechněm, kdo raněni byli.
Teď
kráčeli od lodí právě,
Odysseus, Týdeův syn, též
mocný vládyka mužstva,
neboť každý svou loď měl
daleko bojiště státi,
na břehu mořské tůně, kde
nejblíž koráby svoje
vytáhli na suchou zem — zeď
stála jim za vnitřní řadou —
poněvadž mořský břeh, byť
široký, nemohl zcela
pojmout korábů všech, vždyť
mužstvo by tísněno bylo.
Proto
je za sebe kladli, a lodi pak zabraly celé
pobřeží zátoky dlouhé, až k
samým hraničním mysům.
Proto,
když bitky a boj zas jednou viděti chtěli,
opřeni o svá kopí, šli
společně — v prsou jim srdce
smutkem sklíčeno bylo.
Vtom stařec potkal se s nimi,
Nestór, a vzezřením svým jim
v prsou zarazil srdce.
Proto se ozval takto a pravil vládyka
mocný:
„Nestore, Néleův synu, ty
velká Danaů pýcho,
copak že přicházíš sem — proč
vražednou opouštíš bitvu?
Strach mám, že vyhrůžku svou
teď splní obrovský Hektór,
kterou pohrozil nám, když
mluvil ve sboru Tróů:
dřív že se k Íliu zpět, tak
pravil, nevrátí z lodí,
nežli je ohněm spálí a pobije
veškero mužstvo.
Tak tam prohlásil Hektór a teď se to
splňuje všecko.
Běda! Toť také jiní již
Achajci holení krásných
stejně jak Achilleus sám v
svých prsou na mne se horší,
že již při zádích lodních se
nechtí potýkat dále!“
Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil
těmito slovy:
„Bohužel, teď je ta věc již
hotova, sám by to ani
svysoka hřmící Zeus již
nemohl předělat jinak!
Zeď již skácena jest, v niž
tolik jsme nadějí kladli,
že to je nezlomný štít jak
nám, tak korábům dutým —
oni však urputný boj již
vedou při lodích rychlých,
stále, a stěží bys poznal, i
sebe tam bystřeji hledě,
s kterých Achajci stran jsou
zmatkem velikým hnáni.
Tak jsou napořád kláni — ryk boje až k
nebesům stoupá.
My však rozvažme teď, jak dále si
počínat máme,
je-li co rozvaha platna —
však nemyslím, abyste nyní
dali se v boj, vždyť raněný
muž přec nemůže válčit!“
Jemu zas vládyka mužstva dal
odpověď těmito slovy:
„Když již při zádích lodních,
ó Nestore, svádějí boje,
když nám selhala zeď — tak
mohutná — neprospěl příkop,
při nichž se achajský lid tak
natrudil, naději maje,
že jsou nezlomný štít jak
nám, tak korábům dutým —
pak se to mocnému Diu as
nejspíš zlíbilo v srdci,
aby tu danajský lid byl
vyhuben, daleko Arga.
V paměti mám, jak pomáhal rád nám
Achaiům dříve —
nyní, jak vím, zas Trójany
ctí jak blažené bohy,
zato však chrabrost naši a
ruce nám nadobro spoutal.
Pročež nyní se tím, jak poradím,
spravujme všichni! —
Lodi, jež vtáhli jsme na
břeh, hned na kraj, při samém moři,
stáhněm s pobřeží všecky a na
jasnou tůni je spusťme,
na kotvách, na širém moři, je
zastavme, dokavad božská
nepřijde noc — snad zarazí
boj, když nastane temno,
Trójští, a stáhneme pak též
ostatní veškeré loďstvo,
neboť zkázy se zbýt jest
přípustno, třeba i v noci.
Líp jest uniknout zkáze, než
dáti se postihnout od ní.“
Posupně pohleděv naň, zas
důvtipný Odysseus pravil:
„Jaká ti vládyko řeč teď
vyklouzla z ohrady zubů!?
Proklatče! V jiném vojsku — a
bezectném — měl jsi ty raděj
veleti, ne však nám být
vladařem, kterýmžto přece
od mládí stanovil Zeus, až do
stáří, obtížné boje
pořád na sebe brát, až každý
se světa sejde.
Ty že bys trójské město chtěl opravdu
opustit takto —
Ílion širokých tříd, když
tolik jsme zkusili pro ně!?
Raději mlč! — Sic z Achaiů kdos tvůj
uslyší výrok,
takový, jakého z úst přec
pustit by nemohl člověk,
který v duchu by svém byl
schopen mluviti správně,
vladař to vládnoucí žezlem —
a tolik ho poslouchá lidu,
kolika danajských mužů ty sám
teď vladařem sloveš.
Takhle však pohanět smím tvůj nerozum
— cožes to řekl!! —
když nás spustiti zveš — teď
vprostřed válečné vřavy —
koráby palubou kryté, by
pobídku ještě zas větší
Trójané k radosti měli —
vždyť beztoho převahu mají —
aby se náhlý zmar k nám
nachýlil — nebudouť moci
Achajci vydržet boj, když
budou spouštěny lodi:
budouť se ohlížet spíše a na
boj nebudou myslit.
Tu
pak, záštito lidu, tvá rada by na škodu byla.“
Jemu
zas Achaiů král děl v odpověď, vládyka mužstva:
„Nějak přespříliš prudce mi
výtkou do duše saháš,
těžkou — ale vždyť já přec
nenutím achajských synů
spouštět — naproti vůli — své
koráby palubou kryté!
Kéž
tu je muž, jenž lepší než já nám předloží radu,
ať je už mlád, ať stár, ten
nadmíru byl by mi vítán!“
Tu tedy Týdeův syn k nim
promluvil, bojovník statný:
„Tady je muž! — Nač hledati
jej? — Nuž jestliže chcete
říci si dát — však nižádný z
vás ať nevzkypí hněvem,
protože po věku já jsem
nejmladší ve sboru vašem.
Vždyť přec původem svým též
já jsem z vzácného otce,
z Týdea, kterého v Thébách
již pokrývá mohyla z hlíny.
Tré kdys hrdinských synů se zrodilo z
Porthea krále,
v Pleuróně obydlí měli a
strmém na Kalydóně:
byli to Agrios, Melás, a
třetí jezdec byl Oineus,
otec mého to otce, však
chrabrostí vynikal nad ně.
Oineus zůstal doma, můj otec
po dlouhých cestách,
sídlo si zvolil v Argu — tak
Zeus chtěl s ostatním božstvem.
Jednu si z královských dcer vzav za
ženu, obýval v domě
zámožném hojným jměním:
Mělť orných pozemků mnoho,
pšeničných, kolem domu měl
velké zahrady štěpné,
měl též přemnoho stád — též
kopím nad jiné předčil. — —
Jistě
jste o věcech těch již slyšeli, že to je pravda.
Proto si nesmíte myslit, že
zbabělý já jsem a nízký,
ani mou zhrdnout radou, až s
dobrou ji rozvahou povím:
Vzhůru! Ťeď do boje pojďme, ač
raněni — musí to býti!
Tam sic vražedné bitvy se
budem zdržovat sami,
z dostřelu, ať snad někdo k
své ráně si nestrží ránu,
jiné však povzbuzujíce, tam
vyšleme, kteří i jindy
hovějí zbabělé mysli a
neválčí, stojíce stranou.“
Oni ho slyšeli rádi a ochotně
poslušni jsouce,
chvatně se na cestu dali, a
vedl je vládyka mužstva.
Zeus
usne. Trójané zahnáni
Poseidón, Zemětřas slavný,
však nebyl na stráži marně,
nýbrž za nimi vyšel, jsa
podoben starému muži:
přistoupil k Átreovci, a za
pravou ruku ho chopiv,
takto se ozval k němu a
pravil perutná slova:
„Nyní, Átreův synu, as Achillu
nelidské srdce
v prsou radostí plesá, když
vidí zkázu a útěk
Achaiů — soucitu v něm bys
nenašel, ani dost málo.
Proto ať sám tak zhyne, ať
bůh jej slepotou raní!
Tebe přec nemají v záští, tak
zúplna, blažení bozi.
I vždyť trójští vůdci a rádcové
naplní ještě
prachem rovinu širou, a sám
pak na vlastní oči
od našich lodí a stanů je
spatříš utíkat k městu!“
Řekl a hlasitě vzkřikl a plání kupředu
běžel.
Jako by devět tisíc neb deset
tisíců mužů
ve válce vydalo křik, když
vedou Areův zápas,
takový vyrazil hlas bůh
Poseidón, Zemětřas mocný,
z prsou, a nadbytek sil tak
každému do srdce vložil,
aby jen válčil stále a s
Trójany zápasy sváděl.
Héré v tom se zlatým trůnem se
pozorně rozhlédla bojem
s vrcholu olympské hory, kamž
vystoupla:
Seznala ihned,
kterak se ve válce bůh tam
namáhá, zdobě to mužů,
rodný bratr i švagr, a
nadmíru plesala v srdci.
Na Ídě, bohaté zdroji, pak spatřila
Kronovce Dia:
na vršku temene sedět — i
zdál se jí odporným v srdci.
Vznešená, výrazných zraků, tu počala
přemýšlet Héré,
kterak by pozorný duch byl
zatemněn bouřnému Diu.
Konečně záměr tento se jevil jí
nejlepším ze všech:
nejdřív se vyzdobit krásně a
potom na Ídu zajít,
zda by ho pojala touha, by
usnul po jejím boku,
v lásce, a zdravý spánek a
lahody plný mu mohla
rozestřít po jeho víčkách a
smyslech nadmíru bystrých.
Kráčela v ložnici svou, již syn jí,
Héfaistos milý,
zrobil a pevné dveřeji
připojil závorou tajnou
k veřejím — jiný bůh jich
neuměl otevřít žádný.
Když tam vstoupila Héré, hned lesklé
zavřela dveře:
nejdřív nebeským mýdlem si se
svého luzného těla
každou poskvrnu smyla, pak
mastným se olejem božským
natřela, lahody plným, jenž
libou vydával vůni:
kdykoli jen dost málo se v
paláci s kovovým prahem
pohnul, po celé zemi i nebi
se rozlila vůně.
Tím když krásnou si pleť již
natřela, sčesala vlasy,
které rukama svýma si
splétala v pletence lesklé,
božské a plné krásy, jež s
nesmrtné splývaly hlavy.
Vzala pak božský šat, jejž oblekla —
bohyně Pallas
umnou jej utkala rukou a
mnohé tam ozdoby všila.
Potom na prsou svých jej
sponkami ze zlata spjala,
načež si připjala pás, jenž
sty byl zdobený střapci,
potom do dírek ušních dvé
náušnic zapjala krásných,
zrnitých s perlami třemi, a
ladný zářil z nich půvab.
Potom bohyně jasná se přikryla na
hlavě rouškou,
krásnou, zdobenou nově, jež
jasná byla jak slunce.
Konečně na nohy lesklé si
připjala opánky krásné.
Ale když na těle svém již skončila
úpravu všecku,
ihned z ložnice vyšla a
vyzvala Afrodítu
opodál druhých bohův a
důvěrné slovo jí řekla:
„Chtěla bys, milé dítě, mi vyhovět, oč
ti teď řeknu?
Či bys to odepřít chtěla? —
Či proto máš nenávist v srdci,
protože Danaům já, však ty
zas pomáháš Tróům?“
Na to zas Afrodíté jí odvece,
Diova dcera:
„Vznešená bohyně Héro, jež
pocházíš z velkého Krona,
pověz, co na mysli máš, mé
srdce mi káže to splnit,
jestliže mohu to splnit a
vůbec splnit to možno.“
Jí pak, smýšlejíc lest, zas
pravila vznešená Héré:
„Propůjč lásky mi kouzlo a
svůdnosti, kterýmžto všecky
přemáháš věčné bohy a veškery
smrtelné lidi.
K hranicím Země teď jít mám
úmysl, dárkyně plodů,
matka kde bydlí Téthys a
Ókean, prapůvod bohů,
kteří mě pěstili s péčí a
živili ve vlastním domě,
svěřenou od matky Rheie, když
Kronovec vidoucí v dálku
pod zem Títéna Krona a pod
moře vlnivé svrhl.
Na ty se podívat půjdu a smířit jim
nesmírné sváry,
neboť už dlouhý čas druh
druha se úplně straní,
milého lůžka a lásky, když
hněv jim zapadl v srdce.
Kdybych domluvou svou jim
milé smířila srdce,
zase je na lůžko svedla, by
opět se spojili v lásce,
navěky bych jim milou a
ctěnou byla pak zvána.“
Úsměvná Afrodíté jí na to zas
odvece takto:
„Nelze a není slušno se
vzpírat žádosti této,
neboť tě Kronovec Zeus, bůh
nejlepší, v náručí mívá.“
Řekla, a od prsou svých hned
vyňala ozdobný řemen,
s obrazci: v řemeni tom jsou
všemožná vábidla skryta,
skryto v něm kouzlo je lásky,
v něm svůdnost, laskání vábné,
lichota, která přelstí i
moudrých rozvahu lidí.
Ten jí do rukou dá, dí slovo
a promluví takto:
„Tu máš, vezmi ten řemen a ukryj ho za
ňadra tajně,
ozdobný — všecko to v něm
jest vkouzleno — nemyslím tedy,
s nezdarem že se zas vrátíš,
oč ve svém duchu se snažíš.“
Bohyně výrazných zraků se
usmávši, vznešená Héré,
s úsměvem za ňadra svá ten
řemen potajmu skryla.
Domů se Afrodíté zas vrátila, Diova
dcera,
Héré kvapně se zvedla a
odešla s olympských vrchů,
spěchala píerskou zemí a
émathskou, libým to krajem,
přelétla pohoří Thréků, kde
chov jest pěstován koňský,
nejvyšší temena sněžná, však
ani se nedotkla země,
potom přelétla Athos a na tůň
se zvlněnou snesla,
přišla pak do města Lémna,
kde božský panoval Thoás.
Se Spánkem, bratrem to Smrti, se
potká na této výspě,
vřele mu pravici stiskne, dí
slovo a promluví takto:
„Spánku, ty všechněch bohův a
všechněch vladaři lidí,
jako jsi žádosti mé již
vyhověl, tak mne i nyní
poslechni — budu ti já pak
povděčna na věky věků:
Diovy zářící oči hleď uspat
pod jeho víčky,
ihned, jakmile já bych
přilehla v objetí jeho.
Krásnou a nezrušitelnou ti
pohovku věnuji darem,
zlatou, syn můj sám, bůh
Héfaistos, dovedný mistr,
zrobí ji obratnou rukou a
připojí podnožku vespod,
na kterou, při hodech sedě,
si lesklé položíš nohy.“
Na to jí sílivý Spánek dal
odpověď těmito slovy:
„Vznešená bohyně Héro, jež
pocházíš z velkého Krona,
jiného zajisté já bych z bohů
žijících věčně
uspal docela snadno — i
samého Ókeana,
nesmírný dmoucí se proud,
jenž přece je prapůvod všeho,
avšak k Diovi já bych
nechtěl, Kronovu synu,
přistoupit, ani ho uspat —
leč sám by mě vybídl k tomu.
Však jsem zajisté já již dostal
za vyučenou
rozkazem tvým, jak Zévův syn,
ten hrdina chrabrý,
nazpět z Ília plul, když
trójské vyvrátil město.
Diovi uspal jsem já tou dobou
bdělého ducha,
rozliv se mámivě kol.
Ty’s v duši mu smyslila zhoubu,
vzbudivši zuřivé větry a
jejich nárazy prudké,
až jsi ho na výspu Kós pak
zahnala, lidnatý ostrov,
daleko od přátel všech.
Zeus procitnuv, nesmírně zuřil,
smýkaje domem bohy, však
obzvlášť po mně se sháněl
chtěje mě do moře shodit — a
byl bych nadobro zmizel.
Mne však spasila Noc, jež
krotí bohy i lidi:
k té jsem prchaje přišel —
Zeus přestal, jakkoli zuřil,
chránilť se vykonat čin, jenž
kvapné je nemilý Noci.
Nyní nutíš mě zas, bych vykonal
nemožnost tuto?“
Bohyně výrazných zraků mu
odvece, vznešená Héré:
„Spánku, nač ve věci té máš
opět rozpaky v duši?
Myslíš, že Vidoucí v dálku by
právě tak pomáhal Tróům,
jako když pro syna hněv jej
zachvátil, pro Hérákléa?
Pojď, já z Charitek jednu, z těch
mladistvých, Pásitheu,
po které přece ty sám den ze
dne jsi roztoužen stále,
za ženu tobě chci dát — tvou
chotí bude se zváti.“
Řekla, i zplesal Spánek a toto jí v
odpověď pravil:
„U styžských neklamných vod
teď, Héro, mi přísahou potvrď,
přičemž jednou rukou se živné
dotekni země,
druhou třpytného moře, by
bozi nám za svědky byli,
všichni, co hluboko jsou, tam
pod zemí, pospolu s Kronem,
ty že mi z Charitek jednu, z
těch mladistvých, Pásitheu,
zadáš, po které já den ze dne
jsem roztoužen stále!“
Héré bělostných loktů slov
Spánkových poslušna byla:
přisáhla, jako si žádal, a
výslovně volala všecky
v hlubinách Tartaru bohy, již
jménem Títéni slovou.
Když pak se zařekla Héré a
přísahu skončila řádně,
ihned se vydali dále a minuli
Lémnos a Imbros,
hustým zakryti vzduchem, a
rychle si razili dráhu.
K Ídě pak, bohaté zdroji, se
dostali, mateři zvěře,
k Lektu, kde první vstup jest
od moře; brali se dále
po souši: zachvíval hvozd,
jak kráčeli, vrcholy svými.
Tam však Spánek zůstal, než
Diovy oči ho zhlédnou,
vyšplhav na vrchol jedle, té
nejvyšší, kterážto tenkrát
na Ídě nejvýš vzrostla a
vzduchem sahala k nebi.
Na tu se posadiv bůh, byl
jedlovým větvovím zakryt,
ptáku, jenž hlas má ostrý,
jsa podoben, kterého v horách
chalkida bohové zvou, však
lidem kymindis slove.
Na vrch Gargaron Héré pak
chvatným vystoupla krokem;
v ídském vysokém horstvu ji
Kronovec oblačný spatřil.
Sotva ji zhléd, již rozvážný duch byl
zatemněn láskou,
jako když, po prvé tenkrát,
se sdružili objetím lásky,
na lůžko vystupujíce, však za
zády rodičů milých. —
Ihned před Hérou stanul, děl slovo a
promluvil takto:
„Kam tak naspěch, Héro, sem
přicházíš s olympských výšin?
Nejsou tu koně a vůz však po
ruce, na nějž bys vstoupla.“
Jemu pak, smýšlejíc lest, zas
pravila vznešená Héré:
„K hranicím Země teď jít mám
úmysl, dárkyně plodů,
matka kde bydlí Téthys a
Ókean, prapůvod bohů,
kteří mě pěstili s péčí a
živili ve vlastním domě:
Na ty se podívat půjdu a smířit jim
nesmírné sváry,
neboť už dlouhý čas druh
druha se úplně straní,
milého lůžka a lásky, když
hněv jim zapadl v srdce.
Avšak spřežení mé jest pod Ídou,
bohatou zdroji,
které mě suchou zemí i
vodstvem poveze k cíli.
Teď však za tebou, Die, sem
přicházím s olympských výšin,
aby tě na mne pak hněv snad
nepojal, kdybych se tajně
vydala k hlubokým proudům a
do domu Ókeanova.“
Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito
odvětil slovy:
„Tam by ses, milá Héro, i
pozděj vydati mohla,
my však na lůžko pojďme, ať
spočinem v náručí lásky:
neboť taková touha mne dosud
nezmohla nikdy,
po žádné z bohyň ni žen, skrz
naskrz mi zalivši prsa,
ani když k Ixíonské jsem
vzplanul manželce láskou,
mateři Peirithoově, jenž
věhlasem roven byl bohům,
k Danai Akrisiovně, té
dívčině kotníků krásných,
z které zrodil se Perseus,
rek nad muže veškery slavný,
ani když k dívce jsem vzplál,
již Foiníx přeslavný zplodil,
mateři Rhadamanthya a Mínóa
rovného bohům,
ani když k Semele kdysi a k
thébské jsem Alkméně vzplanul,
kterážto Hérákléa mi zrodila,
hrdinu lvího,
Semelé Dionýsovi jest mateří,
útěše lidstva,
ani když k Démétře sličné, k
té vládkyni pletenců krásných,
ani když k přeslavné Létě a
také k samotné tobě,
teď jak po tobě bažím a
sladká touha mě jímá.“
Jemu pak, smýšlejíc lest, zas pravila
vznešená Héré:
„Jaké’s to pravil slovo, ty
Kronův přehrozný synu?
Jestliže touha je tvá, bys
spočinul v náručí lásky
na vrchu pohoří Ídy — ó pak
je sem zdaleka vidět!
Jakpak — kdyby tak nás kdos z
bohů žijících věčně
uviděl na hoře spát!? — ten
půjde a řekne to bohům!! — —
ó pak já v tvůj dům bych
nikdy už nepřišla více,
až bych povstala s lůžka —
vždyť nebylo by mi to slušno!
Avšak jestliže chceš — když tvému se
zlíbilo srdci —
vždyť máš ložnici přec, již
syn tvůj, Héfaistos milý,
zrobil a pevné dveře ti k
veřejím připojil zručně:
tam teď lehnout si pojďme,
když tobě se zlíbilo lůžko!“
Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito
odvětil slovy:
„Héro, jen neměj strachu, že
někdo nás z bohů neb lidí
spatří: v takový mrak nás
kolkol zahalím oba,
v zlatý, že Hélios sám nás
naprosto nespatří pod ním —
který paprskem svým přec vidí
nejbystřej ze všech.“
Pravil a v náručí bral syn
Kronův manželku Héru:
zespodu božská zem jim rodila
květiny čerstvé:
vyrostl rosný jetel a šafrán,
hyakinth krásný
v koberec hustý a měkký, jenž
od země vzhůru je zdvíhal.
Na ten si bohové lehli a přes sebe
prostřeli oblak,
krásný, skvoucí se zlatem,
jenž třpytné krůpěje rosil.
Tak tam pokojně dřímal, jsa na vrchu
Gargarském otec,
zmožen spánkem a láskou a
choť svou v náručí držel.
Honem tu sílivý Spánek se
rozběhl k achajským lodím,
aby měl rychlou zvěst bůh
Poseidón chvějící zemí:
Kvapem přistoupil k němu a pravil
perutná slova:
„Chutě jen, Poseidóne, teď
Achaiům pomáhej dále,
také slávu jim dej, byť na
chvilku, dokud je v spánku
Zeus, vždyť byl jsem to já,
jenž libým jej obestřel spánkem.
Héré pak lstí jej svedla, by
láskou ji v objetí pojal!“
Řekl a odešel zpět zas k slavným
plemenům lidským,
víc jej podnítiv ještě, by
Danaům pomocí přispěl:
Skočil do první řady a takto k nim
hlasitě volal:
„Argejci, chcete již opět, by
Hektór vítězství dobyl,
aby se zmocnil lodí a došel
veliké slávy?
On sic má ten záměr a chlubí se,
poněvadž mešká
Achilleus u lodí dutých, jsa
ve svém rozhněván srdci,
o něj pak nebudem stát tak
přílišně, budem-li všichni
horlivě k tomu se míti, by
jeden druhému přispěl. —
Pročež nyní se tím, jak poradím,
spravujme všichni:
štíty, jež v táboře nám jsou
nejlepší, největší ze všech,
vezměm a lesklé přilby si na
hlavy k ochraně vložme,
oštěpy též, jež nejdelší
jsou, v své pravice chopme,
potom vyjděm a já vás povedu
— jistěže Hektór,
Priamův syn, pak nezdolá nás,
byť sebe víc zuřil.
Je-li kdo statný v boji a
štít má na pleci malý,
dej jej slabšímu muži a
štítem větším se zakryj!“
Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušní
byli.
Vládci, ač raněni byli, své vojíny
řadili sami,
Odysseus, Týdeův syn, též
mocný vládyka mužstva:
ke všem došli si zvláště a
kázali změniti štíty:
silný si štít bral silný a
slabší slabšímu dával.
Ale když třpytné štíty si na svá těla
už vzali,
vyšli a Poseidón sám šel před
nimi, Zemětřas vládce,
strašlivý břitký meč v své
pádné pravici maje,
třpytem podobný blesku. — S
ním nikdo se utkati nesmí
v kruté válečné seči: zlá
bázeň zdržuje muže.
Také Trójany své tam slavný pořádal
Hektór.
Tehdáž válečný svár jim
prostřeli, nadmíru hrozný,
Poseidón tmavých vlasů a
statný hrdina Hektór,
jeden pomáhal Tróům a druhý
Danaům zase.
Mocně se zvlnila tůň až k samým
stanům a lodím
Argeiů — obojí voj šel do
boje s velikým křikem.
Neječí tolik vlna, jež valí se naproti
souši,
těžkým Borea dutím jsouc
puzena z širého moře,
není takový praskot, jejž
vydává planoucí požár
v lesních úvalech horských,
když vzplane a stravuje lesy,
nehučí tolik vichr, když
burácí v korunách stromů,
který ze všeho nejvíc, jsa
rozpoután, zuří a ječí,
jaký se rozlehl ryk, když na
sebe zprudka se vrhlo
trójské i achajské mužstvo a
hrozný spustilo pokřik.
První po Aiantovi svůj oštěp
vymrštil Hektór,
právě když přímo mu rek stál
naproti — aniž se chybil:
bodl, kde řemenů dvě měl
napjato okolo prsou,
jedním držen byl štít, meč
stříbrem zdobený druhým:
tyto pak jemné tělo mu
spasily.
Vzplanul
tu Hektór
hněvem, že rychlé kopí mu
naprázdno vylítlo z ruky.
Nazpět v soudruhů dav zas
couval, prchaje smrti.
Jeho, jak couval krokem, zas
udeřil veliký Aiás
balvanem — jakých se dost kol
nohou válčících mužů,
podloh to korábů rychlých,
tam válelo.
Jeden z nich zvednuv,
Hektora do hrudi ranil, hned
nad štítem, poblíže krku:
otočil jím jak vlkem, že
kolem vrávorat počal.
Jako když velký dub jest vyvrácen
Diovou ranou,
z kořen, a hrozný puch pak z
otvoru dýmati počne,
sirný — kdo nablízku stojí a
výjevu toho je svědkem,
bez dechu jest — vždyť hrůzy
je pln blesk bouřného Dia.
Takto i silný Hektór se rázem do
prachu skácel,
z ruky mu kopí padlo, a
zároveň se štítem přilba,
na těle brnění krásné pak
zařinklo, zdobené kovem.
Ihned s velikým křikem se synové
achajští shlukli,
mníce, že odvlekou reka, a
četná házeli po něm
kopí, však nižádný z nich
přec nemohl vládyku lidu
ranit zblízka ni zdáli, vždyť
dřív jej mužové přední
obstoupli: Púlydamás i
Aineiás, Agénór slavný,
Sarpédón, Lyčanů vůdce, a
konečně hrdinský Glaukos.
Každý z ostatních též oň pečoval:
rozestřelť před něj
štít svůj s krásnými kruhy —
a druzí ho rukama zvedli,
kvapně, a s bojiště pryč s
ním prchali, dokud se ke svým
nedostal rychlým koňům, již v
pozadí boje a půtek
stáli i s ozdobným vozem a
při něm byl vozataj jejich.
Koně ho k Íliu vezli a raněný
zhluboka vzdychal.
Když pak přišli až k místu,
kde brod jest v půvabných proudech
Skamandru, vírné řeky, již
věčný Kronovec zplodil,
tam jej složili na zem a
říčnou kropili vodou.
Hrdina přišel k sobě a na
chvíli otevřel oči;
pak se však v kolena schoulil
a krev se mu spustila temná.
Potom naznak se rek zas
překotil, opět mu oči
černá zakryla noc, vždyť
dosud ho zmáhala rána.
Sotvaže Achajci zhlédli, že
Hektór se vzdaluje z boje,
zhurta se na Tróy vrhli a v
prudší dali se bitvu.
Tenkráte rychlý Aiás, syn Oileův,
nejdříve ze všech,
Satniu, s ostrým kopím naň
vyraziv, zasadil ránu,
který byl Énopův syn. — Jej
zrodila rusalka víla
Énopu, pastýři stád, blíž
pobřeží Satnioëntu.
Aiás oštěpem slavný jej kopím
do slabin bodl,
zblízka se vyřítiv naň. Kles
naznak a o jeho tělo
strhla se strašlivá seč jak
danajských mužů, tak trójských.
Kopiník Panthoův syn vtom kvapem
přišel ho bránit,
který oštěpem svým tam
poranil Prothoénora,
rodem z Aréilyka; i projelo
obrovské kopí
ramenem — raněný padl a zaryl
do země prsty.
Mohutně Púlydamás vtom vykřikl s
velikou chloubou:
„Poznovu Panthoův syn, jak
myslím, hrdina statný,
z pevné pravice své teď
nehodil oštěpem marně,
nýbrž z Achaiů kdos jej do
těla přijal, a myslím,
že se oň opírat bude, až do
sídla Hádova půjde.“
Řekl, a při té chloubě se ozvala
v Achajcích bolest;
chrabrý veliký Aiás byl
obzvlášť pobouřen v srdci,
mohutný Telamónovec — vždyť
padl mu docela blízko.
S rychlostí, když rek couval,
naň lesklým oštěpem mrštil:
Hrdinu Púlydamanta sic černá
minula zhouba,
poněvadž uskočil stranou —
hrot vjel však do Archelocha,
statného Anténorovce, vždyť
bozi mu určili zkázu:
kopím bodl ho tam, kdež hlava
se spojuje s týlem,
v obratel nejhornější, a oba
mu prosekl svazy.
A když raněný klesl, tu hlava i s
nosem a ústy
půdy se dotekla dřív než
lýtka a kolena jeho.
K rekovi Púlydamantu zas Aiás
mohutně zvolal:
„Uvaž teď, Púlydamante, a
pověz mi neklamnou pravdu:
Zdalipak tento zde muž nám
vyváží Prothoénora,
cenou — vždyť rodem nízký ni
z nízkých věru se nezdá,
bratr je Anténora, jak
myslím, statného jezdce,
nebo snad syn, vždyť vzrůstem
se zdá být z rodiny jeho.“
Řekl a poznal ho dobře. — Lid trójský
zatesknil v srdci.
Promacha boiótského tu Akamás
poranil kopím,
bratrovo obkročiv tělo, jež
Promachos odvléci hodlal.
Mohutně Akamás rek vtom vykřikl s
velikou chloubou:
„Argejci, rekové hubou, a
bohatí chlubnými řečmi,
přec tedy nečeká nás, jen
jediných, svízel a hoře,
nýbrž bude i vám, jak vidět,
hynouti takto!
Uvažte jen, jak na zemi
sklán, váš Promachos dřímá,
oštěpem mým — toť bratrův pád
vám pomsty mé činem
nebyl nesplacen dlouho — jen
proto si ledakdos přává
ve svém domě mít bratra, by
stal se mu mstitelem zhouby.“
Řekl, a při té chloubě se ozvala
v Achajcích bolest,
chrabrý však Péneleós byl
obzvlášť pobouřen v srdci.
Vyrazil na Akamanta — ten
nevyčkal útoku dřevcem
statného tohoto vládce, jenž
poranil Ílionéa,
Forbanta, boháče stády, to
potomka, kterého z Tróů
nejvíc miloval Hermés a
hojným jměním ho nadal —
matka mu zrodila však jen
jednoho, Ílionéa.
Tehdáž pod samou brvou jej do důlku
očního ranil,
panenku vyrazil ven, hrot
kopí pronikl okem
naskrz a prorazil týl — on
sedl si, roztáhnuv ruce,
avšak statný ten rek vtom meč
svůj vytasiv ostrý,
ťal jej do středu hrdla a
mečem srazil mu na zem
hlavu, a přilbici s ní.
Ten velký dosavad oštěp
v očním důlku mu tkvěl. Rek
hlavu jak makovku zdvihnuv,
všechněm ji ukázal Tróům a
chlubná promluvil slova:
„Nuž, teď doneste zvěst, ó Trójané,
otci a matce
statného Ílionéa, by v domě
se oddali pláči!
Vždyť též Promacha choť, jenž
pochází z Alegénora,
s radostí manželův návrat už
nespatří, až bychom jednou
z Tróje se na lodích svých
zas vrátili, Achajci jaří.“
Řekl, a všechněm Tróům se hrůzou
zachvěly údy,
každý se rozhlížel kol, jak
náhlé záhubě ujít.
Nyní mi povězte Músy, jež
bydlíte v olympských domech,
který, z Achaiů první, se
zmocnil krvavých zbraní,
jakmile Zemětřas slavný byl
obrátil převahu bitvy.
Aiantem
Telamónovcem byl nejdřív Hyrtios raněn,
Gyrtiův syn, jejž za vůdce
měl lid statečných Mýsů,
Falkés byl od Antilocha i
Mermeros ze zbroje svlečen,
Morys i Hippotión jsou zabiti
od Mériona,
od Teukra Perifétés a
Prothoón zbaveni žití.
Potom též Hyperénór byl
poraněn, vládyka lidu,
do slabin od Meneláa — hrot
projel vnitřnostmi jeho:
celé je proťal veskrz, a duše
mu zející ranou
kvapem vylétla z těla, a
temno mu zastřelo oči.
Rychlý
hrdina Aiás, syn Oileův, zabil jich nejvíc,
neboť v stíhání rychlém se
nikdo mu nemohl rovnat,
když se dal na útěk lid, jak
Zeus v něm způsobil zmatek.
ZPĚV XV.
Zeus
procitne a zjedná zase Trójanům vítězství
Hektór zapaluje achajské lodi
Ale když útěkem hnáni, již
příkopem prošli a koly,
a když přemnozí z nich též
rukou Danaů padli,
teprv při vozích svých zas
čekali, zdrževše útěk,
zahnáni, hrůzou bledí.
Tu Kronovec procitnuv povstal
od Héry se zlatým trůnem, jsa
na vrchu pohoří Ídy.
Rychle se zvedl a stanul — a Danajce
zhlédl a Tróy:
jedni jak prchají v zmatku a
druzí je odzadu ženou,
Argejci — ve středu jich jest
Zemětřas, Poseidón vládce,
Hektór jak na širou pláň jest
položen, u něho druzi —
hrdina sotvaže dech již
popadá, omráčen leže,
plivaje krev — vždyť ránu kdo
dal, ten nejslabší nebyl.
Otec bohův a králů jej zahlédl.
Soucit ho pojal,
posupně pohlédl na choť a
takto jí hrozivě pravil:
„Že tvá úskočná lest, ó nezkrotná,
zlovolná Héro,
Hektora zdržela boje a na
útěk zahnala Tróy!
Avšak nevím, nevím, zda trapných
úskoků zase
ovoce nezkusíš první a
nebudeš ranami bita!
Nevíš, jak’s visela shůry — a
jak jsem tenkrát ti připjal
na nohy kovadlin dvé, jak
ruce jsem svázal ti poutem
zlatým, nezlomitelným — ty s
jasného nebe a mračen
visela’s?
V Olympu širém se bohové mrzeli sice,
přijít a zbavit tě pout však
nemohli — koho jsem chytil,
tím jsem mrštil s prahu, jej
popadnuv — dopadl na zem,
sotvaže popadal dech.
Však trvalá bolest ni takto
božského pro Hérákléa mi
nevyšla z milené duše.
Tenkrát s Boreem větrem jsi
strašné vichřice bouřné
na mořskou vlnivou tůň naň
poslala, zkázu mu snujíc,
až jsi ho na výspu Kós pak
zahnala, lidnatý ostrov.
Já jej zachránil odtud a mořem přivedl
nazpět,
do Arga, pastviště koní, ač
mnohé podnikl trudy.
To ti chci uvést v paměť — ty všakých
úskoků zanech!
— sice ti láska a lůžko, jak
uvidíš, prospěje málo,
pro které’s od bohů přišla a
mne jím podvedla takto!“
Bohyni výrazných zraků a
vznešenou pojala hrůza,
pak se však ozvala takto a
pravila perutná slova:
„Svědkem budiž mi Zem, též širá Nebesa
shůry,
jakož i Styžský proud, jenž
pod zem stéká a bývá
přísahou nejděsnější a
největší blaženým bohům,
také svatá tvá hlava a
manželské lůžko nás obou,
při kterém v žádný čas bych
nechtěla přísahat křivě,
mým že to návodem není, že
Zemětřas Poseidáón
Hektoru křivdí a Tróům a
pomáhá Danaům v boji.
Nejspíše vlastní duch jej
pobízí k tomu a pudí —
asi ho pojal soucit, když
viděl je u lodí v tísni.
Naopak já bych spíš jej samého
přemluvit chtěla,
aby šel tam, kam ty by sis
přál, ó vladaři mraků.“
Otec bohův a králů se usmál k
výkladům těmto,
načež jí odvětil takto a
pravil perutná slova:
„Vznešená, výrazných zraků, ó kéž bys ty aspoň, Héro,
se mnou jedné mysli vždy
sedala v poradách bohů! —
Jistě by Poseidáón, byť
dychtivě směřoval jinam,
po tvé vůli a mé pak honem
změnil svou mysl.
Jestliže pravdivě tedy a z upřímné
duše mi mluvíš,
pospěš a se vzkazem mým teď
do sboru odejdi bohů,
aby sem Íris přišla i
Apollón, lučištník slavný,
ona ať odejde rychle v střed
Achaiův oděných kovem,
k vladaři Poseidónu, a řekne
mu ode mne rozkaz,
aby již od bojův ustal a do
svého domu se vrátil,
Hektora však nechť povzbudí v
boj bůh Apollón Foibos,
ať zas vdechne mu sílu a
všech jej bolestí zbaví,
jimiž ve hrudi své jest
sužován.
Achajské vojsko
nechať zas obrátí nazpět a
zbudí v něm zbabělý útěk,
v lodi ať s četnými vesly se
zmateným útěkem vrhnou —
Achilla Péléovce, a ten pak
do boje pošle
Patrokla, soudruha svého,
jejž Hektór zabije slavný
poblíž ílijských zdí, až
množství jinochů skosí,
jiných — a též můj syn tam
zahyne, Sarpédón slavný.
Rozezlen pro druha svého pak
Achilleus Hektora skolí.
Od té chvíle bych já zas zpětný od
lodí útěk
pořád po všechen čas zas
prováděl, až by se strmé
Achajci zmocnili Tróje dle
návodu Pallady božské.
Dřív své nepřízně k nim však nesložím,
nebudu také
trpět nikomu z bohů, by
Danaům pomáhal v boji,
dokavad Péléovci se nadobro
nesplní přání,
jež jsem mu jednou slíbil a
hlavou přisvědčil k slibu
v onen zajisté den, když nohy
mi objala Thetis,
prosíc, by Achilleus její byl
oslaven, bořitel hradů.“
Héré bělostných loktů slov Diových
poslušna byla:
sestoupla s ídských vrchů a k
výšinám Olympu spěla:
Podobně člověku duch kdys zalétne,
jestliže světem
širým prochodil dříve a v
bystré si představí mysli:
„tam neb tam bych rád“, an
četné plány si dělá,
takovým chvatným letem se
přenesla vznešená Héré.
Přibyla na strmý Olymp a
shledala v Diově domě,
dosud že nebeský sbor jest
pospolu. Sotva ji zhlédli,
všichni jí povstali vstříc,
svou číší ji přivítajíce.
Héré si nevšimla druhých, jen od
sličné Themisty vzala
podanou číš, vždyť nejdříve
vstříc jí přiběhla ze všech.
Themis se ozvala takto a pravila
perutná slova:
„Copakže přišla jsi sem? —
Tyť vypadáš vzrušena jaksi!
Že on tě Kronův syn zas
postrašil, jenž je tvým chotěm!“
Héré bělostných loktů jí dala zas
odpověď tuto:
„Netaž se po věci té, ó
Themisto, vždyť to víš sama,
jaký Kronovcův duch jest
nevlídný, jaký je zpupný.
Ty však s bohy se vrať zas k hostině,
dělené stejně —
o tom však uslyšíš též — až
ve sboru nesmrtných bohů —
jakou to strašlivou věc sem
vzkazuje — nemyslím věru,
všem nám že by se duch moh‘
potěšit, lidem i bohům,
kdyby i některý z nich teď
hodoval v náladě dobré.“
Tak tedy bohům řekla a sedla si
vznešená Héré.
V paláci božský sbor byl
pobouřen — ona se sice
usmála, ale jen rtoma, však
nemohla vyjasnit čelo
okolo obrví tmavých a
pravila, vzplanuvši hněvem:
„Bláhoví! Na Dia chcem mít nevoli —
rozumu prosti!
Pořád by ještě kdo chtěl jej
zadržet útokem zblízka,
slovem neb napětím sil — Zeus
nedbá, opodál sedě,
aniž všímá si nás — prý z
věčných bytostí božských
silou a statností svou jest
obzvlášť nejlepší ze všech —
proto jen snášejte zlé, jež
Kronovec každému pošle!
Nyní se, jak já mním, též Areu
neštěstí stalo:
neboť vlastní mu syn byl
zahuben v zuřivé seči,
nejdražší ze všech mužů, jež
za své uznává Arés.“
Řekla — vtom udeřil v ráz bůh
Arés dlaněma pádně
odshora na křepká stehna a
zvolal, běduje takto:
„Teď mi už nemějte za zlé, kdo bydlíte
v olympských domech,
k lodím-li achajským půjdu a
pomstím synovu zhoubu,
byť mi i souzeno bylo, bych
raněn Diovým bleskem
pospolu s mrtvými těly tam
ležel v krvi a prachu!“
Rozkázal Třasu a Děsu, by koně mu
zapřáhli k vozu,
sám pak na sebe bral svou
výzbroj, zářící jasně.
Tehdy by ještě zas větší a
hroznější naproti bohům
Diovo záští a hněv byl
najisto poznovu vzkypěl,
jenomže Athénská Pallas,
jsouc ve strachu o bohy všecky,
s křesla, kde seděla dosud,
se pozdvihla, předsíní vyšla,
s plecí strhla mu štít, též
přilbici s hlavy mu sňala,
o sloup opřela oštěp, jejž
vzala mu z pravice pevné,
přitom domluvou svou jej
kárala, prudkého boha:
„Zuřivče, zbavený smyslu, jsi ztracen
— patrně marně
k slyšení máš své uši — kde
tvůj jest rozum a ostych!?
Slyšels, co řekla tu teď choť
Diova bělostných loktů,
která od něho k nám sem
přichází, od Olympana!
Přál by sis, abys ty sám zas
přišel na Olymp nazpět,
ztrýzněn mnohými strastmi,
jsa donucen, truchlivý v srdci,
nám ale, ostatním všem, chceš
pohromu způsobit velkou?
Mžikem Trójanů chrabrých i Achaiů
Kronovec nechá,
kvapem na Olymp přijde a
hrozně tu řáditi bude.
Po řadě popadne nás — ať
nevinen bude či vinen. — —
Pročež radím ti teď, bys nevole pro
syna nechal!
Vždyť přec i mnohé jiné, i
silou i v zápase lepší,
buď již postihla smrt, neb
postihne! — Věru je těžko
rod všech smrtelných lidí i
potomstvo zbaviti smrti.“
Ihned pak prudký Arés byl na křeslo
posazen od ní.
Zatím ze síně ven byl vyvolán od
Héry Foibos,
Írida též, jež poselkou zpráv
jest nesmrtným bohům.
Pak se k nim ozvala takto a pravila
perutná slova:
„Káže vám oběma Zeus jít na
Ídu, rychle co možná.
Až však přijdete k němu a
vzhlédnete Diovi ve tvář,
učiňte, k čemu vám on
dá pokyn a poručí konat!“
Když pak toto jim řekla, zas odešla
vznešená Héré,
potom si na křeslo sedla. Ti
odlétli, zdvihše se rychle;
na Ídu, matku to zvěře, pak
přilétli, bohatou zdroji.
Kronovec vidoucí v dálku až na
samém temeni seděl,
Gargaru — vonný mrak byl
rozestřen okolo něho.
Když pak přišli až k němu a stanuli
bohové oba
před Diem, oblačným bohem,
ten vida je, zaplesal v srdci,
že slov manželky milé tak
ochotně poslušni byli.
Nejdřív se k Íridě ozval a pravil
perutná slova:
„Pospěš si, Írido rychlá, a
vladaři Poseidónovi
oznam tohleto všecko a lživou
poselkou nebuď;
rozkaz vyřiď mu můj, ať
nechaje boje a půtek,
ihned v jasnou tůň neb do
sboru bohů se vrátí!
Nechce-li rozkazů mých být poslušen,
ani jich dbáti,
ať jen přemýšlí o tom i ve
svém srdci i v mysli,
zdali si troufat může mi
vzdorovat, třeba byl silný,
poněvadž já, jak mním, jsem
mnohem silnější nad něj,
také rodem jsem starší — on v
milém však neváhá srdci
za rovna se mnou se mít, jenž
budím hrůzu i v jiných!“
Íris rychlá jak vítr slov
Diových poslušna byla:
sestoupla s ídských vrchů a
spěchala do svaté Tróje.
Jako se řítí sníh neb mrazné s oblaků
kroupy,
nárazem Borea hnány, jenž z
jasných nebes se rodí,
takovým chvatným letem se
rychlá přenesla Íris,
přistoupla ku Poseidónu a
tato mu pravila slova:
„Od Dia, bouřného boha, ti jakous
přináším zprávu,
vladaři tmavých vlasů, jenž
zemí zachvíváš mocně:
Rozkaz ti vzkazuje Zeus, bys
nechaje boje a půtek,
ihned v jasnou tůň neb do
sboru bohů se vrátil.
Nechceš-li rozkazů těch být poslušen,
ani jich dbáti,
tuto ti vzkazuje hrozbu, že
urputně bojovat bude
s tebou, sám sem přijda, a
radí, vyhnout se jeho
rukám, poněvadž myslí, že
mnohem je silnější tebe,
také rodem je starší, ty v
milém pak neváháš srdci
za rovna jemu se mít, jenž
budí hrůzu i v jiných!“
Jí pak, nevole pln, děl slavný
Zemětřas toto:
„Cože? — Sic mocný je Zeus,
však zpupná promluvil slova:
Mne-li on, rovného v
právu, chce znásilnit, proti mé vůli!?
Tré je nás rodných bratrů, jež Kronovi
zrodila Rheié,
nejdřív Zeus, pak já, pak
Hádés, podsvětí vládce.
V tré jest rozdělen svět, z
nás každý vladařství došel
losy, jež metány byly: já
dostal pěnivé moře,
abych stále v něm dlel, bůh
Hádés temnotu chmurnou,
Zeus pak nebesa širá, by v
nadvzduší bydlil a mračnech.
Země a vysoký Olymp jsou
všechněm společny bohům:
Proto, jak poroučí Zeus, žít nebudu,
nýbrž ať klidně,
třeba byl nadmíru silný, si
zůstane v podíle třetím.
Paží ať dokonce již, jak zbabělce,
přestane strašit!
Snad by se hodilo lépe, by na
vlastní dcery a syny
hroznými dorážel slovy, vždyť
sám jest roditel jejich —
ti pak rozkazů jeho, byť
neradi, poslušni budou!“
Íris, rychlá jak vítr, mu na to
zas pravila toto:
„Opravdu vyřídit mám tvá
vzdorná slova a tvrdá,
vladaři tmavých vlasů, jenž
zemí zachvíváš mocně?
Či bys povolit chtěl? — Duch
moudrých povolný bývá!
Nevíš, že starším lety jsou
Lítice po boku vždycky?“
Zemětřas Poseidáón jí na to dal
odpověď tuto:
„Zajisté, Írido božská, to
slovo jsi patřičně řekla,
též jest výborná věc, když
posel chápe, co slušno. —
Ten však strašlivý bol mé srdce i mysl
mi svírá,
mne když, rovného
stavem — vždyť podíl stejný nám určen
losem — takhle si
troufá tu peskovat hněvnými slovy!
Nuž, já ostychem veden, mu pro tenkrát
ustoupím ještě.
Jinou ti věc však povím a
vážně ho varovat hodlám:
jestliže přes mou vůli i
kořistné Pallady přání,
Hermeia, vznešené Héry, a
Héfaista, mocného vládce,
ušetří strmé Tróje a nedá
vyvrátit město,
aniž Danaům svolí, by dobyli
veliké slávy,
věziž, že nezkrotný hněv nám
oběma navěky bude!“
Takto jí Zemětřas pravil a
opustil achajské mužstvo.
Odešed, v moře se vnořil, jsa
postrádán Achaiů reky.
Kronovec, oblačný Zeus, děl tehdáž k
Foibovi takto:
„Nyní, milený Foibe, jdi k
Hektoru krytému kovem,
poněvadž právě se teď bůh
Poseidón chvějící zemí
odebral v jasné moře a vyhnul
se náhlému hněvu
našemu — ten náš boj též jiní
by slyšeli bozi,
kteří, pospolu s Kronem, jsou
vězněni v nesmírné hloubi —
takhle však o mnoho líp věc
dopadla — pro mne i pro něj,
bratr že raději dřív chtěl
couvnout, ostychem veden,
ramenům mým — vždyť bez potu
as ten zápas by nebyl.
Ty však do svých rukou chop aigidu
zdobenou střapci,
tou tam zachvívej silně a
zastrašuj achajské reky!
Obzvlášť, Nemylný Střelče,
buď slavný ti na péči Hektór:
potud sílu v něm vzbuzuj, až
celé achajské vojsko
k lodím a k Helléspontu by na
svém útěku přišlo!
Od doby té já sám pak stanovím radu a
skutek,
aby se danajský lid zas
zotavil od trudu boje!“
Řekl, a otcových slov byl
poslušen Apollón Foibos:
s vrcholu ídských hor hned
sletěl, jestřábu roven,
hbitému, holubů zhoubci, jenž
lítá nejrychlej z ptáků.
Zhlédl, jak slavný Hektór, syn Priama,
chrabrého reka,
seděl — neležel již — než
právě zas nabýval síly,
vůkol soudruhy své zas
poznával — záducha s potem
mizely: bouřný Zeus svou vůlí
opět ho budil.
Vtom již přistoupil k němu a pravil
svémocný Foibos:
„Hektore, Priamův synu, nač ty
tady, opodál druhých,
sedíš, bez sebe, sláb — snad
nějaký smutek tě tíží?“
Jemu, již ztráceje sílu, děl Hektór
jiskřící přilbou:
„Kdopak z bohů jsi asi, ó
přemilý, že se mne tážeš?
Copak ti není známo, jak u
zádí achajských lodí,
když jsem mu kosil druhy, rek
Aiás, bojovník statný,
v prsa mě balvanem ranil a
zbavil mě obrany rázné?
Však jsem věru již myslil, že
k mrtvým v Hádovo sídlo
v tento již odejdu den — již
milou duši jsem pouštěl.“
K němu pak svémocný bůh zas
promluvil, Apollón vládce:
„Nyní se vzmuž, vždyť takého
Zeus, syn Kronův, ti poslal
průvodce s ídských hor, jenž
bude ti k ochraně státi,
Foiba to se zlatým mečem, mě
Apolla, který i jindy
hájím samého tebe a strmého
vašeho města.
Vzhůru, teď trójským jezdcům dej
rozkaz, hromadně hnáti
rychlá spřežení svá až k
dutým achajským lodím,
já pak v popředí půjdu a
rychlým ílijským koňům
srovnám veškeru cestu a
obrátím achajské reky!“
Řekl a nadbytek sil v něm vznítil,
vladaři lidu.
Nejinak stájní kůň, jenž nažral
se u žlabu hojně,
přetrhne ohlávky pouto a
dupotem rovinou pádí,
v krásných proudech říčních
jsa zvyklý denně se koupat,
jarosti pln, svou hlavu pne
do výše, po plecích hříva
po obou stranách mu vlá, kůň
krásou těla se pyšní;
rychle ho kolena nesou, kde
zvyklá je pastvina koní —
podobně zdvíhal nohy a ohýbal
kolena hbitá,
vzněcuje trójské jezdce, když
božská uslyšel slova.
Jako když divý kozel neb velký
paroháč jelen
od psů vyplašen bývá i od
lovců, venkovských mužů,
tu ho však strmá skála a
stinná houština lesní
ukryje — neurčil osud, by
nyní právě byl chycen —
Vtom se však bradatý lev jim
zjeví na jejich pokřik,
v cestě — a v rozběhu svém
jest naráz rozplašen zástup;
podobně nějakou chvíli je
Danajci stíhali v davu,
prudce je bijíce meči i
oštěpy o dvojím hrotu —
když však Hektora zhlédli,
jak do řad přichází mužů,
ztrnuli v ráz, jich statný
duch jim klesl až k nohám.
Tehdáž mluvil k nim Thoás, jenž
pocházel od Andraimona,
z Aitólů nad jiné přední,
jenž v házení kopí byl znalec,
statný i v zápase zblízka, a
málokdo vynikal nad něj
v schůzích, kde rekové mladí
se o svá mínění přeli,
tento, muž moudré mysli, se
ujal slova a pravil:
„Nastojte! Veliký div teď vidím na
vlastní oči,
jak zas muž ten vstal, své
záhubě znova se vyhnuv,
Hektór — každý tu z nás měl
jistou naději v srdci,
že jej Telamónovec už
usmrtil, veliký Aiás —
teď však některý bůh jej
zachránil, poznovu spasil,
reka, jímž přemnohý muž byl
zbaven života svého.
Takto se stane i teď, jak
mním, vždyť bez vůle sotva
mohutně hřmícího Dia, tak
bojechtiv, staví se vpředu.
Pročež nyní se tím, jak poradím,
spravujme všichni:
vojsku teď rozkaz dejme, by k
dutým korábům couvlo,
sami pak, každý tu z nás,
kdož v táboře přední jsme šlechta,
vyjděm mu vstříc! — Svým
odporem snad jej zdržíme přece,
zdvihnouce oštěpy své, byť
sebe víc po boji dychtil,
přec jen bude se bát nám
vniknout do středu šiku.“
Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušní
byli.
Ihned s Aiantem rekem a s
vladařem Ídomenéem,
Teukrem a Molovým synem a
Megétem Areu rovným
svolali přední vůdce a krutou
chystali bitvu
naproti trójským vojům a
Hektoru.
Za jejich zády
všechen se ostatní lid již
vracel k achajským lodím.
Hromadně vyrazil vpřed voj
Trójanů — v čele jim Hektór,
dlouhým kráčeje krokem, a
před nimi Apollón Foibos,
na plecích zahalen mhou, měl
hroznou aigidu v ruce,
útočnou, se střapci kolem, a
přeskvoucí, kteroužto mistr
Héfaistos Diovi dal, jenž
nosil ji na postrach mužům.
Tu tedy v rukou nesl a v čelo
se postavil mužstvu.
Hromadně achajský voj jich
vyčkával, povstala vřava
zuřivá s obou stran. — Tam s
tětiv lítaly šípy,
četné, a ze smělých ruk též
mnohé oštěpy ostré:
do těl jinochů křepkých se
jednak zaryly hrotem,
jiné však, cestou ještě, než
dolétly k bílému tělu,
v černou se zabodly zem, byť
toužily těla se napást.
Dokavad Apollón Foibos měl
aigidu nehnutě v rukou,
rány se s obou stran jen
sypaly, padalo mužstvo,
ale když Apollón bůh jí
zatřásl, do očí hledě
Danaům, rychlým jezdcům, a
strašným vykřikl hlasem,
v prsou zmátl jim srdce — i
nechali obrany rázné.
Podobně hovězí stádo neb ovcí veliké
hejno
plaší dvojice lvů, když v
čiré temnotě noční
vrazí mezi ně náhle — a
pastýř přítomen není,
tak byl zbaběle hnán lid
danajský, neboť ho děsil
Apollón, však Tróům a Hektoru
přinášel slávu.
Když pak se vůdců seč již rozmohla,
druh tu klál druha:
Hektór Stichia sklál, sklál
hrdinu Arkesiláa:
Boiótův, oděných kovem, byl
velitel Arkesiláos,
Stichia věrným druhem měl
Menestheus, hrdina chrabrý.
Aineiás Medontu zase a Íasu odění
odňal:
Medón, Aiantův bratr, byl
božského Oilea krále
z vedlejší manželky syn — než
daleko otcovské země,
ve městě Fylace měl své
obydlí, usmrtiv muže,
bratra to Eriópidy, své
macechy, kterou měl Oíleus.
Chrabrý Íasos zas byl velitel
athénských vojů;
otec jeho byl Sfélos, a ten
se zas z Búkola zrodil.
Mékisteus Púlydamantem a Echios
Politem skolen,
v prvním pořadí seče, pak
Klonia Agénór zabil,
Paris pak Déiochovi zas
odzadu probodl plece,
v první řadě když prchal, a
hrotem naskrz ho prohnal.
Zatímco Trójané zbroj jim
svlékali, achajské mužstvo
k příkopu ke hlubokému a
kolům se přihnalo v zmatku,
prchalo na všecky strany a za
zeď se skrývalo z nouze.
Hektór Trójanů lid však pobídl,
mohutně vzkřiknuv:
„Na lodi úprkem žeňte a
nechejte krvavé zbroje!
Koho já opodál lodí bych
spatřil, na druhé straně,
ihned na místě tom jej zabiju
— nemyslím, že by
vlastní bratři a sestry ho po
smrti spálili ohněm,
nýbrž budou ho rvát, až
zahyne, před městem psové.“
Řekl a spřežení své rek Hektór po
plecích šlehl,
pobídnuv po řadách lid. — S
ním zároveň vykřikli všichni
hlučně a řídili vpřed svá
spřežení, tahouny vozů,
náramný činíce křik — jim v
popředí Apollón Foibos.
Příkrý příkopu kraj svou
nohou strhuje snadno,
do hloubky shazoval hlínu a
takto jim upravil cestu
velké šířky a délky, co
doletí hozený oštěp,
kdykoliv nějaký muž jej
vymrští, zkoušeje sílu.
Po ní v řadách se hnal lid Trójanů —
před nimi Foibos
převzácnou aigidu držel a
strhoval achajskou hradbu,
lehko, jak nějaký hoch blíž
hladiny hromádku písku:
nejdřív si vystaví hračku, z
níž těší se v dětinském hraní,
potom ji rukou a nohou zas
rozhází — takto se bavě.
Takto jsi, zářící Foibe, tak trudnou
práci a trýzeň
Achaiů zboural snadno, v nich
samých vzbudil jsi zmatek.
Achajci u lodí svých zas čekali,
zdrževše útěk,
druh tam pobízel druha a ke
všem v Olympu bohům
zdvíhali s prosbou ruce a
každý vroucně se modlil,
avšak Gerénský kmet z nich
nejvíce, Achaiů strážce,
zvedal k nebesům ruce a takto
se k Diovi modlil:
„Jestli kdo, otče ty Zéve, ti v
Argolsku pšenicí hojném,
tučné ze stehen maso kdy
pálil z ovcí a býků,
za šťastný návrat prose — ty
slíbil’s, přikývnuv hlavou,
na to si vzpomeň, Zéve, a nám
den záhuby odvrať,
nedej, by achajský lid byl
takto nám od Tróů ničen!“
Těmito prosil slovy a Všemoudrý
zahřímal hlučně,
slyše, jak modlí se kmet,
jenž pocházel z Nélea otce.
Jak hrom bouřného Dia lid trójský
rachotit slyšel,
zhurta se na soky vrhl a v
prudší bitvu se pustil.
Jako se příval vln kdys přeleje
přes lodní stěnu
na moři širokých cest, když
někdy je nárazem pudí
vichřice tlak, jímž nával vln
jest nejvíce vzdouván,
taký byl Trójanů řev, když
tehdy se valili přes zeď,
pak tam vehnali koňstvo a
válčili u zádí lodních
kopími o dvou hrotech — již
nablízku — jedni tu s vozů,
druzí pak s černých lodí,
když vystoupli na jejich povrch,
házeli dlouhé žerdě, jež na
lodích k námořní bitvě
ležely, spojené ztuha, a na
konci pobité bronzem.
Patroklos za doby té, když
trójské i danajské mužstvo
opodál rychlých lodí kol
ochranné válčilo hradby,
seděl ve stanu zatím a bavil
hovorem družným
mužného přítele svého a na
jeho bolestnou ránu
přikládal hojivý lék, jenž
konejší bolesti černé.
Ale když znamenal již, jak
Trójané útočí na zeď,
a jak danajský lid jest v
útěk lomozný stržen,
tehdáž zaúpěl žalně, a udeřil
dlaněma pádně
odshora na obě stehna, a
běduje promluvil takto:
„Nemohu, příteli můj, ač velice toho
si žádáš,
dél již při tobě být, vždyť
strašný se rozzuřil zápas!
Proto ať tebe tvůj druh teď
pobaví — já ale musím
honem k Achillu jít, bych
přiměl hrdinu k boji.
Kdopak to ví, když přispěje bůh, zdaž
myslí mu pohnu
přímluvou svou — když domluví
druh, jest vždycky to dobře.“
Nohy jej k Achillu nesly, když
domluvil.
Útoky
Tróů
odrážel achajský lid pln
chrabrosti, ale jich nijak
nemohli od lodí zahnat, ač
počtem bylo jich méně.
Avšak nemohl též voj trójský
danajských šiků
zlomit a do jejich stanův a
korábů nemohl vniknout.
Nejinak lodní trám jest rovnán
tesařskou šňůrou
v rukou tesaře znalce, jenž
návodem Athény božské
v celém umění svém jest
vycvičen docela dobře,
takto jich půtky a boj byl
rovnou rozestřen měrou;
každý z oddílů vojsk kol jiné
bojoval lodi.
Vyrazil Aiantu vstříc rek
Hektór, proslavenému:
o jednu loď tam sváděli boj,
však nemohl přece
Hektór Aianta zahnat a koráb
zapálit ohněm,
ani jej odrazit Aiás, vždyť
bůh jej přivedl k lodím.
Tehdáž Aiantem statným syn Klytiův,
Kalétór jménem,
kopím byl poraněn v hruď, jak
plamen do lodi nesl:
padl až duněla země, a hlaveň
padla mu z ruky.
Sotvaže Hektór zhlédl, jak milý
bratranec jeho
mrtev skácel se v prach, byv
proboden před lodí černou,
trójský a lycký lid hned
pobídl, mohutně vzkřiknuv:
„Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani,
válčící zblízka,
jenom nechtějte, probůh, mi
couvnout v těsnotě této,
nýbrž Klytiův syn buď
zachráněn, sic by mu mohli
Achajci svléknouti zbroj,
když v lodním táboře padl!“
Řekl a Aiantu vstříc svým
lesklým oštěpem mrštil;
chybil se sic, však Mastorův
syn byl proboden dřevcem,
Lykofrón, Aiantův druh, muž
Kythéřan, který s ním bydlil
pospolu, protože sklál kdys v
posvátných Kythérách muže.
Ostrým oštěpem svým jej do hlavy nad
ucho bodl,
jak tam s Aiantem stál — on
naznak do prachu padl,
na zem za zádí lodní, a rázem
byl života zbaven.
Zachvěl v srdci se Aiás a pravil
k bratrovi takto:
„Teukre ty můj, teď věrný
druh nám právě byl zabit,
Mastorův syn, jenž Kythéřan
jest, má obydlí s námi,
jehož jak otce a matku jsme
ve svém ctívali domě.
Hektór, udatný rek, jej
zahubil. — Kdeže jsou tvoje
smrtící šípy a luk, jejž
obdržel’s od boha Foiba?“
Řekl, a Teukros slyšel a
přiběhnuv, u něho stanul,
nesa si lučiště pružné a
toulec, na střely pouzdro,
v pravici své, pak na trójský
lid své vysílal šípy:
střelen byl slavný Kleitos,
jenž pocházel od Peisénora
— druh byl Púlydamantův, a
ten zas se z Panthoa zrodil —
v rukou když opratě držel a
svými byl zaměstnán koňmi:
právě je obracel k místu, kde
nejvíc se tísnily šiky,
Tróům a Hektoru vděk — však
záhy ho zastihla zhouba,
které nikdo mu z nich, byť
toužili, nemohl zdržet,
neboť zezadu v šíj byl šípem
žalostným střelen.
Rázem skácel se s vozu a koně mu
skočili nazpět,
prázdným hrčíce vozem. To
rozenec Panthoův zhlédl,
pročež ze všeho nejdřív se
koňům naproti vrhnuv,
vydal je Astynoovi, jenž
pocházel od Protióna,
snažně mu na srdce klada, by
držel je, zíraje na ně,
blízko. Pak vzdálil se opět a
v přední řady se vmísil.
Teukros jinou bral šipku, by
střelil krytého kovem
Hektora.
Tenkrát by boj byl najisto u lodí skončil,
kdyby mu, chrabrému reku, byl
šipkou ukrátil život.
Diův však bystrý duch jej postřehl,
kterýžto chránil
Hektora — oslavu vzal však
Teukrovi Telamónovci:
tětivu, kroucenou pevně, mu
přetrhl na luku silném,
kterou napínal na něj — a
proto byl odražen jinam
těžký, kovaný šíp — též
lučiště padlo mu z ruky.
Zachvěl v srdci se Teukros a pravil k
bratrovi takto:
„Běda, již pochyby není, že
zcela nám záměry bitvy
maří nějaký bůh — vždyť luk
mi teď vyrazil z ruky,
tětivu, kroucenou nově, mi
přetrhl — já ji přec připjal
ráno, by množství střel jí
vrhaných vydržet mohla!“
Na to mu Telamónovec děl v
odpověď, veliký Aiás:
„Odlož tedy svůj luk, můj
rozmilý, četné své šípy,
jestliže maří je bůh, jenž
nepřízeň k Danaům pojal,
vezmi však na plece štít,
chop dlouhý do ruky oštěp,
bojuj s Trójany dále a druhé
povzbuzuj mužstvo,
ať nám, bez boje aspoň, byť
vítězi, nemohou dobýt
lodí palubou krytých. — Jen
chutě se do boje dejme!“
Řekl, a bez dlení rek své
lučiště do stanu složil,
pak svůj čtyřvrstvý štít kol
plecí zavěsil mocných,
potom si na hlavu silnou dal
přilbici kovanou pevně,
na které chochol z žíní se s
vrcholu strašlivě kýval.
Uchopiv silný oštěp, jenž
ostrým hrotem se končil,
kvapem se do běhu pustil a
přiběhnuv u něho stanul.
Hektór, jakmile zhlédl, že
Teukrovi zmařeny střely,
trójský a lycký lid hned
pobídl, mohutně zkřiknuv:
„Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani,
válčící zblízka,
přátelé, mužové buďte a
pomněte obrany rázné
podél korábů dutých, vždyť na
vlastní oči jsem viděl,
muži jak výbornému jsou Diem
zmařeny střely!
Přesnadno Diovu moc jest
poznat na mužích v boji,
kdykoli někomu z nich čest
oslavy podává zjevně,
nebo ho snižuje zas, svou
pomocí přispěti nechtě.
Takto i Achaiů moc teď snižuje, pomáhá
Tróům!
Nyní se shlukněte k lodím a
bojujte! Kdo by byl raněn
zblízka neb zpodáli z vás,
své smrti a osudu dojda,
mrtev tu buď — jeť veliká
věc, když v obraně vlasti
mrtev kdo jest: pak jista je
choť, jsou jisty i dítky,
nedotčen jeho je dům, též
majetek, jestliže jednou
do milé otcovské země se
Achajci s koráby vrátí!“
Řekl a každému z nich tím vzbudil
bojovnou smělost.
Aiás na druhy své zas zavolal,
Telamónovec:
„Hanba to Argejci jest! — Teď
nezbývá, nežli tu zhynout,
aneb zachráněn býti a
odvrátit od lodí zhoubu!
Mníte, až jiskřící přilbou se
zmocní korábů Hektór,
že se pak v otcovskou zem z
vás každý dostane pěšky?
Žádný neslyšel z vás, jak
pobízí veškero mužstvo
Hektór, jenž chtivostí plá,
nám jižjiž zapálit lodi?
Jistěže nikoli k tanci, než
do boje Trójany volá!
Není myšlenka žádná nám nad
tuto lepší ni rada,
než jen v zápase zblízka se
silou bíti a rukou.
Líp
jest najeden ráz buď naživě zůstat neb zhynout,
než se tu dlouhý čas tak
trápit v strašlivých řežích,
nadarmo u dutých lodí a od
slabších potírán býti!“
Řekl
a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost.
Hektór tu Schedia sklál, jenž
rodem z Perimédea,
velel fóckému mužstvu, a Aiás
Láodamanta,
vůdce to pěšího vojska, jenž
z Anténora se zrodil.
Ze zbroje Púlydamantem byl svlečen z
Kyllény Ótos,
velitel Epeiů mužných a věrný
Megétův soudruh.
Vida to vrazil naň Megés — však hrdina
statný se vyhnul
stranou — i chybil se hrot —
vždyť nechtěl dopustit Foibos,
aby tam Panthoův syn byl v
předních usmrcen řadách.
Za to však do hrudi, v střed,
své kopí Kroismovi vrazil:
padl, až duněla země, on s
plecí svlékal mu krunýř.
Zatím hrdinský Dolops naň vyrazil,
oštěpu znalec,
Lampův to syn, vždyť z Lampa
měl rod, jenž předním byl rekem,
rodem jsa z Láomedonta, a
znalý byl obrany rázné.
Tehdáž v Megétův štít svým kopím do
středu bodl,
zblízka se vyřítiv naň, však
zdržel ránu mu krunýř,
pevný, složený z plátů, jejž
Fýleus hrdina kdysi
od řeky Selléentu, až z
Efyry, přivezl s sebou.
Dal mu jej Eufétés vládce a
Dolopův hostinný přítel,
aby jej do boje nosil, by
chránil ho nepřátel lítých.
Krunýř od jeho syna i tenkrát odvrátil
zhoubu.
Do přilby s chocholem hustým jej
ostrým oštěpem bodnuv,
v její kovový kužel, až
nahoře, hrdina Megés,
srazil mu žíněný chochol tím
úderem — na zemi rázem
celý do prachu padl, jsa
čerstvou červení lesklý.
Zatím co směle s ním válčil a ve své
vítězství doufal,
bojovný Átreův syn vtom
přišel Megéta bránit:
hrdina stoupnuv si zaň, však
potajmu, do plecí bodl
Dolopa oštěpem svým, hrot
prsoma proletěl chtivě,
mrštěn s prudkostí vpřed.
Rek
na tvář poraněn padl.
Oba se na něj vrhli a kovaný
krunýř mu svlékli
s plecí.
Tu příbuzným svým rek Hektór domlouval všechněm,
zvlášť však Melanippovi, jenž
pocházel z Hiketáona,
rekovi velké síly. Ten v
Perkópě loudavé krávy
pásal nějaký čas, když ještě
byl nepřítel vzdálen.
Ale když achajský lid pak přivezly
prohnuté lodi,
přišel do Tróje zpět, kdež v
trójském vynikal mužstvu,
společně s Priamem bydle,
jenž ctil ho jak vlastní své syny.
Tohoto Hektór plísnil, děl slovo a
promluvil takto:
„Takto-li, příteli můj, chcem
chabnout? — Copak tvé srdce
nijak dojato není, když tvůj
byl bratranec zabit?
Nevidíš sám, jak na jeho
zbroj dav nepřátel padl!?
Za mnou! Nemožno jest již válčit s
Achajci z dálky,
dokud buď nezhynou všichni
neb strmé Ílion svaté
nebude zbořeno zcela a pobiti
občané naši!“
Řekl a v čele se bral, s ním rek šel
podobný bohům.
Aiás danajský lid zas pobízel,
Telamónovec:
„Přátelé, mužové buďte a
studem naplňte duši!
Druh nechť druha se stydí,
když válčíte v zuřivé seči:
druha-li stydí se druh, jest
víc jich živo než padne,
když však prchají z boje, tu
slávy ni obrany není!“
Pravil; lid od sebe sám již dychtiv
statně se bránit,
domluvu k srdci si vzal, pak
bez dlení kovovou hradbou
sevřel koráby kol.
Zeus Trójany pobídl na ně.
Povzbuzen od Átreovce syn Nestorův,
statného reka:
„Nikdo tu z Achaiů není, kdo
věkem by tebe byl mladší,
kdo by byl rychlejší v běhu a
tolik v zápase silný!
Nechtěl bys vyskočit z řady a
probodnout někoho z Tróů?“
Řekl a odkvapil sám zas do řady,
podnítiv druha:
z přední vyskočil řady a
lesklým oštěpem mrštil,
bystře se rozhlédnuv kol.
Hned couvali Trójané před ním,
jakmile po nich mrštil. On
kopím nehodil marně:
mrštiv po Melanippu, jenž
pocházel z Hiketáona,
právě když vrhal se v boj,
blíž bradavky prsní ho bodl.
Padl, až duněla země, a brnění
zařinklo na něm.
Přiskočil Nestorův syn jak
pes, když na laň se vrhne,
kterou zastřelil šíp: Když
vyběhla z doupěte právě,
lovec ji střelil šťastně a
rázem ji života zbavil.
Takto se na tebe hnal syn Nestorův,
hrdino statný,
aby ti odňal zbroj.
Však slavný Hektór to spatřiv,
ihned vyšel mu vstříc, skrz
vražednou vřavu se žena.
Nevyčkal
Nestorův syn, byť mrštným byl válečníkem,
nýbrž prchl jak lev, jenž
udělav nějakou škodu —
buďže byl od něho pes, neb
pastýř při skotu zabit —
prchá, než pastýřů dav naň
vyrazí, odevšad shluklý.
Tak
syn Nestorův prchl, a za ním s Trójany Hektór,
nesmírný činíce křik, svá
žalná házeli dřevce.
Pak teprv obrátil tvář, když
přišel k zástupu druhů.
Trójané podobni lvům, již žerou
syrové maso,
na lodi úprkem hnali a Diovu
plnili vůli,
který nadbytek sil v nich
vzbuzoval — Achaiům ducha
zchromoval, slávu a čest jim
ztěžoval, Trójany nutkal,
neboť si raděj žádal, by
velké dosáhl slávy
z Priama zrozený Hektór a
planoucí nezmarný oheň
do lodí křivých vrhl, a
Thetidě nesmírnou žádost
celou splniti moh‘ — vždyť
čekal všemoudrý otec,
co by jen zahlédl zář, jak
vyšlehne z hořící lodi,
poněvadž od té chvíle zas
zpětný od lodí útěk
Tróům způsobit chtěl, však
Danaům oslavu dáti.
Takový chovaje plán teď vzněcoval u
lodí dutých
Hektora, z Priama rodem, jenž
sám již po boji dychtil.
Zuřil jak kopiník Arés neb požár
záhuby plný
v horách zuřívá někdy neb v
hlubinách houštiny lesní:
pěnou okolo úst byl
potřísněn, plameny z očí,
z děsných rekových brv, jen
sršely — strašně se třásla
přilbice kolem spánků — jak
zuřivě bojoval Hektór,
neboť Kronovec sám byl s
nebes pomocník jeho,
Zeus, jenž Hektoru jen, z tak
velkého hrdinů počtu,
dával slávu a čest — vždyť
jenom kratičkou dobu
měl již na světě žíti, a
osudnou hodinu smrti
silou Achilla vládce mu
chystala bohyně Pallas.
Tehdáž achajský šik chtěl
prolomit, pokusy čině,
kdekoli nejhustší zástup a
nejlepší uviděl zbraně.
Nemohl přece ni tak jich prolomit,
jakkoli toužil,
stáliť všichni jak zeď, druh
při druhu, jako by stála
strmá, veliká skála, jež u
tůně pěnivé trčíc,
čelí, když ostrých větrů se
přiženou nárazy prudké,
čelí i vzdutým vlnám, jež
bijí zuřivě do ní.
Taktéž Danaů voj jim vzdoroval,
neprchal nikdo,
v dav však vrhl se rek, jenž
celý plamenem zářil:
vřítil se v něj, jak nával
vln, když do lodi vpadne,
zdvižený vichrem z mračen a
vzbouřený — rázem tu celý
koráb se zahalí v pěnu a
strašná vichřice větrů
do placht korábu hučí a
plavec v duši se chvěje,
obavy pln, vždyť jen tak tak
své uniká smrti.
Takto i Danaů duch byl hrůzou rozrýván
v prsou.
Hektór jak lítý lev, jenž vrhne se na
stádo skotu,
který v poloze nízké a na
velké louce se pase,
bez počtu — jejich pastýř
však není vycvičen ještě,
aby se o život krav dal v
zápas naproti lvovi.
On sic po všechen čas buď v pozadí
kráčí, neb v čele
zároveň se svým stádem, lev
do středu vpadne a krávu
zadáví — druhý se skot dá na
útěk.
Podobně prchlo
zděšeně před Priamovcem a
před Diem achajské mužstvo,
všechno — jen Perifétés byl
zabit, hrdina z Mykén,
Kopreův milený syn, jenž od
vládce Eurysthéa
k silnému Hérákléu kdys
chodíval jakožto posel.
Z něho se narodil on, syn
lepší z horšího otce
všemožnou zdatností svou, jak
chrabrým bojem, tak během;
také rozumem svým byl k
prvním v Mykénách řazen.
Hektoru tehdy ten muž dal dobýt oslavy
vzácné:
když se chtěl obrátit nazpět,
tu narazil na okraj štítu,
který nosíval sám, až po
paty, k odrazu kopí,
o ten klopýtnuv tedy, pad
naznak a na hlavě přilba
strašný vydala zvuk kol
skrání padlého reka.
Bystře to spatřil Hektór a přiběhnuv,
u něho stanul,
v prsa mu vrazil kopí a zabil
ho na očích přátel,
kteří nemohli přec, byť
truchliví pro druha svého,
pomoci — postrachem byl jim
samým slavený Hektór.
Octli se před loďmi přímo, a
krajní je ukryly lodi,
které vytáhli nejdál — a za
nimi přitrhli Trójští.
Achajci od lodí svých, byť neradi,
ucouvli tehdáž,
od prvních — u stanů svých
však stanuli hromadně všichni,
aniž se rozptýlil lid vším
táborem: stud je a bázeň
zdržely: na druha druh jen
pořád hlasitě volal.
Avšak Gerénský kmet z nich
nejvíce, Achaiů strážce,
horoucně každého žádal a při
jeho rodičích prosil:
„Přátelé, mužové buďte a studem
naplňte duši
přede vším lidem světa, a při
tom si vzpomeňte každý
na své dítky a choť, svůj
majetek, rodiče svoje,
ať je už naživě máte, či
odešli v Hádovo sídlo —
při těch tedy teď já vás
prosím, vzdálených odsud,
statečně v zápase stůjte — ó
nedejte strhnout se v útěk!“
Řekl a každému z nich tím vzbudil
bojovnou smělost.
Tehdáž temnoty mrak jim s očí
Athéné sňala,
božský, a s obou stran jim
jasné zasvitlo světlo,
stejně i se strany loďstva i
se strany společné války:
Hektór, bojovník statný, i
druhové spatřeni byli
od těch, co v pozadí stáli a
účast neměli v boji,
jakož i od oněch všech, kdož
válčili u lodí rychlých.
Aiantu, chrabrému reku, se dél
již nechtělo v srdci
zároveň s ostatními se opodál
zápasu držet,
nýbrž se po krytech lodních
jal přecházet kročejem dlouhým,
velikou lodní žerdí v své
pádné mávaje dlani,
spojenou pevnými kruhy a
dlouhou dvacet dva lokte.
Jako když nějaký muž zná po
koních uměle skákat,
kterýžto z mnohých koní jen
čtyři si zvolí a spřáhne,
potom je rozžene s pláně a
prudce je pohání k městu,
po hlavní silnici jeda — a
mnozí s podivem na něj
hledí, muži i ženy, on pořád
a s jistotou pevnou
s koně vždy na koně skáče a
střídá je — koňové letí;
nejinak po četných krytech
rek Aiás na lodích rychlých
chodil kročejem dlouhým a
hlas mu až k nebesům sahal.
Pořád strašlivě křičel a nutkal
danajské mužstvo
stanův a korábův svých být
ochranou.
Ale
ni Hektór
nezůstal v hlučném davu svých
krajanův oděných v krunýř.
Jako
když plavý orel se na hejno křídlatých ptáků
rozletí v ráz, již na březích
řek své hledají pastvy,
jeřábů, divokých hus neb
labutí s dlouhými krky,
podobně vyrazil rek též na
koráb temné přídy,
vyskočiv vstříc — syn Kronův,
Zeus, jej zezadu tlačil,
rukou velikou velmi, a
zároveň povzbudil mužstvo.
Opět zuřivý boj byl rozpoután u
lodí rychlých.
Tehdy bys býval myslil, že
čerství a nezmožitelní
spolu se srážejí v seč — jak
s velkou válčili chutí.
Tyto pak válčící lid měl myšlenky:
achajské mužstvo,
že již najisto zmar jich
nemine, nýbrž že zhynou;
Trójanům ve hrudi duch zas
doufal, každému zvláště,
lodi že zapálí ohněm a pobijí
achajské reky.
Tak tam smýšleli v duchu a čelem si
naproti stáli.
A již mořské lodi se za záď
uchopil Hektór,
krásné, plující rychle, jež
přivezla Prótesiláa,
do Tróje — v otcovskou zem
však z Tróje ho nevezla nazpět.
O tuto válčíce loď, jak danajské
mužstvo, tak trójské,
spolu se tváří v tvář tam
hubili. — Takto pak ovšem
žádný na příval šípův a
oštěpů nečekal v dáli,
nýbrž nablízku stáli, a
odvahu majíce svornou,
sekyrou břitkého ostří a
teslicí sváděli bitvu,
nebo i velkým mečem neb kopím
o dvojím hrotu.
Mečů s krásnými jilci a zdobených
černými pruhy
hojně jim padalo z rukou, a
jiné padaly s plecí
mužů vedoucích boj — krev
proudila po zemi černé.
Hektór, jak za kormu loď již
popadl, pustit ji nechtěl,
hlavici v rukou maje, a volal
na trójské mužstvo:
„Oheň! — A hromadný ryk teď zdvihněte
zároveň všichni!
Zeus nám nyní dal den, jenž
všecky nám nahradí jiné:
achajských dobýt lodí, jež
připluvše bez vůle bohů,
nesmírné množství běd nám
spáchaly — vinou však kmetů:
kdykoliv já jsem chtíval zde
bojovat u zádí lodních,
kmeti mě zráželi vždycky a
bránili trójskému mužstvu. —
Jestliže tenkráte Zeus nás
zemdlíval, vidoucí v dálku,
nyní Olympan sám nás pobízí k
tomu a pudí!“
Řekl, ti prudčeji vzpláli a na lid se
achajský vrhli:
Aiás nemohl dél již vytrvat,
střelami tísněn,
avšak couvl jen málo — vždyť
myslil, že mu je zhynout —
na lávku o sedmi stopách a
sešel s paluby lodní.
Tam tedy hrdina stál — však číhaje,
oštěpem vždycky
od lodí odrážel muže, když
nesl kdo nezmarný oheň,
pořád strašlivě křiče a
nutkaje danajské mužstvo:
„Přátelé, danajští reci, již Areu
sloužíte v bitvách,
druhové, mužové buďte a
pomněte obrany rázné!
Mníme, že nějaký voj jest k naší
ochraně vzadu? —
Či snad pevnější zeď, jež
mužům odvrátí zhoubu?
Není tu nablízko město, kol s
pevnými věžemi v hradbách,
v němž by nás ochránil lid,
jenž mohl by vítězství zjednat:
tady jsme, na trójské pláni, a
Trójští jsou oděni
v krunýř,
s širým
za zády mořem a vzdáleni otcovské země!
Pročež v rukou je spása a nikoli v
chabosti války!“
Řekl a divou silou svým ostrým dorážel
kopím:
jestliže z Trójanů někdo se k
dutým korábům blížil
se žhoucím ohněm v rukou dle
rozkazu Hektora vládce,
Aiás čekaje na ně, svým
dlouhým je ubíjel kopím.
Dvanáct v popředí lodi jich proklál,
docela zblízka.
ZPĚV XVI.
Patroklos
Tak tam sváděli boj kol
korábů palubou krytých.
Patroklos k příteli svému tu
přistoupiv, k vladaři lidu,
vřelé proléval slzy jak
pramen ztemnělé vody,
který se strmých skal svou
temnou vylévá vodu.
Slavný Achilleus rychlý naň
pohleděv, pocítil soustrast,
proto se ozval takto a pravil
perutná slova:
„Copakže, Patrokle můj, ses rozplakal,
podoben dívce,
malé, jež běží s matkou a
žebroní, aby ji vzala,
škubajíc za její roucho, a v
rychlé ji zdržuje chůzi,
s očima plnýma slz k ní
vzhlédajíc, aby ji nesla:
podoben Patrokle jí teď
drobnou proléváš slzu.
Chceš
snad vojínům mým cos povědět — nebo snad mně jen?
Či snad nějakou zvěst, sám
jediný, z Fthíe jsi slyšel?
Přece
je živ tvůj otec, syn Aktorův, jak je nám známo,
živ jest u Myrmidonů syn
Aiakův, hrdina Péleus…
ti kdyby ztratili
život, tu velká by jala nás žalost…
— — —
Či snad ty by ses
rmoutil, že Achajci napořád hynou
u dutých korábů svých? — Však
pro svůj přestupek vlastní!
Povídej, netaj to v mysli, ať
oběma nám je to známo!“
Na tos, Patrokle jezdče, zas
odvětil, vzdychaje z hloubi:
„Achille Péléovče, ty z
Achaiů nad jiné přední,
nezlob se jen! — Vždyť taková
strast lid danajský tísní! —
neboť nyní už každý, kdo
býval nejlepší dříve,
u svých korábů leží, jsa
oštěpem boden neb střelen.
Střelen je statečný rek, syn
Týdeův, mohutný silák,
boden je vládyka mužstva, i
Odysseus oštěpem slavný,
rovněž i Euaimonovec jest
postřelen do stehna šípem.
Lékaři, zběhlí v lécích, je nyní
ošetřit hledí,
léčíce jejich rány. — — —
Ty, Achille, smířit se nedáš!!
O
kéž takový hněv bych nepojal, jaký je v tobě!!
Řeku ty zlý — má z tebe kdo
teď neb později prospěch,
jestliže achajský lid teď
bídné nezbavíš zhouby?!
Bezcitný jezdec Péleus, jak patrno,
nebyl tvým otcem,
nebyla matkou Thetis!! — —
Ty zrodil ses v jiskřivém moři,
zrodil ze strmých skal, vždyť
tvrdou mysl máš v hrudi!
— — —
Pakli však ve hrudi své máš obavu z
nějaké věštby,
jestliže vznešená máť snad
něco ti od Dia řekla —
mne aspoň honem pošli
a vyprav zároveň se mnou
do boje ostatní lid, bych
Danaům přinesl spásu.
Dej též vlastní mi zbroj, bych na svá
plece ji oděl,
zdali by podobou tvou snad
zmýleni, přestali Trójští
válčit, a danajský lid zas
pookřál, chrabré to mužstvo,
z velkých nesnází svých — byť
nakrátko, oddech to přece!
S lehkostí, nejsouce mdlí, lid
Trójanů, zemdlených bitvou,
od svých lodí a stanů zas
nazpět zaženem k městu.“
Těmito prosil slovy, ó bláhový,
poněvadž takto
zhoubu a strašnou smrt měl
vyprosit — samému sobě!
Achilleus rychlý v běhu, pln
nevole, odvětil takto:
„Patrokle, potomku Diův, ó
přeběda, co jsi to řekl!?
Věšteb si ani já sám přec nevšímám, ať
je to, co chce,
ani mi od Dia nic má vznešená
neřekla matka —
ten však strašlivý bol mé
srdce i mysl mi svírá,
muž když rovného sobě si
troufá o jeho podíl
obrat a dar mu zas vyrvat —
že mocí nad něho předčí!! —
Hrozný pro mne to bol — vždyť v duši
jsem trampoty snášel!
Dívky, již v čestný mi dar
přec danajští synové dali,
dobyl jsem oštěpem svým, když
hrazené město jsem zbořil —
tu mi zas achajský král v své
přemoci uchvátil z rukou,
Átreův syn — tak jako bych
byl kýs bezectný cizák!!
— — —
Co
však stalo se dřív, již nechejme!
Není
přec možná
pořád ve hrudi své být
rozhněván! — Vždyť jsem já tehdy
mínil, že ten svůj hněv dřív
neskončím — leda až tenkrát,
až by se válečný ryk k mým
vlastním korábům dostal.
Ty teď na plece své mou skvostnou
výzbroj si oblec,
potom však vojíny mé veď do
boje, dychtivé války!
Temný-li Trójanů mrak již
veškery koráby naše
obklopil přesilou mocnou — a
lid jest na břehu sevřen,
poněvadž malá jen část již
zbývá ze suché země —
Argeiům! — Celá Trója se nyní
přihnala na ně!! —
Smělí teď jsou — vždyť nevidí již mé
přílbice vpředu,
jak jim do očí plá. — Ó rázem
by prchli a rýhy
plnili mrtvými těly — jen
král měl, vládyka mocný,
ke mně se přátelsky mít — teď
válčí u samých lodí! — —
Nezuří Týdeův syn v své pravici,
mohutný silák,
ostrým oštěpem svým, jímž
odvracel Achaiům zhoubu —
není už vládcův hlas sem
slyšeti, kterým by volal
z těch svých protivných úst!
— Jen Hektora, záhubce mužstva,
hlas, jak Trójanům velí, se
rozléhá!
S
jásotem tito
plní rovinu celou a Danajce
zmáhají bitvou! —
— — —
Ale i tak chraň, Patrokle můj, nám od
zhouby loďstvo!
Silou mezi ně vraz, sic záhy
nám planoucím ohněm
spálí veškery lodi a milý nám
odejmou návrat!
Poslyš však hlavní věc, již na tvé
srdce ti kladu,
abys mi velkou poctu a
vzácnou oslavu opět
u všech Danaů získal, a tito
mi překrásnou dívku
nazpět poslali zase a
skvostné přidali dary:
zažeň je od lodí nazpět a
navrať se! — — Třeba ti dával
dobýt slávy i pak choť Héřin
mohutně hřmící!
Ne abys —
beze mne sám — pak zatoužil válčiti dále
s Trójany chtivými války! —
Tím čest by mi snížena byla!
Také v zápalu boje a hrozné vražedné
bitvy,
hubě tam trójský lid, mých
vojů k Íliu nevoď!
Některý z věčných bohů by s Olympu
přijíti mohl: —
Apollón, svémocný bůh, k nim
chová velikou lásku! —
nýbrž vrátit se hleď, jak
zjednáš ochranu loďstvu!
Avšak potom jich nechej, ať
válčí na pláni sami!
Kéž by jen neušel, Zéve, i
Athéno, kéž by jen, Foibe,
žádný z Trójanů muž své
záhubě, co jich je živo,
žádný z Argeiů též, jen my
nechť uniknem zkáze,
abychom strhnout mohli, my
jediní, ílijské hradby!“
Taková byla jich řeč, již navzájem
mluvili k sobě.
Trójané
zapalují achajské loďstvo
Aiás nemohl dél již vytrvat,
střelami tísněn:
zmáhalť ho Zeus svou vůlí a
statní vojíni trójští
útokem svým — kol skrání mu
přílbice řinčela hrozně,
lesklá, tepána jsouc — vždyť
pořád tepána byla
po puklách zrobených krásně.
— A levice slábla, když pořád
s napětím točil sem tam svým
štítem — nemohl nikdo
na těle otřást mu jím, ač
dřevci ho bodali stále.
Hrdina sotvaže dech již popadal, s údů
mu zevšad
proudem valil se pot — již
nebylo možno mu ani
vydechnout — se všech stran
jen tíseň stíhala tíseň.
Nyní mi povězte, Músy, jež
bydlíte v olympských domech,
kterak plamenů žár byl po
prvé do lodí vržen:
Hektór přistoupiv blíž, svým
ohromným udeřiv mečem
v Aiantův z jasanu oštěp,
blíž násady, za hrotem právě,
veskrz přerazil dřevce.
I zamával oštěpem kusým
Aiás v pravici své, jen
naplano — opodál něho
upadlo bronzové ostří, a
řinkot se po zemi ozval.
Poznal božský vliv v své
hrdinské mysli a ztrnul,
neboť zámysly bitvy, jak
patrno, nadobro mařil
svysoka hřmící Zeus, jenž
Tróům vítězství chystal. — —
Couval z dosahu střel.
Vtom vržen nezmarný oheň
v rychlou loď — jen mžik —
již nezhasným plamenem plála.
Tak tam po kormě žár již plápolal.
Achilleus
rychlý
udeřil do obou stehen a takto
se k Patroklu ozval:
„Vzhůru již, potomku Diův, ó Patrokle,
válečný jezdče!
Zřím, jak plamene žár již
plápolá na lodích našich!
Ať se jen nezmocní lodí a
není nám zamezen návrat!!
Rychle si vezmi mou zbroj —
já shromáždím vojíny naše!“
Řekl a chrabrý rek bral na sebe
odění třpytné:
holeně ze všeho nejdřív si
položil okolo lýtek,
krásné, kteréžto k nohám mu
vázaly stříbrné spony,
potom těžký krunýř si
připínal okolo prsou,
hvězdnatý, zdobený pestře,
jejž nosíval Achilleus rychlý.
Stříbrem zdobený meč pak na
svá pověsil plece,
bronzový, potom si štít vzal
do ruky, velký a pevný,
potom si na hlavu silnou dal
přílbici kovanou pevně,
na které chochol z žíní se s
vrcholu strašlivě kýval.
Vzal dvé oštěpů silných, jež
v dlaň se mu hodily dobře.
Jediný oštěp nevzal, jímž hrdinský
Achilleus válčil,
těžký, velký, pevný.
Jím nemohl z Achaiů nikdo
mávat — jen Achilleus sám jím
jediný mávnouti uměl:
pélijský jasan to byl, jejž
Cheirón s vrcholu hory
Pélia daroval otci, by rekům
přinášel zhoubu.
Velel pak Automedontu, by nakvap
zapřahal koně,
kterého po Achillovi ctil
nejvíce, průlomci vojů:
bývalť spolehliv nejvíc a v
boji vždy rozkazu vyčkal.
Ihned mu hrdinův druh dvé rychlých
přiváděl koňů,
pode jho, Balia s Xanthem,
již běhali o závod s větrem,
které Zefyru větru kdys
Podargé zrodila matka,
Harpýia, v louce se pasouc
dle proudův Ókeanových.
Pédasa výborného jim po bok
připřahal volně,
kterého Achilleus z Théb,
jichž dobyl, přivedl kdysi;
ten sic smrtelný byl, však
stačil nesmrtným koňům.
Achilleus obcházel vojsko a po
všech poroučel stanech,
aby se každý muž již
vyzbrojil.
Oni jak vlci,
hltaví, jejichžto duch jest
naplněn nesmírnou silou,
velký když paroháč jelen byl
na horách usmrcen od nich:
teď jej rvou — jim všechněm
tvář jest od krve rudá,
pak se zas hromadně ženou, by
ze zdroje ztemnělé vody
štíhlým jazykem svým ten
temný chlemtali nápoj,
povrchu, krvavý lup tam
dávíce, uvnitř jim srdce
v prsou bez bázně jest — ač
břich se jim, přeplněn, svírá,
tak se i vůdci a rádci, již
veleli vojínům jeho,
hrnuli kolem reka, jenž
vzácný byl Achillův přítel.
Ve středu vojínů svých sám
bojovný Achilleus stoje,
pobízel vojíny jízdné i
oděnce chráněné štíty.
Padesát rychlých lodí měl
Achilleus Diovi milý,
s nimiž se v trójskou zem
kdys vypravil, na každé lodi
padesát soudruhů měl, již při
svých seděli veslech.
Pět jim stanovil vůdců rek Achilleus;
těmto pak svěřil
velení, ovšemže sám byl
vrchní velitel všechněch.
Velitel první řady byl
Menestheus s brněním třpytným,
vlastní to Spercheia syn, té
nebem živené řeky.
Krásná jej Polydóré kdys zrodila, z
Pélea dcera,
Spercheiu nezmarných sil
jsouc manželkou, bohovi žena,
Bórovi jenom dle jména.
Ten syn byl Periéreův,
její to veřejný muž, jenž
nesmírné dary dal za ni.
Druhý vojínů díl pak bojovný Eudóros
vedl,
zrozený od Polymély, jež
krásná bývala v tanci,
dcery to Fýlantovy. K ní
zahořel Argovrah silný,
spatřiv ji na vlastní oči,
jak tančí uprostřed dívek,
ve sboru Artemidině, té
lovkyně s vřetenem zlatým:
vstoupilť do horní síně, kdež
potajmu v lásce ji objal
Hermeiás, spasný bůh. Z ní
bohovi zrodil se slavný
Eudóros syn, jenž nejlepší
byl jak v běhu, tak v boji.
Ale když Eileithýia jej konečně
vyvedla na svět,
bohyně budící bol, když
paprsky sluneční spatřil,
tehdáž mohutný silák, rek
Echeklés, z Aktora rodem,
dívku si přivedl v dům, když
bez počtu darů dal za ni.
Chlapce pak stařec Fýlás vždy upřímnou
miloval láskou,
pěstil s péčí a živil, jak
vlastního milého syna.
Třetí vojínů díl zas bojovný
Peisandros vedl,
Maimalův syn, jenž sváděti
boj znal nejlépe kopím
ze všech krajanů svých krom
Patrokla, rekova druha.
Čtvrtý Foiníkem díl byl spravován,
starým tím jezdcem,
pátý Alkimedontem, jenž z
Láerka, hrdina, vzešel.
Když pak veškero vojsko i s
vůdci již sestavil k boji,
všecky je roztřídiv dobře, tu
mluvil k nim důtklivá slova:
„Nikdo ať, soudruzi, z vás svých
vyhrůžek nepustí z mysli,
kterými u lodí rychlých jste
hrozili národu Tróů
po celé trvání hněvu a každý
takto mě vinil:
‚Krutý Péleův synu — toť žlučí tě
kojila matka! —
Bezcitný, zdržuješ druhy, zde
u lodí, proti jich vůli!
Domů na lodích mořských se
raděj vydejme nazpět,
jestliže hněv tak zlý v tvé
srdce ti zapadl takto!‘
Toto jste ve schůzích svých kdys
mluvili — nyní však přišla
hrozná válečná seč, jež dřív
vám bývala touhou.
Nuže, ať zmužilým srdcem teď
každý s Trójany válčí!“
Řekl a každému z nich tím vzbudil
bojovnou smělost:
hustě se srazily řady, když
vládyku slyšely svého.
Jako když z kamenů hustých si člověk
buduje stěnu
k stavení velké výšky, by
vyhnul se návalu větrů,
tak se i zhustily přílby i v
prostředku vypouklé štíty:
ke štítu přiléhal štít, muž k
mužovi, k přílbici přílba,
které, s chocholy z žíní, se
stýkaly hřebenem lesklým,
muži jak kývali hlavou — tak
sraženě při sobě stáli.
V čele pak oděnců všech dvé reků
se strojilo k boji,
Patroklos s Automedontem, a
svornou odvahu měli,
v popředí vojínů svých jít do
boje. —
Achilleus zatím
pospíšil ve svůj stan, v němž
úpravné, velice krásné
truhlice otvíral víko. Tu
Thetis třpytivých nohou
dala mu na cestu v loď, když
do ní mu nakladla sukní,
plášťů bránících větrům a
pokrývek zrobených z vlny.
Číše tam, skvostné dílo, mu ležela —
dosavad nikdy
žádný smrtelný muž z ní
nepíval jiskrné víno,
též, krom Diovi otci, z ní
nekropil žádnému z bohů.
Tu tedy z truhlice vyňal a
nejdřív vyčistil sírou,
potom ji vypláchl vodou, již
v krásných naléval proudech,
sám též umyl si ruce, a nalil
v ni jiskrné víno.
Stanul ve středu dvora a modle se,
uléval vína,
v nebeskou pohleděv báň —
Zeus, vladař blesků, ho viděl:
„Zéve, ty Dódóny vládce a Pelasgů,
bydlící v dáli,
Dódóny drsné zimou, kde v
okolí Sellové bydlí,
věštcové tví, jimž lůžkem je
zem, svých nemyjí nohou —
jako jsi vyslyšel dřív mou
modlitbu, když jsem tě prosil,
opět vrátil’s mi čest, lid
danajský navštívil’s krutě,
stejně mi splniti rač též
nyní toto mé přání:
Já totiž míním tu sám sic
zůstat v táboře lodním,
za to však s vojíny svými
chci poslat přítele svého
s Trójany v boj, nuž propůjč
mu čest, ó Vidoucí v dálku,
posilň v hrudi mu srdce, by
také statečný Hektór
poznal, zdali náš druh, též
sám, jest — beze mne — schopen
ve válce sváděti boj, či mu
nezdolné ruce jen tehdy
zuří, kdykoliv já s ním
vcházím do vřavy války
Avšak až bitvu a ryk již zažene od
lodí našich,
kéž by se úrazu prost zas k
lodím navrátil rychlým
se svou veškerou zbrojí i
soudruhy ráznými v boji!“
Těmito prosil slovy, a Zeus jej
všemoudrý slyšel:
v jednom mu po vůli byl, však
druhou zamítl žádost:
svolil, by bitky a boj jim z
lodí odrazil zpátky,
avšak zamítl prosbu, by živý
z bitvy se vrátil.
Když se už pomodlil k Diu a ulil mu k
oběti vína,
vrátil se ve svůj stan, kdež
pohár do truhly vložil,
potom vyšel však ven, v svém
srdci jsa žádostiv ještě
spatřit strašlivý boj, jejž
Achajci s Trójany svedou.
S Patroklem, chrabrým rekem, šli
vojíni s bujarou myslí,
oděni ve svou výzbroj, by na
voj trójský se vrhli.
Rázem, podobni vosám, se rojili
vojíni jeho,
vosám, jež u cesty hnízdí, a
chlapci je ze zvyku dráždí —
škádlí je každý den — vždyť
hnízdí u samé cesty —
z chlapectví — společnou
strast však mnohým připraví lidem:
kráčí-li nějaký muž tou
cestou, pocestný člověk,
vzruší je, nevěda o tom — tu
pojednou zmužilým srdcem
celý vyletí roj, svých mláďat
brániti chtěje.
Takto i Patroklův lid, jich smělost a
srdnatost maje,
od svých lodí se rojil, a
hrozný se ozýval lomoz.
Patroklos soudruhy své pak pobídl,
mohutně vzkřiknuv:
„Achilla Péléovce, vy
soudruzi, Myrmidonové,
přátelé, mužové buďte a
pomněte obrany rázné,
aby byl poznovu ctěn syn
Péleův, který je ze všech
Argeiův u lodí první i s
průvodci ráznými v boji,
aby též vládyka mužstva, syn
Átreův, přemocný vládce,
poznal svůj blud — vždyť muž,
všech nejlepší, od něho znectěn!“
Řekl a každému z nich tím vzbudil
bojovnou smělost.
Hromadně na trójský voj pak
vrazili — bouřlivý ohlas
z lodí ozval se kol, když
Danajci válečně vzkřikli.
Sotvaže trójský lid jej zahlédl,
silného reka,
jeho i Automedonta, jak ve
své zářili zbroji,
všechněm zachvěl se duch —
jich řady se počaly viklat,
neboť se domníval každý, že
Achilleus ve běhu rychlý
u lodí hněv svůj složil a
přátelské smýšlení přijal:
každý se ohlédal kol, jak
náhlé záhubě ujít.
Patroklos ze všech první svým lesklým
oštěpem mrštil
rovnou do jejich středu, kde
nejvíc se tísnili v zmatku,
tam, kdež měla svou záď loď
chrabrého Prótesiláa:
Pýraichma zasáhl hrot, jenž
Paiony, válečné jezdce,
přivedl od Amydóna, kde širý
Axios teče:
ranil ho v pravé plece — ten
naznak do prachu padl,
vydav zoufalý křik — kol něho
se rozprchli druzí
Paioni, velkýť strach v nich
ve všech Patroklos vzbudil,
když jim povalil vůdce, jenž
býval nejlepší v boji.
Takto je od lodí zahnal a zhasil
planoucí oheň.
Napolo spálená loď tam
zůstala.
S náramnou vřavou
rozehnán trójský lid, však
danajské vojsko se rázem
rozlilo po dutých lodích, a
strhl se bez konce lomoz.
Jestliže s velkých hor kdys
zaplaší, s vrcholů jejich,
blesků sběratel Zeus, syn
Kronův, oblaky husté,
rázem veškery hlídky a
vrcholy horské se zjeví,
s úvaly — nesmírný jas v té
chvíli se provalí s nebes,
tak si i danajský voj, když
planoucí odvrátil požár,
oddechl krátký čas — klid
zbraní však nenastal ještě;
poněvadž trójský lid tou
chvílí od lodí ještě
před jejich bojovným vojskem
se úprkem na útěk nedal,
nýbrž k obraně stál — jen z
nutnosti od lodí couval.
Když pak se vůdců seč již
rozmohla, druh tu klál druha:
silný Menoitiovec tu ze všech
poranil nejdřív
do stehna Aréilyka, když
právě se obrátil v útěk,
ostrým oštěpem svým, skrz
naskrz hrotem ho prohnal:
oštěp rozdrtil kost — on
tváří na zemi padl.
Bojovný spartský král pak Thoanta nad
štítem ranil,
do prsou, v nekryté místo, a
rázem ho života zbavil.
Zahlédnuv Fýleův syn, jak
žene se Amfiklos na něj,
nahoře do stehna dřív jej
zasáhl, kdežto má právě
člověk nejtužší sval. Kol
břitké oštěpu špice
rázem se roztrhly svazy, a
temno mu zastřelo oči.
Útoče oštěpem svým syn
Nestorův na Atymnia,
bodl ho do jeho slabin a
bronzovým hrotem je prohnal:
raněný skácel se vpřed.
Vtom
Maris na Antilocha
kopím, pro bratra hněviv, se
obořil docela zblízka,
před jeho tělem stanuv.
Tu Thrasyméd podobný bohům
Maria zasáhl dřív svým
oštěpem, aniž se chybil,
do plece — odřízl v ráz hrot
kopí hořejší paže
úplně ode všech svalů a kost
v něm nadobro zdrtil.
Padl, až duněla země, a temno mu
zastřelo oči.
Takto tam ode dvou bratrů dva bratrové
zbaveni žití,
sestoupli v temnoty říš.
Jim Sarpédón soudruhem býval,
znalcům zápasu kopím.
Jich otec byl Amisódaros,
který Chimairu lítou kdys
vychoval k pohromě lidstva.
Vyraziv na Kleobúla, jenž ve zmatku
boje byl zdržen,
Oileův syn, jej živého jal,
však rázem ho zbavil
sil, jej do šíje ťav svým
mečem se zdobným jilcem.
Krví zahřál se meč kol dokola
— krvavou smrtí
oči mu zastřeny byly a
životním osudem mocným.
Lykón pak s Péneleem se srazili,
dřevci však svými
jeden se druhého chybil a
naprázdno hodili oba.
Znova se, chopivše meč, pak
srazili — tehdy rek Lykón
do přílby s chocholem z žíní
jej udeřil — meč se však zlomil
okolo násady své — vtom raněn
byl od Pénelea
pod uchem v týl — meč celý
tam vjel — jen zůstala kůže,
hlava se svěsila stranou, a
rázem byl života zbaven.
Akamás rychlým během byv dostižen od
Mériona,
v pravé plece byl boden, když
na vůz právě chtěl skočit:
rázem skácel se s vozu, a
chmura mu zastřela oči.
Erymás Ídomenéem byl tvrdým poraněn
kopím,
do úst, a bronzový hrot skrz
naskrz proniknuv hlavou
odspodu pod mozkem ven, když
bílé rozštípl kosti,
zuby mu vyrazil z úst — proud
krve mu naplnil oči,
obě — a nozdrami dolů a
hrdlem vyrazil vzhůru
otvorem úst — v tom mrákotná
smrt jej pokryla temnem.
Tak tedy z danajských vůdců tam každý
usmrtil muže.
Jako se na ovce kdys neb kůzlata
lupiči vlci,
vrhnou a ze středu stáda je
rvou, jež po horách všude,
nedbá-li pastucha o ně, se
rozejde. — Vlci to spatří,
přijdou a kvapně je dáví —
jsouť kůzlata bázlivé mysli,
tak se i achajský lid hnal za
Tróy — na útěk oni
myslili burácející a nechali
obrany rázné.
Tehdáž Aiás, ten velký, chtěl
Hektora krytého kovem
kopím bodnouti svým, však
Hektór ve válce zběhlý,
štítem z býčí kůže jsa pokryt
na širých plecích,
chránil se sykotu šípů a
fičení metaných kopí,
neboť poznával již, jak
vítězství Achaiům svědčí,
ale i tak tam zůstal, chtě
chránit soudruhů věrných.
Jako když s Olympu mrak v báň nebes
rychle se zvedá,
z jasných nadvzduší sfér,
když Kronovec rozestře bouři,
podobně Trójanům též byl
rozvířen lomozný útěk
od lodí, ústupu řád byl
porušen. Odvezli v zbroji
koňové rychlých noh též
Hektora: opuštělť Tróy,
které zející příkop tam
zadržel — proti jich vůli.
Koňové,
tahouni vozů, tam nechali namnoze ležet
v příkopě povozy pánů, když
zlomili na předku oje.
Patroklos za nimi hnal, pln
prudkosti, Danaům vele,
Trójanům smýšleje zmar. Lid
Trójanů naplnil cesty
lomozným útěkem svým, byv
rozptýlen. Vzhůru až k mrakům
šířil se prachový vír, v němž
koňové jednokopytní
cvalem z lodí a stanů se
nazpět k Íliu hnali.
Patroklos tam, kdež nejhustší dav zřel
v zmatku se motat,
mířil, strašlivě vzkřiknuv.
Tu pod osy padali s vozů
mužové na své tváře a s
třeskem se zvracely korby.
Rovnou tu rychlí koně mu přes příkop
skočili chvatem,
nesmrtní — za skvostný dar
kdys Péleus je od bohů dostal —
letíce vpřed — vždyť duch jej
pobízel Hektora stihnout,
neboť dychtil ho sklát — však
rychlí jej odvezli koně.
Jako když černá zem jest tížena
celá bouří
v podzimní den, když chrlívá
Zeus své nejprudší deště,
kdykoliv totiž zuří, jsa na
lid rozpálen hněvem,
poněvadž násilně soudí a
křivé rozsudky činí,
veškeré vyhnal právo a nedbá
božího oka:
řeky se vodami plní a valí se
kupředu prudce.
Tehdáž přemnohý vrch jest
obklopen bystřiny proudem,
která bouřlivě hučí a v
kypící tůni se vlévá,
s horstev střemhlav se řítíc
— i zmizejí vzdělaná pole —
podobně, řičíce strašně, se
trójští koňové hnali.
Pak jim prorazil šiky a přední
zaskočiv řady,
k lodím zpátky je zas chtěl
zahnati, ježto si nepřál,
aby mu do města prchli, ač
toužili, nýbrž je vraždil
v prostoru prostřed lodí a
vysoké hradby a řeky,
bouřlivě útoče na ně, a za
mnohé zjednal si pomstu:
Tehdáž Pronoa nejdřív svým kopím nad
štítem ranil
do prsou, v nekryté místo, a
rázem ho života zbavil.
Padl, až duněla zem. Pak
Thestora, z Énopa syna,
opět vyraziv vpřed — ten na
korbě hlazené krásně
zděšením skrčen seděl, a již
mu i opratě lesklé
vypadly z bezvládných rukou
— svým oštěpem, přistoupiv k němu,
do pravé čelisti ranil a
všecky mu prorazil zuby.
Potom za kopí vzav, jej přes
okraj táhl, jak rybář
na skále vyčnělé sedí a
mořskou střelhbitou rybu
lesklým udice kovem a
provázkem z prohlubně táhne:
taktéž oštěpem lesklým byl
tažen — dokořán ústa —
rek pak na tvář jím mrštil, i
opustil padlého život.
Potom po Eryláu, když útočil, balvanem
hodil,
rovnou do středu hlavy, ta ve
dví se rozštípla celá,
v těžké přílbici jsouc — on
rázem na zemi padl
na tvář a černá smrt jej
zastřela, hubící život.
Potom byl Amfoteros i Erymás, Epaltés
zabit,
Echios, Tlépolemos, syn
Damastorův, i Pyris,
Euippos, Polymélos, syn
Argeův, jakož i Ífeus
vesměs sraženi byli, druh za
druhem, na zemi živnou.
Sarpédón
Sarpédón, jakmile zřel, jak
družině nekryté pásem,
rukama Patroklovýma je
napořád odnímán život,
na Lyky, rovné bohům, se
obrátil káravou řečí:
„Hanba to Lyčané jest! Kam prcháte!?
Do boje rychle!
Hodlám utkat se sám s tím
člověkem, zvěděti chtěje,
kdo to tu řádí takto a mnoho
již natropil zlého
Tróům — vždyť mnohé muže — a
vzácné — života zbavil.“
Řekl a s povozu svého, i se zbrojí,
seskočil na zem,
Patroklos s druhé strany,
když viděl ho, seskočil s korby.
Jako se na skále perou a při tom
divoce křičí
supové křivých drápů a
zahnutých zobanů silných,
taký spustili křik, jak
zprudka se na sebe vrhli.
Zeus, syn lstivého Krona, je
zahlédl: soucit ho pojal,
načež promluvil k Héře, své
sestře a zároveň choti:
„Běda, že osudem má můj Sarpédón,
nejdražší z mužů,
rukama Patroklovýma být
zbaven života svého!
Srdce se rozpáčí mé, když ve
své přemýšlím duši,
zdali bych vytrhnout měl jej
živého ze slzné bitvy,
potom v Lykii rodnou jej
postavit, v úrodnou zemi,
či již nyní ho mám dát
usmrtit Menoitiovcem.“
Bohyně výrazných zraků mu
pravila, vznešená Héré:
„Jaké’s to pravil slovo, ty
Kronův přehrozný synu?
Muže, jenž smrtelný jest,
jenž propadl osudu dávno,
ze smrti plné smutku bys
nazpět vyrvati mínil?!
Pro mne! — Však ostatní bozi
ti čin ten neschválí všichni!
Jinou ti věc však povím, ty na mysli
přemýšlej o ní:
Bude-li do vlasti své tvůj
Sarpédón zaživa vyrván,
uvaž, že jiný z bohů se též
pak snažiti bude,
aby mu milý syn byl vyrván ze
seče kruté:
vždyť přec svádějí boj kol
hradeb Priama vládce
mnozí synové bohů — a ty je
tím popudíš hrozně.
Pakli ti jest však milý a ve svém
srdci ho želíš,
nuže, pak dopusť, Zéve, by
nyní v zuřivé seči
rukama Patroklovýma byl
zbaven života svého,
ale až Sarpédonta již opustí
duše a život,
poruč, ať sílivý Spánek jej
se Smrtí odnesou z bitvy,
pak v kraj Lykie širé ať
mrtvé dopraví tělo,
kdežto jej pohřbí bratři a
příbuzní, nad hrobem jeho
mohylu zřídí a sloup, jak
bývá ku poctě mrtvým.“
Otec bohů a králů byl srozuměn s
Héřinou radou,
avšak krvavým kapkám dal
padat na zemi živnou,
milému synovi v čest, jejž
Patroklos Menoitiovec
v Tróadě, hrudnaté zemi, měl
zhubit — daleko vlasti.
Když tak na sebe jdouce, již docela
nablízku byli,
Patroklos po Thrasymélu svým
dlouhým oštěpem mrštil,
vládyky Sarpédonta to nad
jiné statečném druhu:
vespod ho do břicha bodl a
rázem ho života zbavil.
Potom se oštěpem svým zas rozpřáhl
Sarpédón po něm:
hrdiny minul se hrot — jen
ranil Pédasa koně
oštěpem v pravé plece. Kůň
zařičel, pouštěje ducha:
zachroptěv do prachu padl, a
z těla mu vyletěl život.
Odlétli od sebe koně, jho zlámali,
spletla se otěž,
jakmile boční kůň byl do
prachu povalen na zem.
Vozataj věděl však hned, jak
pomoci, oštěpem slavný:
uchopil břitký meč, jejž
vytasil od statné kyčle,
neváhal, přiskočil k vozu a
odřízl bočního koně.
Opět se srovnali hřebci a v
opratích napjali k běhu.
Reci se srazili zas — byl zápas
to hubící život:
Sarpédón opět se chybil, když
lesklým oštěpem mrštil:
rekovi oštěpu hrot byl vržen
přes levé plece,
neraniv jej, pak Patroklos
zas své vymrštil kopí —
tenkrát oštěpu hod však
nevyšel z pravice marně,
nýbrž ranil ho v místě, kde
svírá bránice srdce.
Skácel se rek, jak nějaký dub neb
topol se skácí,
nebo i štíhlá jedle, již
sekyrou broušenou nově
vytnou tesaři v horách, by
lodním trámem jim byla —
podobně před svým vozem a
před koňmi natažen ležel,
chroptě, a v krvavý prach své
zaryl zoufale prsty.
Podobně zadáví lev, když na
stádo skotu se vrhne,
hnědého hrdého býka, jenž
loudavým kravám je v čele:
bučí zuřivě býk, an pode lví
čelistí hyne,
nejinak pod Patroklem i
lyckých štítníků vůdce
padaje soptil hněvem a
oslovil milého druha:
„Glauku ty můj, ty’s hrdiny vzor — teď
zvláště ti třeba,
válčit hrdinsky kopím a rekem
být smělosti plným!
Nyní ti strašný boj buď
žádoucí, ačli jsi statný:
nejprve dodej ducha všem
lyckým velícím mužům
pochůzkou po všem vojsku, by
válčili za Sarpédonta,
avšak pak se i sám dej do
boje oštěpem za mne!
Vždyť bych já byl tobě i v budoucnu
výtkou a hanbou,
pořád, po všechny časy, až na
věky, kdyby mě měli
Achajci ze zbroje svléci, zde
padlého v táboře lodním.
Nuž, teď statně se drž, též lid svůj
povzbuzuj všechen!“
Sotvaže dokonal řeč, vtom
smrt mu již zastřela náhle
zároveň oči a nos.
Rek na hruď patou mu stoupnuv,
z těla mu vytáhl hrot, s nímž
také bránice vyšla.
Takto mu vyrval duši a
zároveň oštěpu ostří.
Koně, již frkali bujně, hned na
místě chyceni byli,
chtíce se na útěk dáti, když
uprchli od vozů pánů.
Glauka jal hrozný bol, jak
volání bratrovo slyšel,
v hrudi se vzbouřilo srdce,
že nemohl pomocí přispět.
Rukou uchopil rámě a tiskl je
— hnětlať ho rána,
kterou mu Teukrův šíp byl
zasadil, právě když Glaukos
na zeď se vysokou dral, svým
druhům chtě odvrátit zhoubu.
K Foibovi, Jistému Střelci, tu
počal takto se modlit:
„Pane můj, slyš, jenž v Tróadě kdes
neb v úrodné zemi
Lykie dlíš — vždyť možno ti
jest, bys vyslyšel všude
člověka v zármutku jeho — jak
mne teď
zármutek tíží,
neboť tuhle mám ránu — a
strašlivou — okolo všude
proniká bolesti hrot mou
pravici, nemohu ani
usušit proudící krev — má
ruka je od rány zchromlá,
nemohu oštěpu již v ní
udržet, nemohu k boji
vejít v nepřátel dav… Teď
největší hrdina zhynul,
Sarpédón, zrozený z Dia — ni
vlastního nechrání syna!
Avšak ty aspoň, pane, mi
zahoj bolnou tu ránu,
utiš bolesti mé, dej posilu,
neboť chci lycké
povzbudit soudruhy svoje a
zase je pobídnout k boji,
dejž, ať mohu i já kol
padlého hrdiny válčit!“
Těmito prosil slovy, i slyšel ho
Apollón Foibos:
ihned bolesti ztišil a ze
strašné zející rány
temnou vysušil krev, cit síly
mu do ducha vložil.
Glaukos poznal to v mysli a
velkou pocítil radost,
kterak veliký bůh tak rychle
mu vyslyšel prosbu.
Nejprve dodal ducha všem lyckým
velícím mužům
pochůzkou po všem vojsku, by
válčili za Sarpédonta,
pak šel kročejem dlouhým a k
trójským se odebral vůdcům,
k rekovi Púlydamantu a k
slavnému Agénorovi,
potom k Aineiu přišel, pak k
Hektoru krytému kovem
kvapným přistoupil krokem a
pravil perutná slova:
„Hektore, spojence své teď pustil’s
nadobro z mysli,
kteří od vlastních přátel a
od své otcovské země
vzdáleni, pro tebe hynou,
však ty jim pomáhat nechceš!
Mrtev Sarpédón jest, jenž
velel štítníkům lyckým,
který Lykie chránil svou
ochranou práva i mocí.
Tohoto kovový Arés teď
Patroklem usmrtil právě!
Nuže, ó přátelé, pojďte a srdce si
naplňte hněvem,
aby mu nesvlékl zbroj lid
Patroklův, ani mu těla
nehyzdil, nevole pln, když
tolik tu Danaů padlo,
které u lodí rychlých jsme
pobili oštěpy svými!“
Řekl a trójský lid byl smutkem
naplněn v srdci,
nezkrotným, nepoddajným —
vždyť býval záštitou městu,
ačkoli cizinec byl, neb
velkou branného lidu
družinu měl, však nad jiné
sám byl nejlepší v boji.
Rovnou, zápasu chtiví, šli do
boje, v čele jim kráčel
Hektór, pro Sarpédonta jsa
rozlícen.
Achajce opět
pobídl Menoitiovec, rek
Patroklos zmužilé mysli.
Nejdřív k Aiantům děl, již po boji
samoděk prahli:
„Nyní na mysli mějte, ó
Aianti, obranu ráznou,
jako jste nad jiné dřív jí
pomněli — ano i více;
mrtev je muž, jenž achajskou
zeď nám prolomil první,
Sarpédón rek — kéž možno je
nám jej vyrvat a znectít,
s plecí mu odění vzíti a
mnohého soudruha jeho,
kdo by ho brániti chtěl, svým
tvrdým oštěpem zabít!“
Pravil, lid od sebe sám byl dychtiv
statně se bránit.
Oni když s obou stran již
pevněji zřídili řady,
Argejci, Myrmidonové i
trójské voje a lycké,
k boji se srazili v ráz kol
mrtvoly padlého reka,
spustivše hrozný křik — zbroj
mužů zařinkla hlasně.
Kronovec zhoubnou noc pak
rozestřel nad hroznou sečí,
aby byl zhoubný boj, jejž o
syna milého vedli.
Achajce jasných zraků voj
Trójanů vytiskl nejdřív,
neboť byl Myrmidón sklán,
jenž nebyl nejhorší z mužů,
Epeigeus, hrdina slavný, syn
Agakla, chrabrého reka,
který v Búdeiu dřív měl
vladařství, v lidnatém městě,
avšak tenkráte právě, když
chrabrého bratrovce zabil,
k Péleu utekl s prosbou a k
Thetidě třpytivých nohou.
Oni mu rozkaz dali, jít s Achillem,
průlomcem vojů,
do Tróje bohaté koňmi, by
válčil s národem trójským.
Tohoto statný Hektór, když mrtvolu
chopiti hleděl,
kamenem do hlavy praštil, jež
ve dví se rozštípla celá,
v těžké přílbici jsouc, on
rázem k mrtvole padl,
na tvář, a černá smrt jej
zastřela, hubící život.
Patrokla pronikl bol, když viděl
soudruha hynout:
rovnou skrz přední šik pak
vyrazil, jestřábu roven,
rychlému, kterýžto v ráz dav
kavek zahnal a špačků,
podobně ve voj lycký a
trójský, válečný jezdče,
rovnou’s, Patrokle, vrazil,
jsa pro druha rozlícen v srdci.
Balvanem po Stheneláu, jenž zrodil se
z Ithaimenea,
mrštil a v týl jej ranil a
serval svaly mu s něho.
Ucouvl přední šik, sám slavný
ucouvl Hektór.
Pokud až táhlý oštěp by vrhem doletět
mohl,
kterým, zkoušeje sílu, by
mrštil nějaký člověk
v závodních hrách neb v boji,
v dav nepřátel hubících život,
potud Trójané couvli, a
Danajci hnali je nazpět.
Nejdříve ze všech Glaukos, jenž
velel štítníkům lyckým,
opět se obrátiv v boj, sklál
Bathykla, chrabrého reka.
Ten byl Chalkónův syn, jenž
obydlí v Helladě maje,
štěstím a bohatstvím svým byl
vyvýšen nad Myrmidony.
Tomuto v hruď, v sám střed, svůj oštěp
zarazil Glaukos,
náhle se obrátiv naň, když
Bathyklés byl mu již v patách.
Padl, až duněla zem — lid Danaů
nesmírně zalkal,
chrabrý že hrdina sklán, však
Trójané zplesali velmi.
Hromadně shrnul se lid kol mrtvoly —
ovšemže také
Achajci pomněli síly a s
hněvem na ně se vrhli.
Tehdy zas od Mériona syn
Onétorův byl zabit,
válečník Láogonos, muž
odvážný. Onétór tehdy
Ídského Dia byl kněz, jak
božstvo jsa u lidu v úctě.
Bodl ho pod dáseň hrot, hned pod
uchem, rázem mu z jeho
údů vyprchal život, a hrůzné
jej objalo temno.
Aineiás po Mérionu svým kopím
bronzovým mrštil:
doufalť, že protkne ho hrot,
byť kráčel za štítem ukryt,
on však hbitě se uhnul, jak
ostří oštěpu zhlédl,
dopředu schýliv hlavu, a
dlouhé ratiště za ním
v půdu se zarylo hrotem, a
horním oštěpu koncem
chvělo, a teprve pak moc
nárazu znenáhla slábla.
Tak tedy Aineiův hrot byl s chvěním
zaražen v půdu,
neboť z pevné ruky byl
vymrštěn docela marně.
Aineiás takto se ozval, jsa ovšem
rozhněván v srdci:
„Hned bych byl, Molův ty
synu, ač ovšem jsi tanečník svižný,
uklidnil kopím tě svým, až
navěky, kdybych byl trefil.“
Hrdina oštěpem slavný mu na to
dal odpověď tuto:
„Aineie, těžko ti jest, ač
nad jiné’s hrdina silný,
udusit životy všech, když
někdo by naproti tobě
vyšel k obraně své — vždyť
též jsi jen smrtelný člověk.
Kdybych tě bodl i já v střed
prsou oštěpem ostrým,
ačkolťs hrdina silný a ve své
spoléháš ruce,
mně bys dal čest,
svou duši však Hádovi, slavnému koňmi.“
Silný Menoitiovec jej počal
plísniti takto:
„K čemupak, Molův ty synu, ty
hrdino, hovoříš tolik?
Necouvnou Trójané přec, můj
rozmilý, od toho těla
účinkem hanlivých slov, spíš
leckoho pokryje země:
ruce tu rozhodnou
boj, však hovory do rady
patří,
pročež šířiti řeč jest
zbytečné — bojovat sluší!“
Řekl a v čele se bral, s ním
rek šel podobný bohům.
Jako se rozléhá zvuk, když
dřevaři kácejí dříví
v lesních úvalech horských, a
každý je zdaleka slyší,
takový zdvíhal se hřmot z
jich výzbroje z kovu a kůže
od země širokých cest, též ze
štítů zdělaných pevně,
jak se tam tepali meči a
oštěpy o dvojím hrotu.
Tenkrát ni pozorný člověk by
slavného Sarpédonta
nebyl poznati mohl, jak
střelami, krví a prachem
od hlavy zahalen byl skrz
naskrz ke konci nohou.
Rojil stále se dav kol mrtvoly, jako
když v stáji
bzučí zástupy much kol
dojaček do vrchu plných
v jarní čas, když nádoby jsou
zas plněny mlékem,
takto se rojil jich dav kol
mrtvoly. — Od seče kruté
nespustil Zeus, syn Kronův,
ni okamžik zářících očí,
nýbrž na mužů boj jen zíraje,
mnoho a mnoho
o smrti Patroklově se
rozmýšlel, v úvahu bera,
měl-li by slavný Hektór, hned
na místě, nad Sarpédontem
podobným bohu, též jej, již
nyní, v zuřivé seči
ostrým oštěpem zabít a odnít
s plecí mu výzbroj,
či by snad prudký boj měl
ještě jim Patroklos zvětšit.
Když tak přemýšlel o tom, tu
uznal vhodnějším toto:
aby teď poznovu zas druh
chrabrého Péléovce,
statečný, trójské vojsko i
Hektora krytého kovem
nazpátek zahnal k městu a
život mnohému odňal.
Nejdřív Hektoru v hruď dal Kronovec
bázlivou mysl:
ten hned vystoupil na vůz a
obrátiv, vyzval i druhé
Trójany v útěk se dát, znalť
mocné Diovy váhy.
Nedleli Lyčané též, byť stateční —
dali se všichni
na útěk, vidouce krále, jak
na zemi, života zbaven,
leží v hromadě mrtvol, vždyť
nad ním přemnoho lidí
zabito, jakmile Zeus jim
prudkou rozestřel půtku.
Achajci Sarpédontu hned s plecí brnění
vzali,
bronzové, samý lesk, jež
silný Menoitiovec
kázal soudruhům dáti, by k
dutým nesli je lodím.
Kronovec, oblačný Zeus, děl
tehdáž k Foibovi takto:
„Jdi teď, milený Foibe, a
odnes mi milého syna
z dosahu střel, pak temnou mu
krev spěš setříti s těla,
odnes jej do značné dálky a v
říčních proudech ho umyj,
natři ho božskou mastí a v
nebeská oděj ho roucha,
potom průvodcům rychlým jej
odevzdej, aby ho nesli,
blížencům, Spánku a Smrti, a
tito pak za krátkou dobu
daleko, v úrodný kraj, jej
složí, v Lykii širé,
kdežto jej pohřbí bratři a
příbuzní, nad hrobem jeho
mohylu zřídí a sloup, jak
bývá ku poctě mrtvým!“
Řekl, a otcových slov byl
poslušen Apollón Foibos:
s vrcholu ídských hor bůh
sestoupil do strašné půtky,
slavného Sarpédonta tam z
dosahu oštěpů zvedl,
odnesl do značné dálky a v
říčních proudech ho umyl,
natřel ho božskou mastí a v
nebeská oděl ho roucha,
potom průvodcům rychlým jej
odevzdal, aby ho nesli,
blížencům, Spánku a Smrti, a
tito pak za krátkou dobu
daleko, v úrodný kraj, jej
složili, v Lykii širé.
Patroklova
smrt
Patroklos pobídnuv koně i
soudruha Automedonta,
trójský i lycký lid hnal dál
— však velice zbloudil,
ubohý! — —
Šetřiti měl slov zákazu přítele svého — —
záhubné černé smrti by býval
jistě se vyhnul!
Vždy však Diova vůle je
mocnější, nežli je lidská —
děsíť i silného muže a odnímá
vítězství v boji,
snadno, však jindy zas sám
jej pobízí, pustit se v zápas.
Tehdy to též byl Zeus, jenž
chrabrost v hrudi mu vzbudil.
Koho’s tam ze všech nejdřív a
koho jsi naposled zabil,
Patrokle, když sám Zeus již
záhy tě povolal na smrt?
Nejdřív se na Autonoa, pak Adrésta,
Echekla vrhl,
potom i Melanippos i Epistór,
Elasos padl,
Perimos, Megalův syn, pak
Pylartés, Múlios klesl.
Tyto tam sklál — pak všechen
už lid měl na mysli útěk.
Ília vysokých bran lid Danaů
býval by dobyl,
rukama Patroklovýma, jenž
kolem i dopředu zuřil —
nebýt Apolla Foiba, jenž na
věži stavěné pevně
stanul na pomoc Tróům — a
Patroklu smýšleje zhoubu.
Na spodek vysoké hradby se třikrát
pokusil vstoupit
Patroklos sám, však třikráte
zpět jej sestrčil Foibos,
rukama nesmrtnýma mu do štítu
lesklého bije.
Když se však po čtvrté již
chtěl rozehnat, podoben bohu,
hrozným vykřikl hlasem a
zvolal perutná slova:
„Ustup, potomku Diův, ó Patrokle —
není ti dáno,
aby tu pod kopím tvým hrad
mužných Trójanů padl,
ani přec pod Achillovým, jenž
mnohem je nad tebe lepší!“
Daleko po slovech těch rek Patroklos
dozadu couval,
Apolla, Jistého Střelce, se
vyhnuv hroznému hněvu.
Hektór s jednokopytným byl
spřežením u Skajské brány,
váhaje, má-li zas válčit a do
davu zahnati koně,
či by měl hlasitě vzkřiknout,
by vojsko již za hradby prchlo.
Když tak přemýšlel o tom, tu
přistoupil Apollón Foibos,
podobu jarého muže a silného
na sebe přijav,
Ásia — Hekabin bratr to byl,
syn Dymanta vládce,
Hektora, statného jezdce, to
vlastní po matce ujec.
Při proudech Sangariových byl
sídlem ve fryžské zemi.
Jeho si podobu vzav syn Diův, Apollón,
pravil:
„Copakže’s nechal boje, ty
Hektore?! — Vždyť je to hanba!
Kdybych tak oč jsem slabší,
byl o tolik silnější tebe,
brzy bych zajisté já tvou
liknavost šeredně ztrestal!
Naproti Patroklu žeň své
spřežení mohutných kopyt,
zda bys ho nějak skolil, a
popřál ti Apollón slávy!“
Řekl a kvapem se bůh zas
vrátil do boje mužů.
Hektór, slavný rek, dal povel
chrabrému bratru,
pobídnout koňskou spřež zas
do bitvy. —
Apollón zatím
kráčeje vmísil se v zástup a
zhoubnou Achaiům seslal
zmatenost, avšak Tróům a
Hektoru přinášel slávu.
Hektór si ostatních všech teď
nevšímal, ani jich neklál,
nýbrž k Patroklu hnal své
spřežení mohutných kopyt.
S vozu tu, Hektoru vstříc, rek
Patroklos seskočil na zem,
oštěp v levici maje, však
pravicí hranatý balvan,
lesklý, se země bral, jak
rukou jej obsáhnout mohl.
Neváhal, napřáhl ruku a
mrštil s rozmachem mocným —
nebyl nadarmo hod — bylť
vozataj Hektorův raněn,
hrdinský muž, jejž Priamos
král měl z vedlejší choti,
do čela balvanem ostrým, když
koňské opratě řídil.
Obočí rozbito v ráz tím balvanem —
nekladly kosti
odporu — vypadly oči a na zem
do prachu klesly
na místě, před nohy přímo, a
on jak potápěč sletěl
dolů s úpravné korby — a z
kostí mu vyletěl život.
Posměch z něho si tropě, jsi pravil,
Patrokle jezdče:
„Aj, jak mrštný to muž! Jak
lehce tu po hlavě skáče!
Aby tak dokonce snad též na
moři rybném se octl!
Leckoho, hledaje ústřic, by
nasytil tuhleten chlapík,
s korábu skákaje v tůň — byť
třebas i bouřlivá byla,
jak teď na pláni, s vozu, tak
dovedně po hlavě skáče!
Vida, i v národě trójském se
vyskytne potápěč mnohý!“
Patroklos, skončiv tu řeč, hned na
reka padlého vpadl,
přihnav se s prudkostí lví,
jenž pustoše dobytčí stáje,
do srdce poraněn jest — tak
vlastní síla ho zhubí —
taktéž k padlému reku jsi
Patrokle přiskočil bleskem.
S vozu tu s druhé strany též Hektór
seskočil na zem.
Ti tedy o Kebriona jak lvové se
potkali bojem,
kteří o padlou laň kdes na
vrchu vysoké hory,
hladem týráni oba, se utkají
zuřivou myslí,
podobně o Kebriona dva
chrabří v zápase mistři,
Patroklos Menoitiovec a
slavný hrdina Hektór,
prahli, by tvrdým kovem druh
druhovi prorazil tělo.
Hektór, když za hlavu jej již
popadl, pustit ho nechtěl,
Patroklos Hektoru vstříc zas
za nohu — všude tu kolem
strhla se strašlivá seč jak
danajských mužů, tak trójských.
Jako když jižní vítr, a
východní, o závod dují
v lesních úvalech horských a
hlubokým zmítají lesem,
jasanem, dubovým stromem a
svídou s napjatou kůrou:
dlouhými větvemi svými se
navzájem divoce bijí,
hukot nesmírný ječí a praskot
lámaných větví —
podobně achajské mužstvo i
trójské se na sebe vrhlo,
zuříce, nižádný z nich však
nevzpomněl na zhoubný útěk.
Četné oštěpy ostré kol padlého utkvěly
v tělech,
utkvěly perutné střely, když
vylétly s tětivy luku.
Velkých balvanů dešť jim v
rukou otřásal štíty,
válčícím o jeho tělo — on v
hustých kotoučích prachu
ležel, velikán velký, a neměl
už na mysli jízdu.
Pokud Hélios bůh byl rozkročen nad
středem nebes,
rány se s obou stran jen
sypaly, padalo mužstvo,
ale když jasné slunce se
chýlilo k výpřeži býků,
tehdáž achajský voj byl
vítězem — naproti sudbě,
který z dosahu střel pak
vyrval padlého reka,
z válečné Tróů vřavy a krunýř
svlékl mu s plecí.
Patroklos, na mysli zhoubu, se do řad
Trójanů vrhl,
třikrát mezi ně vrazil, jsa
hbitý jako sám Arés,
strašlivým hlasem křiče, a
třikrát devět jich zabil.
Když se však po čtvrté již
chtěl rozehnat, podoben bohu,
tenkrát života tvého, ó
Patrokle, zjevil se konec,
neboť kráčel ti vstříc bůh
Foibos v zuřivé seči,
hrozný — on neviděl jej, jak
kráčí ve vřavě boje,
neboť mu naproti vyšel, jsa
ve vzduch zahalen hustý.
Přistoupil odzadu k němu a shora jej
udeřil dlaní
do zad a širokých plecí — a
jemu se stočily oči.
Srazil ranou mu svou bůh
Apollón přílbici s hlavy,
která, hlasitě řinčíc, se
koulela pod nohy koňské,
přilbice s otvory v hledí, a
celý se krví a prachem
potřísnil její chochol — dřív
ovšem nebylo možná,
aby se třísnila prachem ta
přílbice s chocholem z žíní,
poněvadž božský muž jí hlavu
a spanilé čelo,
Achilleus, kryl — však
tenkráte Zeus jí Hektoru popřál
na své hlavě ji nést, vždyť
zhouba mu nablízku byla.
Také stinný oštěp byl v ruce
mu nadobro zlomen,
těžký, velký, pevný a kovaný,
s ramenou jeho
štít též s okrajem zdobným i
s řemenem, svezl se na zem,
také se uvolnil krunýř, jak
Apollón udeřil reka.
Patrokla pojala závrať, a statné údy
mu klesly.
Stanul tu úžasu pln — v tom
zezadu ostřeným kopím,
nablízku, dardanský muž jej
ranil do středu plecí,
Euforbos, Panthoův syn, jenž
souvěké jinošstvo všecko
předčil kopím i jízdou i
nohama rychlýma v běhu:
vždyť hned tenkráte již, když
poprvé s povozem přijel,
dvacet srazil jich s vozu, ač
teprv válčit se učil.
Tento tě ranil nejdřív svým oštěpem,
Patrokle jezdče,
avšak tě nezabil přec, než
couvnuv, schoval se v zástup,
z rány svůj z jasanu oštěp
dřív vytrhnuv: odvahy neměl
podstoupit s Patroklem boj,
byť zbroje i zbraně byl zbaven.
Patroklos bohovou ranou a kopím
zbavený síly,
kvapem v soudruhů dav zas
couval, prchaje smrti.
Hektór, jakmile zhlédl, jak Patroklos,
hrdina chrabrý,
hledí se uchýlit nazpět, jsa
ostrým oštěpem raněn,
prošel řadami vojska, a
přiskočiv, oštěpem ostrým
bodl ho do hloubi slabin a
naskrz hrotem je prohnal.
Padl, až duněla země — i zarmoutil
Achajce velmi.
Nejinak nezmarný vepř jest ode
lva přemožen bojem,
kteří na vrchu horském se
utkají zuřivou myslí
o malý praménku zdroj, vždyť
chtějí se napíti oba —
konečně silou lví jest
přemožen, zuřivě chroptě —
podobně Menoitiovce, jenž
mnohé usmrtil muže,
Hektór, Priamův syn, svým
kopím zahubil zblízka.
Vítěz zajásal nad ním a pravil perutná
slova:
„Patrokle, ty sis myslil, že
naše nám vyvrátíš město,
že též trójským ženám den
svobody odejmeš všechněm,
potom že na svých lodích je
odvezeš do milé vlasti…
Bláhový! — K ochraně jich má
Hektór spřežení rychlé,
které vždy na skoku jest jet
do boje — já zase kopím
z Trójanů chtivých války jsem
nejlepší — který jim vždycky
odvracím poroby den — však
tebe tu supové snědí.
Ubohý! Achilleus sám, ač hrdina,
neprospěl tobě,
který asi, když šel’s — sám
zůstav — přísně ti velel:
‚Dříve mi nazpět nechoď, ó Patrokle,
válečný jezdče,
k dutým korábům mým, než
Hektoru záhubci mužů,
krví zbrocený háv kol prsou
roztrhneš kopím!‘
Tak ti as Achilleus pravil a svedl
tvou nemoudrou mysl.“
Jemu, již ztráceje sílu, jsi pravil,
Patrokle jezdče:
„Teď se jen vychloubej
zpupně, ó Hektore, udělilť tobě
Kronovec vítězství toto i
Apollón, kteří mě zmohli.
Bez práce byl’s — vždyť zbroj
s mých plecí sňali mi oni.
Kdyby i třebas dvacet mi
takých do cesty přišlo,
všichni by na místě zašli a
pod mým oštěpem padli.
Mne však zhoubný osud a
Foibos zrozený z Léty,
z lidí Eufarbos zabil — ty
vraždíš mě teprve třetí.
Jinou ti věc však povím — ty na mysli
přemýšlej o ní:
nebudeš dlouho ni sám již
naživě, nýbrž ti blízko
stojí už smrt — jest po boku
tvém — s ní přemocný osud —
neboť tě hrdinský muž, syn
Péleův, Achilleus, skosí.“
Sotvaže dokonal řeč, cíl smrti jej
obestřel náhle,
duše mu vylétla z údů a
sestoupla v Hádovu říši,
lkající nad svým losem, že
opouští mládí a mužnost.
K němu, ač mrtev už byl, zas Hektór
promluvil slavný:
„Pročpak jenom mi věstíš, ó
Patrokle, záhubu náhlou?
Kdož ví, zda Achilleus sám,
syn Thetidy kadeří krásných,
proboden oštěpem mým, svůj
život neztratí dříve?“
Takto se ozval k němu a oštěp
bronzový z rány
vytrhl, přišlápnuv patou, a
naznak jej odstrčil s kopí.
Hned pak s oštěpem svým šel dohonit
Automedonta,
rychlého Péléovce to
soudruha, rovného bohům,
neboť dychtil ho sklát, však
rychlí jej odvezli koně,
nesmrtní — za skvostný dar
kdys Péleus je od bohů dostal.
ZPĚV XVII.
Boj
o mrtvolu Patroklovu
Bojovný vládyka Sparty, syn
Átreův, znamenal dobře,
kterak v líté bitvě byl
Patroklos Trójany zabit.
Vykročiv z první řady, jsa oděn v
jiskřivý krunýř,
obkročil mrtvolu jeho jak
vylíhlé telátko kráva,
prvnička, bučící něžně, dřív
nejsouc porodu znalá:
rusý tak Átreův syn trup
Patroklův obkročiv tenkrát,
napřáhl před něj kopí a štít
svůj veskrze stejný,
dychtiv každého sklát, když
přišel by naproti němu.
Ale ni Panthoův syn, muž
kopiník, nepustil z mysli
hrdiny Patrokla pád.
Ten
přistoupiv, u něho stanul,
načež ku bojovnému se ozval
Meneláovi:
„Vladaři živený Diem, ty mocný vévodo
lidu,
ustup a mrtvoly nechej a
zřekni se krvavé zbroje,
neboť z Trójanů žádný ni ze
slavných spojenců jejich
Patrokla neranil dřív svým
kopím v zuřivé seči:
proto mi přej, bych vzácnou
tu čest měl v národě trójském,
sice tě raním také a sladký
život ti vezmu!“
Rusý tu spartský král, pln nevole,
odvětil takto:
„Není to slušná věc, věz
Zeus, tak zpupně se chlubit!
Nemá zajisté pardál ni lev tak
vzdorného ducha,
nemá kanec ho vepř — tak
záhubný, v jehožto hrudi
nanejvýš vzdorné srdce se
nadouvá nesmírnou silou,
jako je Panthoův rod pln
zpupnosti, oštěpem slavný.
Vždyť přec ni Hyperénór, ten
silák, statečný jezdec,
mladých neužil let, když
vyčkal mě k boji a ztupil:
řeklť, že z Danaů já jsem v
zápase válečník ze všech
nejhorší — ale já myslím, že
na svých se nevrátil nohou
k potěše milé ženy a rodičů
vážnosti hodných.
Podobně tvůj též pych teď
rozdrtím, jestli mi přijdeš
k zápasu vstříc — však radím
ti já, bys raději nazpět
couvl a do davu šel — jen
nestav se k zápasu se mnou,
dřív než stihne tě zhouba! —
Co stalo se, pozná i blázen!“
Řekl — však přemlouval
marně. — On naopak v odpověď pravil:
„Vladaři živený Diem, teď
teprv mi najisto splatíš
za bratra, jehož jsi zabil —
a ještě se nadutě chlubíš!
V zákoutí ložnice nové jsi
vdovou učinil ženu,
nevýslovný smutek a pláč v
mých rodičích vzbudil’s!
Ó, jak stal bych se já těm
nebohým úlevou v pláči,
kdybych tuhle tvou hlavu a
výzbroj přinésti mohl,
Panthou v ruce je dáti a
Frontidě, vznešené matce!
Ale
ten úsilný boj již nebude nezkušen dlouho,
nýbrž se rozhodne záhy — ať
porazím tebe či couvnu.“
Ve
štít veskrze stejný svým dlouhým dřevcem ho bodl,
avšak neprojel kov — hrot
kopí nazpět se ohnul
o jeho silný štít.
Pak druhý se rozehnal kopím
rusý Átreův syn, když k otci
se pomodlil Diu.
Právě
když odpůrce couval, mu oštěp dospodu jícnu
zabodl, přiraziv tělem, své
těžké pravici věře:
rázem měkkou šíj skrz naskrz
proniklo ostří.
Padl, až duněla země, a
brnění zařinklo na něm.
Krví vlhl mu vlas, jenž
krásou se Charitkám rovnal,
prstence, které zlatem i
stříbrem sepjaty byly.
Jaký je olivy strůmek, jejž na
místě ústranném pěstí
sadař k bujnému vzrůstu, kde
hojná voda se prýští,
krásný, rostoucí bujně, a
vánek všelikých větrů
s korunou jeho si hrá, jež
bílým květem jen hýří —
náhle se veliká bouř tam
přivalí, puzená vichrem,
rázem ho vytrhne z jamky a
vyrvaný povalí na zem,
podobně Panthoův syn, muž
kopiník, Euforbos statný,
usmrcen od Meneláa, a ten pak
svlékal mu krunýř.
Jako když horský lev, své
vlastní věřící síle,
ze stáda uchvátí krávu, kdes
na pastvě, nejlepší ze všech —
nejdřív zlomí jí vaz, svým
silným ji zahryznuv chrupem,
potom vystřebe krev, pak
veškery útroby z nitra,
na kusy trhaje tělo — kol
psové a pastýřští muži
křičí nesmírně naň, však
zdaleka — nemajíť chuti
lvovi se postavit k boji, a
hrůzou tváře jim blednou,
podobně žádný z Tróů v svých
prsou smělosti neměl,
vladaři proslavenému se
naproti postavit k boji.
Tenkrát by skvostnou zbroj byl s
lehkostí Euforbu odňal
statný Átreův syn — však
Foibos, závistí pojat,
vznítil Hektora naň, jenž
hbitý byl jako sám Arés;
muži jsa podoben Mentu, jenž
vojíny Kikonů vedl,
takto se ozval k němu a
pravil perutná slova:
„Ty teď takto se honíš, ó Hektore, za
nedostižným,
za koňmi Achillovými — jest
velice nesnadno přece,
aby je smrtelný muž chtěl při
jízdě řídit a zkrotit —
jiný než Achilleus sám, jejž
božská zrodila matka.
Zatím ti Átreův syn, muž bojovný,
vládyka Sparty,
obkročiv Patroklův trup,
všech Tróů prvního zabil,
Euforba, z Panthoa rodem, a
zbavil jej obrany rázné.“
Řekl a kvapem se bůh zas vrátil do
boje mužů.
Hektoru hrozný bol hned
zachmuřil útroby temné:
ihned řadami vojska se
rozhlédnuv, v okamžik poznal,
jeden že skvostnou zbroj již
svléká, druhý že leží
na zemi — zející ranou že
proudem krev se mu valí.
Vykročil z prvních řad jak Héfaistův
nezmarný plamen,
v jiskřivý krunýř jsa oděn, a
ostrý vyrazil výkřik.
Statný Átreův syn, jak zaslechl
výkřik ten ostrý
Hektorův, úzkosti pln děl ke
své zmužilé duši:
„Běda mi! Jestli se vzdám té
krásné zbroje a vydám
Patrokla všanc, jenž pro moji
čest byl v boji tu zabit — —
ať mi jen nezazlí pak, když
někdo to z Danaů spatří!!
Kdybych však já jen sám chtěl s
Hektorem válčit a s Tróy,
studem jsa hnán, pak sevrou
mě zas, jen jednoho mnozí!
Hektór jiskřící přilbou sem
přivádí Trójany všecky!
Avšak načpak tu věc má milá rozjímá
duše?
Kdokoliv odvahu má vést zápas
— navzdory bohům —
s mužem, jejž povznáší bůh,
pak velká mu přikvačí zhouba.
Nikdo mi nezazlí tedy, když
někdo to z Danaů spatří,
že jsem Hektoru couvl, vždyť
válčí návodem božím.
Kdybych tak Aiantův hlas teď zaslechl,
statného reka!
Šli bychom pospolu nazpět, a
zápasu pomněli zase,
třebas i navzdor bohu — zda
nějak vyrveme tělo
pro reka Péléovce — tak
nejlíp by v neštěstí bylo!“
Co on přemýšlel takto i ve svém srdci
i v mysli,
zatím Trójanů dav k nim
přirazil — v čele byl Hektór.
On však dozadu couval a nechával
druhova těla,
často však obracel zrak, jak
s bradou mohutnou lvice,
kterou psové a muži chtí
zaplašit od svého stáje
křikem a oštěpy svými.
Tu v prsou jí zmužilé srdce
strachem pozbývá sil — jen s
nechutí od dvora couvne,
podobně spartský král jim
couval a opouštěl druha.
Stanul, k soudruhům přišed;
pak obrátil oči a pátral,
kde se as Telamónovec teď
nachází, veliký Aiás.
Zhlédl ho za krátký čas, jak na levém
bojiště křídle
dodává druhům ducha a všecky
je vzněcuje k boji,
neboť nesmírný strach v nich
způsobil Apollón Foibos.
Pustil se v běh; pak přistoupiv blíž,
děl k Aiantu takto:
„Aiante, sem, můj milý, ať o
trup Patroklův svedem
zápas a mrtvolu aspoň ať
přinést Achillu můžem,
holou, poněvadž zbroj má
Hektór jiskřící přilbou!“
Řekl, a chrabrý rek byl ve svém
pobouřen srdci:
vykročil z první řady — s ním
rusý vládyka Sparty.
Hektór už Patrokla vlekl, když
skvostnou výzbroj mu svlékl,
aby svým ostrým mečem mu od
plecí odsekl hlavu,
mrtvolu odvlekl s sebou a
psům ji pak předhodil trójským.
Vtom však přikvapil Aiás a štít měl
podobný věži.
Hektór v soudruhů dav zas krokem
dozadu couval,
potom vyskočil na vůz. — Pak
dával překrásné zbraně
Tróům do města nésti, by
velkou byly mu slávou.
Aiás široký štít vtom nastaviv nad
jeho tělem,
stál jak nějaký lev, jenž nad
svými mláďaty stojí,
když se s ním lovecký sbor
kdes na horách lesnatých setká,
an svá lvíčata vedl — lev
silou se nadouvá v hrudi,
celé obočí stáhne, a obě si
zakryje oči,
podobně nad padlým stál též
Aiás, mrtvoly háje.
Také bojovný rek stál nad ním na druhé
straně,
Átreův syn, jenž veliký bol v
svých útrobách živil.
Glaukos, Hippolochovec a vévoda
vojínů lyckých,
k Hektoru posupně vzhlédl a
prudkou ho pokáral výtkou:
„Hektore, krásou jsi skvostný, však v
bitvách zůstáváš vzadu!
vzácnou oslavu máš, však
neprávem — když jsi tak bázliv!
Přemýšlej teď, jak zachránit chceš své
město a obec,
jediný, toliko s lidmi, jimž
Trója je kolébka rodná!
Žádný, z Lyčanů aspoň, již
nepůjde za město vaše
s mužstvem danajským v boj,
vždyť není patrně díků
za to, že s odpůrcem lítým tu
válčíme stále a stále!
Jakpak by sprostší muž byl ve vřavě
zachráněn tebou,
jestliže Sarpédonta, ty
nestydo, za lup a kořist
zanechal’s odpůrcům svým, ač
tvým byl hostem a druhem!? —
který ti na prospěch byl již
tolikrát, obci i tobě,
dokud byl živ — však zbavit
ho psů, teďs odvahy neměl!
Pročež, bude-li lid chtět poslechnout,
odejdem domů,
ale pak náhlý zmar tvé Ílion
najisto stihne!
Kdyby teď trójský lid měl statnost
odvážnou v hrudi,
bez bázně, jakou vždy lid
jest pronikán, který se pustí
do boje s odpůrci svými a v
zápas za svoji zemi — —
brzy by Patroklův trup byl
přivlečen do města Tróje!
Kdyby však takový muž nám
přišel, v zápase padlý,
do města Priama vládce — a my
jej vyrvali z bitvy,
brzy by achajský lid nám
královo brnění vydal,
krásné, a my
bychom též jej samého přivézti mohli!
Takého hrdiny druh jest usmrcen, který
je ze všech
Argeiův u lodí první i s
průvodci, ráznými v boji!
Ty jsi však odvahy neměl, bys Aiantu,
chrabrému reku,
k zápasu stál, bys tváří se v
tvář s ním potýkal v půtce,
abys s ním přímo se bil —
jest Aiás nad tebe lepší!“
Posupně pohleděv naň, děl Hektór
jiskřící přilbou:
„Pročpak, taký jsa muž, tak
zpupné’s promluvil slovo?
Aj, jáť mínění měl, že’s
rozumem nad jiné lepší
ze všech, kdo v Lykii tvé
jsou sídlem, v hrudnaté zemi.
Takhle
však pohanět musím tvůj nerozum!
Cože’s to řekl!?
Pravíš, že Aianta já jsem
nevyčkal obrovského?!
Bitev a dusotu koní se já
přec neděsím nikdy —
vždy však Diova vůle je
mocnější, nežli je lidská:
děsíť i silného muže a odnímá
vítězství v boji,
snadno, však jindy zas sám
jej pobízí pustit se v zápas.
Sem však, rozmilý, ke mně, a pohleď na
moje činy,
budu-li po celý den tak
zbabělý, jako jsi pravil,
či spíš z Danaů mnohým, ač po
rázné obraně prahnou,
dovedu zarazit boj kol
Patrokla padlého v bitvě!“
Pravil a pobídl v boj lid Trójanů,
mohutně vzkřiknuv:
„Trójané, Lyčané chrabří, i
Dardani válčící zblízka,
přátelé, mužové buďte a
pomněte obrany rázné,
zatímco hrdinského si Achilla
odění vezmu,
krásné, které jsem vzal, když
Patrokla reka jsem zabil!“
Hektór jiskřící přilbou se ihned
po těchto slovech
vzdálil z vražedné bitvy, a
pustiv se za druhy během,
vbrzku, ne daleko odtud, je
křepkým doběhl klusem,
k Íliu skvostnou zbroj již
nesoucí — Achilleovu.
Stanul pak opodál bojův a ihned si
odění měnil
Hektór a vlastní zbroj dal k
svatému Íliu nésti
Trójanům, chtivým války — a v
božské se brnění oděl
Achilla Péléovce, jež bohové
nebeští dali
Péleu, milému otci, a ten je
pak synovi svému,
zestárnuv, dal, však nikterak
syn v něm nedožil stáří.
Kronovec, oblačný Zeus, když
Hektora zdaleka viděl,
kterak si obléká zbroj, již
božský Achilleus nosil,
zakýval božskou hlavou a
pravil k milému srdci:
„Ubohý, docela nic své záhuby na mysli
nemáš,
která ti jest už blízká! — Ty
božské si odění bereš
hrdiny výborného, jenž budí
hrůzu i v jiných.
Soudruha jeho jsi zabil, vždy
vlídného, silného reka,
zbroj pak s hlavy a s plecí’s
mu neslušným způsobem odňal.
Já ti však, aspoň nyní, chci
velké vítězství dáti,
v náhradu, neboť ti choť již
nesejme odění skvostné
Achilla Péléovce — vždyť z
bitvy se nevrátíš více!“
Domluviv Kronův syn, svým tmavým
obočím kývl.
K tělu mu přilehla zbroj kol
dokola, vnikl v něj Arés,
hrozný válečný bůh. Hned
statná mysl a síla
ve všech vzplály mu údech.
Rek vykročil s velikým křikem
ke svým spojencům slavným — i
předstoupil na oči všechněch
třpytě se září zbroje, již
chrabrý Achilleus nosil.
Obcházel trójským vojskem a každého
pobízel zvláště,
Mesthla i Thersilocha i
Medonta, Asteropaia,
Glauka i Deisénora a Forkýna,
Hippothoa
Chromia, vévodu Mýsův, i
Ennoma, znalého ptáků.
Takto je pobízel všecky a pravil
perutná slova:
„Nesčetné spojenců kmeny,
mých sousedů, slyšte má slova!
Proto jsem z vašich měst z
vás každého do Tróje nezval,
abych měl množství lidí a
uznával potřebu jejich,
nýbrž, byste nám ženy a malá
robátka naše
od soků, chtivých války, tu
chránili s ochotnou myslí.
Z příčiny té vás živím a
vybírám v národě dávky,
avšak dodávám tím z vás
každému srdnaté mysli.
Proto teď čelem přímo buď každý
obrácen k boji:
buďto se zachraň neb zhyň —
vždyť tak to je ve válce vždycky!
Kdokoli Patrokla z vás, již mrtvého,
ze vřavy vyrve,
k Trójanům, statným jezdcům,
a Aiás ucouvne před ním,
tomu dám kořisti půl, já
druhou polovic zase
nechám si sám — ten stejnou
čest pak bude mít se mnou.“
Pravil, ti zprudka a přímo se na
mužstvo achajské vrhli,
zdvihnuvše oštěpy své, vždyť
velmi jim doufalo srdce,
Aiantu Telamónovci že mrtvolu
najisto vyrvou.
Bláhoví — mnohému z nich byl nad ní
utracen život!
Tu tedy velký Aiás se ozval k
Meneláovi:
„Vládyko živený Diem, můj
rozmilý, obavu chovám,
velkou, že ze srážky té již
nevyjdem ani my sami!
Věru že o druhův trup teď
nemám takové bázně,
který ptákům a psům již
zakrátko pokrmem bude,
jako spíš o svou hlavu, že
něco ji hrozného stihne,
o tvou též — jak válečný mrak
již pokrývá všecko
Hektór, a oběma nám jest
patrna záhuba náhlá.
Nuž teď hrdiny hleď sem
zavolat, budou-li slyšet!“
Pravil, a Átreův syn byl srozuměn,
bojovník statný,
vykřikl velkým hlasem a na
lid danajský zvolal:
„Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů
vůdci a rádci,
kteří u Meneláa a vládyky
Agamemnona
pijete nákladem obce a každý
velí svým lidem,
neboť sláva i čest jest všem
vám od Dia dána!
Těžké věru mi jest, bych
pátral po každém vůdci:
takový válečný žár jest
kolkol roznícen hrozný!
Přijď však každý sám, z vás
každý v duši se zastyď,
kdyby se trójským psům měl
Patroklos pochoutkou státi!“
Zvolal, a rychlý Aiás, syn Oileův,
jasně ho slyšel,
první přišel mu vstříc, skrz
vražednou vřavu se žena,
po něm hned krétský vládce a
průvodce krétského vládce,
zrozený z Mola, jak Arés, bůh
válečný, vražedník mužův.
Kdopak by z paměti své moh‘ povědět
ostatních jména,
kolik vznítilo boj též jiných
danajských reků.
Hromadně trójský voj šel dopředu — v
čele jim Hektór.
Jaké je hučení vln, jež při ústí
naproti proudům
řeky, již živí nebe, se
vzdouvají — vysoké břehy
mořské dokola řvou, jak z
moře je bičují vlny —
s takým hlukem jich lid šel
do boje. Achajští reci
kolem Patrokla stáli a
svornou odvahu měli
za hradbou kovaných štítů.
A zároveň nad nimi všemi
hustý rozestřel vzduch kol
třpytných kovových přilbic
Kronovec Zeus — vždyť nebyl
mu dřív rek Patroklos v záští,
dokud naživě býval, a věrným
byl Achillu druhem.
Také si zošklivil v srdci, by psům byl
za kořist trójským
Patroklos — z příčiny této mu
k ochraně povzbudil druhy.
Achajce jasných zraků voj Trójanů
vytiskl nejdřív:
uprchli, mrtvolu všanc tam
nechavše — přece však Trójští
neskláli, chrabří muži, z
nich nikoho, jakkoli prahli,
tělo však hleděli vzít.
Však
Danajci neměli dlouho
oď něho vzdáleni být, vždyť
velmi je obrátil rychle
Aiás, který krásou a
hrdinstvím nejlepší vždycky
ze všech Danaů byl, krom
hrdiny Péléovce.
Rovnou skrz přední šik tam vyrazil,
podoben silou
kanci, jenž ohaře lovčí a za
nimi jinochy jaré
na horách rozptýlí snadno,
když v úvale k útoku přejde,
stejně i statný Aiás, jenž
pocházel od Telamóna,
vniknuv do trójských šiků, je
rozptýlil velice snadno,
kteří kol Patrokla stáli a
obzvlášť v úmyslu měli
vléci ho do svého města a
velké dobýti slávy.
Statečný Pelasgů král, syn
chrabrého hrdiny Létha,
z boje skrz zuřivou seč již
Patrokla za nohu vlekl,
když mu byl okolo žil, blíž
kotníkův, uvázal řemen,
Tróům a Hektoru vděk, však
záhy ho zastihla zhouba,
které nikdo mu z nich, byť
toužili, nemohl zdržet.
Jej tam Telamónovec, jenž
vyrazil zástupem na něj,
udeřil ranou zblízka skrz
přilbici s bronzovým čelem.
Přilbice s chocholem hustým kol ostří
oštěpu praskla,
bodena velkým kopím a pádnou
rekovou rukou.
Rázem vystříkl mozek dle tuleje oštěpu
z rány,
krvavý — života běh byl
přerušen — současně noha
Patrokla, chrabrého reka, mu
na zem vypadla z rukou.
On pak skácel se sám blíž mrtvého
Patrokla na tvář,
daleko hrudnaté země, své
Lárísy, za vychování
nemoha rodičům svým dát
náhradu. — Zkrátilť mu život
Aiás, hrdina chrabrý, jenž
ostrým kopím ho zabil.
Hektór po Aiantovi svým lesklým
oštěpem mrštil,
on však hbitě se uhnul, jak
ostří oštěpu zhlédl,
jen tak tak — však Schedios
sklán, syn chrabrého reka,
Ífita, nejlepší z Fóků, jenž
ve městě, Panopeus jménem,
obýval ve svém domě a četným
panoval mužům.
Pod střední klíční kost jej poranil —
kované dřevce
rázem proniklo ostřím skrz
naskrz při horním pleci.
Padl, až duněla země, a brnění
zařinklo na něm.
Aiantem Fainopův syn byl poraněn,
udatný Forkýs,
boden do středu břicha, když
stanul nad Hippothoem:
proražen krunýře plát — hrot
projel vnitřnostmi jeho.
Forkýs do prachu padl a zaryl
do země prsty.
Ucouvl přední šik, sám slavný ucouvl
Hektór.
Vzkřiknuv tu velkým hlasem šik Achaiů,
mrtvé jim vyrval,
Forkýna s Pelasgů králem a s
plecí jim odění snímal.
Již by byl trójský lid, jejž
bojovní Achajci tiskli,
oddal se zbabělé mysli a
nazpět do Tróje prchl,
slávy by argejský lid pak
dosáhl — přes Diův osud —
sílou a statností svou.
Vtom podnítil Apollón Foibos
osobně Aineia k boji, jsa
podoben Perifantovi,
héroldu, z Épyta rodem, jenž
u jeho starého otce
héroldem do stáří býval a
mile a moudře mu radil.
Jeho si podobu vzav, syn Diův,
Apollón, pravil:
„Jak byste obhájit chtěli — i
naproti nepřízni božské —
strmý Ília hrad? — Jak jiné
muže jsem viděl,
kteří v sílu a statnost i v
zmužilost důvěru měli,
jakož i ve vlastní lid, byť
počet jeho byl skrovný!
Zeus nám o mnoho víc než Danaům
vítězství přeje,
vy však v nesmírný strach jen
klesáte, nechtíce válčit.“
Domluvil bůh — v tom hledě mu v
tvář hned s jistotou poznal
Aineiás Jistého Střelce: I
zvolal, mohutně vzkřiknuv:
„Hektore s druhými vůdci i
spojenců našich i Tróů,
tohle je přec jen hanba, když
Achajci statní nás tisknou,
oddat se zbabělé mysli a
nazpět do Tróje prchnout!
Pravil mi jakýsi bůh, jenž právě byl
přistoupil ke mně,
dosud že nejvyšší král, sám
Zeus, nám pomáhá v bitvě.
Proto teď rovnou na ně, ať
nemohou beze vší práce
Patrokla, padlého druha, si
ke svým dopravit lodím!“
Řekl a z prvních řad hned vykročiv,
daleko stanul:
rázem se obrátí vojsko a
naproti Achaiům stane.
Vyraziv na Leiókrita, svým ostrým
ranil ho dřevcem,
Arisbantova to syna, jenž
druhem byl Lykomédovým;
tento pak, bojovný muž, byv
rozželen nad jeho pádem,
vykročil, stanul zblízka a
lesklým oštěpem mrštil.
Tehdáž Hippasův syn byl poraněn,
vládyka lidu,
do jater, pod blanou příční,
a rázem byl života zbaven.
Z Paionska, hrudnaté země,
ten hrdina do Tróje přišed,
po reku Asteropaiu vždy býval
nejlepší v boji.
Bojovný Asteropaios se roztesknil nad
jeho pádem,
přímo se dopředu hnal, pln
žádosti s Danay válčit.
Avšak nebylo možná, vždyť
zevšad kryly je štíty,
jak kol Patrokla stáli a
oštěpy vzpřaženy měli.
Aiás obcházel všecky a dával důtklivý
rozkaz,
aby se nižádný z nich již
nevzdálil od těla nazad,
ani zas neválčil vpředu, jsa
od druhých Achaiů vzdálen,
nýbrž kázal jim státi a
válčit toliko zblízka.
Tyto jim obrovský rek dal rozkazy.
Země
se dole
rudou máčela krví, a hustě
druh za druhem padal,
mrtev, vojíni trójští a
spojenci nad jiné mužní,
avšak Danajci také — ni jim
boj bez krve nebyl —
ovšemže o mnoho míň jich
padalo: každý byl dbalý,
kterak by náhlé smrti se
navzájem chránili v davu.
Oni jak plamene žár tam válčili
— nikdo by nebyl
řekl, že posud slunce neb
měsíc na nebi svítí:
poněvadž onen prostor, kde
kolem Menoitiovce
přední šlechtici stáli, byl
hustým zahalen vzduchem.
Ostatní trójské vojsko i Achajci
holení krásných
válčili pod jasnem klidně,
vždyť kolkol rozlita byla
ostrá sluneční záře a nebylo
nikde ni mráčku
po celé zemi ni v horách.
Tam činili přestávky v boji,
hledíce žalným střelám se po
každé navzájem vyhnout,
stojíce daleko sebe.
Ti ve středu snášeli strasti,
bitvou a hustým vzduchem a
tvrdým týráni kovem,
kteří nejlepší byli.
Dva bratrové neměli ještě
potuchy: Antilochos a
Thrasyméd, mužové slavní,
že již hrdinský druh jim
zahynul — mysliliť dosud,
že jest v popředí vřavy a
živý s Trójany válčí.
Válčiliť opodál něho a
hleděli od druhů vlastních
odvracet útěk i smrt, vždyť
tak jim poručil otec,
Nestór, když od lodí černých
je posílal v zuřivý zápas.
Jim tam po celý den byl prudkého
rozbroje zápas
rozzuřen, námahou hroznou a
potem stále a stále
kolena každému z nich, též
lýtka i odspodu nohy,
ruce i oční víčka jim v
prudkém se máčela boji
o tělo chrabrého reka, jenž
vzácný byl Achillův přítel.
Jako když dělníkům svým dá koželuh
napínat kůži
staženou s velkého býka a
naskrz prosáklou tukem:
dělníci vezmou kůži, pak
utvoří kolo a táhnou:
vlhkost vymizí z ní, však
mastnota vsakuje do ní,
neboť táhnou ji mnozí — a
táhnou ji na všecky strany,
podobné semo i tam tou
mrtvolou na malém místě
vláčeli jedni i druzí, vždyť
velmi jim doufalo srdce,
Tróům, že k trójským zdem jej
přivlekou, Achajci zase
k dutým korábům svým — kol
divý se rozzuřil zápas.
Nemohla by jej Pallas ni Arés, buditel
boje,
pohanět, patříce naň, byť
hněv v nich sebevíc kypěl.
Takový hrozný boj ten den, jak mužů,
tak koňů,
před nimi rozestřel Zeus.
Však dosud potuchy neměl
slavný Achilleus o tom, že
mrtev Patroklos leží,
poněvadž zápas vojsk byl
daleko od lodí rychlých,
pod samou trójskou zdí.
Však naprosto na mysli neměl,
že by byl přítel mrtev — než
naopak, myslil, že přijde,
jakmile dorazí k bráně, vždyť
vůbec nemyslil na to,
že by kdy zbořiti hrad moh’
bez něho — ale ni s ním ne.
Slýchalť
od matky své již mnohokrát v rozmluvě tajné
zámysly velkého Zéva, jež
matka mu zpravidla řekla —
tenkrát mu takový pád však
neřekla, jenž se teď sběhl —
že by mu zahynul druh, jenž
nejvíc milý mu býval.
Oni tam oštěpy své kol padlého
držíce druha,
pořád se sráželi v boji, a
jeden druhého vraždil.
Z Achaiův oděných kovem se
leckdos vyslovil takto:
„Nechvalno bylo by nám, ó
přátelé, z boje se vrátit
k dutým korábům svým! — Ať
všecky nás na místě černá
pohltí zem — toť bylo by líp
být pohlcen ihned,
než bychom Patroklův trup jim
nechali, statečným jezdcům,
odvléci do města Tróje a
velkou slávu si získat!“
Z Tróů, zmužilých v boji, zas
leckdos promluvil takto:
„Kdyby i los nám velel, tu
padnout nad tělem tímto,
společně všem — přec nižádný
z nás ať necouvne z boje!“
Tak tam pravil ten onen a v každém
odvahu budil.
Tak tam sváděli zápas, a třeskot
železných zbraní
vnikal v kovové nebe, skrz
neklidné nadvzduší vzhůru.
Koňové Achilleovi však stojíce
opodál bitvy,
propukli v pláč, když
zaslechli zvěst, jak vozataj jejich
mrtev do prachu kles, sklán
Hektorem, záhubcem mužů.
Ovšemže vozataj jejich, syn Díórův,
hrdina silný,
často je šlehal sice, svým
mrštným švihaje bičem,
často i vlídnou řeč k nim
promlouval, často i hrozil,
přec však nechtěli jíti ni k
rychlým korábům nazpět,
k širému Helléspontu, ni do
bitvy k Achaiům vpředu:
nýbrž stáli jak sloup, jenž
na místě nehnutě trčí,
na rově mrtvého muže neb
nějaké ženy jsa vztyčen —
tak tam nehnuté stáli a
krásný drželi povoz,
schýlivše leb své hlavy, až
do prachu, slzy jim vřelé
s víček kanuly na zem, jak v
hořkém tonuli pláči,
touhou po vozataji a bujná se
třísnila hříva,
z podkladu, pode jhem z
jařma, jim vypadši po obou stranách.
Vida je, jak tam pláčí, syn
Kronův, soucitem dojat,
zakýval božskou hlavou a
pravil k milému srdci:
„Nač jen dali jsme vás, ó nebozí,
Péleu vládci,
jenž byl smrtelný člověk — vy
nestárnoucí a věční? —
abyste mnohou strast tam
snášeli s nešťastným lidem?
Jistě tak bídného nic jak člověk na
světě není,
vůbec ze všeho tvorstva, jež
na zemi dýše a chodí!
Avšak nebude s vámi ni s vozem
zdobeným krásně
Hektór, Priamův syn, smět
jezditi — nesvolím k tomu.
Není-li dost, když má již
zbroj, jíž marně se chlubí!
Vám já poskytnu sil, jak
kolenům vašim, tak mysli,
abyste ze vřavy mohli též
vyvézt Automedonta
k achajským korábům dutým.
Jim ještě dám vítězství v boji,
takže až k lodím přijdou, jež
kryty jsou palubou krásně,
v době, kdy zapadá slunce a
soumrak posvátný přijde.
Řekl a nadbytek sil těm koňům Kronovec
vdechl:
Prach hned setřásli s hřívy a všechen
na zemi svrhli,
bleskem pak rychlý vůz v
střed Tróův i Achaiů vezli.
V boj se dal vozataj jejich, ač
truchlil pro druha svého,
tryskem, jak na husy sup, tak
na Tróy s koni se vrhnuv:
snadno, když Trójanů ryk naň
dorážel, vždycky jim prchl,
snadno zas do nich vpadal a
hustým davem je stíhal.
Mužů však nemohl klát, když
vyrazil k útoku na ně:
nebyloť nijak možno, by
samoten na kvapném voze
dorážel na Tróy kopím a řídil
zároveň koně.
Konečně přec, byť pozdě, jej
soudruh na vlastní oči
uviděl statečný muž, syn
Láerka, z Haimona rodem.
Vzadu se postavil za vůz a
oslovil Automedonta:
„Kterýpak, Automedonte, ti
bůh tak daremnou radu
položil do tvých prsou a
zdravý rozum ti odňal?
Jakpak tu s Trójany boj chceš
svádět v popředí vřavy
samoten?! Vždyť tvůj druh
jest usmrcen, v brnění Hektór
oděn je na plecích sám, pln
hrdosti — v Achilleovo!“
K němu zas Achillův druh, syn
Diórův, promluvil takto:
„Kdopak ti, Alkimedonte, je z
Achaiů podoben jiný
v krocení nesmrtných koní a
jejich bujaré síly,
než jen Patroklos sám, jenž
věhlasem roven byl bohům,
dokud byl živ — teď krutá
smrt jej stihla i osud.
Ty tedy uchop se biče
a koňských otěží lesklých,
já zase opustím vůz,
bych válčil naproti Tróům!“
Pravil, a statečný rek hned na vůz
válečný vstoupiv,
opratě bez meškání a bičík do
rukou chopil.
Seskočil Achillův druh.
Vtom statný Hektór ho zočiv,
k Aineiu bez meškání se
ozval, který byl blízko:
„Aineie, slavný rádce nás
Trójanův oděných kovem,
koně jsem zahlédl tamhle, již
rychlému Achillu patří,
kteří do bitvy přišli, a
vozkové jejich jsou slabí.
Ty bych troufal si vzít — jen ty-li
jsi ochoten k tomu,
oba-li útokem svým tam
vrazíme, nebudou míti
odvahy naproti stanout a v
urputný dáti se zápas.“
Pravil, a Anchísův syn byl srozuměn,
hrdina statný.
Oba pak kráčeli přímo, a
plece jim kožené štíty
chránily, vyschlé, tuhé a
tlustým pobité bronzem.
Zároveň Chromios také a Árétos podobný
bohům
kráčeli pospolu s nimi, vždyť
velmi jim doufalo srdce,
koně že vysokých šíjí jim
zaberou, muže pak skolí.
Bláhoví! — Neměliť ovšem se nazpět bez
krve vrátit
od boje s Automedontem. Ten k
Diu se pomodliv otci,
silou a statnou myslí si
naplnil útroby temné,
načež k Alkimedontu se ozval,
věrnému druhu:
„Koňův, Alkimedonte, mi příliš daleko
nedrž,
nýbrž ať frkají raděj hned za
zády — nemyslím totiž,
že by se Priamův syn, rek
Hektór, útoku zdržel,
dokud by nevstoupil na vůz
těch koňů půvabné hřívy,
kopím oba nás nesklál a
nezahnal achajské řady —
aneb naopak sám byl zabit v
popředí boje.“
Pravil a vládyku Sparty i Aianty
zavolal oba:
„Aianti, Danaů vůdci, a
statný vládyko Sparty,
svěřte to mrtvé tělo teď
mužům nejlepším ze všech,
ti ať stojí kol něho a řadám
mužů se brání,
raděj však záhuby den nám
živým odvrátit hleďte!
Zde totiž v slzné bitvě se na
nás s prudkostí vrhli
s Aineiem Hektór sám, již ze
všech jsou nejlepší Tróů.
Avšak tahleta věc jest ovšem v pravici
boží:
mrštímť kopím i já, vždyť
všecko je v Diově vůli.“
Řekl — pak napřáhl ruku a stinným
oštěpem mrštiv,
ve štít veskrze stejný jím
udeřil Aréta reka:
kopí nezdržel štít, skrz
naskrz projelo ostří:
odspodu, opaskem z kůže, mu
do břicha zarazil oštěp.
Jako když bujarý muž svou ostrou
sekyrou v ruce
zadá polnímu býku, hned za
rohy, do týla ránu,
veskrz protne mu sval, býk
vyskočiv, svalí se mrtev,
podobně vyskočil on, pad’
naznak, a ve střevech jeho
ostrý oštěp se třásl a rázem
mu klesaly údy.
Naproti Automedontu zas Hektór oštěpem
mrštil;
on však hbitě se uhnul, jak
ostří oštěpu zhlédl,
dopředu schýliv hlavu, a
dlouhé ratiště za ním
v půdu se zarylo hrotem a
horním oštěpu koncem
chvělo, a teprve pak moc
nárazu znenáhla slábla.
A již byli by zblízka se mečem na sebe
vrhli,
zatím však Aianti přišli a
roztrhli zápasu chtivé,
kteří, když volal je druh,
tam davem vojínů přišli.
Těchto se oba dva lekli a opět dozadu
couvli,
Aineiás, rovněž Hektór i
Chromios podobný bohům,
Áréta nechavše tam, jenž
ležel, poraněn v život.
Chrabrý tu Achillův druh, jenž
hbitý byl jako sám Arés,
svlékl mu krunýř s plecí a
chlubná promluvil slova:
„Zajisté, aspoň trochu, jsem nad smrtí
Patrokla svého
ulehčil zármutku srdce, ač
horšího muže jsem zabil!“
Pravil a krvavou zbroj hned vložil do
vozu svého,
sám
pak vstupoval také, jsa krví potřísněn celý,
na nohou, na rukou svrchu,
jak lev, když nažral se býka.
Opět hrozná seč kol Patrokla
zuřila divě,
slzná, nesmírně prudká, vždyť
Pallas budila zápas,
sestoupši s nebes výše. Zeus
vidoucí v dálku ji poslal
podnítit Danaů voj, neb vůle
se změnila jeho.
Jako když pestrou duhu nám lidem
smrtelným s nebes
rozestře Zeus, syn Kronův, by
znamením byla buď války,
nebo i bouřných časův a
mrazivých, kteréžto lidem
v pracích na poli vadí a
nadmíru sužují stáda —
nejinak v pestrý mrak svou
postavu bohyně skryvši,
vstoupila v Achaiů zástup a
nutkala každého muže.
Nejdříve k Átreovci se ozvala,
budíc ho k boji,
k silnému vladaři Sparty,
jenž právě byl Athéně nejblíž,
Foiníku nezdolným hlasem a
postavou těla jsouc rovna:
„Najisto, Átreův synu, tě postihne
výtka i hanba,
kdyby snad od rychlých psů
měl věrný přítel a soudruh
statného Péléovce být vláčen
pod hradbou trójskou.
Nuž, teď statně se drž, též lid svůj
povzbuzuj všechen!“
Zase jí Átreův syn děl v
odpověď, bojovník statný:
„Tatíčku, staroušku starý, ó
Foiníku — kéž by mi Pallas
Athénská dodala síly a
chránila útoku kopí —
potom bych — alespoň já —
chtěl Patroklu k ochraně státi,
neboť druhova smrt mé duše se
bolestně dotkla.
Hroznou však plamene sílu má Hektór,
ustati nechce
v zuření oštěpem svým — syn
Kronův dává mu slávu.“
Athénu jiskrných zraků ten výrok
velice těšil,
ježto se nejdříve k ní byl ze
všech pomodlil bohů,
pročež do jeho paží a do
kolen vložila sílu,
také odvahu much v něm
vzbudila, v útrobách jeho,
které, ač s lidských těl jsou
plašeny stále a stále,
přec jen touží je píchnout,
vždyť v lidské si libují krvi.
Také takovou smělost v něm
vzbudila, v útrobách temných.
Ihned k Patroklu vstoupil a lesklým
oštěpem mrštil.
Ve vojsku trójském byl Podés,
jenž pocházel z Éetióna,
zámožný, zdatný muž, jejž
Hektór nejvíce ctíval,
z lidu — bylť soudruh jeho a
milý společník stolu.
Rusý Átreův syn jej kopím v opasek
bodnuv,
když se byl na útěk dal —
skrz naskrz hrotem ho prohnal.
Padl, až duněla země. Syn
Átreův, vládyka Sparty,
mrtvolu z trójských řad v
střed vlastních soudruhů vyrval.
Hektora Apollón Foibos zas
povzbudil, přistoupiv zblízka,
Fainopu, z Ásia rodem, jsa
podoben, který mu ze všech
hostí nejvíc byl milý a měl
své v Abýdu sídlo.
Toho si podobu vzav, bůh
Apollón svémocný pravil:
„Hektore, kdožpak ještě se z Achaiů
poleká tebe?!
Kterak’s ty před Meneláem se
poděsil, který přec dříve
malátný kopiník býval — teď
před tebou mrtvolu vleče,
jediný sám! — Bylť od něho
sklán tvůj důvěrný přítel,
Podés, syn Éetiónův, vždy v
předních statečný řadách!“
Pravil, a v okamžik ten jej zastřelo
zármutku mračno.
Vykročil z první řady, jsa
oděn v jiskřivý krunýř.
Kronovec ve chvíli této vzal
aigidu zdobenou střapci,
třpytnou, a v černý mrak kol
dokola zahalil Ídu,
zablýskav hřímal strašně a
pak svou aigidou zachvěl,
vítězství dávaje Tróům — však
Achajce na útěk zahnal.
Nejprve Péneleós, muž Boióťan, počínal
útěk,
raněn do plece kopím, jsa
kupředu obrácen stále,
škrtem, povrchu jen — též
kost mu jen povrchně škrábl
oštěp Púlydamantův, jenž
ranil ho, přikročiv blízko.
Léita bodl zas Hektór a do ruky v
zápěstí ranil,
rodem z Alektryona, a odňal
mu bojovnou mysl.
Uprchl, pohlédnuv kol, vždyť neměl
naděje v duši,
že by kdy s kopím v ruce zas
válčil naproti Tróům.
Hektora krétský král svým kopím udeřil
v krunýř,
v hruď blíž bradavky prsní,
když Léita stíhati počal.
Prasklo však dlouhé kopí blíž
násady. Hlasitě vzkřikli
Trójané.
Ídomenéa chtěl kopím zasáhnout Hektór,
právě když na voze stál — jen
maličko reka se chybil,
za to byl Koiranos sklán,
druh Molova syna a vozka,
jenž byl z výstavné Lykty a k
svému se přidružil vládci.
Po ránu krétský král sem z lodí
prohnutých přišel,
pěšky, a vítězství velké by
býval Trójanům zjednal,
kdyby mu nepřihnal v kvap
druh Koiranos spřežení rychlé.
Jemu sic přišel k spáse a od
něho zahnal den zhouby,
sám však života pozbyl, sklán
Hektorem, záhubcem mužů:
bodl ho pod dáseň kopím, hned
pod uchem, zuby mu všecky
vyrazil oštěpu hrot, jenž
jazyk přeřízl v středu.
Rázem skácel se s vozu a
opratě padly mu na zem.
Tyto pak Molův syn svou rukou milenou
chopil,
sehnuv se po nich k zemi, a
pravil k Ídomenéu:
„Švihej do koňů nyní, až k rychlým
přijedeš lodím,
vždyť přec sám již vidíš, že
vítězství není už při nás!“
Řekl, a krétský král hnal
spřežení půvabné hřívy
k dutým achajským lodím, zlá
bázeň v duši mu padla.
Nebylo spartskému králi ni
Aiantu, chrabrému reku,
tajno, že Trójanům Zeus již
plné vítězství dává.
Tehdáž Telamónovec se ozval,
veliký Aiás:
„Ejhle, teď pozná i muž, jenž velmi je
bláhové mysli,
že již Kronovec Zeus svou
pomocí k Trójanům stojí:
žádná z trójských střel jim
neselže, aťsi ji vyšle
statný či zbabělý muž, Zeus
přece je řídí všecky,
nám však všem jen tak, jen
naprázdno, padají na zem.
My tedy, třebas sami, si smysleme
nejlepší radu,
jak bychom mrtvé tělo jim
vyrvali, ale i sami
bychom se vrátili opět a
druhům k radosti přišli,
kteří hledíce sem, jsou
truchliví, neboť se bojí,
Hektór že záhubce mužů již
stěží zadrží déle
nezdolné ruce a sílu a na
černé lodi se vrhne.
Kéž by tu byl kýs druh, jenž chtěl by
co nejdříve o tom
donést Achillu zvěst, vždyť,
myslím, nezvěděl ani
dosavad smutnou zprávu, že
milý soudruh mu zhynul.
Avšak není mi možno, bych
takého z Achaiů spatřil:
hustý je zakrývá vzduch, jak
vojíny samy, tak koně.
Vysvoboď, Zéve, náš otče, z té temnoty
achajské syny,
učiň jasno a dejž, ať vidíme
na vlastní oči —
v světle pak třeba nás znič,
když takto se zlíbilo tobě!“
Volal a ronil slzy, a otec se
smiloval nad ním:
vzduch hned rozptýlil hustý a
temnou zaplašil mlhu —
zasvitla sluneční záře a celá
se zjasnila bitva.
Tu tedy velký Aiás se ozval k
Meneláovi:
„Pohlédni, Átreův synu, zda
nevidíš, živený Diem,
zdali je dosavad živ syn
Nestora, chrabrého reka,
potom ho ihned vyzvi, by
statnému Achillu řekl,
rychle, že zhynul mu druh,
jenž nejvíc milý mu býval.“
Pravil, a Átreův syn byl srozuměn,
bojovník statný,
vykročil vpřed, jak nějaký
lev, jenž od dvorce couvá,
když se již nadráždil dost
jak psů, tak pastýřů stáda,
kteří dopustit nechtí, by
tučnou krávu jim vyrval,
celou probdíce noc.
Lev po mase velice
dychtě,
útočí přec, však nesvede nic,
vždyť přečetná dřevce
ze smělých pastýřů rukou se
jenjen sypají na něj,
se svazky hořících loučí,
jichž on, byť zuřiv, se děsí;
když pak vrátí se jitro, zas
odejde, truchlivý v duši.
Tak se i s padlým druhem syn
Átreův, bojovník statný,
loučil velice nerad, pln
obavy, že by se mohli
Achajci na útěk dáti a Tróům
jej za kořist nechat.
Pročež Molovu synu i Aiantům domlouval
vřele:
„Aianti, Danaů vůdci, a Molův
statečný synu,
nyní ať každý tu z vás jest
pamětliv laskavé mysli
Patrokla nešťastného, jenž
uměl ke všem být vlídný,
dokud byl živ — však krutá ho
smrt teď stihla i osud!“
Rusý Átreův syn pak vykročil po
těchto slovech,
kolem pátraje všude, jak
orel, který má ze všech
nejbystřejší zrak, jak praví
se, z nebeských ptáků,
jemuž, byť sebe byl výše, ni
rychlý neujde zajíc,
přikrčen pod křovím hustým a
listnatým, nýbrž se na něj
vrhne, jej bleskem lapne a
rázem mu odejme život —
tak se ti točily tenkrát, ó
vládyko živený Diem,
všude tvé zářící oči a
hledaly, zdali by někde
naživě Nestorův syn byl
spatřen v zástupech druhů.
Zhlédl ho za krátký čas, jak na levém
bojiště křídle
dodává druhům ducha a všecky
je vzněcuje k boji.
Rusý Átreův syn vtom přišel k němu a
řekl:
„Sem pojď, Nestorův synu, bys
uslyšel, živený Diem,
ode mne truchlivou věc, jež
nikdy se neměla státi!
Jistě
už sám, jak myslím, to vidíš na vlastní oči,
kterak pohromu bůh nám Danaům
posílá velkou,
vítězství Trójanům dav.
Jest nejlepší z Danaů zabit,
Patroklos sám — toť veliký
stesk nám Achaiům nastal.
Běž
však k achajským lodím a kvapně to Achillu řekni,
zdali
by mrtvolu jeho co nejrychlej zachránil k lodi,
holou, poněvadž zbroj má
Hektór jiskřící přilbou!“
Pravil a Nestorův syn byl
poděšen, slyše tu zprávu:
ztratil na dlouhý čas svou
řeč, pak slzami rázem
zalil se jinochu zrak, proud
hlasu mu uvázl v hrdle.
Ale i tak přec rozkazu dbal, jejž od
Meneláa
dostal: pustil se v běh,
zbroj svěřil však hrdinskému
druhovi Láodokovi, jenž
nablízku obracel koně.
Horké proléval slzy, jak nohy jej s
bojiště nesly,
když tak truchlivou zvěst měl
donést Achilleovi.
Ovšemže, Átreův synu, jsi
nemínil, živený Diem,
druhům pomáhat v tísni, jimž
odešel s bojiště právě
Nestorův syn, čímž veliký
stesk všem Pylanům nastal,
zato však rekova bratra jim
podnítil k ochraně státi,
sám však vrátil se k místu,
kde hrdina Patroklos ležel.
Zakrátko k Aiantům přišel a ihned toto
jim pravil:
„Jeho jsem poslal sice, by k
hbitým doběhl lodím,
k Achillu rychlému v běhu,
však naděje nemám, že tento
přišel by teď, byť velkou
zášť měl k Hektoru v srdci.
Nemůžeť, nemaje zbroje, se
pouštět s Trójany v zápas.
My tedy, třebas sami, si smysleme
nejlepší radu,
jak bychom Patroklův trup jim
vyrvali, ale i sami
z hlučných Trójanů řad své
smrti a záhubě ušli!“
Na to zas Telamónovec děl v odpověď,
veliký Aiás:
„Přeslavný Átreův synu, to
všecko’s po pravdě řekl,
ty však a Molův syn jej
zvedněte, na plece vložte,
rychle, a s bojiště pryč s
ním prchejte, ale my oba,
za vámi budem se bít jak s
Tróy, tak s Hektorem slavným,
majíce stejné jméno i
statečnost, jako kdy jindy,
kdykoli, pospolu jsouce, jsme
prudké čelili bitvě.“
Takto děl rek, hned se země trup v své
náručí brali
do velmi velké výše.
I
křičelo zezadu mužstvo
trójské, jakmile zhlédlo, že
Achajci zvedají tělo,
rovnou vrazili na ně, jak na
kance lovečtí psové,
když byl poraněn kopím, a
mladé předběhnou lovce;
ženou se nějakou chvíli a
dychtí rozsápat kance,
když však, věře své síle, se
kanec zas obrátí na ně,
rázem se otočí nazpět a každý
se rozprchne jinam,
podobně nějakou chvíli je
Trójané stíhali v davu,
prudce je bijíce meči a
oštěpy o dvojím hrotu,
ale jak naproti nim dvé
Aiantů stanulo čelem,
rázem zbledly jim tváře a
žádný odvahy neměl
kupředu vyrazit z řady a
zápasit o tělo dále.
Oni tak bez přestání tu mrtvolu s
bojiště nesli
k dutým achajským lodím — a
za nimi zuřila bitva,
divá jak plamene žár, jenž
přikvačiv, spaluje město,
lidské, zdvihnuv se náhle, a
obydlí řítí se na zem
v hrozné plamenů záři — a
ječí v to zuřivý vítr,
rovněž takový ryk jak
válečníků, tak koňů,
šíře se bez přestání, je
provázel postupem chůze.
Tito jak tažní mezci, kdy s napětím
mohutné síly
kráčejí skalnatou cestou a
vlekou s úsilím s hory
velké lodní břevno či trám —
v jich nitru tu duše
námahou spolu i potem se
trudí v lopotné práci,
právě tak bez přestání tu
mrtvolu nesli a vzadu
Aianti drželi útok, jak vodní
zdržuje proudy
lesní výběžek horský, jenž
daleko do pláně sahá,
který přívaly škodné, byť
mocných, zdržuje toků,
rychle jim odráží proudy a
potom je k rovině svádí,
odrazem — jejich nával ho
nemůže prolomit silou —
podobně trójský shluk též
Aianti dozadu tiskli,
stále. Ti za nimi hnali, a
dva z nich nejvíce ze všech,
Aineiás z Anchísa rodem a
statný hrdina Hektór.
Jako když kavek mračno neb špačkův
ovzduším letíc,
najednou hlasitě vzkřikne,
když uzří jestřába letět,
z dálky, jenž malým ptákům
svým příchodem záhubu nese,
podobně před Aineiem i
Hektorem Achajci jaří
prchali, hlasitě vzkřikli a
zápas pustili z mysli.
Množství krásné zbroje kol dokola
příkopu bylo
Danaův utíkajících, klid
zbraní však nenastal ještě.
ZPĚV XVIII.
Tak tam sváděli boj jak
plamen plápolající.
Střelhbitý Nestorův syn, když k
Achillu s poselstvím přišel,
u lodí zahnutých vzhůru, v
jich popředí, hrdinu zastal,
kterak na mysli tušil, co
právě se skutečně sběhlo.
Potom však, úzkosti pln, děl
ke své zmužilé duši:
„Podivno! Copakže zas lid Danaů kadeří
dlouhých
žene se nazpět k lodím a ve
zmatku rovinou pádí?
Že mi to bozi teď bol již
poslali, žalostný srdci! — —
Jako mi rodička má kdys
podrobnou zjevila věštbu,
kterak mi z krajanů mých, ten
nejlepší, za mého žití
rukama trójských mužů prý
opustí sluneční světlo!
Že to už Menoitiovec je zbaven života
svého!! —
Odvážný! — Vždyť jsem mu
kázal, by odvrátil planoucí požár,
potom však k lodím se vrátil
a neválčil s Hektorem silou!“
Co on přemýšlel takto i ve svém
srdci i v mysli,
statného Nestora syn v tom
přišel k Achillu zblízka,
vřelé proléval slzy a řekl mu
bolestnou zprávu:
„Chrabrého Pélea synu, ó žel
— teď nesmírně smutnou
uslyšíš ode mne věc, jež
nikdy se neměla státi!
Mrtev Patroklos jest — kol
těla se rozzuřil zápas,
holého — poněvadž zbroj má
Hektór jiskřící přilbou.“
Takto mu děl — vtom zármutku
mrak jej zahalil černý:
nabral si tmavého prachu a
oběma rukama svýma,
vsypal jej na svou hlavu a
krásné si zohyzdil líce;
na říze nebeské krásy se
černý zavěsil popel,
sám pak do prachu klesl, a
roztažen — velikán velký —
ležel a škubal si vlasy a
milýma rukama hyzdil.
Dívky, jichž Achilleus kdysi a
Patroklos nabyli z plenu,
hlasitě vykřikly bolem a ze
stanu, zármutku plny,
k Achillu, chrabrému reku, se
sbíhaly, bušíce prudce
rukama do svých ňader, a
všechněm se kolena třásla.
Antiloch s druhé strany zas běduje
proléval slzy,
přítele za ruce drže, jenž
stenal v zmužilém srdci,
neboť ho pojala hrůza, že
mečem hrdlo si protkne. —
Pak teprv zalkal strašně.
Thetis
u Achillea
Jej
slyšela vznešená matka
v hlubinách mořských vod,
jsouc u svého starého otce.
Ihned zalkala Thetis a bohyně shlukly
se kolem,
veškeré Néréovny, jež v
mořských hlubinách dlely.
Byla tam Kýmodoké a Thaleia,
byla tam Glauké,
Nésaié, Speió a Thoé i Halié
výrazných zraků,
byla tam Kýmothoé i Aktaié,
Limnóreia,
Melité, Iaira také, i Agaué,
Amfithoé,
Ferúsa, Dýnamené a Dótó s
nimi a Prótó,
Dóris a Dexaméné a Panopé,
Kallianeira,
byla tam Amfinomé a přeslavná
Galateia,
Némertés, Apseudés také, a s
nimi též Kallianassa,
byla tam Ianassa a Klyméné,
Ianeira,
Óreithýia a Maira a bohyně
pletenců krásných,
Amathýia a jiné, jež v mořské
hlubině byly.
Jimi se bělostná sluj jen hemžila —
nymfy pak vesměs
bušily do svých ňader, a
Thetis počala nářek:
„Néréovny, mé sestry, ó
poslyšte, abyste všecky
věděly poslouchajíce, co bolů
se tají mi v prsou!
Ach, jak nešťastná jsem, já
ubohá rekova matka!
Zrozen ze mne byl syn, muž
hrdinský, nad jiné silný,
z reků nejlepší všech. Ten
vypučel podobný stromku.
Když pak vypěstěn byl jak
strůmek v záhybu sadu,
pak jsem do Tróje já jej
poslala na křivých lodích,
aby tam s Trójany válčil. —
Však já ho už nespatřím doma,
neboť se nevrátí víc v dům
statného Pélea otce!
Dokud však na světě žije a vidí
sluneční světlo,
má jen žal — já nemohu nic
být pomocna jemu. —
Avšak já již půjdu — chci spatřit syna
a slyšet,
jaký stihl ho žal, když přece
je od války vzdálen.“
Když již skončila Thetis, šla z
jeskyně. — Ostatní všecky
plačíce kráčely s ní — jim
mořské couvaly vlny.
Jakmile mořské nymfy již do Tróje
hrudnaté přišly,
na břeh vkročily řadou, jak
vystouply, na kterém hustě
koráby Achilleovy kol vůdcova
korábu stály.
K němu, an vzdychal z hloubi, tu
přistoupla vznešená matka,
ostrým zalkala hlasem a
chopila synovu hlavu,
potom žalostně kvílíc, mu
pravila perutná slova:
„Copakže pláčeš dítě? Proč bolest ti
do srdce padla?
Povídej, netaj mi nic! Tvé
přání splněno přece,
jak sis to od Dia sám byl
vyprosil, pozdvihnuv ruce,
aby byl achajský lid sem k
zádím korábů zahnán,
po tobě touhou prahna — a
krušné útrapy zažil.“
Achilleus rychlý v běhu jí
odvětil, vzdychaje z hloubi:
„Ovšemže Olympský Zeus mé
přání mi vyplnil, matko —
jaký však z toho mám zisk,
když milý soudruh mi zhynul,
Patroklos, jehožto já jsem z
druhů nejvíc si vážil —
stejně jak vlastní hlavy! —
Ten zahynul! — Výzbroj mu Hektór
odebral, zabiv ho v bitvě —
tu obrovskou — hotový zázrak —
krásnou, již za skvostný dar
kdys Péleus od bohů dostal,
v den, v němž v lidské tě
lůžko, ač bohyni, uvrhli bozi!
— — —
Měla jsi zůstat doma a u bohyň
bydlících v moři,
rovněž i lidskou choť měl
raděj vzíti si Péleus!
Takhle však bez počtu muk též
tebe teď na duši tíží,
pro smrt milého syna, jejž
nikdy už nespatříš doma,
neboť se nevrátím víc — vždyť
nechce už ani mé srdce
žíti a s lidmi tu být zas
pospolu, kdyby snad neměl
Hektór, mým oštěpem sklán,
svůj život ztratit a takto
za zbraň, Patroklu vzatou, mi
řádnou pokutu splatit.“
Thetis pak roníc slzy mu dala
zas odpověď tuto:
„Ó — pak podle těch slov bys nebyl
naživě dlouho!
Hned totiž po Hektorovi jest
určen ti života konec!“
Achilleus rychlý v běhu, pln nevole,
odvětil takto:
„Na místě mrtev chci být —
když neměl jsem příteli svému
přispět v hodině smrti!
Tak
daleko od vlasti vzdálen
zhynul — a já tam nebyl, bych
odvrátil od něho zhoubu!!
— — —
Teď, když není už možná, bych do milé
otčiny přišel,
když jsem ni Patroklu svému
ni druhům ochráncem nebyl,
kterých veliký dav jest pobit
Hektorem slavným,
nýbrž tu při lodích sedím,
jsa marným břemenem země,
ač jsem takový rek, jak z
Achaiů oděných kovem
žádný ve válce není — ač na
sněmu lepší jsou jiní — —
— — —
Ó kéž každý svár jest vyhlazen z lidí
i z bohů,
jakož i hněv, jímž k
prudkosti vzplá též rozvážný člověk,
hněv — jenž sladší než med,
když člověku do hrdla stéká,
kvapem v mužově hrudi jak
pára se do výše zvedá! — —
Takto mě Achaiů král byl rozhněval,
vládyka mužstva. —
Co však stalo se dřív, již
nechejme — ač je nám krušno —
vášeň pak ve hrudi své již
potlačme — vždyť je to nutné!
Půjdu však teď, bych sklál té drahé
hlavičky vraha,
Hektora — svou však smrt já
podstoupím, kdykoliv ráčí
Kronovec na mne ji poslat i
druzí bohové věční.
Neušelť, neušel přec sám silný
Héráklés smrti,
který Kronovci kdys byl
nejdražší, Diovi vládci,
nýbrž ho přemohl osud a
prudká Héřina zloba.
Právě tak já, když podobný los jest
tedy mi určen,
ležet budu, až umru — teď
vzácné slávy chci dobýt,
abych z Trójanek mnohou i z
Dardanek štíhlých v boku
přiměl, s něžných tváří si
oběma rukama svýma
žalnou setříti slzu a hlasitě
zalkati bolem;
poznajíť, kterak jsem já již
dlouho se vzdaloval války!
Od boje, ač mě máš ráda, mne nezdržuj
— není to možno!“
Thetis třpytivých nohou mu na to
zas pravila toto:
„Jistě to, milý synu, je
pravdivé — není to chyba,
druhům pomáhat v tísni a
odvracet záhubu náhlou —
ale tvá krásná zbroj jest
nyní majetkem Tróů,
bronzová, samý lesk, v níž
Hektór jiskřící přilbou
oděn je na plecích sám, pln
hrdosti. —
Dlouho
však, pravím,
nebude pyšnit se jí, vždyť
smrt jest jemu již blízká.
Ty
však do vřavy války se nijak nepouštěj ještě,
dokud na vlastní zrak bys
nespatřil, že jsem zas přišla,
neboť ráno se zas sem
navrátím, s východem slunce,
nesouc překrásnou zbroj, již
vyrobí Héfaistos vládce!“
Takto
mu pravila Thetis a odešla od syna svého,
potom k mořským nymfám, svým
sestrám, pravila toto:
„V
mořský hluboký klín teď vy se zas ponořte všecky,
abyste mořského starce a
otcovo spatřily sídlo,
jemu pak povězte všecko!
Já na Olymp vysoký nyní
k vladaři Héfaistu půjdu, zda
slavný umělec svolí,
skvostnou zářící zbroj dát
milému synovi mému.“
Řekla
a do hlubin mořských se ihned vnořily nymfy.
Thetis
třpytivých nohou šla opět na širý Olymp,
skvostnou zářící zbroj chtíc
přinést milému synu.
Nohy ji na Olymp nesly.
Achilleus
zachrání mrtvolu Patroklovu
Však zatím
achajské mužstvo
Hektorem, zhoubcem mužů,
jsouc tísněno, s úpěním hrozným
k lodím a k Helléspontu již
na svém útěku přišlo.
Nebyl by z četných střel lid
Danaů holení krásných
vyrval padlého reka, jenž
Achillu soudruhem býval,
neboť mužstvo i koňstvo již
opět mrtvolu stihlo,
zvlášť však Priamův syn svou
silou podobný ohni.
Třikráte statný Hektór jej odzadu za
nohy chopil,
žádostiv odvléci tělo, a
mohutně na Tróy volal,
Aianti třikráte již jej
zahnali od jeho těla,
oděni v obranu ráznou — on
trvale, věře své síle,
jednak se v bojovný ryk naň
vrhával, jindy se opět
zastavil, nesmírně křiče,
však dozadu necouval vůbec.
Nemůže plavý lev být od těla
zvířete zahnán
pastýři venkovskými, když
velkým hladem je týrán —
podobně od druha svého jej
nemohli zastrašit nijak,
Hektora, z Priama rodem, dva
Aianti, váleční reci.
Byl by ho přec jen vyrval a dosáhl
nesmírné slávy,
vtom však rychlá jak vítr,
tam s Olympu přiběhla Íris,
poselství Achillu nesouc, by
neváhal do boje vyjít —
za zády bohův a Dia, jen od
Héry vyslána byvši —
Íris přistoupla k němu a
pravila perutná slova:
„Povstaň, Péleův synu, jenž
nejstrašnější jsi z mužů,
na pomoc Patroklu spěš — jest
o jeho mrtvolu právě
strašný u lodí boj, v němž
jeden druhého hubí:
brání se achajské mužstvo a
zápasí o tělo padlé,
Trójané útočí na ně, by
vyrvali mrtvolu jeho
do Tróje šlehané větry — však
obzvlášť slavený Hektór
dychtí odvléci jej: jest
žádostiv utít mu hlavu
od jeho měkké šíje a potom ji
nabodnout na kůl.
Vzhůru, a neleň už dél! Nechť hrůza ti
naplní srdce,
že by se trójským psům měl
přítel pochoutkou státi:
bude to potupa tvá,
když zohaven bude nám vrácen!“
Slavný Achilleus rychlý jí na to
dal odpověď tuto:
„Kterýpak, Írido božská, tě z
bohů s poselstvím vyslal?“
Íris rychlá jak vítr mu na to zas
pravila toto:
„Sama mě Diova choť sem
poslala, vznešená Héré —
neví docela nic syn Kronův
vládnoucí s výše,
nevědí ostatní bozi, již na
sněžném Olympu bydlí.“
Achilleus rychlý v běhu jí
odvětil těmito slovy:
„Jak mám do vřavy jít, vždyť
zbroj mou Trójané mají!
Také milená matka mi brání do
boje vyjít,
dokud na vlastní zrak bych
nespatřil, že sem zas přišla,
slibujíc, od Héfaista mi
přinést překrásnou výzbroj.
Nikoho jiného neznám, v čí zbroj bych
skvostnou se oděl,
leč jen jediný štít, jejž
nosí veliký Aiás,
ale on sám, jak mním, jest v
předních vojínů řadách,
o tělo druhovo válče a kopím
ve vřavě zuře.“
Íris rychlá jak vítr mu na to
zas pravila toto:
„Dobře i samy to víme, že
skvostná ti odňata výzbroj,
avšak přece i tak vkroč k
příkopu, na oči Tróům,
zdali by, strachem z tebe,
snad zděšeni přestali válčit,
aby se danajský lid zas
zotavil, chrabré to mužstvo,
z velkých nesnází svých — byť
na krátko, oddech to přece!“
Íris, rychlá v běhu, se vzdálila po
těchto slovech.
Diovi milý rek byl poslušen — bohyně
Pallas
aigidu, zdobenou střapci, mu
vložila na silná plece,
potom bohyně jasná kol hlavy
mu prostřela oblak,
zlatý, a nad hlavou jas v něm
nítila, zářící vůkol.
Jako když valí se kouř až k nebesům,
stoupaje z města,
zdaleka, z jakés výspy, již
obléhá nepřátel vojsko,
měšťané po celý den tam v
hrozném zápase lítém
bojují s městských zdí, však
jakmile zapadne slunce,
zaplanou četné ohně, kol
dokola — do výše záře
plápolá vyšlehující, by zřeli
ji sousedé vůkol,
zdali by připluli s loďmi a
mstiteli zhouby se stali,
podobně sahala zář až k
nebesům s rekovy hlavy.
K příkopu Achilleus přišel, jda
ode zdi — k Achaiům ovšem
nešel, vždyť mateře své měl
na mysli rozvážnou radu.
Tam pak stanul a vzkřikl, a
zvlášť zas bohyně vzkřikla,
Pallas, a trójský lid byl
přiveden ve velký zmatek.
Jak zní přejasný hlas, když polní
zazvučí trubka,
jestliže svírá hrad voj
nepřátel hubících život,
podobně Achillův hlas kol
dokola přejasně zazněl.
Jakmile Achillův zvuk, ten
kovový, zaslechli Trójští,
všechněm zachvěl se duch. —
Též koňové půvabné hřívy
povozy točili zpět, vždyť
duch jim předvídal zhoubu.
Vozkové zmateni byli, když
viděli nezmarný oheň,
jak ten strašlivý žár plá nad
hlavou chrabrého reka:
Pallas jiskrných zraků jej
totiž nítila nad ním.
Třikrát Achilleus božský tam zahoukl
za příkop mocně,
třikrát spojenci slavní i
Trójané upadli v zmatek.
Dvanáct šlechtických mužů tam
tenkrát pozbylo žití
ve zmatku vlastních vozův a
oštěpů.
Achajci
zatím
vyrvali z dosahu střel trup
Patroklův k radosti vlastní,
pak jej na lůžko dali.
Tu milí jej obstoupli druzi,
plačíce — uprostřed nich pak
slavný Achilleus rychlý
vřelé proléval slzy, když
uzřel věrného druha,
kterak na marách jest, jak
kopím je usmrcen ostrým —
vždyť jej sám byl poslal i se
svými koňmi a vozem,
do války — avšak zpět jej
neměl přivítat více.
Héliu neúmornému tu Héré
výrazných zraků,
vznešená, rozkaz dala, by
zapadl do Ókeanu —
Hélios zapadl nerad — i
nechali Achajci slavní
konečně prudké vřavy a
všechněm společné války.
Sněm
Trójanů. Púlydamás
Rovněž i trójský lid, když
nechal zuřivé seče
a když rychlé koně si od
svých vypřáhl vozů,
večeře nechal stranou a ihned
se do schůze sešel.
Zpříma tam na sněmu stáli, a žádný
odvahy neměl
sednout — zachvátilť strach z
nich každého, neboť se zjevil
Achilleus — dlouhý čas byl
trudného válčení vzdálen.
Rozumný Púlydamás k nim počal
veřejně mluvit,
Panthoův syn, jenž nazad i
vpřed sám jediný viděl.
Byl též Hektorův druh, vždyť
jedné se zrodili noci:
jeden vynikal radou, a druhý
kopím byl mistr.
Tento, muž moudré mysli, se ujal slova
a pravil:
„Přátelé, uvažte dobře — kol
dokola — já
aspoň radím
nyní do města jíti a jasné
nečekat Zory
na pláni, poblíž lodí — jsmeť
daleko od hradeb městských!
Dokavad na slavného byl rozhněván
Agamemnona,
tento zde muž — byl snadnější
boj, jejž s Achajci vedem.
Mělť jsem radost i já, když
spal jsem při lodích rychlých,
doufaje, jistě že už jim
zaberem prohnuté lodi.
Teď však veliký strach mám z
Achilla, rychlého reka!
Jaký Achillův duch jest
násilný, nebude chtíti
zůstat na pláni tuhle, kde
achajské vojsko i trójské,
vprostřed, jedni i druzí, se
s rovnou prudkostí bijí —
naopak: o město naše a o ženy
povede zápas!
Pročež vraťme se k městu! — Ó věřte
mi! — Bude to takhle:
nyní Achilleus rychlý byl
ovšem zadržen nocí,
božskou — jestliže nás však
zastihne na pláni tady,
za jitra vyraze na nás, zas v
brnění, dobře ho každý
pozná a bude pak rád, když
vrátí se do svaté Tróje —
prchne-li! — Mnohé z Tróů pak
psové a supové snědí.
O kéž o věcech těch bych
nemusil slyšeti nikdy!
Chcete-li tedy mých slov, byť
s bolestí, poslušní býti,
na sněmu zadržme lid teď za
noci — městu pak hradby
s věžemi, vysoká brána a ku
bráně přilehlá vrata,
vysoká, hlazená krásně a
zavřená, k ochraně budou!
Zrána pak, za svítání, až
brnění na sebe vezmem,
staneme na hradbách svých.
Pak běda mu, bude-li chtíti
od lodí vytrhnout na nás a o
město bojovat s námi — —
však se zas vrátí k lodím, až
spřežení vysokých šíjí
zchvátí všemožným během, jak
na město útočit bude!
Avšak dovnitř vniknout mu nijak
zmužilost nedá;
také ho nezboří nikdy — dřív
rychlí psové ho snědí!“
Posupně pohleděv naň, děl Hektór
jiskřící přilbou:
„Púlydamante, co’s děl — toť
nijak milé mi není!
Radíš nám couvnout nazpět a
uvnitř města se zavřít!
Ještě-li nemáte dost — být v hradbách
zavřeni stále!?
Všecken smrtelný lid přec
říkal v dřívějších dobách,
kterak Priamův hrad jest
bohat zlatem a bronzem!
Teď však poklady krásné už z
našich zmizely domů:
do luzné Méonie a Frygie
přemnoho zboží
prodejem odchází stále, když
Kronovec zanevřel na nás.
Avšak teď, když právě mi dal syn
lstivého Krona
u lodí dobýt slávy a Danajce
zatlačit k moři — — —
bláhovče, takových rad již
před lidem neříkej nahlas!
Nesmí nikdo tvých slov být
poslušen — nesvolím k tomu!
Pročež nyní se tím, jak poradím,
spravujme všichni!
Snězte teď — ovšem v četách —
svou večeři, v táboře tady,
potom pomněte stráží, a každý
bedlivě bděte! —.
Jestliže někoho z Tróů tak
přespříliš majetek mrzí,
seber a lidu ho dej — nechť
společnou hostinu mají!
Bude přec líp, když stráví
jej lid než danajské vojsko!
Zrána pak, za svítání, až
brnění na sebe vezmem,
u jejich dutých lodí se v
prudkou pustíme bitvu.
Jestliže Achilleus slavný již opravdu
u lodí povstal,
hůř se mu, bude-li chtít, pak
povede — nepřehnu před ním
ze srážky plné smutku — než
já se mu postavím směle! —
ať by již on neb já lesk
slávy si odnesl z boje:
společnýť válečný bůh, jenž
vraždí toho kdo vraždí!“
Takto k nim Hektór mluvil, a
Trójané k pochvale vzkřikli —
bláhovci! — bohyně Pallas jim
nadobro odňala rozum:
s Hektorem jevili souhlas, ač
dával radu jim špatnou,
žádný s Púlydamantem, jenž
radu jim vymýšlel vzácnou.
V táboře večeři svou pak pojedli.
Nářek
nad Patroklem
Achajci zatím
kvílili po celou noc kol
Patrokla, plačíce žalně.
Achilleus uprostřed nich pak začal
hlasitý nářek,
na hruď milého druha své
vražedné položiv ruce,
vzdychaje často a prudce jak
s bradou mohutnou lvice,
které myslivec kdys byl
vybral lvíčata tajně
z hlubin houštiny lesní. Ta
pozděj přijde a truchlí,
proběhá údolí mnohá a po
stopě lovcově pátrá,
zda by ho nalezla někde, a
vztekem zuřivým soptí.
Podobně vzdychal z hloubi a ke
svým se vojínům ozval:
„Hleďte, já v onen jsem den
jen marné prohodil slovo,
tenkrát, když v paláci svém
jsem těšil druhova otce:
děl jsem, že do Opoenta mu
přivedu ve velké slávě
syna, až Ílion zboří a
dostane z kořisti podíl.
Avšak Kronovec Zeus všech
záměrů neplní lidem. —
Tutéž zbrotiti zem nám oběma
určeno bylo,
v trójské krajině, tady! —
vždyť já se už nevrátím více!
Péleus, starý ten jezdec, mne
ve svém nespatří domě,
Thetis mne nespatří máť —
vždyť tady mě pokryje země!
Když tedy, Patrokle můj, až po tobě
pod zemi půjdu,
nevzdám poctu ti dřív, než
Hektora, chrabrého reka,
hlavu a krásnou zbroj sem
přinesu, vraha to tvého.
V popředí hranice tvé pak trójským
dvanácti synům,
vzácným, podřežu hrdla, jsa
pro tvou rozhněván zhoubu.
Zatím u křivých lodí mi budeš bez
pohřbu ležet,
dívčiny štíhlé v boku, i
trójské i dardanské, budou
plakat ve dne i v noci a nad
tebou roniti slzy,
kterých jsme dobyli kdys svým
dlouhým kopím a silou,
kdykoli zámožná města jsme
bořili smrtelným lidem.“
Pravil a soudruhům svým pak
slavný Achilleus velel
trojnohý velký kotel dát na
oheň, aby co nejdřív
Patrokla umýt mohli a krvavou
ssedlinu spláchnout.
Druhové kvapili dát ten kotel na oheň
žhoucí,
nalili do něho vody a vespod
topili dřívím:
plápolal velký žár kol
trojnože, voda se hřála.
Ale když v lesklém kotli již
voda se počala vařit,
tehdy mu omyli tělo a natřeli
olejem mastným,
devítiletou mastí mu plnili
na těle rány,
pak jej na lože dali a jemným
přikryli plátnem,
celého, od hlavy k nohám, a
bílým rubášem svrchu.
Achilleus rychlý v běhu a veškeří
krajané jeho
kvílili po celou noc kol
Patrokla, plačíce žalně.
K Héře tu promluvil Zeus, své
sestře a zároveň choti:
„Přece’s provedla svou, ó
vznešená, výrazných zraků!
Rychlého reka jsi v boj zas
vzbudila — teď je už jisto,
vlastní že synové tví jsou
Achajci kadeří dlouhých.“
Bohyně výrazných zraků mu
pravila, vznešená Héré:
„Jaké’s to pravil slovo, ty
Kronův přehrozný synu!?
Vždyť přec i každý člověk
smí jinému provésti něco,
který jen smrtelný jest, jenž
tolik důvtipu nemá,
proč bych nesměla já — jež,
myslím, první jsem z bohyň,
ježto jsem téhož rodu a
protože slovu tvou ženou,
ty pak, Zéve, jsi král všech
nesmrtných bytostí božských —
Trójanům přistrojit pád, když
na ně jsem pojala záští!?“
Taková byla jich řeč, již
navzájem mluvili k sobě.
Nová
zbroj Achilleova
Thetis třpytivých nohou již
vcházela v Héfaistův palác,
hvězdnatý, nezrušitelný a z
božských nevznešenější,
bronzový, který si sám byl
zrobil Héfaistos chromý.
Našla ho v pilné práci, jak zpocen kol
měchů se toče,
trojnože, celkem dvacet, si
uměle zhotovit hleděl,
aby mu u stěn stály, kol
dokola výstavné síně.
Ke každé jejich noze pak
připojil kolečko zlaté,
aby mu do schůzí bohův i
samoděk dojeti mohly,
odkudž by na místo své zas
jezdily — hotový zázrak.
Celkem je hotovy měl, jen scházela
ozdobná ucha:
právě je připojit hodlal a
koval příhodné nýtky.
Zatím co taková díla tam hotovil
umělou myslí,
Thetis třpytivých nohou se
vtom již blížila k němu.
Charis, vyšedši z domu, ji
zahlédne, závojem krytá,
krásná, již přeslavný bůh měl
za ženu, dovedný mistr,
vřele jí pravici tiskne, dí
slovo a promluví takto:
„Copak že přišla jsi k nám, ó Thetido
s oděvem dlouhým,
milá, nad jiné ctná? — Vždyť
jindy sem nechodíš často!
Avšak vejdi jen k nám, bych
dala ti jídlo a pití!“
Pravila bohyně jasná a Thetidu zavedši
dovnitř,
na křeslo, zdobené stříbrem,
ji pozvala v komnatě sednout,
úpravné, velice krásné, jež
vespod podnožku mělo,
hned pak volala muže a umělci
slavnému řekla:
„Héfaiste, honem pojď sem, vždyť
Thetis chce od tebe něco!“
Na to jí přeslavný bůh zas
pravil, dovedný mistr:
„Aj, toť vznešenou máme a
ctěnou bohyni v domě,
která mě v ochranu vzala,
když trpěl jsem hlubokým pádem
z vůle mé nestoudné matky,
jež chtěla mě odstranit tajně,
poněvadž jsem byl chromý.
Tu býval bych vytrpěl strasti,
Thetis však s Eurynomou mě v
mořský přijaly záliv,
dcerou to Ókeanovou, jenž
opět do sebe vtéká.
Tam jsem po devět let jim koval
přemnohé skvosty,
přezky a vinuté brože a
kalíšky, řetízky na krk,
v jejich prostorné sluji, a
hučivě pěnil a šuměl
Ókean, nesmírný proud, kol
dokola naprosto nikdo
nevěděl o tom z bohův a žádný
z pozemských lidí,
Thetis jen s mořskou nymfou,
jež ve svou mě ochranu vzaly.
Ta teď přichází k nám.
Jest
svatá povinnost moje
Thetidě kadeří krásných se za
život odplatit cele.
Teď však, manželko má, jí předlož
jídlo a pití,
já zatím kovářský měch dám se
vším nářadím stranou!“
Pravil funící obr a ihned se od
špalku zdvihl,
kulhaje — tenká lýtka jen
stěží se viklala pod ním.
Odstavil od ohně měchy, a
veškero nářadí svoje,
kterým pracoval teď, zas do
truhly stříbrné složil.
Ruce pak nakonec obě i
obličej omýval houbou,
také mohutnou šíji a široká
zarostlá prsa.
Oblékl šat, vzal pádnou hůl,
pak ze dveří vyšel,
kulhaje, šly s ním služky a
byly mu podporou v chůzi,
ze zlata — živým dívkám však
úplně podobny byly:
v prsou rozum jim jest, jest
hlas v nich, v nich je i síla,
znají i umělé práce, jimž
věční je učili bozi.
S námahou, po boku jdouce, jej držely
— Héfaistos belhal
k místu, kde Thetis byla a na
lesklém seděla křesle,
vřele jí pravici stiskl, děl
slovo a promluvil takto:
„Copak že přišla jsi k nám, ó Thetido
s oděvem dlouhým,
milá, nad jiné ctná — vždyť
jindy sem nechodíš často!
Pověz, co na mysli máš, mé
srdce mi káže to splnit,
jestliže mohu to splnit a
vůbec splnit to možno!“
Thetis pak, roníc slzy, mu dala
zas odpověď tuto:
„Zkusila některá někdy, co
vůbec je v Olympu bohyň,
tolik ve hrudi své, ó
Héfaiste, žalostných trampot,
kolik ze všech bohyň mi
Kronovec přisoudil strastí?
Neboť z bohyň mořských mě
jedinou podrobil muži,
Péleu, z Aiaka rodem. — I
snesla jsem lidské to lůžko,
velmi, ach nerada velmi! —
Ten smutným vysílen stářím
leží v paláci svém. — Teď
přidal trampoty jiné:
Syna mi Olympský Zeus sic zrodit
a vychovat popřál,
z hrdinů nejlepšího — ten
vypučel podobný stromku.
Když pak vypěstěn byl jak strůmek v
záhybu sadu,
pak jsem do Tróje já jej
poslala na křivých lodích,
aby tam s Trójany válčil. —
Však já ho už nespatřím doma,
neboť se nevrátí víc v dům
statného Pélea otce!
Dokud však na světě žije a vidí
sluneční světlo,
má jen žal — já nemohu nic
být pomocna jemu:
Dívku, již v čestný mu dar kdys
danajští synové dali,
tu mu zas Achaiů král v své
přemoci uchvátil z rukou.
Pro tu on velmi se trápil a
kormoutil.
Achajce
zatím
zahnalo trójské mužstvo až do
lodí — ani jim vůbec
nedalo vyjíti z nich.
Pak přední ho prosili vůdci,
velice četné dary, a vzácné,
nabízejíce.
Tehdáž Achilleus sám sic zamítl
odvrátit zkázu,
avšak vlastní zbroj dal
Patroklu, příteli svému,
načež ho do bitvy poslal a
četné mužstvo mu přidal.
Po celý den pak boj kol Skajské
sváděli brány.
Byli by trójský hrad tam
zbořili, kdyby byl Foibos
silného Menoitiovce, jenž
množství pohubil lidu,
nezabil v předních řadách a
Hektoru oslavy nedal.
Proto tu objímám teď tvá kolena, zdali
bys nechtěl
ochotně přilbu a štít dát
synovi krátkého věku,
také holeně krásné, jež k
nohám by vázaly spony,
brnění též — vždyť zbroj, již
míval, ztratil mu přítel,
od Tróů sklán.
Teď zármutku pln, syn na zemi leží.“
Na to jí přeslavný bůh zas
pravil, dovedný mistr:
„Vzmuž se a o tuto věc v
svých prsou starostí neměj!
Kéž bych mohl tak jistě jej
před smrtí, zármutku plnou,
daleko skrýt, až hrozný los
jej postihne jednou,
jakože dostane zbroj, jíž
kráse by jistě se mnohý
z lidstva, jež přečetné jest,
pak podivil, kdo by ji spatřil.“
Pravil a nechal ji tam.
Pak ke svým přikročil měchům,
rychle je obrátil k ohni a
pak jim dmýchati kázal.
Dvacet celkem měchů mu
dmýchalo na jeho pánve,
příhodné do ohně proudy dle
potřeby vydechujíce:
silný, by v pospěchu díla byl
po ruce, jindy zas slabý,
vždycky, jak Héfaistos chtěl,
jak po každé žádalo dílo.
Házel do pánví cín, pak měď
též nezlomitelnou,
stříbro a vzácné zlato.
Hned potom Héfaistos vložil
na špalek kovadlo velké a
pádné kladivo silné
chopil pravicí svou, však
levicí uchopil kleště!
Štít
Velký a pevný štít bůh
vyráběl ze všeho nejdřív,
kruhem jej umělé robil a
lesklou obrubou vroubil,
trojitou, samý třpyt, pak
řemen pobitý stříbrem.
Vrstev veliký štít měl patero, na
ploše jeho
ozdobné obrazy mnohé svou
umělou vyráběl myslí:
Střed štítu: země,
nebe, moře
Vprostřed vytvářel zem, báň
nebes a hladinu mořskou,
Hélia neúmorného a jasný v
úplňku měsíc,
s nimi i veškeré hvězdy, jež
celou oblohu zdobí,
souhvězdí Pléjad a Hyad a
silného Óarióna.
Také Medvěda zrobil, jenž Vůz
jest nazýván příjmím,
točí se na témž místě a zírá
na Óríóna,
koupelí Ókeanových sám jediný
účasten nejsa.
První pruh: dvě města: a) město
v míru: svatba, soud
Dvé pak zobrazil měst, v
nichž bydlili smrtelní lidé,
krásných — v jednom byl
sňatek a slavné svatební hody:
nevěstu z ženské síně tím
městem v průvodu vedli,
přičemž pochodně plály a
zvučela svatební píseň.
Mladí se tanečníci tam točili, ve
středu jejich
píšťaly hrály a loutny — a
četné zvědavé ženy,
stojíce v průjezdech domů, se
s podivem dívaly na ně.
Hojný na sněmu lid byl shromážděn:
jednali právě
o sporu: občanů dvé stran
náhrady rozepři mělo
za muže zavražděného: vrah
tvrdil, že zaplatil všecko,
dávaje důkazy lidu, sok
popíral, že by co dostal.
Avšak přáli si oba, by znalý
je rozhodl soudce.
Lid, jak komu kdo přál, svůj
souhlas najevo dával.
Héroldi hlučící lid tam
tišili, starší pak lidu
na křesla kamenná sedli a v
posvátném okruhu soudním
héroldů zvučných hlasů v své
pravici drželi žezlo,
s kterým vstávali s křesel a
po řadě činili nález.
Zároveň uprostřed nich dvé
talentů leželo zlata
za dar pro toho soudce, jenž
nález nejlepší podá.
b) město ve válce: záloha,
boj
Kolem druhého z měst dvé
vojenských táborů bylo,
ze zbraní tryskala zář:
Měl nepřítel úmysl dvojí:
buďto jim zbořit město, neb
na dvé rozdělit jmění,
všecko, jež ve svém nitru to
rozkošné chovalo město.
Měšťané nechtěli svolit a chystali
zálohu tajně:
hradeb manželky milé a slabé
hájily dítky,
stojíce k ochraně na nich a
mužové stiženi stářím.
Vytáhli, v čele jim Arés a bohyně
Athénská Pallas,
ze zlata zrobení oba a v
zlaté odění roucho,
ve zbroji, postavy velké a
krásní jak bohové právě,
nad jiné patrní všem, lid pod
nimi mnohem byl menší.
Když však přišli až k místu, kde
vhodnou se záloha zdála,
u řeky, u které k pití se
scházela veškerá stáda,
tamo si usedlo mužstvo, jsouc
oděno v jiskřivý krunýř.
Podál tábora vojska dva
zvědové, sedíce zvláště,
číhali, zdali by ovce a
lesklé spatřili krávy:
brzy se přihnala stáda, dva
pastýři kráčeli s nimi,
píšťal se bavíce hrou, vždyť
neměli o léčce tuchy.
Měšťané zhlédli je jíti a přiběhli, s
rychlostí velkou
zabrali s obou stran jak
hojnost skotu, tak stáda
krásných bělostných ovcí a
zabili pastýře bravu.
Když však nepřítel slyšel, jenž
seděl před shromaždištěm,
u krav veliký hluk, hned na
vozy poskočných koní
vstoupli a za nimi jeli a
také záhy je stihli.
Stanuvše počali půtku a válčíce na
břehu řeky,
oštěpy kovových hrotů tam
házeli naproti sobě.
Tam byl Svár, tam Ryk, tam hrozná
Morana zhoubná
jednoho, živého, s ranou, a
druhého bez rány držíc,
jiného válečnou vřavou, již
mrtvého, za nohy vlekla.
Háv, jejž na plecích měla,
byl rudý od krve mužů.
Byli jak živí lidé, jak živí sváděli
boje,
mrtvoly padlých mužů si
hledíce vzájemně vyrvat.
Druhý pruh: život venkovský: orba,
žně, vinice
Potom zas kyprý lán tam
vytvářel, úrodnou půdu,
širokou, oranou třikrát, a
četní oráči na ní
do kruhu potahy hnali, vždy
obratem, vzhůru i dolů.
Kdykoli obratem zpět zas dostihli
souvrati pole,
pohár sladkého vína jim dával
do rukou vždycky
muž, jenž po každé přišel.
Dle brázdy se vraceli jiní,
k souvrati dlouhé nivy se
snažíce dostati nazpět.
Vzadu se černala prsť, jež byla jak
zoraná právě,
ačkoli ze zlata byla — což
obzvlášť budilo podiv.
S vysokým obilím lán tam Héfaistos
vytvářel potom:
ženci je kosili srpy, jež ve
svých pravicích měli:
hustě tu, za hrstí hrst, jim
padaly požaté klasy,
vzadu je vazači brali a
povřísly vázali v snopy;
celkem vazačů tré tam vázalo,
za nimi hoši
sbírali požaté hrsti, a
rychle je nosíce v rukou,
vazačům dávali stále, a u
brázdy, ve středu jejich,
pán stál, v pravici žezlo, a
mlčky se radoval v srdci.
Sluhové opodál nich jim pod dubem
chystali jídlo,
velkého k hostině býka jim
zabivše, ženy pak hojnost
ječné mísily mouky a žencům
ji chystaly k jídlu.
Potom i viničný sad tam
vytvářel, plničký révy,
krásný, ze zlata celý, a
tmavé byly tam hrozny.
Stříbrné vinné tyče v něm
dlouhým pořadím stály,
příkop po obou stranách byl
modravý, ohrada kolem
z cínu, a jediná jen tím
sadem pěšinka vedla,
po které nosiči hroznů, když
klidili, vždycky se brali.
Po ní mladistvé dívky a jinoši
laškovné mysli
sladký nosili plod, jejž v
koších pletených měli.
V jejich středu byl hoch, jenž hrál
jim na struny libě,
na svou zvučnou loutnu, a
zpíval žalozpěv ke hře,
krásně a jemným hlasem, a do
taktu veškerá mládež
kráčela, výskala, pěla a
tančila k průvodu zpěvu.
Třetí pruh: lvi
přepadnou stádo, pastvina, tanec
Skotu pak s přímými rohy tam
Héfaistos vytvářel stádo,
ze zlata některé z krav bůh
vyrobil, jiné pak z cínu:
ze dvora s bučením táhlým se
zvířata na pastvu hnala,
podél hučící řeky a podél
klátivé třtiny.
Zároveň s kravami svými šli
řadou pastýři čtyři,
zlatí, a devět psů jim po
boku běželo rychlých.
Dvojice strašných lvů vtom chopila
řvoucího býka
v prvním pořadí stáda, a býk
ten strašlivě buče,
vlečen byl od oněch lvů.
Psů smečka a junáci za ním. —
Lvové mu roztrhli kůži a chlemtali z
velkého býka
střeva i temnou krev.
Však pastýři úplně marně
naproti zuřivým lvům své
rychlé ohaře štvali:
neboť majíce kousnout, vždy
prchali ode lvů nazpět,
jenom nablízku stáli a
štěkali, vždycky však couvli.
Pastvinu přeslavný bůh tam vytvořil,
dovedný mistr,
velkou, v úvale krásném, a
bělostné ovce tam byly,
ovčíny, pastýřské chýše a
ohrady střechami kryté.
Rejiště přeslavný bůh též
zobrazil, dovedný mistr,
Héfaistos, docela tak, jak
Daidalos v rozlehlém Knósu
pro dívku kadeří krásných
kdys vytvořil, pro Ariadnu.
Na něm svobodní hoši a dívčiny veliké
ceny
tančili tvoříce kruh, druh v
zápěstí soudruha drže.
Dívčiny v jemná roucha a
jinoši v suknice krásné,
tkané, oděni byli, jež mírně
se olejem leskly,
děvušky čelenky krásné a
junáci mečíky měli
zrobené z ryzího zlata a
řemeny pobité stříbrem.
Brzy
tu cvičenou nohou se pustili do kola v tanec,
lehko, jak hrnčířský kruh,
jenž dobře se do dlaní hodí —
— hrnčíř kdy sedne si k němu
a zkouší, dobře-li běží —
brzy zas tančili v řadách a
kráčeli naproti sobě.
Nadmíru
četný dav kol tohoto libého tance,
plný radosti stál.
Též božský pěvec jim zpíval,
na loutnu provodě zpěv.
Dvé
kejklířů bylo tam také,
kteří, když počínal zpívat,
se točili ve středu jejich.
Čtvrtý pruh: Ókeanos
Silný a velký proud tam
vytvořil Ókeanův
kolem krajního lemu, kol
dokola pevného štítu.
Ostatní
zbroj
Když však byl od boha štít
již vytvořen, velký a pevný,
zrobil mu také krunýř, jenž
svítil nad záři ohně,
zrobil i těžkou přilbu a ke
skráním přilehlou dobře,
úpravnou, velice krásnou, a
zlatý připevnil chochol,
zrobil i holeně krásné, jež
vytvořil z táhlého cínu.
Když již zhotovil zbroj, ten
slavný, dovedný mistr,
ihned ji vyzdvihl z dílny a
před matku rekovu složil.
Thetis pak hned jak jestřáb se s
Olympu sněžného snesla
se zbrojí od Héfaista, jež
jasným jiskřila leskem.
ZPĚV
XIX.
Zora když v rouše jak šafrán
se od proudův Ókeanových
zdvíhala, nesouc světlo i
věčným bohům i lidem,
Thetis se blížila k lodím a
božské nesla tam dary.
Zhlédla, jak milený syn v
svém objetí Patrokla maje,
hlasitě nad ním pláče, a
četní druzi kol něho
slzeli s ním.
V jich střed vtom vstoupí bohyně jasná,
vřele mu pravici stiskne, dí
slovo a promluví takto:
„Jeho tu, milé dítě, již nechejme, ač
je nám krušno,
ležet, když po vůli boží již
jednou života pozbyl!
Ty však skvostnou tu výzbroj,
a překrásnou, od boha přijmi,
jakou žádný člověk až dosud
na plecích neměl!“
Tak tedy bohyně řekla a od boha
Héfaista výzbroj
složila před synem svým —
zbroj zařinkla, lepé to dílo.
Všechen tu Achillův lid jat zděšením,
odvahy neměl
žádný pohledět na ni — a
ucouvli.
Sotva
ji zhlédl
Achilleus, prudký vztek v něm
zahořel, v hlavě mu oči
z víček hrozným žárem jak
ohnivou zableskly září;
z bohatých skvostných darů se
těšil, drže je v rukou.
Ale když dost již dlouho se
nadíval na skvostné dílo,
ozval se ke své matce a
pravil perutná slova:
„Zbroj tu mi, matko, dal bůh, vždyť
taková může jen býti
dílem nesmrtných bohů — to
nesvede smrtelný člověk!
Nyní ovšem se já již vyzbrojím, avšak
se hrozně
bojím, že po čas boje mi
statnému Menoitiovci
do ran vbodených kopím se
zatím usadí mouchy,
uvnitř se zlíhnou larvy a
mrtvé zohyzdí tělo,
z něhož je zahlazen život, a
celé tělo že zetlí.“
Thetis třpytivých nohou mu na to
zas pravila toto:
„Synáčku, o tuto věc v svých
prsou starostí neměj!
O to se pokusím já, bych
zahnala plaché ty roje,
mouchy, jež hlodají muže,
když pozbudou života v boji.
Neboť kdyby tu ležel až do
konce plného roku,
bude mu po všechen čas pleť
netknuta, ano i lepší.
Ty však v poradní sněm teď svolej
danajské vůdce,
hněvu, jejž na krále máš, dej
výhost, na vládce lidu,
potom se do boje chystej, co
nejrychlej, v sílu se oděj!“
Takto mu pravila Thetis a odvážnou
statnost mu vdechla,
potom však božský balsám a
rudý Patroklu nektar
do nosních dírek kápla, by
porucha těla se netkla.
Smír. Achilleus chystá se do boje
On však, hrdina slavný, se
ubíral po břehu mořském,
strašlivým hlasem křiče, a
vyvolal achajské vůdce.
Tenkrát i tací muži, co dlívali v
táboře vždycky:
veškeří řidiči lodní, již
kormidla na péči měli,
také správcové jídel a
třidiči obecních zásob,
napořád, tehdáž aspoň, šli do
sněmu, neboť se zjevil
Achilleus — dlouhý čas byl
trudného válčení vzdálen.
Dva se též belhali na sněm, již Areu
sloužili v bitvách,
udatný Týdéovec a Odysseus,
hrdina slavný,
opřeni o kopí svá, vždyť
dosud je bolely rány;
z příčiny té, jak přišli, si
ihned dopředu sedli.
Avšak Danaů král šel poslední, vládyka
mužstva,
jenž byl poraněn též — jej v
zuřivé válečné seči
Koón Anténorovec svým kopím
kovaným bodl.
Když pak danajský lid již vesměs
do sněmu přišel,
rychlý Achilleus povstal a
promluvil těmito slovy:
„Vidíš, Átreův synu, zda tohle kdy na
prospěch bylo
oběma nám, jak tobě, tak mně
— když s bolestí v duši
svárem, hubícím život, jsme
vzplanuli — pro pouhou dívku!
Měla ji Artemis ctná svým šípem na
lodích zabít,
v den, když Lyrnéssos zbořiv,
jsem sám si ji z kořisti vybral —
nebylo tolik by mužů zde do
půdy zarylo nehty
rukou nepřátel našich, když
já byl zachvácen hněvem!
Tróům to dopadlo lépe, i
Hektoru — Achajci, myslím,
hněv tvůj budou i můj mít v
paměti po dlouhou dobu!
Co však stalo se dřív, již nechejme,
ač je nám krušno,
vášeň pak ve hrudi své již
potlačme — vždyť je to nutné!
Nyní od hněvu svého již upouštím —
nesluší přece,
urputně po všechen čas být
rozhněván.
Ty ale, králi,
Achajce kadeří dlouhých co
nejdřív pobídni k boji,
abych, vyjda jim vstříc, zas
jednou Trójanů zkusil,
budou-li ještě mít chuť spát
u lodí, ale já myslím,
leckdo že bude pak rád, když
sedne si, jestliže jenom
unikne z vražedné bitvy, jsa
naším oštěpem puzen!“
S radostí slyšel tu řeč lid Danaů
holení krásných,
poněvadž chrabrý rek, syn
Péleův, zřekl se hněvu.
Tehdy se ujal slova a pravil
vládyka mužstva,
rovnou se svého místa — a
nešel do středu jejich:
„Přátelé, danajští reci, již Areu
sloužíte v bitvách,
poslouchat toho, kdo vstal,
jest příslušné, aniž se sluší
skákat mu v řeč, toť
překážkou jest též řečníkům zběhlým:
jakpak může kdo mluvit neb
poslouchat ve velkém hluku!?
Můžeť přehlušen být, byť sebe
byl zvučnější řečník.
Péléovci tu věc já vysvětlím — ale i
druzí
Argejci seberte rozum a řeč
mou pochopit hleďte!
Dělal mi danajský lid již mnohokrát
výčitku tuto,
haně mě každou chvíli — a já
přec viníkem nejsem,
nýbrž Zeus, zlý osud a Erínýs
chodící v temnu,
kteří divoký pych v mou duši
mi na sněmu vrhli,
ve dni, kdy Achillu dar já
sám jsem svémocně odňal. —
Avšak co jsem měl dělat? — Svou
vůli si provede božstvo. —
Vznešený Zévův syn jest Blud,
jenž obloudí všecky,
zhoubný — chodidla svá má
měkounká, neboť se nikdy
nohou nedotkne půdy, jen
lidem nad hlavou chodí,
mámí veškery lidi, a jednoho
alespoň spoutá.
Vždyť byl kdys sám Zeus jím
oblouzen, který je přece
ze všech lidí a bohů prý
nejlepší — ale i jeho
Héré zmámila přec svou
lstivostí, ač je jen žena,
v onen zajisté den, když v
mohutné, hrazené Thébě
Héráklés, silný rek, měl z
Alkmény zrodit se na svět.
Tehdy se pochlubil Zeus, všem
bohům pověděv toto:
‚Poslyšte veškeří bozi a
rovněž bohyně všecky,
abych promluvil k vám, jak
duch v mé hrudi mi velí:
na svět hrdinu dnes nám
přivede Eileithýia,
bohyně budící bol. — Ten
povládne sousedům všechněm,
rodem z oněch jsa mužů, již z
vlastní krve mé vzešli.‘
Jemu pak smýšlejíc lest, zas
pravila vznešená Héré:
‚Ty to jen lžeš, však
přivésti v čin svou přípověď nechceš!
Nuže mi, Olympský Zéve, teď
mocnou přísahu vyřkni,
že je to jistá pravda, že
povládne sousedům všechněm,
ten, jenž dnešní den by se na
svět ze ženy zrodil
z plemene oněch mužů, již z
vlastní krve tvé vzešli!‘
Řekla a docela nic bůh nepoznal ženinu
léčku,
přísahal přísahu velkou — a
tím pak velice zbloudil.
Héré kvapně se zvedla a odešla z
olympských vrchů
kvapem v achajské Argos, kdež
věděla, právě že nosí
statná Sthenela choť, jenž
rodem z Persea vzešel,
v životě milého syna — a
sedmý právě byl měsíc.
Tohoto vyvedla na svět, ač nebyl
donošen ještě,
Alkménin zdržela porod a
vzdálila Eileithýie.
Sama pak k Diovi přišla a toto mu
poselství řekla:
‚Otče, ty vladaři blesků,
chci něco ti k úvaze říci:
zrozen je vzácný ten muž,
jenž Achaiům vládnouti bude,
Eurystheus, Sthenela syn,
jenž pochází z Persea rodem —
potomek tvůj — toť důstojný
muž vlást Achaiům bude!‘
Řekla, a zármutku hrot jej ranil
do hloubi duše:
ihned popadl Blud, jak ve
svém srdci se vzlítil,
za hlavu kadeří lesklých a
mocnou přísahu vyřkl,
nikdy že v olympská sídla a
na nebes hvězdnatou báni
nesmí přijíti Blud, jímž
každý oblouzen bývá.
Potom Kronovec Zeus jím mrštil s
hvězdného nebe,
rukou zakrouživ jím — ten na
pole vzdělaná padl.
Vždy jej proklínal Zeus, když vídal
milého syna
konat potupnou práci, vždyť
Eurystheus jeho byl pánem.
Tak jsem i já, když danajský lid
nám opět a opět
Hektór jiskřící přilbou, tu
hubíval u zádí lodních,
pořád na mysli měl svůj blud,
jímž dříve jsem zbloudil.
Avšak když jsem už zbloudil, a Zeus
můj rozum mi odňal,
opět napravit hodlám, a
nesmírnou náhradu dáti.
Nuž již k boji se zvedni a druhé
povzbuzuj mužstvo!
Dary, jež včerejší den v tvém
staně ti Odysseus slavný
přislíbil, přišed k tobě,
jsem hotov všecky ti vydat.
Chceš-li však, počkej ještě, ač velice
do boje spěcháš!
Druzi ti přinesou dary, jež
vezmou z korábu mého,
abys je uviděl sám — jak
velké jich dostaneš množství!“
Achilleus rychlý v běhu mu
odvětil těmito slovy:
„Slavný
Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva,
chceš-li mi dary ty dát, jak
záhodno, či si jich necháš,
toť jest na vůli tvé, však
teď se už do boje dejme,
honem, a hned, vždyť nebudem
chtít přec hovořit dlouho,
aniž mařiti čas — mám skončit
veliké dílo —
aby již uzřel každý, jak v
předních Achilleus řadách
poznovu trójský šik svým
dřevcem bronzovým hubí;
toho buď pamětliv každý a se
svým odpůrcem bojuj!“
Důvtipný Láertův syn zas těmito
promluvil slovy:
„Achille rovný bohům, ty’s
udatný, ale jen nechtěj
bez jídla danajský lid teď
posílat naproti městu,
aby tam s Trójany válčil,
vždyť nebude trvati krátce
zápas, jakmile jednou se
bojem vojínů řady
srazí, a když pak i bůh jim
zuřivost oběma vštípí.
Naopak!
Argeiům přikaž, ať požijí u lodí rychlých
vína a pokrmů dřív, vždyť v nich
jest mužnost a síla!
Vojín po celý den přec
nemůže, nemá-li jídla,
bojovat tváří v tvář až k
samému západu slunce,
neboť kdyby mu duch byl sebe
víc dychtivý boje,
přece mu zemdlejí údy, byť
znenáhla, vojín je těžce
týrán hladem a žízní, a
kolena klesají v chůzi.
Ale
když každý muž jest nasycen vínem a jídlem,
třeba by po celý den pak
bojoval s odpůrci svými,
srdce pak ve hrudi své má
odvážné, aniž mu údy
klesnou, než veškero vojsko
by konečně ustalo v boji.
Proto
dej rozkaz lidu, ať odejde chystat si jídlo,
spolu ať Achaiů král dá
přinést, vládyka mužstva,
do středu schůze své dary, ať
mohou Danajci všichni
na své oči je spatřit, a tobě
ať okřeje srdce!
Potom ať povstane vládce a
přísahou potvrdí tobě,
že k ní nevešel v lůžko a
milostných styků s ní neměl,
jako to ve zvyku jest, ó
vladaři, u žen i mužů!
Avšak tobě buď též v tvých prsou
smířlivá mysl!
Potom ve staně svém ať vladař tě
hostinou smíří,
hojnou, by povinné úcty se
plnou ti dostalo měrou!
Ty ale, Átreův synu, pak budeš i u
jiných platit
za muže dbalého práv — vždyť
vladaři neslušné není
nadobro smířit muže, když
prvý křivdu mu spáchal!“
Jemu zas Achaiů král děl v
odpověď, vládyka mužstva:
„Těším se, Láertův synu, že
od tebe slyším to slovo,
neboť probral jsi všecko a
vyložil, jako je slušno.
Přísahou ztvrdit tu věc jsem připraven
— srdce mě nutí,
aniž přisáhnu křivě, zde před
bohem — Achilleus ovšem
zatím ať zdrží se též, ač
velice do boje spěchá.
Ostatní zdržte se také, zde hromadně,
nežli ty dary
přinesou ze stanu mého, a
svatou sjednáme smlouvu!
Tobě pak samému já teď stanovím, ano i
velím:
nyní si junáky vyber, všech
Danaů velmože přední,
dary jim od lodi mé kaž
přinésti, které jsme včera
Achillu slíbili dáti a potom
přiveď sem ženy.
Vepře ať hlasatel náš nám opatří v
táboře širém,
bychom ho velkému Diu a Héliu
zabili v oběť!“
Achilleus rychlý v běhu mu
odvětil těmito slovy:
„Slavný Átreův synu, ty mocný
vládyko mužstva,
jindy a třebas i více by mělo
být starostí o to,
až snad nastal by čas, v němž
vojska by přestala válčit,
až též nebudu plát tak
prudkou po boji touhou!
Dosud leží tu přec dav zabitých,
které byl skosil
Hektór, Priamův syn, když
Kronovec skytl mu slávu.
Vy pak nutkáte vojsko, by pojedlo!
Já
však bych ovšem
raděj danajský lid teď
vyzýval do boje vyjít
bez jídla, bez pití též, však
jakmile zapadne slunce,
připravit večeři velkou, až
pomstíme potupu vlastní. —
Mně aspoň
neprojde dřív mým milým do nitra hrdlem
žádné jídlo ni nápoj, když
mrtev milený soudruh
leží tu ve stanu mém, byv
kopím usmrcen ostrým,
nohama ke vchodu stanu, a
kolem druhové jeho
pláčí — a proto můj duch té
starosti o jídlo nemá,
nýbrž jen vraždu a krev, jen
žalné stenání mužů.“
Důvtipný Láertův syn zas těmito
odvětil slovy:
„Achille Péléovče, ty z
Achaiů nad jiné přední,
silnější ty’s než já, ty’s
nemálo oštěpem lepší,
avšak za to zas já bych
rozvahou předstihl tebe,
značně: jsemť zrozen dříve a
mnohem mám znalostí více,
utiš se tedy tvé srdce a
spokoj se výroky mými:
neboť za krátký čas jest
člověk nasycen boje,
v němž sic nesčetná stébla
jsou mečem skácena na zem,
výnos však skrovničký jest,
když Kronovec ukončí zápas,
Zeus, jenž lidských bojů jest
vrchním stanoven správcem.
Achajci nemohou přec svých mrtvých
želeti hladem,
neboť padá co den druh za
druhem, nadmíru četně,
napořád — kdypak tedy si od
hladu oddechne vojín?
Vojína, který padne, přec ihned musíme
pohřbít,
pevnou majíce mysl a den jen
plačíce pro něj.
Kdo však z hrozné války až dosud
naživě zůstal,
ten ať se dosyta nají a
napije, abychom mohli
s odpůrci ještě i víc vést
zápasy, stále a stále,
oděni v nezlomný krunýř. — A
nyní ať nižádný z mužů
nečeká na jinou výzvu a
zbytečně nemešká tady!
Tahle je pobídka totiž: kdo zůstane u
lodí tady,
tomu se povede špatně — nuž
vyrazme v davu a všichni
s Trójany, statnými jezdci,
se v prudkou vrhněme bitvu!“
Se syny Nestorovými a se slavným
Lykomédeem,
který byl Kreiontův syn, pak
s Megétem z Fýlea vzešlým,
s Thoantem, s Molovým synem a
s hrdinským Melanippem
Odysseus do stanu šel, jenž
náležel Agamemnonu;
hned, jak rozkaz byl dán, byl
zároveň vykonán úkol:
Oněch trojnoží sedm, jež
přislíbil, ze stanu vzali,
dvacet lesklých kotlů a
dvanáct mimo to koňův,
sedm mu vyvedli žen, jež
vzácné uměly práce,
sličnou Brísovu dceru, již
poslední, přivedli osmou.
Deset talentů zlata pak
Odysseus odváživ celkem,
v čele jim šel — s ním
jinochů sbor, jenž nesl ty dary.
Ve schůzi, ve středu lidu, je
složili.
Nato
pak vladař
povstal, hlasatel jeho, jenž
hlasem roven byl bohům,
držel rukama vepře a
přistoupil k vladaři lidu.
Vytasiv od boku svého syn Átreův
pobočný mečík,
který mu visel vždycky dle
velké mečové pochvy,
uřezal štětiny v oběť, a k
Diovi pozvednuv ruce,
modlil se, — na svých místech
pak ostatní seděli mlčky,
Argejci, jak je to zvykem, a
slyšeli králova slova.
Ten pak počal se modlit a pohlédl k
širému nebi:
„Svědkem mi zvlášť buď Zeus,
bůh nejvyšší, nejlepší ze všech,
Země a Hélios jasný a Lítice,
kteréžto lidi
pod zemí stíhají mstou, když
křivou přísahu vyřknou!
Na dívku, Brísovu dceru, jsem
rukou nesáhl nikdy,
žádostiv její lásky či jiné
některé věci,
nýbrž ve stanech mých, mnou
netknuta, obydlí měla.
Křivě-li něco jsem děl, nechť
bozi mi útrapy dají,
hojné, jež dávají lidem, již
křivou je přísahou znectí!“
Pravil a tvrdý vzav meč, král Achaiů
podřízl vepře,
kterého hlasatel chopil a do
mořské propasti hodil,
zpěněné, zakrouživ jím, v lup
rybám.
Achilleus potom
k Achaiům chtivým války se
ozval, zdvihnuv se s místa:
„Velký ukládáš blud nám mužům, otče ty
Zéve!
Nebyl by nikdy, jak mním, v
mých prsou pobouřil srdce
statný Átreův syn tak divoce,
ani by nevzal
dívku mi naproti vůli tak
svévolně — ale to asi
mínil způsobit smrt syn
Kronův Achaiům četným. —
Nyní jděte však jíst, ať
můžem počíti bitvu!“
Tak k nim promluvil tedy a
skončil narychlo schůzi,
načež se rozcházel sněm, k
své lodi se ubíral každý.
O dary Achillův lid měl starost,
zmužilý v boji,
který nesl je k lodi, jež
patřila božskému reku,
potom je složili v staně a
ženám kázali sednout,
načež druhové statní mu ke
stádu zahnali koně.
Jakmile Bríséovna, jsouc zlaté
Kypřance rovna,
spatřila Patrokla v staně,
jak kopím je usmrcen ostrým,
s hlasitým nářkem naň padla a
oběma rukama svýma
škrábala krásné tváře, i
jemnou šíji a prsa.
Dívčina,
bohyním rovná, pak pravila, žalostně plačíc:
„Ty můj Patrokle drahý, mně
ubohé nejvíce milý,
ještě’s naživě byl, když já
jsem kráčela odsud,
nyní však, záštito lidu, se s
tebou shledávám mrtvým,
zpět sem jdouc — tak za bolem
bol jen stále mě stíhá.
Manžela,
kterého otec i vznešená matka mi dali,
zřela jsem před naším městem,
jak kopím je usmrcen ostrým,
rovněž i bratrů tré, jež
jedna mi zrodila matka,
předrahých — tito již také
dne záhuby dospěli všichni.
Nikdy však, nikdy’s nechtěl,
bych plakala, když mi byl muže
rychlý Achilleus zabil a
božského Mynéta město
rozbořil, nýbrž jsi říkal, že
Achilla, božského reka,
řádnou mě učiníš chotí a do
Fthíe odvezeš s sebou,
s loďmi, a u Myrmidonů mi
slavnou vystrojíš svatbu!
Pročež, příteli vlídný, tvé
záhuby trvale želím.“
Tak tam pravila s pláčem, a ženštiny
kvílily k tomu,
na oko nad Patroklem — však
každá nad svými strastmi.
K němu pak samému v stan sbor
danajských rádců se sešel,
chtíce, by požil jídla — on
odpíral, vzdychaje žalně:
„Chce-li kdo z milých druhů mi splnit
nějaké přání,
prosím, neměj mě k tomu, bych
jídlem a nápojem dříve
milé občerstvil srdce, vždyť
hrozná bolest mě mučí;
počkám k západu slunce a
úplně zdržím se jídla.“
Takto jim Achilleus pravil a
ostatní propustil vůdce,
dva tam jen Átreovci a slavný
Odysseus zbyli,
Nestór a krétský král, též
Foiníx, starý ten jezdec,
v zármutku těšíce jej — rek
necítil útěchy žádné,
leda až v jícen války, ten
krvavý, opět se vrhne.
Vzpomněl si na druha svého a
pravil, zhluboka vzdychnuv:
„Zajisté mnohdy ty sám, ó nešťastný,
nejdražší z druhů,
také ve stanu tomto mi chutné
předkládal’s jídlo,
rychle a mrštnou rukou, když
Achajci kvapili někdy
na Tróy, statné jezdce, se
vrhnout slzavou bitvou —
nyní tu ležíš takto, jsa
usmrcen, ale mé srdce
zříká se jídla i pití, ač
dost jest potravy v stanu,
týráno po tobě touhou.
Mne
nemohlo potkati horší
neštěstí, kdybych i zvěděl,
že vlastní otec je mrtev! —
Ten teď ve Fthíi jest, kdež
drobnou prolévá slzu
touhou po takém synu; já tady
jsem, v národě cizím,
hrozné Heleně kvůli a válčím
naproti Tróům —
— kdyby mi zemřel i syn, jenž
na Skýru nyní je chován,
žije-li, rovný bohům, můj
milený Neoptolemos. — — —
Vždyť můj ve hrudi duch dřív choval
mínění jisté,
sám že tu zničen budu, jsa od
Arga, pastviště koní,
vzdálen, v trójské zemi, a ty
že se do Fthíe vrátíš,
abys milého syna mi na
rychlém korábu černém
odvezl s ostrova Skýru a doma
mu okázal všecko,
majetek můj, mou čeleď i
palác s vysokým krytem.
Vždyť se již domnívám věru, že Péleus
buď nadobro zemřel,
neb snad ještě je živ — však
nakrátko — rmoutě se v duši
odporným velkým stářím, a
pořád čekaje o mně
truchlivou zvěst — až konečně
zví, jak smrtí jsem zhynul.“
Takto tam mluvil s pláčem, a vůdcové
kvílili k tomu,
neboť si uvedli v paměť, co
každý zanechal doma.
Vida je, jak tam pláčí, syn
Kronův, soucitem dojat,
rychle se k Athéně ozval a
pravil perutná slova:
„Ty teď, milené dítě, se vzdaluješ
chrabrého reka!
Což ti už docela nic syn
Péleův na mysli není?!
U lodí zahnutých vzhůru ti
nyní prodlévá tamhle,
vpředu, a nad druhem svým tam
naříká.
Ostatní všichni
odešli požít jídla — on zcela
je žízniv a hladov.
Pročež nektaru honem a
líbezné ambrosie
nakapej do jeho hrudi, by
hlad jej nemohl týrat!“
Takto ji povzbudil Zeus, ač touhou
plála už dříve.
Ona tu nadvzduším nebes, jak
sokol širokých křídel,
ostrého hlasu to dravec, se
spustila.
Achajci ihned
po jídle, nemeškajíce, se
zbrojili.
Achillu
v prsa
Pallas nektaru kápla a
líbezné ambrosie,
aby mu trýznivý hlad pak z
údů neodňal sílu.
Sama se vrátila v dům, jenž
mocnému náležel otci.
Achilleus
se chystá do boje
Od rychlých korábů svých voj
Danaů valem se hrnul:
nejinak mrazný sníh k nám
lítá s oblohy hustě,
nárazem Borea hnán, jenž v
jasném nebi se rodí,
stejně se tehdáž přilby, jež
leskem se blyštěly skvělým,
z lodí hrnuly hustě, i
uprostřed vypouklé štíty,
krunýře pevných plátů a
dlouhá z jasanu kopí.
K obloze dorážel třpyt, kol celá
zaplála země
od lesku kovových zbraní, a
dupot se ozýval nohou;
Achilleus, slavný rek, v jich
středu si oblékal výzbroj.
Ozval se skřípot zubů a z očí mu
plameny plály,
které jak ohnivá zář z nich
sršely — v srdce mu vnikal
nesnesitelný bol — rek hněvem
na Tróy soptě,
božské dary si bral, jež
Héfaistos mistrně zrobil:
Holeně ze všeho nejdřív si
položil okolo lýtek,
krásné, které k nohám mu
vázaly stříbrné spony,
potom těžký krunýř si
připínal okolo prsou.
Stříbrem zdobený meč pak na svá
pověsil plece,
bronzový, potom si štít vzal
do ruky, velký a pevný,
z kterého jasný lesk, jak z
měsíce, do dálky zářil.
Podobně na moři jest, když lodníkům
zjeví se záře
z plamene rozhořelého, jenž
vysoko na horách hoří,
v samotě, v ohradě stád, však
lodníky proti jich vůli
vichřice na rybné moře a
daleko od přátel ženou —
nejinak sálala zář až k
nebesům z rekova štítu,
krásného, úpravného. — Pak
pevnou na hlavu přilbu
vložil, zdvihnuv ji rukou.
Jak
na nebi hvězda se leskla
přilbice s chocholem z žíní a
kolem vlásiny vlály,
ze zlata, které v hřeben bůh
Héfaistos zasadil hustě.
Potom zkusil se sám v té
výzbroji Achilleus slavný,
zdali mu přiléhá dobře a
sličné údy jsou volné:
výzbroj byla jak křídla a
zdvíhala vládyku mužstva.
Nato pak otcův oštěp si
Achilleus vytáhl z pouzdra,
těžký, velký, pevný. Jím
nemohl z Achaiů nikdo
mávat — jen Achilleus sám jím
jediný mávnouti uměl.
Pélijský jasan to byl, jejž
Cheirón s vrcholu hory
Pélia daroval otci, by rekům
přinášel zhoubu.
Koně mu Alkimos rek pak zapřahal
s Automedontem,
horlivě: řemeny prsní jim
připjali krásné a vtiskli
udidla do jejich tlamy a
otěže vázali vzadu
ke korbě důkladně sbité. Pak
bičík uchopil rukou
lesklý, do dlaně vhodný, a
vyskočil Automedón
na vůz, pak oděn jsa v zbroj,
též Achilleus odzadu vstoupil,
třpytě se výzbrojí svou jak
zářící na nebi Jasoň.
Hrdina strašlivě vzkřikl a na
koně otcovy zvolal:
„Xanthe a Balie moji, vy z
Podargy synové slavní,
líp teď myslete na to, jak
spasit řidiče svého
opět v Danaů mužstvo, až
zápasu budem už syti,
ne jak Patrokla mého jste
nechali mrtvého ležet!“
Rychle mu zpode jha kůň zas
pravil, střelhbitý v běhu,
Xanthos, nakloniv hlavu, i
vypadla koňovi hříva
z podkladu pode jhem z jařma,
až k samé splývajíc půdě —
Héré bělostných loktů mu
schopnost poskytla řeči —:
„Ovšemže, aspoň nyní, tě spasíme,
obrovský reku,
je ti však záhuby den již
nablízku, vinni však nejsme,
nýbrž veliké božstvo a mocný
života osud.
Nevzali pro naši lenost a pro naši
váhavost v běhu
Trójané Patroklův krunýř a
jemu ho nesňali s plecí,
nýbrž přemocný bůh, syn
Látóny kadeří krásných,
zabil ho v předních řadách a
Hektoru oslavu zjednal.
My bychom s Zefyrem samým i o závod
běžeti mohli,
který přec nejrychlejším jest
nazýván — tvůj je však osud,
abys tu Achille sám byl
skosen bohem a mužem.“
Tak tam promluvil kůň — pak Lítice
vzaly mu mluvu.
Achilleus rychlý v běhu, pln
nevole, odvětil takto:
„Xanthe, nač věstíš mi smrt?
Toť nijak potřeba není!
Vímť já dobře i sám, jak tady
mi souzeno zemřít,
daleko otce i matky — než
přestat nechci ni takto,
dokavad trójský lid bych
dosyta neprohnal v bitvě.“
S křikem pak do předních řad hnal
spřežení jednokopytné.
ZPĚV
XX.
Tak se tam Achajci v boj již
chystali u lodí křivých,
s tebou, Péleův synu, jenž
bojů vždycky byl’s dychtiv.
Trójští se naproti nim zas chystali na
vršku pláně.
Bohové
jdou do boje
S Olympu,
plného roklin, dal Kronovec Themistě rozkaz,
svolat do schůze bohy. I
chodila bohyně všude,
velíc veškerým bohům, by do
domu Diova přišli.
Nikdo, až na Ókeana, tam nechyběl z
říčního božstva,
také žádná z nymf, jež bydlí
v půvabných hájích,
v horských pramenech řek neb
v luzích porostlých travou.
Když již sešli se v dům, v němž
oblačný Kronovec bydlil,
v loubích, hlazených krásně,
si usedli, kterážto kdysi
umělým rozumem svým bůh
Héfaistos zbudoval otci.
U Dia božský sbor byl shromážděn
— Themisty rovněž
poslechl Zemětřas vládce a
přišel mezi ně z moře,
sedl si do jejich středu a
zkoumal Diovu vůli:
„Copak že’s, vladaři blesků, zas
povolal do schůze bohy?
Máš stran trójských vojsk neb
danajských nějaký záměr?
Jejich bitky a boj již za
malý okamžik vzplanou.“
Kronovec, oblačný Zeus, zas
těmito odvětil slovy:
„Výborně, Zemětřase, můj
úmysl v hrudi jsi poznal,
proč jsem povolal vás: jest
líto mi záhuby lidu.
Ovšem budu já sám dlít v roklině
olympské hory,
sedě, a budu se dívat a bavit
se. — Ostatní všichni
jděte, ať do středu Tróův i
Danaů přijdete rychle
na pomoc oběma jim, jak
každého náklonnost pudí!
Kdyby se Achilleus sám měl s
Trójany potýkat bojem,
rychlého Péléovce ni na
krátkou nezdrží chvíli —
vždyť již dřív, jak zhlédli
ho jen, hned couvali hrůzou,
nyní, když hrdinův duch jest
pro druha rozhněván strašně,
strach mám, že trójskou zeď,
byť naproti osudu, zboří.“
Takto jim Kronovec pravil a roznítil
urputnou bitvu.
Bohové, smýšlením různí, se do
boje vydali všichni:
Athénská Pallas a Héré šly v
achajské ležení lodní,
Hermeiás, rychlý posel, jenž
proslul nad jiné všecky
nadmíru bystrou myslí, a
Poseidón chvějící zemí.
Héfaistos, bezuzdný silou, se
ubíral zároveň s nimi,
kulhaje, tenká lýtka jen
stěží se viklala pod ním.
Arés, jiskřící přilbou, šel k
Trójanům, s Areem kráčel
Foibos s dlouhými vlasy, a
Artemis, střelkyně šípů,
úsměvná Afrodíté a také
Xanthos a Létó.
Dokavad božský sbor byl vzdálen
smrtelných mužů,
vítězství achajský lid měl
zajisté, neboť se zjevil
Achilleus — dlouhý čas byl
trudného válčení vzdálen.
Trójanům hrozný strach vjel do údů,
každému zvláště,
hrůzou, když na očích měli,
jak září zbraněmi svými
Achilleus rychlý v běhu, jak
Arés, záhubce mužstva.
Když pak v bojiště střed již
bohové olympští vešli,
budivoj, prudký Svár byl
roznícen, křičela Pallas,
jednak se k příkopu stavíc,
jenž podél hradby se táhl,
jednak na šumný břeh, kdež
hlasem volala zvučným.
S protějška Arés křičel, jsa chmurné
vichřici roven;
volal s temene hradu a
pobádal Trójany všecky,
nebo zas při Simoentu dle
Kallikolóny se žena.
Takto je s obou stran tam
jitřili blažení bozi,
v krutý je vedouce boj, v
nich těžký budíce rozpor.
Otec tu bohů a králů, syn
Kronův, zahřímal strašně,
shůry — a odspodu zas bůh
Poseidón zatřásl hrozně
zemí bez konce velkou, a
strmými horskými vrchy.
Pod Ídou, bohatou zdroji, se
veškero podhoří třáslo,
třásly se vrcholy též, hrad
trójský a danajské lodi.
Zhrozil se Aidóneus, bůh podsvětí, v
útrobách zemských,
s hrůzou seskočil s trůnu a
zaúpěl, že by snad mohl
Zemětřas Poseidáón mu nad
hlavou roztrhnout zemi,
jeho pak obydlí odkrýt i
věčným bohům i lidem,
strašná, dusná to místa,
jichž hrozí se bohové sami.
Takový zdvihl se ryk, když
bozi se blížili k bitvě.
Vladaři Poseidónovi se tehdáž naproti
stavěl
k zápasu Apollón Foibos a v
ruce měl perutné šípy,
Pallas jiskrných zraků pak
naproti bohovi války,
naproti bohyni Héře pak
lovkyně s vřetenem zlatým,
Artemis, střelkyně šípů, jež
sestra je Jistého Střelce,
Létě pak Hermeiás silný a
rychlý posel se stavěl,
velká, hlubokých vírů, šla
naproti Héfaistu řeka:
Xanthos bozi ji zvou, však
lidem Skamandros slove.
Bozi tak bohům se vstříc tam stavěli.
Aineiův
souboj s Achilleem
Achilleus zatím
s Hektorem, z Priama rodem,
si ze všech nejvíce žádal
srazit se v boj, vždyť prahl,
by obzvlášť jeho se krví
v zápase nasytil Arés, ten
štítonoš, bojovník statný.
Apollón, buditel boje, však popudil
Aineia k půtce
naproti Achillu přímo a
vdechl mu odvahu mužnou,
maje hlas Lykáona, jenž syn
byl Priama vládce.
Jeho si podobu vzav, syn
Diův, Apollón, pravil:
„Aineie,
slavný rádce nás Trójanů, kde jsou tvé chlouby,
kterými trójským králům ses
chlubíval, při víně sedě,
ty že chceš s Péléovcem se
pustit v urputný zápas!?“
Aineiás na tuto řeč zas toto mu
v odpověď pravil:
„Pročpak, Priamův synu, mě
vybízíš, ačkoli nechci,
abych se s Achillem v boj teď
vydával, hrdinou chrabrým?
Však bych se Achillu já, dnes
po prvé, rychlému reku,
nestavěl v boj, vždyť kopím
mě svým již jedenkrát zahnal,
s Ídy, když dobytek náš svým
útokem přepadl náhle,
potom Lyrnéssos zbořil a
Pédasos — mne ale spasil
Kronovec Zeus, jenž dodal mi
sil, dal kolenům hbitost,
sic bych pod rukou jeho i
Athény jistě byl padl,
která kráčela před ním a
hrdinu k vítězství vedla,
velíc, by bronzovým kopím i
Lelegy hubil i Tróy.
Pročež
není jen tak, když člověk s Achillem válčí:
stále mu některý bůh jest po
boku, chráně ho zhouby;
hrot mu i jinak jde k cíli a
ve svém nestane letu,
dokavad lidským tělem by
neprojel.
Kdyby
však volně
bůh dal rozhodnout bitvu, tu
věru mu nebude snadno
zvítězit, byť se i chlubil,
že naskrz celý je z kovu.“
Na to mu Apollón vládce, syn
Diův, odvětil takto:
„K bohům žijícím věčně ty také
s prosbou se obrať,
hrdino, neboť ty též
máš původ z Diovy dcery,
z Afrodíty, však on — jen z
nižší je bohyně zrozen.
Máť tvá pochází z Dia — a ona
jen z mořského starce.
Chutě jen nezlomný hrot nes kupředu —
nijak se nedej
děsivým slovem jeho ni
hrozbami od boje zvrátit!“
Řekl a nadbytek sil v něm vznítil,
vladaři lidu:
vykročil z první řady, jsa
oděn v jiskřivý krunýř.
Héře však bělostných loktů syn
Anchísův neušel statný,
kterak vojínů shlukem se
naproti Achillu béře;
pročež svolala bohy a v
jejich pravila středu:
„Oba teď, Poseidóne i Athéno, uvažte
sami,
bedlivě na mysli své, jak
dále si počínat máme:
Aineiás vyšel tamhle, jsa
oděn v jiskřivý krunýř,
naproti Péléovci — a poslal
ho Apollón Foibos.
Nuže, teď my
zas hleďme jej nazpátek odvrátit z boje,
z těchto zde míst, neb
některý z nás nechť Achillu stane
po bok a sílu mu dá, ať nijak
potřeben není
ničeho ve své mysli a zví,
jak nejlepší z bohů
milují jej, však bezmocni
jsou, kdož dávnou už dobu
od Tróů odvrátit válku a líté
vraždění hledí!
S Olympu všichni jsme sem přec
sestoupli, chtějíce míti
účast tohoto boje, by nic ho
tu nestihlo zlého,
dnes — však v pozdější čas
nechť utrpí, cokoliv Osud
nití mu upředl v den, v němž
máť jej zrodila na svět.
Nezví-li o věci té syn Péleův
vnuknutím božím,
pojme ho strach, když některý
bůh s ním v boji se utká,
neboť hrozná je věc, když
bohové zřejmě se zjeví.“
Zemětřas Poseidáón jí na to zas
odvětil takto:
„Jen se tak nedurdi, Héro —
toť nerozum! — Nač je to třeba?
Nechtěl bych — alespoň já —
nás druhé sváděti bohy,
bychom se pouštěli v boj —
jsmeť mnohem silnější nad ně.
Z příčiny té radš pojďme a tuhle si
sedněme všichni,
na hlídku, stranou stezky —
boj mužů starostí bude.
Kdyby však Apollón Foibos neb
Arés bojovat počal,
buď že by Achillu bránil, neb
nechtěl nechat ho válčit,
ihned potom i nám spor zápasu
rozvinut bude
naproti nim — pak myslím, že
zakrátko zahnáni z boje,
odejdou na Olymp nazpět a do
schůze ostatních bohů,
zdoláni rukou naší a velkou
převahou síly.“
Poseidón tmavých vlasů šel napřed po
těchto slovech
na násyp Hérákléův, jenž s
dvojí byl nasypán strany,
vysoký, který Pallas i
Trójané stavěli kdysi,
aby se zachránit mohl a
vyhnout obludě mořské,
kdyby se za rekem v pláň snad
pustila od kraje břehu.
Tam tedy Poseidáón i druzí si bohové
sedli,
neprůzračnou mhou však dříve
si pokryli plece.
Na čele Kallikolóny zas bohové trójští
si sedli
s Areém, zhoubcem měst, též s
tebou, zářící Foibe.
Oni tak s obou stran tam
sedíce, v úvahu brali
záměry své, však začíti boj —
jak jedni, tak druzí —
bohové váhali přec — Zeus ve
výši seděl a velel.
Vojskem se celá pláň jen
hemžila, třpytíc se kovem
mužů i jejich koní. I duněla
pod kroky země
vojínů kvapících v boj.
Dvé reků se nad jiné předních
scházelo do středu šikův, a
po boji dychtili oba,
Aineiás z Anchísa rodem, i
Achilleus, hrdina slavný.
První Aineiás byl, jenž přišel s
hrozivou tváří,
těžkou kývaje přilbou, a
nastavil k ochraně prsou
velký útočný štít, svým
bronzovým mávaje dřevcem.
Vyrazil s druhé strany zas Achilleus,
podoben lvovi,
lupiči, jejž dav mužů se
snaží života zbavit,
shluklých, veškera ves — lev
nejdřív nedbaje na ně,
kráčí, ale když kdos jej z
bojovných jinochů raní,
kopím, tu otevře tlamu a
shrbí se, pěna kol zubů
vstává, a mužný se duch v něm
svírá, v útrobách jeho,
ohonem s obou stran své
mohutné boky a žebra
šlehá zprava i zleva a sám se
tak pobízí k boji.
Vztekem žene se přímo, žár ve zraku,
zdali by mohl
zardousit někoho z nich neb
zhynout v popředí vřavy —
podobně mužným duchem a
hněvem byl Achilleus nutkán,
Aineiu, chrabrému reku, se
naproti postavit k boji.
Když tak na sebe jdouce, již
docela nablízku byli,
slavný Achilleus rychlý jej
první oslovil takto:
„Copak že’s takový kus teď vykročil,
daleko z řady?
Či by tě vlastní duch snad
pobízel bojovat se mnou?
Trójanů, statných jezdců, si
troufáš státi se vládcem,
jako je Priamos sám? — Ó
kdybys mě třeba i zabil,
proto ti Priamos přec té
hodnosti do rukou nedá!
Vždyť přec syny má sám — jest
rozumný — není přec blázen!
Či ti snad trójský národ dal úděl nad
jiné vzácný,
krásnou štěpnici plodnou a
ornici, abys je pěstil,
kdybys mě života zbavil?
Však stěží to vykonáš asi!
Však jsem tebe, jak mním, už jednou
zapudil kopím. —
Nevíš-li již, jak já kdys
rychlýma nohama svýma
od skotu s ídských tě hor
kdys zahnal, když jsi tam sám byl,
úprkem? — Tehdy ni jednou ses
neohléd’, prchaje, po mně.
Odtud pak prchl jsi v dál, až
v Lyrnéssos. — Já však to město,
za tebou pustiv se tam, jsem
s Athénou zbořil a s Diem.
Mnoho jsem zajatých žen, když
svobody den jsem jim odňal,
odvedl — tebe však Zeus vzal
v ochranu s ostatním božstvem.
Avšak teď, jak myslím, tě nechrání,
jako snad v duši
za jisté máš. — Než radím ti
já, bys raději nazpět
couvl a do davu šel — jen
nestav se k zápasu se mnou,
dřív než stihne tě zhouba! —
Co stalo se, pozná i blázen!“
Na to se Aineiás ozval a odvětil
těmito slovy:
„Jenom, Péleův synu, si
nemysli, mne že snad slovy
zděsíš jak malého chlapce! —
Vždyť já přec dovedu také
pronést hanlivé řeči a
chlubná promluvit slova.
Vzájemně známe svůj rod, své rodiče
vzájemně známe,
slyšíce proslulou zvěst, jež
koluje u smrtných lidí —
očitě neviděl’s mých — já
tvých jsem neviděl rovněž.
Péleus je roditel tvůj,
muž hrdinský, jakož se praví,
Thetis kadeří krásných tvá
rodička, zrozená v moři.
Já
však pyšnit se mohu, že pocházím z chrabrého reka,
Anchísa — moje pak máť jest
bohyně Afrodíté.
Jedni se z rodičů těch teď rozpláčí
nad milým synem,
dnes, vždyť nemohu myslit, že
pouhými dětskými slovy
takto se rozejdem zase a z
bitvy se vrátíme ke svým.
Jestli však o tom bys chtěl též
slyšeti, abys to věděl,
o rodu rodiny naší, jejž lidé
přemnozí znají:
Diovi oblačnému se zrodil
Dardanos nejdřív,
založil dardanský hrad —
vždyť nebylo Ília ještě,
města to smrtných lidí, tou
dobou na pláni trójské:
na Ídě, bohaté zdroji, lid
sídlil, na jejích svazích.
Vládyka Erichthonios se potom z
Dardana zrodil,
který z pozemských lidí měl
na světě bohatství nejvíc.
Jemu tři tisíce klisen se na
travných lučinách páslo,
plodných, a hříbata bujná v
nich budila radost a pýchu.
K některým Boreés sám vzplál láskou,
jak se tam pásly:
změnil se v černého hřebce a
takto pak s nimi se sblížil;
ony pak staly se březí a
dvanáct zrodily hříbat.
Jestliže skákali někdy ti koníci po
zemi živné,
přes vršky klasů se nesli, a
žádný nezlomil stýblo,
když pak skákali někdy též po
širém hladiny hřbetu,
po vršcích zpěněných vln jen
lítali příbojem moře.
Trós byl z Erichthonia a zrodil se za
vládce Tróům.
Synů se hrdinských tré pak zrodilo z
vladaře Tróa:
Assarakos a Ílos a Ganyméd
podobný bohům,
který z pozemských lidí byl
na světě nejkrásnější:
však ho též unesli bozi, by
Diovi naléval nektar,
pro jeho velkou krásu, by
sídlil ve sboru bohů.
Chrabrému Láomedontu dal život vládyka
Ílos,
Títhónos z Láomedonta a
Priamos synové vzešli,
Klytias, Hiketáón, druh
Areův, statečný Lampos.
Z otce pak Assaraka se Kapys a
Anchísés zrodil,
z Anchísa pocházím já, však z
Priama slavený Hektór.
Z takého původu tedy a z také pocházím
krve.
Mužům statečnost Zeus buď
zvětšuje, nebo ji menší,
jak si kdy umíní sám — jest
mocný nad jiné všecky.
O věci té však nemluvme již jak
dětinští hoši,
stojíce naproti sobě, ač kol
jest zuřivá bitva.
Mnoho je po ruce han nám oběma, které
lze říci,
tolik, že stoveslý koráb by
nemohl unést jich tíže.
Mrštný je lidem jazyk a na
něm hovorů mnoho,
všelikých — rejiště slov jest
rozsáhlé na dél i na šíř.
Jaké promluvíš slovo, ne jinaké
uslyšíš nazpět.
Avšak nač je nám třeba se hádkou a
různicí nyní
navzájem do očí přít, jak pro
svár hubící život
občas dělají ženy, když
velkou se rozlítí zlostí,
do středu ulice vyjdou a
jedna tam vyčítá druhé,
ať je to pravda, či není — i
k tomu jsou puzeny hněvem.
Od boje, po němž prahnu, mne pouhou
nezvrátíš řečí,
dokavad nesvedeš boj svým
oštěpem.
Nuže teď rychle
kovaným oštěpem svým již
jeden druhého zkusme!“
Řekl a v děsný štít, ten hrozný,
zarazil kopí,
obrovské — příšerný zvuk kol
hrotu se ze štítu ozval.
Štít však Péleův syn svou pravicí od
těla zdvihl,
zděsiv se, neboť myslil, že
Aineiás, hrdina chrabrý,
stinným oštěpem svým jej
prorazí docela snadno.
Bláhový! — Nepomnělť rek jak
ve svém srdci, tak v mysli,
nijak že není snadno, by
skvostné od bohů dary
mohly kdy zničeny býti a
podlehnout smrtelným mužům.
Pročež nemohl tenkrát ni Aineiův
obrovský oštěp
proniknout — zlatá vrstva,
dar bohův, zdržela kopí.
Přece však vrstev dvé hrot prorazil —
ještě jich zbylo
tré, vždyť vrstev pět v něj
chromý položil mistr:
dvé bylo vrstev z bronzu a
dvé zas zespodu z cínu,
jediná ve středu zlatá, jež
zdržela z jasanu kopí.
Druhý Achilleus zas svým stinným
oštěpem mrštiv,
ve štít veskrze stejný jím
udeřil Anchísovce
poblíž krajního lemu, kde
nejtenčí běžel pruh kovu,
nejtenčí kožený pruh jej
pokrýval. — Pélijský jasan
veskrz pronikl štítem, jenž
pod jeho úderem praskl.
Aineiás ale se skrčil a štít svůj nad
sebe zvedl,
hrůzou — oštěpu hrot však
přeletěv přes jeho záda,
za ním vbodl se v zem, když
prorazil obojí vrstvu
štítu, jenž tělo mu kryl. —
Rek vyhnuv se dlouhému kopí
stanul, a nesmírná úzkost se
rozlila po očích jeho:
ztrnul, když utkvěl mu hrot
hned za zády.
Achilleus zatím
meč svůj vytasil ostrý a
zuřivě vyrazil na něj,
strašlivým hlasem křiče.
Vtom pozdvihl Aineiás rukou
balvan veliké tíže — dva muži
by sotva ho nesli,
jací nyní jsou lidé — on
jediný snadno jím mával.
Byl by ho býval ještě, jak
útočil, balvanem praštil
v přilbu neb veliký štít —
však ten by mu odvrátil zhoubu —:
mečem však Péléovec by býval
zblízka ho zabil —
bystře však Poseidáón jej
zahlédl, Zemětřas slavný.
Bez dlení k nesmrtným bohům se ozval
těmito slovy:
„Žel, jest velmi mi líto, že
Aineiás, hrdina chrabrý,
má být Achillem zabit a sejít
v Hádovo sídlo,
Apolla, Jistého Střelce, jsa
poslušen vybídky k boji,
bláhový — žalnou zhoubu mu
odvrátit nebude moci!
Avšak nač má onen, jsa bez viny,
snášeti strasti,
zbůhdarma, pro cizí žal,
vždyť libé oběti vždycky
Aineiás dává bohům, již bydlí
na nebi širém.
Nuže, teď my zas hleďme jej
vyvést z dosahu smrti,
aby se Kronův syn pak
nehněval, kdyby mu zabil
Achilleus tohoto muže — vždyť
uniknout dáno mu losem,
aby tak bez dítek nebyl a
beze stop nezmizel zcela
Dardanův rod, jejž nejvíce
Zeus měl ze synů v lásce,
kteří se zrodili z něho a ze
žen smrtelných rodem;
neboť Priamův rod již
Kronovec v nenávist pojal:
pročež nad lidem trójským teď
Aineiás povládne mocně,
po něm i synové synů, již v
příštích dobách se zrodí.“
Bohyně výrazných zraků mu
pravila, vznešená Héré:
„Zemětřase, ty sám stran
hrdiny rozhodni v mysli,
měl-li bys od smrti teď jej
zachovat, či ho již nyní
Achillu Péléovci dát zahubit
— třeba byl zdatný!
Vždyť přec my jsme to byly, jež mnohé
jsme přísahy vyřkly
před tváří všechněch bohů, já
sama i Athénská Pallas,
od žádného že z Tróů den
záhuby odvracet nechcem,
kdyby i celá Trója se hltavým
rozplála ohněm,
planouc, a danajský voj, lid
bojovný, Ílion pálil.“
Zemětřas Poseidáón, jak uslyšel
výpověď tuto,
kvapem bitvou kráčel, a
zmateným oštěpů kláním
přišel, kde Aineiás právě a
slavný Achilleus byli,
hned pak jednomu z nich kol
zraků rozestřel chmuru,
Achillu Péléovci — pak jasan
kovaný krásně,
který Aineiás chrabrý měl ve
štítě, vytrhl chvatně,
načež Péléovci jej nakvap
položil k nohám.
Aineia
od země zvedl a pak jej do výše hodil:
mnohé tu hrdin řady a mnohé
koňů a vozů
vzduchem přeletěl rek, byv
vymrštěn z bohovy ruky,
načež dopadl na zem, až za
bojem, divokým vřavou,
v místě, kde Kaukónů lid již
chystal se do boje jíti.
Zemětřas
Poseidáón pak přistoupiv docela blízko,
takto se ozval k němu a
pravil perutná slova:
„Kdopak
tě vybízí z bohův, ó Aineie — takého blouda,
ty abys s Péléovcem se
pouštěl do boje chrabrým,
který je silnější tebe a
milejší nesmrtným bohům?!
Pročež,
kdyby ses s ním měl sraziti, raděj se vyhni!
Abys přes osud svůj pak
nevešel v Hádovo sídlo!
Ale až Péleův syn své smrti a
osudu dojde,
tehdy si odvahy dodej a v
předních se potýkej řadách!
Žádný z Achaiů jiný ti
nevezme života tvého!“
Pravil
a nechav ho tam, když všecko mu zevrubně řekl,
rychle se k Achillu vrátil a
s očí mu rozptýlil chmuru,
božskou — Péleův syn, pln
podivu, vyvalil oči,
potom nevole pln děl ke své
zmužilé duši:
„Nastojte!
Veliký div teď vidím na vlastní oči,
na zemi oštěp tu můj jest
položen, nikde však muže
nevidím, po kterém hrot jsem
vymrštil, chtěje ho zabít.
Vskutku,
i hrdina ten jest milý nesmrtným bohům! —
Já jsem už opravdu myslil, že
naprázdno chlubí se jenom.
Tedy si běž! — Však zajde ho
chuť zas jindy mě zkoušet —
ježto’s mi jen tak tak teď
vyvázl, uniknuv smrti!
Já
ale achajský lid zas povzbudím, dychtivý války,
abych, vyjda jim vstříc, též
druhých Trójanů zkusil.“
Achilleus
porazí Trójany na hlavu
Řekl a řadami kvapil a
pobízel každého muže:
„Opodál trójských vojsk již nestůjte,
Achajci slavní,
nýbrž se vrhněte v boj, muž
na muže, bojujte s chutí!
Těžké věru mi jest, ač muž
jsem nad jiné silný,
na tolik lidí se vrhnout a se
všemi samoten válčit —
neboť ni nesmrtný Arés ni
bohyně Athénská Pallas
jícnem takové seče by nemohli
projít a válčit!
Pokud však rukama svýma i nohama zmohu
a silou,
doufám, že docela nic já
nezmeškám, ani dost málo,
nýbrž prorazím šik, skrz
naskrze — z Trójanů nikdo
nebude radosti mít, jak
nablízko dřevce mi přijde.“
Takto jim dodával síly.
Též na Tróy slavený Hektór
hlasem mohutným vzkřikl a
slíbil se s Achillem bíti:
„Trójané, chrabří muži, jen Achilla
nikdo se neboj!
Slovy též já
bych válčil — i naproti nesmrtným bohům —
kopím šlo by to hůř, vždyť
mnohem jsou mocnější nad nás.
Ani však Achilleus sám všech řečí
nesplní vždycky,
nýbrž vyplní jedno, a druhé
přetrhne v půli!
S ním já pustím se v boj, byť ruce měl
podobny ohni,
ruce měl podobny ohni a
žhavému železu mysl!“
Takto jim dodával síly, ti naproti
pozdvihli kopí,
Trójané, srážka dvou vojsk
již nastala, vřava se strhla.
Tehdy se přiblížil Foibos a
takto se k Hektoru ozval:
„Nijak se nepouštěj ještě, ó
Hektore, s Achillem v souboj,
nýbrž v zástupu mužů a z
válečné vřavy s ním bojuj,
aby tě nebodl kopím neb na
blízku nesekl mečem!“
Pravil, a ve shluk mužů se Hektór
uchýlil nazpět,
zděšen, když postřehl zvuk,
jak Foibos promluvil k němu.
Achilleus na Tróy vrazil, jsa
oděn v obranu ráznou,
strašlivým hlasem křiče. I
usmrtil Ífitióna,
chrabrého Othryntovce, jenž
velel četnému lidu.
Othrynteus, bořitel měst, jej zplodil
z rusalky víly,
pod Tmólem krytým sněhem a v
úrodné krajině hydské.
Jej, jak zpříma naň hnal,
svým kopím Achilleus bodl,
rovnou do středu hlavy, jež
ve dví se rozštípla celá;
padl, až duněla zem.
Rek zajásal, Achilleus slavný:
„Ležíš tu, Othryntovce, jenž
nejstrašnější jsi z mužů!
Tady tě postihla smrt — však
rodná kolébka tvoje
při plese Gýgajském jest,
kdež leží ti otcovský úděl,
při toku rybného Hyllu a u
vod vířného Hermu.“
Tak tam s jásotem mluvil —
tma zastřela padlému oči.
Obruče achajských vozů tam
drtily mrtvolu jeho
v prvém pořadí seče.
Pak hrdinu Démoleonta,
syna to Anténorova a zdatného
obránce v bitvě,
oštěpem poranil v skráň skrz
přilbici s bronzovým čelem,
aniž přilbice bronz jej
zadržel: do hlavy vnikl
oštěpu hrot, v ní prorazil
kost, až v hlavě mu mozek
celý zalila krev — tak zabil
ho, jak se naň řítil.
Potom však Hippodamanta, jak
skočiv se svého vozu,
před ním utéci chtěl, svým
dřevcem poranil do zad.
Zařičel, pouštěje ducha, jak
býk, jenž zařičí hrozně,
vladaři Poseidónovi jsa k
oltáři za oběť vlečen,
ani ho jinoši vlekou, a má z
nich Zemětřas radost.
Taktéž zařičel padlý, a život
mu opustil kosti.
Potom zas na Polydóra, jenž roven byl
bohům, se vrhl
s kopím, na Priamovce.
Jej
nechtíval do boje pustit
otec, vždyť hrdina ten byl z
potomstva nejmladší dítě,
býval miláčkem jeho a ze
všech v běhu byl první.
Tenkrát z hlouposti dětské, chtě
ukázat obratnost nohou,
vyběhl z první řady — a
milého života pozbyl:
slavný Achilleus rychlý, když
přebíhal, do středu hřbetu
bodl jej oštěpem svým, kdež
zlaté opasku spony
do sebe zapjaty byly a dvojí
sbíhal se krunýř:
pronikl oštěpu hrot skrz
naskrze, u pupku právě.
Zalkal a do kolen klesl a
mlha mu zastřela oči,
temná — a vnitřnosti své, jak
padal, přitáhl k sobě.
Jakmile spatřil Hektór, jak bratr se
na zemi kácí,
raněn byv ostrým kopím, a v
rukou vnitřnosti drží,
rázem mu tmou byl zahalen
zrak — již nesnesl déle
opodál obcházet dlouho, než
vyskočil, podoben ohni,
naproti Péléovci a ostrým
oštěpem mával.
Achilleus, jak jej zhlédl, hned
vyraziv, s jásotem zvolal:
„Tady je muž, jenž duše se mé
tak bolestně dotkl,
od něhož milený druh byl
zavražděn!
Dlouho teď asi
nebudem druhu se druh již
vyhýbat po drahách bitvy!“
Posupně pohleděv naň, děl slavnému
Hektoru toto:
„Pojď sem blíž, ať konečný
zmar v té chvíli tě stihne!“
Hektór jiskřící přilbou se nelekl,
nýbrž mu pravil:
„Jenom, Péleův synu, si
nemysli, mne že snad slovy
zděsíš jak malého chlapce!
Vždyť já přec dovedu také
pronést hanlivé řeči a
chlubná promluvit slova:
vím, že’s hrdina chrabrý, a
já že jsem o mnoho slabší —
avšak tahle ta věc jest ovšem
v pravici boží,
zdali bych, ač jsem slabší,
tě o tvůj připravil život,
oštěpem svým, vždyť hrot můj též jest ostřený
vpředu.“
Mrštil, napřáhnuv ruku, svým oštěpem —
který však Pallas
od reka proslaveného svým
dechem zvrátila nazpět,
dýchnuvši docela mírně — že k
slavnému Hektoru zase
sletěl a k nohám se zpět zas
položil.
Achilleus potom
zuřivé chtivosti pln, naň
vyrazil, chtěje ho zabít,
strašlivým hlasem křiče. —
Jej zachránil Apollón Foibos,
s lehkostí, jakožto bůh, kol
hustým vzduchem ho zakryv.
Třikráte za sebou rek naň vyrazil,
Achilleus rychlý,
třikráte v hustý vzduch svým
dřevcem bronzovým bodl:
když se však po čtvrté již
chtěl rozehnat, podoben bohu,
hrozným vykřikl hlasem a
zvolal perutná slova:
„Opět jsi ušel smrti, ty pse! — Již
docela blízko
přišel ti zmar — však Foibos
ti sám tvůj odvrátil osud,
k němuž vždycky se modlíš,
když odcházíš v oštěpu praskot.
Však já tě sprovodím přec, byť
později, s tebou se sraze,
jestliže na pomoc mám též já
snad někoho z bohů!
Teď však na jiné Tróy zas pospíším,
koho tu stihnu.“
Řekl a Dryopa ranil svým oštěpem do
středu hrdla:
rovnou se k nohám mu skácel.
Rek Dryopa ležeti nechav,
Démúchu zarazil běh — ten muž
byl velký a krásný —
v koleno vraziv mu hrot, pak
přiskočiv, docela zblízka
ranil ho velkým mečem a milý
život mu odňal.
Život vzal Láogonovi i Dardanu, z
Bianta synům:
najednou, učiniv útok, je
srazil s povozu na zem,
jednoho bodnuv kopím a mečem
druhého seknuv.
Trós též Alastorovec — ten k jeho se
kolenům vrhl,
zda by ho ušetřit chtěl, jej
zajal a živého pustil,
avšak nebral mu život a cit
měl se stejným věkem —
bláhový! — neměl zdání, že
ničím nedá se smířit:
nebylť to muž, jenž něžný by
byl neb jemného srdce,
nýbrž nadmíru drsný. —
On kolena obejmout hleděl,
snaže se prosit reka — ten
mečem ho do jater bodl,
játra mu vyklouzla ven, proud
temné krve mu z rány
potřísnil celá prsa, a temno
mu zastřelo oči,
když ho již opouštěl život.
Rek přiskočiv, Múlia ranil
do ucha oštěpem svým — hned
druhým uchem mu projel
bronzový oštěpu hrot. Pak
ranil do středu hlavy
Echeta Agénorovce svým mečem
se zdobným jilcem.
Krví zahřál se meč kol
dokola, krvavou smrtí
oči mu zastřeny byly a
životním osudem mocným.
Potom Deukalióna, kde loketní svazy se
pojí,
tam, skrz milené rámě, ho
probodl Achilleus slavný
bronzovým oštěpem svým — ten
čekal ho s raněnou rukou,
smrti se dívaje vstříc.
Rek mečem ho do týla seknuv,
daleko odrazil hlavu i s
přilbicí — mícha mu rázem
vystřikla z obratlů ven — sám
na zemi natažen ležel.
Potom na Rigma vrazil, jenž syn byl
Peiroův statný,
který z krajiny thrécké tam
přišel, hrudnaté země.
Bodl ho do středu těla a
ostří mu uvázlo v břiše —
rázem skácel se s vozu.
Pak soudruha Aréithoa,
právě když obrátil spřež,
svým ostrým udeřil kopím,
do zad a srazil ho s vozu, a
oba se splašili koně.
Jako když hloubkami roklí se řítí
vyprahlým horstvem
požár planoucí hrozně, a do
hloubky chytají lesy:
všude jej pohání vítr a
plameny do víru stáčí,
takto tam řádil všude svým
oštěpem, podoben bohu,
přes padlé spěchaje vpřed —
krev proudila po zemi černé.
Býky když širokých čel muž
hospodář pode jho spřáhne,
chtěje, by ječmen bílý mu
šlapali na mlatě v poli,
pod kroky bučivých býků se
zakrátko vyluští zrní —
koně tak jednokopytní, jež
poháněl Achilleus chrabrý,
šlapali po mrtvých tělech i
po štítech — náprava vespod
krví zbrocena byla i okraje
okolo korby,
na něž padaly kapky, jež od
koňských stříkaly kopyt,
jiné s loukotí kol — syn
Péleův dosíci dychtil
slávy, a krví a kalem si
třísnil nezdolné ruce.
ZPĚV
XXI.
Když pak přišli až k místu,
kde brod jest v půvabných proudech
Skamandru, vírné řeky, již
věčný Kronovec zplodil,
tam jim roztrhl vojsko a hnal
z nich rovinou jedny
směrem k Íliu zpět, jímž
prchali, zděšeni hrozně,
Danajci včerejší den, když
řádil slavený Hektór.
Tudy se valili v zmatku, a Héré,
chtějíc je zdržet,
před oči hustý vzduch jim
prostřela.
Druhý pak oddíl
do řeky, v hluboký proud, byl
zatlačen, v stříbrné víry.
S
lomozen divým tam padli — a dravé zašplíchly proudy,
ječel strašlivě břeh kol
dokola — s úpěním mužstvo
plavalo semo i tamo a ve
vírech točeno bylo.
Jako když před žárem ohně dav
kobylek vzduchem se vznáší,
do řeky slétnout chtěje, když
nezmarný oheň je pálí,
který vyšlehl náhle, a ony se
pod vodu choulí,
podobně hučící proud byl
plněn v hlubokých vírech,
smíchaně, koni i lidmi, jak
Achilleus útočil prudce.
Potom však potomek Diův svůj
oštěp na břehu nechal,
opřev jej o tamaryšek, a
seskočil, podobný bohu,
v pravici maje jen meč, jim
pohromu smýšleje v duši.
Napořád vůkol je bodal a hrozný se
ozýval stenot
mužů vražděných mečem, a krví
rděla se voda.
Nejinak prchají ryby, když blíží
se obrovský delfín,
plníce každý kout, jejž v
příhodné zátoce najdou,
ze strachu: chtivosti pln,
když chytne je, sežere každou,
podobně trójský lid pln hrůzy
se pod břehy choulil,
v proudech té hrozné řeky.
Když ruce mu zemdlely vraždou,
dvanáct mladíků živých si k
oběti ze řeky vybral,
za to, že milený druh byl
zabit, Menoitiovec.
Potom je zmámené strachem, jak
kolouchy, vyvedl z řeky,
řemenem, krojeným vkusně, jim
na záda uvázal ruce,
jaký nosíval každý kol
pletené na těle sukně,
načež je vydal druhům, by k
dutým lodím je vedli.
Sám však poznovu zas tam
vyrazil, vraždit je chtěje.
Tehdy mu Lykáón též, syn
Priamův, do rukou padl,
právě když prchal z vody.
Sám Achilleus kdysi už dříve
chytil ho v otcově sadě a
odvlekl, třeba se bránil,
v noční se vypraviv čas.
Ten řezal z planého fíku
proutí ostřeným nožem, by
okraje korby měl z něho,
vtom se mu slavný rek tam
zjevil k záhubě náhlé.
Do Lémna výstavného jej tenkrát
v lodi dal zavézt,
kdež jej prodati kázal. Dal
Eunéos výkupní cenu,
od něhož hostinným mužem byl
vykoupen za velké dary,
imberským Eetiónem, jenž
poslal ho v Arisbu skvělou.
Odtud však uprchl tajně a do
domu otcova přišel.
Teprv jedenáct dní byl v milém
kruhu svých přátel
po svém návratu z Lémnu, v
den dvanáctý poté ho božstvo
do rukou Achilleových zas
uvrhlo, kterýž ho tenkrát
do Hádu poslati měl — byť
nesmírně nerad tam vcházel.
Slavný Achilleus rychlý jak jinocha
před sebou spatřil,
bez zbraně — nemělť štítu ni
přilbice, neměl ni kopí,
nýbrž všecku tu zbroj již
zahodil, neboť ho týral
pot, když ze řeky prchal a
kolena zmáhala mdloba.
Potom, podivu pln, děl ke své zmužilé
duši:
„Nastojte, veliký div teď
vidím na vlastní oči!
Aj, toť Trójané chrabří, i
takoví, které jsem zabil,
z temných podzemních chmur
zas na svět vstávati budou! —
jako se vrátil i tento, dni
záhuby uniknuv šťastně,
do Lémnu posvátného byv
zaprodán — nebyl však zdržen
hloubkou pěnivých vln, jež
násilím zdržuje mnohé!
Nechať tedy ten muž též ostří
našeho kopí
zakusí, abych viděl a ve své
mysli to poznal,
zdali se odtamtud též zas
navrátí, čili ho země
zadrží, dárkyně plodů, jež
muže i silného zdrží.“
Přemýšlel takto a čekal.
On
vyděšen přišel až k němu,
chtěje se chopit kolen, vždyť
snažil se z celého srdce,
jak by své strašné zhoubě a
černé unikl smrti.
Tehdáž Achilleus slavný své
dlouhé pozdvihl kopí,
dychtiv zabíti jej.
Ten
podběhnuv, nohy mu objal,
schouliv se — oštěpu hrot
však přeletěv přes jeho záda,
za ním vbodl se v půdu, chtě
lidským se nasytit tělem.
Lykáón jednou rukou se kolenou
chopil a prosil,
druhou však ostrého kopí, a
nijak pustit ho nechtěl,
potom se ozval takto a pravil
perutná slova:
„Živ mě, ó snažně tě prosím, a slituj
se nade mnou, vládce,
neboť, živený Diem, jsem
prosebník vážnosti hodný:
vždyť jsem Démétřin chléb já
u tebe prvního jedl
v onen tenkráte den, když v
úpravném sadě mě zajav,
daleko otce a přátel mě’s
odvézt kázal a prodat
do Lémnu posvátného — sta
krav jsem cenu ti získal.
Teď jsem vykoupen byl, dav třikrát
tolik, a právě
dnes jest dvanácté jitro, co
přišel jsem, vytrpěv mnoho,
do Tróje zas, teď do rukou
tvých jsem dostal se opět
osudem zlým — toť Diovi v
zášť jsem patrně padl,
jenž mě ti opět vydal. —
Jen pro život nadmíru krátký
zrozen jsem od Láothoy, jež
vladaře Alta je dcera,
Alta, jenž věkem je stařec a
bydlí v Pédasu strmém,
u řeky Satnioentu a bojovným
Lelegům vládne.
Altovu dceru měl král, měl mnohé
ženy i jiné.
Dva jsme z ní zrozeni byli —
ty oběma životy vezmeš!
Život jsi Polydórovi, jenž s
prvními pěšáky válčil,
odňal, rovnému bohům, svým
ostrým kopím ho bodnuv.
Mně teď pohromu zlou zas přinášíš —
naděje nemám
uniknout pravici tvé, když k
tobě mě přivedlo božstvo.
Jinou ti věc však povím, ty na
mysli přemítej o ní:
Nechtěj mě sklát! — Vždyť
rodičku touž já s Hektorem nemám,
který ti přítele zabil, jenž
býval vlídný i silný!“
Tak tedy Lykáón slavný, syn
Priamův, k Achillu mluvil,
vroucími slovy ho prose —
však tvrdý uslyšel výrok:
„Nemluv mi o výkupném, ty bláhový,
nech si svých řečí!
Pokud Patrokla mého den osudu
nestihl ještě,
potud ještě můj duch byl
nakloněn poněkud šetřit
Tróů, a také mnohé jsem
zaživa zajal a prodal.
Teď však záhubě své již
neujde, koho by božstvo
uvrhlo do mých rukou zde
poblíž ílijských hradeb —
žádný z Trójanů všech — však
především z Priama rodem.
Nuž, jen zemři ty též, můj
rozmilý — k čemu ten nářek? —
zemřel i Patroklos můj, jenž
mnohem byl nad tebe lepší!
Nevidíš
sám, jak postavou já jsem krásný a velký,
z vzácného pocházím otce a
božská mě zrodila matka,
avšak přemocný osud a smrt
mám souzeny také!
Nastane jednou jitro neb polední doba
neb večer,
ve které můj též život mi
odejme v zápase někdo,
buď že mě zraní kopím, neb
zdaleka s tětivy šípem.“
Jinochu po těch slovech i kolena
klesla i srdce,
oštěp pustil z ruky a sedl
si, roztáhnuv ruce,
obě.
Tu ostřený meč syn Péleův vytasiv z pochvy,
do krku, u klíční kosti, jej
zabodl. —
Celý se dovnitř
ponořil dvojsečný meč.
Ten tváří na zemi ležel,
natažen — temná krev svým
proudem máčela zemi.
Pak jej za nohu chopil a hodil
do proudu řeky,
přitom zajásal nad ním a
pravil perutná slova:
„Tam si jen odteďka lež! — Buď s
rybami, které ti budou
bez citu hltati krev z tvé
rány — a nebude moci
složit tě na lůžko matka a
truchliti — zato tě záhy
v mořský širý klín svým vírem
zanese Xanthos.
Tu pak leckterá z ryb, jež k temnému
čeření vzletí,
poskočí mořskou vlnou, by tuk
tvůj pojedla bílý! —
— — —
Hyňte zas dál, než posvátný hrad nám
do rukou padne,
trójský — vy utíkajíce, já za
vámi, stále vás vraždě,
řeka pak krásných proudů vás
nespasí, stříbrných vírů,
které množství býkův už od
dávna dáváte v oběť,
koně též jednokopytné jí do
víru vrháte živé!
Stihne však přec zlá záhuba vás, až
splatíte všichni
za smrt Patrokla mého a
strašnou Danaů zhoubu,
které, když jsem byl vzdálen,
jste pobili u lodí rychlých!“
Řekl — tu o mnoho víc v svém srdci se
rozlítiv Xanthos,
počal přemýšlet v srdci, jak
další zamezit boje
slavnému Péléovci a od Tróův
odvrátit zhoubu.
Zatím
Péleův syn svým stinným oštěpem dlouhým
na reka Asteropaia se hnal,
jej zabíti chtěje,
na syna Pélegonova, jenž Axiu
širokých proudů
zrozen byl od Periboie. — Ta
z Akessamenových byla
nejstarší dcer, již za choť
si vzal proud hlubokých vírů.
Na něj se Achilleus vrhl. —
Ten z řeky mu naproti povstal
v rukou maje dvě kopí — a
sílu mu do duše vložil
Xanthos, jsa rozhněván v
duchu, že tolik jinochů padlo,
pobitých v proudech jeho — a
soucitu Achilleus neměl.
Když tak na sebe jdouce, už
docela nablízku byli,
slavný Achilleus rychlý jej
první oslovil takto:
„Kdopak a odkud jsi rodem, že smělost
máš se mnou se utkat:
synové nešťastníků s mou
silou se dávají v zápas!“
Statný Pélegonovec mu odvětil těmito
slovy:
„Achille, chrabrý reku, nač
po mém rodě se tážeš?
Paionsko, hrudnatá země, mě
zrodilo, v končinách dálných,
Paionů s dlouhými dřevci jsem
velitel — dnes je to jiter
jedenáct od té doby, co do
města Tróje jsem přišel.
Já však původem svým jsem z Axia
širého proudu,
z Axia, nejhezčí z řek, jež
tekou po půdě zemské,
z kterého kopím slavný jest
Pélegón — z toho jsem já se
narodil prý — však teď již
bojujme, Achille statný!“
Tak děl s hrozivou tváří. Tu
Achilleus pozvedl kopí,
slavný to z Pélia jasan. Vtom
najednou Asteropaios
oběma mrštil dřevci — bylť
oběma rukama stejně
zručný, a do štítu jedním jej
udeřil, aniž ho mohl
prorazit — zlatá vrstva, dar
bohův, zdržela kopí.
Druhým oštěpem svým jej jenom v
pravici škrábl,
po lokti — temná krev z ní
vyhrkla, kopí se, vedle
letíc, zabodlo v zem, jak
toužilo těla se napást.
Poté Achilleus zas svým kopím
letícím zpříma
po reku Asteropaiu se hnal,
jej zabíti chtěje.
Jeho se Achilleus chybil a do
břehu, do vysokého,
zarazil po samý střed své
těžké z jasanu kopí.
Potom broušený meč však
vytasiv od statné kyčle
divoce vyrazil naň.
Ten nemohl z příkrého břehu
Achillův z jasanu oštěp svou
pádnou vytrhnout rukou.
Třikrát sice jím hnul, jak
dychtil z břehu jej vyrvat,
třikrát klesla mu síla. Tu po
čtvrté s horlivou myslí
Achillův z jasanu oštěp měl
úmysl ohnout a zlámat —
mečem však Achilleus dřív jej
zbavil života zblízka,
do břicha, poblíž pupku, ho
poraniv. Vnitřnosti všecky
rázem mu vypadly na zem, a
temno mu zastřelo oči,
chroptícímu.
Tu na jeho hruď syn Péleův stoupnuv,
svlékl mu výzbroj s plecí a
chlubná promluvil slova:
„Tady teď lež — jest těžká to věc
chtít sváděti půtku
se syny silného Dia — i kdyby
kdo z řeky se zrodil.
Z široko tekoucí řeky, jak
pravil’s, pocházíš rodem,
já však mohu se chlubit, že
pocházím z velkého Dia,
život mi dal pak muž, jenž
vladaří nad Myrmidony,
z Aiaka zrozený Péleus, však
Aiakos pocházel z Dia.
Proto oč silnější Zeus než do moře
hučící řeky,
o to též Diův rod jest
silnější nad řeky všecky. —
Vždyť přec veliký proud jest u tebe —
ačli ti může
pomocen být — však sváděti
boj jest nemožno s Diem.
Ani přec Achelóios, ten mocný, není mu
roveň,
není veliký proud, sám Ókean
hlubokých toků,
z něhož veškeré řeky a celé
bez konce moře,
z něhož i prameny všecky a
hluboké studnice tekou —
ale i ten má strach jak z
blesku, tak strašného hromu,
kdykoli velký Zeus jím zahřmí
s nebeských výšin.“
Řekl a ze břehu ven své
bronzové vytáhl kopí.
Jeho však nechával tam, když milý
život mu odňal,
ležet na říčním písku — a
temná ho máčela voda.
Úhoři kolem něho a četné se
hemžily ryby,
bělavé z ledvin sádlo mu po
kouskách ožírajíce.
Paiony, válečné jezdce, pak
napadl Achilleus slavný,
kteří prchali ještě dle
pobřeží vírného proudu,
Skamandru, jakmile zhlédli,
že náčelník v zuřivé seči
rukama Achillovýma byl silou
zahuben mečem.
Tehdy se na Thersilocha a
Mydóna, Thrasia vrhl,
Ainia, na Ofelesta i na
Mnésa, na Astypyla.
Boj
Skamandrův s Achilleem
Ještě by Paionů víc byl
pohubil Achilleus rychlý,
proud však hlubokých vírů mu
pravil, rozhněván na něj,
přijav podobu muže, a z
hlubin víru se ozval:
„Achille, příliš řádíš a příliš
zločinů pášeš,
nad jiné: v každý čas jsou s
tebou bohové sami.
Dal-li ti Kronovec sám, bys
veškery Trójany zničil,
ze mne je vyžeň na pláň a
páchej strašlivá díla!
Vždyť již zabitých těl mé
libé proudy jsou plny,
nemohu ani svůj tok již v
jasné vylévat moře,
přeplněn mrtvými těly, a ty
jen zuřivě vraždíš.
Avšak přestaň už jednou —
jsem překvapen, záštito lidu!“
Achilleus rychlý v běhu mu
odvětil těmito slovy:
„Stane se, živený Diem, ó
Skamandre, jak si to přeješ,
vraždit Trójany zpupné však
nemíním přestati dříve,
než bych je do města zahnal a
s Hektorem v boji se zkusil
tváří v tvář — ať zahynu já,
ať zahubím jeho.“
Řekl a na trójský lid zas vyrazil,
podoben bohu.
Xanthos hlubokých vírů děl
tehdáž k Foibovi takto:
„Podivno, Stříbrnoluký! — Tys
nesplnil, zrozený z Dia,
rozkazu Kronova syna, jenž
velmi ti důrazně velel,
Tróům k ochraně stát, než
soumrak večerní přijde,
pozdě, a nežli by stín zas
pokryl hrudnatou zemi!“
Řekl, i seskočil v ráz syn
Péleův oštěpem slavný
s pobřeží v říční střed. —
Bůh vyrazil, vzdouval se, zuřil,
vzbouřiv veškery proudy, a
rozvlněn odplavil těla,
četná, byloť jich mnoho, jimž
Achilleus životy odňal.
S řevem podobným býku je vyvrhl ze
svého vodstva,
na souš — kdo ještě byl živ,
těch ve svých půvabných proudech
chránil, a v hlubokých
vírech, a velkých, všecky je skrýval.
Vlny se zdvíhaly strašně a vířily,
svrchu mu prudký
vrážel do štítu proud, již
nebylo možno mu ani
pevně se nohama opřít.
Tu oběma rukama chopil
velký ztepilý jilm, jenž ze
samých kořenů vyrván,
celé pobřeží strhl a krásné
zalehl proudy
hustými větvemi svými a
veškeru překlenul řeku,
celý skácev se v proud.
Syn Péleův, vyraziv z víru,
křepkýma nohama svýma se
plání rozběhl zděšen.
Neustal velký bůh, než prudce se
na reka vrhl,
kale se povrchem vody, by
další mu zamezil boje,
slavnému Péléovci, a od Tróův
odvrátil zhoubu.
Uskočil Péléovec, co hozené dolítne
kopí,
prudkost v náběhu maje jak
orel, tmavý ten lovec,
jenž má největší sílu a z
ptáků nejrychlej lítá.
Tomu jsa roven pádil, a krunýř na jeho
prsou
řinčel strašlivým zvukem.
Rek stranou proudu se vyhnuv,
prchal — ten s hukotem velkým
ho stíhal, vale se za ním.
Jako když kope kdo strouhu, chtě
od zdroje ztemnělé vody
určiti odtoku směr, k svým
sadům jej veda a sadbě:
v rukou pracuje rýčem a nános
ze strouhy hází:
voda se z pramene valí a
veškery křeménky na dně
valem hrnou se vpřed — proud
zprudka se žene a hrčí
na místě srázného sklonu a
předstihne dokonce muže —
podobně zvlněný proud též
Achilla dostihl vždycky,
ať byl sebe víc rychlý —
jsouť bohové mocnější mužů.
Kdykoliv slavný rek měl v úmyslu,
Achilleus rychlý,
stanout naproti proudu a
poznati, zdali ho všichni
věční bohové štvou, již bydlí
na nebi širém —
po každé přívaly vln té nebem
živené řeky
shora mu do plecí bily. —
On do výše nohama skákal,
úzkosti pln v své duši, a
vespod mu kolena zmáhal
hrozný, prudký proud, jenž
pod ním podrýval písek.
Zalkal tu Péléovec a pohlédl k
širému nebi:
„Že pak, ó otče ty Zéve, mě
chudáka nikdo si z bohů
netroufal zachránit z řeky! —
A potom ať zahynu třebas!!
Žádný z nebeských bohů však není tolik
mi vinen,
jako má milená máť, jež řečí
mě šálila lživou,
pravíc, že pod městskou zdí
kdys Trójanův oděných v krunýř
střelami Apolla Foiba mám
zahynout, prudkými v letu.
Kéž by mě Hektór byl sklál,
jenž nejlepší vyrostl tady!!
Muž by mě
statný zhubil, mně statnému svlékl by výzbroj!
Takhle mi souzeno jest, bych
zhynul žalostnou smrtí,
sevřen velikou řekou, jak
chlapec, pastucha vepřů,
kterého zachvátí proud, když
za bouře přechází řeku!“
Řekl, tu Athénská Pallas a
Poseidón velice rychle
přistoupli nablízko k němu,
svým tvarem podobni mužům,
rukou ho za ruku vzali a
důvěru vzbudili slovy.
Zemětřas Poseidáón tu počal
mluviti takto:
„Příliš, Péleův synu, se
nelekej ani se nechvěj —
neboť takoví bozi jsme oba
dva ochránci tvoji,
Athénská Pallas a já — dal
Zeus nám svolení k tomu.
Nijak ti souzeno není, bys
zahynul — od řeky aspoň,
neboť ta povolí záhy — však
sám již brzy to poznáš.
Avšak, dáš-li si říci, ti
povíme rozumnou radu:
od boje společné války svým
rukám ustati nedej,
dokavad trójský lid bys v
slavné ílijské hradby
nesevřel — ačli kdo prchne.
Pak Hektoru odejma život,
nazpět k lodím se vrať, vždyť
přejem ti dosíci slávy!“
Taká řekli mu slova a k
věčným odešli bohům.
Hrdina šel, vždyť božský vzkaz
jej naplnil silou,
na pláň, kteroužto proud již
zaplavil, vystouplý z břehů.
Množství krásné zbroje a mrtvol po
vodě plulo
jinochů padlých v bitvě.
On naproti proudu se řítil,
zvedaje do výše přímo svá
kolena, aniž ho zdržel
široký říční proud, vždyť
Pallas vdechla mu sílu.
Nezdržel útoku svého ni
Skamandros, naopak ještě
hněvem se roznítil více a
prudké nadouval vlny
zvedaje peřeje své.
Pak zavolal na Simoenta:
„Ty můj milený bratře, teď
oba tu rekovu sílu
zdržme, sic velké město by
vyvrátil Priamu vládci,
vbrzku, vždyť trójský lid jej
nemůže ve vřavě zdolat.
Nuž, buď pomocen rychle a tok
svůj rozvodni mocně
vodami ze svých zdrojův a
veškery bystřiny vzedmi,
do výše pozvedni vlny a
hrozný rozpoutej lomoz
kamenů velkých a klád, ať
zkrotíme divého muže,
který tady teď zuří, ba
dychtí bohům se rovnat:
neboť nebude, mním, nic
platna mu síla ni sličnost,
ani ta krásná zbroj, jež v
močále, docela na dně,
bahnem zakryta bude — a
odvrchu mrtvolu jeho
pískem zavalím celou a kamení
nakupím hojně,
bez počtu!
Achajský lid pak nebude moci už kosti
sebrat — v takový kal jej
celého zahalím svrchu.
Na místě bude mu rov tím zařízen,
nebude třeba
pak již mohylu sypat, až
pohřeb slavit mu budou.“
Pravil a napadl reka, jsa
rozvlněn, do výše kypě,
šuměje pěnou i krví a mrtvých
vojínů těly.
Rázem vzduly se vlny té nebem živené
řeky,
rostly a stoupaly vzhůru a
hrozily hrdinu strhnout.
Boj
bohů
Héré se nesmírně lekla a
hlasitě vykřikla strachem,
aby ten velký proud jej
nestrhl do hloubi víru;
pročež k synovi svému se bez
dlení ozvala takto:
„Povstaň, chromý můj synu —
vždyť toho jsme mínění byli,
Xanthu že vírný proud jest
rovným ti v zápase sokem!
Nuž, buď pomocen rychle a
žhoucí zaněcuj plamen!
Já ale k Zefyru půjdu a k Notovi,
jasnému větru,
abych vám s mořské strany sem
prudký poslala vichr,
který by padlým Tróům i
výzbroj spálil i těla,
záhubný požár šíře.
Ty po celém pobřeží Xanthu
stromoví pal, jej rozpaluj
též — však nijak se nedej
lichotným slovem jeho ni
hrozbami od boje zvrátit,
nýbrž nezdržuj dřív své
prudkosti, dokud já sama
hlučným nevzkřiknu hlasem —
pak zadrž nezměrný požár!“
Řekla, a ohnivý žár hned chystal,
planoucí hrozně:
nejdřív plápolal žár kol v
rovině, mrtvoly pále,
četné — byloť jich mnoho,
jimž Achilleus životy odňal.
Všecka tu vyprahla pláň —
hned zdržena třpytivá voda.
Jako když severní vítr, v čas podzimu,
vysuší rychle
nedávno rozmoklý sad, čímž
těší se pěstitel jeho,
podobně vyschla i pláň, bůh
spálil mrtvoly všecky.
Vůkol zářící žár pak zamířil do
samé řeky:
hořely tamaryškové i jilmové
stromy i vrby,
hořely šáchory též, plál
lótos, hořelo sítí,
kterým kol krásných proudů se
u řeky dařilo hojně.
Žárem týrány ryby a úhoři ve vírech
vodních,
které v půvabných proudech se
mrskaly vzhůru i dolů,
vedrem trýzněny jsouce, jímž
důvtipný Héfaistos dýchal.
Silný Xanthos, jsa pálen, děl
slovo a promluvil takto:
„Héfaiste, žádný z bohů se s
tebou nemůže měřit,
nemohu s tebou ni já vést
zápasu, soptíš-li oheň.
Ukonči svár!
Ať třebas i hned syn Péleův slavný
Trójany vyžene z města! — Co
z pomoci mám teď a boje!?“
Pravil, pálen jsa ohněm, a
krásné kloktaly proudy.
Jako vře uvnitř kotel, jsa
prudkým plamenem zhříván,
v kterém se rozpouští tuk,
jenž z vepře je vykrmeného,
klokotem se všech stran, když
dříví odspodu hoří,
nejinak krásný proud byl
zažíhán, voda v něm vřela.
Nechtěl prouditi dále a zastavil
— týralť ho plamen
chytrého Héfaista silou.
Tu
Xanthos bohyni Héru
prosil žalostným hlasem a
pravil perutná slova:
„Proč tvůj syn můj proud teď napadl,
aby ho soužil
nad jiné zvlášť?
Vždyť nejsem ti já tak mnoho přec vinen,
jako jsou ostatní všichni,
kdo Tróům k pomoci stojí.
Nuž, já opravdu rád již
přestanu, ty-li tak velíš,
avšak přestaň i on! —
Já ještě ti přisáhnu k tomu,
od žádného že z Tróů dne
záhuby odvracet nechci,
kdyby i celá Trója se hltavým
rozplála ohněm,
planouc, a danajský voj, lid
bojovný, Ílion pálil!“
Héré bělostných loktů, jak slyšela
výpověď tuto,
k Héfaistu, synovi svému, se
bez dlení ozvala takto:
„Héfaiste, přeslavný synu,
již dost! — jest nehodno přece,
aby byl věčný bůh tak trýzněn
— pro lidi smrtné.“
Řekla, a ohnivý žár hned zhasil,
planoucí hrozně,
hned se pak vrátily vlny a
opět proudily krásně.
Když tak Xanthova moc již potřena,
přestali bozi,
oba, když bohyně Héré, ač
hněvivá, zdržela syna.
Zatím obtížný svár byl vznícen v
ostatních bozích,
hrozný to boj, duch ve dvojí
směr jim v srdci se dělil.
S lomozem divým se střetli, a
širá duněla země,
nebeská báň pak zahřměla kol.
Zeus uslyšel lomoz,
na vrchu Olympu sedě, a v
milém srdci se zasmál,
neboť zábavu měl, když viděl
v zápase bohy.
Bez boje dlouhý čas již nebyli:
průlomce štítů
Arés započal zápas a Palladu
napadl první,
bronzový oštěp maje, a
hanlivá slova jí řekl:
„Copakže, ty psí moucho, zas bohy tu
do boje svádíš,
drzou odvahu majíc? — Toť
velká tě ponukla vášeň!
Nevíš-li již, jak Týdeův syn
byl pobídnut tebou,
ránu mi dát — jak vzala jsi
hrot, všem docela zřejmě,
do mne’s jej vrazila přímo a
krásné’s mi proťala tělo?
Za to mi teď, jak myslím, zas
odpykáš, čím jsi mi vinna!“
V aigidu zdobenou střapci ji kopím
udeřil Arés,
v strašnou to zbroj, vždyť
Zévův blesk jí nemůže zmařit!
Do té ji udeřil Arés, bůh
krvavý, oštěpem dlouhým.
Ona však ucouvla trochu a pádnou
chopila rukou
kámen ležící v pláni — byl
černý, drsný a velký,
který mužové dávní tam
vložili za mezník pole.
V šíj jím poraněn Arés, a rázem klesly
mu údy:
zalehl jiter sedm a prachem
se pokryly vlasy,
zařinkla zbroj kol těla a
Pallas se zasmála božská,
radostí plesajíc nad ním, a
pravila perutná slova:
„Bloudečku — v úvahu nevzal’s, ni za
málo, já že se pyšním
lepší o mnoho býti — že silou
se se mnou chceš měřit!
Tím bys spláceti moh’ své
vlastní mateře kletby,
která v hněvu tvůj zmar má na
mysli, poněvadž ty jsi
opustil achajské mužstvo a
zpupných Trójanů bráníš.“
Takto mu praví Pallas a
zářící odvrátí oči.
Za ruku od Afrodíty byl odváděn, Diovy
dcery,
vzdychaje často a prudce a
zvolna jen nabýval síly.
Héré bělostných loktů, jak
úsměvnou bohyni zhlédne,
ihned se k Athéně ozve a
praví perutná slova:
„Pohleď, Nezmožitelná, ty Kronovce
bouřného dcero,
zase už ta psí moucha tu
vřavou z vražedné bitvy
Area, záhubce mužstva, chce
vyvésti! — Dohoň ji rychle!“
Pallas, plesajíc v srdci, se ihned
pustila za ní,
potom, jak přiběhla k ní,
svou pádnou ji praštila rukou,
do hrudi — na tom místě jí
kolena klesla i srdce.
Tak tam na zemi živné ti
bohové leželi oba.
Athéné zplesala nad ní a pravila
perutná slova:
„Takto ať děje se všem, kdož
Tróům k pomoci stojí,
válkou-li stíhati chtí lid
Danaův oděných v krunýř,
svéhlaví takto a drzí — jak
přišla teď Afrodíté
pomáhat Areu tuhle, s mou
silou se dávajíc v zápas!
Vždyť bychom dlouhý čas již
byli se zbavili války,
neboť výstavná Trója by
bývala zbořena dávno!“
Héré bělostných loktů se usmála výroku
tomu.
Poseidón, Zemětřas mocný, tu
pravil k Foibovi takto:
„Copak že, bez boje takto, tu
stojíme — není to ani
slušno, když začali druzí —
toť ostuda, kdybychom přišli
bez boje na Olymp zpět, v dům
Diův s kovovým prahem.
Začni, tys rodem mladší, vždyť mně by
to nebylo čestné,
neboť jsem zrozen dříve a
mnohem mám znalostí více.
Bloudečku! — Nemoudrý byl tvůj duch,
vždyť nechováš ani
ve své paměti toho, co trudů
jsme snesli kol Tróje,
jediní ze všech bohů, když
zpupnému Láomedontu,
od Dia přišedše k němu, jsme
na rok vstoupili v službu
za plat smluvený s ním. — On
velel a ukládal práce.
Tehdáž Trójanům já kol města jsem
vystavěl hradby,
široké, nadmíru krásné, by
žádný nedobyl města;
ty zas lesklé krávy a
loudavé, Foibe, jsi pásal
na stráních pohoří Ídy, jež
plna je lesů a roklin.
Ale když výplaty čas nám přinesly
útěšné Hóry,
tehdáž veškeren plat nám
oběma násilně odňat
strašným Láomedontem, jenž s
hrozbou oba nás vyhnal,
hroze, že oběma nám dá nohy a
odshora ruce
svázat a na výspy dálné nás
rozkáže na prodej zavézt,
potom že ostrým nožem nám
oběma uřeže uši.
Takto jsme z Ília zpět zas chvátali,
zuřiví hněvem,
pro plat hněviví naň, jejž
přislíbil, ale pak nedal.
Národu jeho ty sám teď pomáháš, s námi
pak nechceš
zkusit, jak Trójané zpupní by
se světa shlazeni byli
náhlým pádem i s dětmi i se
svými ženami ctnými!“
K němu pak svémocný bůh zas promluvil,
Apollón vládce:
„Jistěže ani ty sám bys
nenazval jednáním moudrým,
kdybych s tebou se já chtěl
potýkat — pro lidi smrtné,
ubohé, kteří listům jsou
podobni: vyrostou sice,
plní životní síly, a jedí
plodiny zemské,
ale pak pozbudou žití a
zahynou. — Nuže co nejdřív
zanechme veškerých půtek, a
lidé ať zápasí sami!“
Takto mu pravil Foibos a odešel — přec
jen se styděl
s otcovým rodným bratrem se v
zápas pustiti pěstmi.
Sestra však, vládkyně zvěře, mu
prudkou činila výtku,
Artemis, bohyně lovčí, a
hanlivá slova mu řekla:
„Prcháš, svémocný bože? — Což nechal
bys vítězství všecko
vladaři Poseidónovi? — Toť
lacinou dal jsi mu slávu!
Bloudečku — lučiště své jen
naprázdno na pleci nosíš?
Ať tě pak neslyším zas, jak v
otcovském domě se chlubíš,
jako’s to činíval dříve, jsa
ve sboru nesmrtných bohů,
ty že chceš s Poseidónem se
pustit v urputný zápas!“
Řekla, a svémocný bůh jí neřekl na to
ni slova.
Ctihodná Diova choť však velkým
vzplanula hněvem,
kárala střelkyni šípů a řekla
jí hanlivá slova:
„Jakže? Ty drzá psino, si troufáš
naproti Héře
stavět se v boj? — Jest těžká
to věc, chtít zápasit se mnou,
třebaže nosíš luk! — Vždyť
lvicí tě učinil ženám
Zeus, jenž svěřil ti moc, bys
vraždila, kterou bys chtěla!
Věru by bylo ti líp kdes po
horách zvířata střílet —
plaché jeleny takhle — než s
mocnějším bojovat silou!
Jestli však chceš, nuž zápasu
zkus, bys věděla dobře,
oč jsem silnější tebe — že se
mnou se měřiti hodláš!“
Řekla a chytla ji v mžik svou levicí
za obě ruce,
v zápěstí — pravicí svou jí s
plecí lučiště strhla,
v uši ji s obou stran jím
bušila — kroutící sebou,
s posměšným úsměškem na rtech
— a rychlé padaly střely.
Plačíc Artemis prchla, jsouc
plachému holoubku rovna,
kterýžto před jestřábem se v
puklou uchýlil skálu,
v štěrbinu — neurčilť osud,
by nyní právě byl chycen.
Podobně uprchla plačíc a lučiště
nechala ležet.
Létě tu Argův vrah zas pravil,
průvodce Hermés:
„S tebou se nebudu já přec
potýkat! — S ženami věru
Kronovce oblačného jest
obtížno sváděti boje!
Ve sboru věčných bohů se
můžeš chlubiti směle,
že svou mohutnou silou jsi
nade mnou vyhrála v boji.“
Domluvil; bohyně Létó šla sebrat
lučiště křivé,
s šípy, z nichž v prachový
vír jí každý zaletěl jinam:
ale když dceřin luk již
sebrala, kráčela nazpět.
Ta již na Olymp přišla, v dům
Diův s kovovým prahem,
u kolen milého otce si plačíc
usedla dcera:
na těle božský se háv jí
tetelil.
Dcerušku
otec
na hruď přivinul Zeus, pak
tázal se s úsměvem vlídným:
„Kdopak ti, milé dítě, tak
ublížil z nebeských bohů,
drzostně, jako bys snad kýs
zločin spáchala zjevný?“
Lovkyně s čelenkou krásnou mu na to
zas odvece takto:
„Tatínku, takhle mě ztloukla
tvá Héré bělostných loktů,
od níž hádka a svár jen
pochází nesmrtným bohům!“
Taková byla jich řeč, již navzájem
mluvili k sobě.
Zatím se odebral zpět bůh
Apollón do svaté Tróje,
poněvadž o městskou zeď měl
starosti, stavěnou pevně,
aby v ten Achajci den ji
nestrhli — naproti sudbě.
Ostatní bohové věční zas na
Olymp odešli všichni,
jedněmi lomcoval hněv, však
druzí s velikou slávou;
k Diu však, vladaři mraků, si
usedli.
Útěk
Trójanů do města. Apollón oklamal Achillea
Achilleus
zatím
hubil tam trójské vojsko i
spřežení jednokopytná.
Jako se valívá kouř, až k
nebesům stoupaje širým,
město když požárem vzplá,
jenž božím hněvem byl vznícen:
z požáru všechněm nářek a
mnohým nastane hoře —
podobně připravil rek též
Trójanům nářek a hoře.
Stařec, Priamos král, v ten čas
stál na božské věži:
Achilla obrovského a před ním
Trójany spatřil,
viděl jich zmatený běh, jak
prchali — nebylo nikde
obrany — zalkal vládce a na
zem sestoupiv z věže,
proslulým hlídačům brány dal
rozkaz, stojícím u zdi:
„Dokořán veřeje brány teď
otevřte, dokud by trójský
do města nevešel lid, pln
zděšení — neboť je tamhle
Achilleus nablízku žene! — — —
Teď
nastane záhuba, myslím!
Až však do města prchnou a
opět nabudou dechu,
veřeje přilehlé těsně pak
ihned přirazte zase!
Strach mám, že zhoubný ten
muž nám skočí do hradeb města.“
Řekl, ti odemkli bránu a
odtáhli závory obě.
Ochrany vhodný vchod jim poskytl.
Apollón zatím
s hradeb mu naproti skočil,
by od Tróův odvrátil zhoubu.
Trójané do města přímo a do jeho
vysokých hradeb
prchali, vyprahlí žízní a
celí pokrytí prachem,
s pláně — on kopím je hnal,
pln prudkosti, vzteklost mu divá
pořád pudila srdce, an
dychtil dobýti slávy.
Ília vysokých bran lid Danaů
býval by dobyl,
nebýt Apolla Foiba, jímž
Agénór slavný byl vyzván,
hrdinský Anténorovec, muž bez
hany, nadmíru silný:
Velký smělosti cit v něj
položil, sám se mu po bok
postavil, osud smrti chtě od
něho odvrátit těžký,
podepřen o dub Diův a ve
vzduch zahalen hustý.
Když však byl bořitel měst, syn
Péleův, hrdinou spatřen,
stanul tento a čekal a v
hrudi mu bušilo srdce,
potom rozpaků pln děl ke své
zmužilé duši:
„Běda mi! Budu-li já teď před silným
Achillem prchat,
cestou, jíž ženou se druzí a
prchají ve zmatku hrozném,
dohoní on mě i takto a
zbabělce života zbaví;
nechám-li krajanů svých pak
prchat ve zmatku divém,
před synem Péleovým a jinam
se od hradeb městských
poženu trójskou plání a
poběžím, až bych se dostal
na stráně pohoří Ídy a někde
se v křovinách ukryl,
potom večerní čas bych mohl
se vykoupat v řece,
pot svůj osušit hojný a opět
se do Tróje vrátit. —
Avšak načpak tu věc má milá
rozjímá duše?!
Copak, kdyby mě zhlédl, jak po pláni
od města prchám!?
Ať se jen nepustí za mnou a
rychlým mě nechytí během!
Potom nebude možno se vyhnout
smrti a zhoubě,
neboť nad lidi všecky je
Achilleus nejvýše silen.
Avšak jestli mu přímo, zde před
městem, naproti vyjdu,
přece snad ostrým hrotem též
jemu lze poranit tělo!
Jediný má jen život, a lidé
ho smrtelným zovou —
ovšemže Zeus, syn Kronův, mu
dává velikou slávu!“
Čekal na Achillea, jsa přikrčen,
zmužilé srdce
v prsou nutkalo reka, by
zápas svedl a válčil.
Podobně z hlubin houště se vrhá
divoký pardál
naproti člověku lovci a ve
svém nikterak srdci
netrne, aniž se bojí, jak
uslyší ohařů štěkot,
neboť kdyby i dřív jej lovec
bodl neb sekl,
i když hluboko hrot jej
probodne, nenechá přece
obrany, než buď zhyne neb
napadne odpůrce svého.
Stejně i Agénór slavný, syn
statného Anténora,
nechtěl se na útěk dát, než
zápasem Achilla zkusí,
nýbrž nastavil štít k své
obraně, veskrze stejný,
kopím na něho mířil a hlasem
velikým volal:
„Zajisté, Achille slavný, měl’s jistou
naději v srdci,
ty že tu v dnešní den hrad
mužných Trójanů zboříš! —
Bloudečku — mnohé strasti to
město ti připraví ještě,
neboť dosud je nás tam mužů
mnoho — a silných,
kteří k ochraně žen, svých
rodičů milých a dítek
hájíme trójského města — ty
dojdeš tu osudu svého,
třebaže takto jsi strašný a
hrdina smělosti plný!“
Pravil a ostré kopí svou těžkou
pravicí hodiv,
udeřil v holenní kost, blíž
kolena, aniž se chybil.
Holeň však okolo ní, jsouc
dělána z čerstvého cínu,
strašný vydala zvuk — hrot
kopí, do kovu vraziv,
odletěl, nevniknuv v něj —
dar Héfaistův zadržel oštěp.
Na soka rovného bohům pak
Achilleus vyrazil zprudka;
tehdy však Apollón Foibos mu
nedal dobýti slávy,
nýbrž zachránil jej, kol
hustým vzduchem ho zakryv,
potom rekovi velel, by s
klidem z boje se vrátil.
Achilla úskočnou léčkou však od lidu
odvrátit hleděl:
o samému Anténorovci jsa ve
všem podobou roven,
před ním nablízku stanul.
Rek vyraziv, honil ho během. —
Zatím co pšeničným polem jej Achilleus
hrdinský stíhal,
podél hlubokých vírů jej
obrátiv Xanthovy řeky —
Apollón totiž ho šálil a
běžel maličko před ním,
aby měl naději stále, že
jižjiž ho dostihne během —
ostatní trójský lid již v
zděšeném útěku přišel
do města, radosti pln, jež
celé se hemžilo davem.
Ovšemť odvahy neměl z nich
nižádný, před městskou hradbou
jeden druhého čekat a zvědět,
kdo z nich as prchl,
nebo kdo zhynul v bitvě — i
vrazili s velikou chutí
do města, koho jen nohy a
kolena zachránit mohly.
ZPĚV XXII.
Pád
Hektorův
Tak tam válečný lid, pln
zděšení, kolouchům roven,
o krásné cimbuří zdí byl
podepřen, pil jen a žízeň
hasil a vysoušel pot.
Tou dobou danajské mužstvo
k plecím přitisklo štíty a k
hradbám přistouplo blíže.
Hektór osudem zlým byv zadržen,
na místě zůstal,
před Trójou, jediný sám, blíž
Skajské vysoké brány.
Tehdáž Apollón Foibos se ozval k
Achillu takto:
„Proč jen, Péleův synu, mě
rychlýma nohama honíš,
boha mě nesmrtného, sám
smrtelný? —
Copak’s mě ještě
nepoznal, že jsem božstvo —
že dorážíš na mne tak prudce?
Copak ti s Trójany boj jest
lhostejný, které jsi zahnal?
Vždyť ti už do města prchli —
ty zatím zašel’s až semhle!
Mne přec nemůžeš sklát, vždyť
nejsem smrtelný člověk!“
Achilleus rychlý v běhu, pln
nevole, odvětil takto:
„Zklamal’s mě, svémocný
Foibe, ty ze všech nejkrutší bohů,
sem až mě od městských zdí
teď vylákav — sice by mnozí
do země zaryli nehty, než do
města byli by vešli!
O velkou ty jsi mě čest teď
připravil, Trójany spasil!
Snadná to věc! Vždyť budoucí
bát ses nemusil pomsty!
Však bych pomstil se rád, jen
možnost kdybych měl k tomu!“
Pravil a k městu se dal zas na
pochod s bujarou myslí:
pustil se v běh, jak s
povozem kůň, když vítězoslavně
během lehounkým pádí a
tryskem rovinou cválá —
podobně zdvíhal nohy a ohýbal
kolena hbitá.
První Priamos kmet jej spatřil
na vlastní oči,
kterak září jak hvězda a
plání kupředu běží.
Hvězda ta vychází v podzim a
její přejasná záře
prostřed nesčetných hvězd plá
na nebi v temnotě noční;
Óariónův pes též příjmím
nazýván bývá:
hvězda to nejjasnější — však
bývá znamením zhoubným,
neboť nebohým lidem jest
nejednou původem zimnic;
podobně jemu, jak běžel, se
jiskřil na hrudi krunýř.
Stařec Priamos zalkal a pěstmi
se do hlavy bušil,
vysoko pozdvihl ruce, a
zaúpěv, milého syna
prosil, hlasitě vzkřiknuv. —
Ten stál tam před branou městskou,
vroucí chovaje touhu, by
pustil se s Achillem v zápas.
Stařec tu vzpínaje ruce, pln žalosti,
takto mu pravil:
„Hektore, milý synu, ó
nečekej na toho muže,
jediný, vzdálen druhých, ať
záhy tě nestihne zhouba,
kdybys byl od něho sklán —
jest mnohem silnější tebe!
Strašný to muž! — Kéž od bohů
všech jest milován stejně,
jako je mnou!! — Pak psy by
byl žrán neb dravými supy —
bez pohřbu!! — —
Hrozná bolest by spadla mi ze srdce mého! —
Vždyť mě již tolika synů —
tak zdatných — sirého zbavil,
zabiv neb na výspy dálné je
na prodej zavézti kázav.
Teď zas dvé mých synů zde ve
vojsku do města prchlém,
Lykáón s Polydórem se nikde
mi nejeví očím,
zrození od Láodiky, mé
manželky, vládkyně služek.
Přec-li je v táboře svém má naživě,
potom je oba
za hojné zlato a měď zas
koupíme, dost je ho v domě:
Altés slavného jména dal
hojný majetek dceři.
Pakli však jsou již mrtvi a
do domu Hádova sešli —
jaký to bol mé duši, i
matčině pro syny naše!
Ostatní trójský lid jen
krátko se rmoutiti bude,
ty-li jen nezemřeš též, sklán
rukou Achilleovou.
Pročež za hradby pojď, ať trójské ženy
a muže
zachráníš, milý synu, a nedáš
velikou slávu
Péléovci a sám ať milý
neztratíš život! —
Také nade mnou bídným se slituj,
nebohým mužem,
dokud jsem při smyslech ještě!
Mě Kronovec na prahu stáří
zahubí osudem zlým, až mnohé
zažiju strasti:
kterak vražděni jsou nám
synové, vláčeny dcery,
jak jest drancován dům, jak
nebohá robátka malá
v strašné válečné řeži jsou
zuřivě vrhána na zem,
vražedná Achaiů pěst jak
smýká snachami mými!
Já pak konečně sám kdes v
předsíni paláce budu
od psů hltavých rván — až
někdo mě oštěpem ostrým
bodne neb zpodálí raní a z
údův odejme život —
od psů, jež v komnatách svých
jsem krmíval, hlídače dveří,
ti se mou napojí krví, a
potom zmámeni v duši,
ležet v předsíni budou. —
Jest krásné při mládci všecko,
jestliže sklán jest v boji a
kopím usmrcen ostrým,
leží — vše krásné je na něm,
i po smrti cokoli vidíš.
Když však zabit je kmet, když šedé na
hlavě vlasy,
šedé na bradě vousy i hanbu
mu zohyzdí psové,
není žalnější los než takový,
nebohým lidem.“
Takto mu pravil stařec a rval své
šedivé vlasy,
s hlavy je škubaje své — však
nehnul Hektoru srdcem.
S druhé strany zas máť tam
kvílila, ronící slzy:
Rukou odkryla ňadra a prs
svůj vyňala druhou,
potom však, roníc slzy, mu
pravila perutná slova:
„V úctě ho chovej, synu, můj Hektore,
soucit měj se mnou,
jestliže prs jsem ti já kdys
podala, tišící žalost,
na to si vzpomeň, dítě, a
uvnitř ílijských hradeb
lítému muži se braň — však
sám s ním nevcházej v souboj!
Strašný to muž!! — —
Vždyť kdyby tě sklál, již nebudu nad tvým
lůžkem plakati já, tvá
rodička, poupátko milé,
nebude zámožná choť — než
daleko, daleko od nás
u lodí achajských tamhle tě
rychlí sežerou psové!“
Tak tam plakali oba a mluvili ke
svému synu,
prosíce vřelým hlasem — však
Hektoru nehnuli srdcem:
čekalť obrovského tam
Achilla, jenž se už blížil.
Nejinak horský had v svém
doupěti na muže čeká,
nažrav se zhoubných bylin — a
hrozná ho naplní vzteklost:
strašné pohledy vrhá a
doupětem v kruhy se svíjí,
podobně necouval Hektór, jsa
naplněn nesmírnou silou,
složiv třpytivý štít, jejž
podepřel o pokraj věže.
Potom však, rozpaků pln, děl ke své
zmužilé duši:
„Běda mi, jestliže já teď za
bránu vejdu a hradby,
obzvlášť Púlydamantem mi
budou činěny výtky,
který mi dával radu, bych do
města zavedl vojsko
za té zhoubné noci, kdy
slavný Achilleus povstal.
Já však nedbal těch slov, což
mnohem by bývalo lépe! — —
Teď když zpupností svou jsem
zbavil života mužstvo,
velmi se Tróů stydím i
Trójanek s vlečnými rouchy,
aby snad leckterý z nich, byť
sprostší, neřekl o mně:
‚Hektór zahubil lid, svou vlastní
přeceniv sílu!‘
Takto as budou mluvit — mně
mnohem lépe by bylo
v souboji Achilla zabít a
potom teprv se vrátit,
neb být od něho sklán — však
se slávou — před samým městem.
— — —
Jakpak — — kdybych tu štít
teď položil vypouklý v středu,
těžkou přilbici sňal, svůj
oštěp podepřel o zeď,
sám pak naproti vyšel a
Achillu, chrabrému reku,
slíbil, že Helenu vydám a s
ní též poklady její,
veškery bez výjimky, jež
Paris na dutých lodích
do Tróje přivezl kdys, což
příčinou rozbroje bylo,
odevzdám Átreovcům, a zároveň
Achaiům zvláště
jiné rozdělit hodlám, jež
chová toto zde město — —
v Tróji pak ještě že dám všem
kmetům přísahu složit,
oni že neskryjí nic, než na
dvé rozdělí jmění,
všecko, co ve svém nitru to
rozkošné ukrývá město.
— — —
Avšak načpak tu věc má milá rozjímá
duše!?
K němu přec nemohu já jít s
prosbami — nebude jistě
se mnou soucitu míti ni
ostychu, nýbrž mě rázem
zabije bezbranného jak
ženštinu — svléknu-li výzbroj.
Teď již naprosto nelze s ním dlouhé
hovory vésti
o starých známých věcech, jak
jinoši činí a dívky,
jinoši činí a dívky, když
důvěrně hovoří spolu.
Budeť zajisté lépe co nejdřív
srazit se bojem,
uzříme, kterému z nás bůh
Olympský propůjčí slávu.“
Přemýšlel takto a čekal. — —
Tu
Achilleus přišel až k němu,
jako by Arés to byl, ten
bojovník třesoucí přilbou.
Pélijský jasan se chvěl, jejž
na pravém rameni nesl,
hrozný — krunýř mu plál kol
dokola, jako když někdy
září plamene žár, neb jako
když vychází slunce.
Hektór, sotva ho zhlédl, jat
zděšením, odvahy neměl
zůstat — i opustil bránu a
uprchl, úzkosti plný.
Achilleus vrhl se za ním a v
křepké spoléhal nohy.
Tak jak na horách jestřáb se lehounce
rozletí v útok,
nade vše rychlý pták, když
plachého holuba stíhá —
holub tu ulétá stranou, ten s
ostrým vzápětí skřekem,
útočí zase a zas, vždyť touha
jej nutí ho chytit —
tak hnal zpříma se za ním,
pln chtivosti — Hektór pak prchal
dolů pod trójské hradby a
ohýbal kolena hbitá.
Potom minuvše hlídku a smokvoň
šlehanou větry,
pořád od hradeb dále a po
stezce pádili oba.
Ke zdrojům krásných proudů
již kvapili, ze kterých prýští
na povrch pramenů dvé, z
nichž vytéká Skamandros vírný;
jeden z pramenů těch má
teplou vodu, a vůkol
stoupá ze zdroje dým, jak
kdyby tam plápolal oheň —
druhý však studený jest — též
za léta — jako jsou kroupy
nebo jak mrazný sníh neb led,
jenž utuhl z vody.
Poblíž pramenů těch jsou
prostorné nádrže k prádlu,
krásné, z kamenů zděné, kde
lesklé oděvy často
právaly trójské ženy a krásné
dcerušky jejich,
dřív, když ještě byl mír, než
synové achajští přišli.
Tam tedy běželi oba — ten vzadu
ho stíhal, ten prchal:
prchal statečný muž, však
stíhal jej o mnoho lepší —
šílený běh — vždyť nebyl to
býk neb hovězí kůže,
kterých by dobýt chtěli — jak
bývají odměnou běhu —:
o život Hektora vládce ten
běh byl, statného jezdce.
Nejinak jednokopytní se ženou
vítězní koně
úprkem okolo sloupu, když na
počest padlého muže
velká je odměna v sázce, buď
trojnohý kotel neb žena,
podobně rychlým během kol
hradeb Priama vládce
třikrát oběhli kolem — a bozi
se dívali všichni.
Otec tu bohů a králů k nim
počal mluviti takto:
„Nastojte! Milený muž, jak
vidím na vlastní oči,
honěn je okolo zdí!
Já ve svém srdci ho želím,
neboť mi hojné maso, jež
vyřízl ze stehen býčích,
na Ídě, plné roklin, vždy
pálíval, jindy však zase
na samém temeni hradu — a teď
ho tam Achilleus slavný
rychlýma nohama honí kol
hradeb Priama vládce!
Pročež rozvažte, bozi, a
poradu vezměte o tom,
máme-li od smrti jej snad
zachovat, či ho již máme
Achillu Péléovci dát zahubit,
třeba byl zdatný!“
Pallas jiskrných zraků mu na to
zas pravila toto:
„Cože’s to pravil, Zéve, ty
vladaři blesků a mraků?
Muže, jenž smrtelný jest,
jenž propadl osudu dávno,
ze smrti plné smutku bys
nazpět vyrvati mínil?!
Pro mne, však ostatní bozi ti
čin ten neschválí všichni!“
Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito
odvětil slovy:
„Trítogeneio, má dcero, buď
pokojná, vždyť já to přece
nedím tak docela přísně a
hodlám ti po vůli býti!
Dělej, co milý tvůj duch má v
úmyslu, neváhej déle!“
Takto ji povzbudil Zeus — ač touhou
plála už dříve.
Sestoupla s olympských výšin
a na zem se spustila skokem.
Hektora rychlý rek však s
prudkostí honil a stíhal.
Jako když laňčí mládě, kdes
na horách, před sebou žene,
vyhnav je z doupěte pes, skrz
rokle a úvaly lesní —
kdyby mu na krátký čas snad
zmizelo, v houští se schoulíc,
pes přec běhá stále, a
čenichá, až je zas najde,
stejně se nemohl skrýt též
rychlému Achillu Hektór.
Neboť kdykoli rek chtěl zahnout
k dardanské bráně,
pod hradby, stavěné pevně, se
hodlaje útěkem spasit,
zdali by střelami svými ho
Trójané chránili svrchu,
vždycky ho předběhl z boku a
nazpět zahnal ho zpředu,
k rovině — Achilleus sám však
běžel po straně města.
Ve snách je nemožno muži, by
běžel za tím, kdo prchá:
nemůže jeden prchat a druhý
ho nemůže stíhat,
podobně dohonit jeden, ni
prchnout nemohl druhý.
Kterak by osudu smrti byl Hektór
uniknout mohl,
kdyby mu v poslední mžik, již
naposled, pomocen nebyl
Apollón sám? — Ten dodal mu
sil, dal kolenům hbitost.
Achaiům Achilleus slavný však
bránil, kývaje hlavou,
nechtěje svolení dáti, by
ostré naň stříleli šípy,
aby mu nevzali slávu, a sám
aby nepřišel pozdě.
Když však po čtvrté již k těm
zdrojům rekové přišli,
zlaté osudu váhy tu rozpínal
nebeský otec,
smrti pak osudů dvé tam
vkládal, zármutku plné:
hrdiny Péléovce a Hektora,
statného jezdce,
v středu je chopil a zdvíhal
— den osudu Hektoru klesal,
dolů, k Hádově říši — bůh
Apollón opustil reka.
Pallas jiskrných zraků v ten
okamžik k Achillu přišla,
kvapem přistoupla k němu a
pravila perutná slova:
„Konečně, miláčku Diův, jak doufám,
Achille slavný,
k dutým achajským lodím si
přinesem velikou slávu,
Hektora zbavíce žití, jenž
vždycky je dychtivý války.
Teď mu již nemožno jest nám
oběma uniknout ještě,
kdyby i nad svou sílu se
namáhal svémocný Foibos,
kdyby i před bouřným Diem se
po svých kolenou plazil!
Ty však si oddechni nyní a zastav se,
k Hektoru já zas
půjdu a přiměju jej, jít s
tebou v urputný zápas.“
Takto mu pravila Pallas — i
stanul, plesaje v srdci,
opřen jsa o kopí své, jež
bronzovým končilo hrotem.
Pallas ho nechala státi a dostihla
slavného reka,
postavou Déifobovi i hlasem
nezdolným rovná.
Přistoupla k Hektoru blíže a
pravila perutná slova:
„Příliš tě, bratříčku můj, již kruší
Achilleus rychlý,
honě tě rychlým během kol
hradeb Priama vládce.
Teď však zastavme útěk a
braňme se, stojíce pevně!“
Hrdina jiskřící přilbou jí
pravil, veliký Hektór:
„Vždycky’s mi, bratříčku můj,
již dřív byl nejvíce milý
ze všech, jimž Priamos vládce
a Hekabé životy dali,
nyní ještě však více tě
zamýšlím v srdci svém ctíti,
který ses odvážil sám, když
lítostným zrakem’s mě viděl,
za mnou za hradby vyjít — ti
druzí zůstali uvnitř.“
Pallas jiskrných zraků mu na to
zas pravila toto:
„Prosil mne, bratříčku můj,
náš otec i vznešená matka,
jeden za druhým vroucně, i
ostatní druhové kolem,
zůstati vnitř, vždyť takový
strach tam pojímá všecky,
mně však ve hrudi duch byl
týrán zármutkem trapným.
Nyní naň udeřme přímo a bojujme,
nebudiž kopí
šetřeno docela nic, chcem
viděti, zdali nás oba
usmrtí Achilleus slavný a
odnese krvavou výzbroj
k dutým achajským lodím, či
pod tvým oštěpem padne!“
Řekla a se lstí chytrou šla napřed
bohyně Pallas.
Když tak na sebe jdouce, již
docela nablízku byli,
velký, jiskřící přilbou jej
první oslovil Hektór:
„Nebudu, Péléovče, již utíkat, jako
jsem právě
třikrát okolo zdí teď
prchaje, odvahy neměl
čekat na útok tvůj — teď
naopak pudí mě srdce
tobě se postavit v zápas — ať
zahynu, nebo tě skolím.
Nejdříve bohy si sem však přiberme,
poněvadž oni
budou nejlepší svědci a
strážcové úmluvy naší:
nehodlám zohavit příliš tvé
mrtvoly, Zeus-li mi ráčí
popřát vítězství v boji, a
tvůj-li ti odejmu život,
nýbrž skvostnou zbroj bych s
těla ti, Achille, svlékl,
Achaiům mrtvolu tvou však
navrátil — učiň to také!“
Posupně pohleděv naň, syn Péleův
odvětil rychlý:
„Hektore, proklatý vrahu, jen
o smlouvách déle mi nemluv!
Tak jak lidem a lvům jsou
nemožný úmluvy svaté,
tak jak s beránkem vlk mít
nemůže smýšlení svorné,
nýbrž si vzájemně zmar jen
chystají, stále a stále,
podobně láska i nám jest
nemožná — nemohou vůbec
nikdy nám úmluvy být, než
jeden padne a jeho
krví se nasytí Arés, ten
štítonoš, bojovník statný.
Každé zdatnosti své buď pamětliv — teď
je ti zvláště
třeba být válečníkem a
hrdinou smělosti plným!
Teď již vyhnutí není — a rázem tě
bohyně Pallas
zabije oštěpem mým — teď
najednou odpykáš všecky
útrapy soudruhů mých, jež
zabil’s, oštěpem zuře!“
Řekl — pak napřáhl ruku a stinným
oštěpem mrštil:
on však hbitě se uhnul, jak
ostří oštěpu zhlédl:
skrčilť se, uzřev je vpředu —
i přelítlo bronzové kopí,
za ním pak zatklo se v půdu.
Je vytrhši Achillu dala
Pallas, však neviděl nic rek
Hektór, vládyka lidu.
K Achillu hrdinskému tu Hektór
takto se ozval:
„Chybil’s! Nikterak tedy, ó
Achille podobný bohům,
od Dia o losu mém tys nevěděl
— vždyťs to přec tvrdil! —
Avšak byl’s jen mluvkou a ve
svých poťouchlých řečech,
abych tebe se zděsil a síly a
chrabrosti pozbyl.
Ó já neprchnu již — své kopí mi
nevrazíš do zad!
Do mých prsou je vraz, jak
přímo se na tebe vrhám,
jestliže bůh ti to dal — teď
mému se oštěpu vyhni!
Kéž bys ve svém těle ten
oštěp si odnesl celý!
Ó pak mnohem lehčí by nastala
Trójanům válka,
kdybys zahuben byl — vždyť
tys jim největší zkázou!“
Řekl — pak napřáhl ruku a stinným
oštěpem mrštiv,
Achillu do štítu, v střed,
jím udeřil, aniž se chybil —
v dálku se odrazil oň hrot
Hektorův. —
Hrdina
vzplanul
hněvem, že rychlý ten hrot
tak marně mu vyletěl z ruky.
Stanul, na mysli sklíčen — však
neměl jiného kopí.
Vzkřikl a po bratru volal,
jenž bělavým štítem byl chráněn,
žádaje za dlouhé kopí — však
nebyl nablízku nikdo.
Hektór to poznal v mysli a
těmito slovy se ozval:
„Běda! Již pochyby není, že
bozi mě vyzvali na smrt!
Já jsem s jistotou mínil, že
hrdinský bratr je se mnou —
ten je však uvnitř města — mě
přelstila bohyně Pallas.
Teď mi je strašná smrt již
nablízku, nikoli v dáli —
není vyhnutí již — toť Zeus
as rozhodl takto,
dávno, i Jistý Střelec, syn
Diův, kteří mě vždycky
ochotně chránili dřív — však
nyní mi nastává konec. — —
Ale ať bez boje aspoň a bez slávy
nezhynu bídně!
Velký vykonám čin — nechť o
mně i potomci zvědí!“
Takovou promluvil řeč. Pak meč svůj
vytasil ostrý,
který, velký a pevný, mu dolů
od slabin visel:
skrčiv se učinil útok jak
orel vysokoletý,
který, slétaje v pláň, skrz
temná mračna se řítí,
chtěje buď útlé jehně, neb
plachého zajíce lapit,
podobně vyrazil Hektór a
mával přeostrým mečem.
Vyrazil Achilleus též — vír
vzteku mu naplnil duši:
divý to hněv, rek před svou
hruď k své ochraně zdvihl
krásný, úpravný štít, svou
přilbou s hřebeny čtyřmi
kývaje, skvoucí se leskem, a
kolem vlásiny vlály
ze zlata, které v hřeben bůh
Héfaistos zasadil hustě.
Nejinak Sírius plá, když vychází
v temnotě noční,
na večer — nejkrásnější to ze
všech na nebi hvězda,
podobně ostrý hrot plál do
dálky, kterýmžto statný
Achilleus v pravici mával a
chystal Hektoru zhoubu,
po místě na těle slídě, kde
ostří by nejlépe vniklo.
Tělo mu bronzová zbroj kol
dokola úplně kryla,
krásná, kterou si vzal, když
Patrokla silného zabil.
Vidět bylo jen krk, jenž od
plecí dělí se klíčem,
jícen, kde život lidský je
rychlé záhubě vydán.
Tam,
jak na něj se hnal, jej probodl Achilleus slavný:
rázem měkkou šíjí skrz naskrz
proniklo ostří.
Jasan kováním těžký však
neproťal průdušnou rouru,
pročež promluvit mohl a ještě
mu odvětil slovy.
Hektór
skácel se v prach, rek zajásal, Achilleus slavný:
„Hektore, ty sis myslil, když
svlékali Patrokla mého,
že jsi už jist — však na mne
jsi nehleděl, když jsem byl vzdálen!
Bláhový! — Za druhem svým
jsem já byl při dutých lodích
zůstaven podál něho, jsa
mstitelem nad tebe lepším,
který tě zbavil žití.
Teď tebe tu psové a ptáci
hanebně vláčet budou — jej
Achajci pohrobí slavně!“
K Achillu, ztráceje sílu, děl
Hektór jiskřící přilbou:
„Prosím tě při duši tvé,
tvých kolenou, rodičích vlastních,
jenom rozsápat psům mé
mrtvoly u lodí nedej,
nýbrž hojnost bronzu i
nadbytek vzácného zlata
přijmiž v dar, jejž otec ti
dá s mou vznešenou matkou,
avšak mrtvolu mou vrať do
města, aby tak mohli
Trójané, muži i ženy, mě
spálit po smrti ohněm!“
Posupně pohleděv naň, syn Péleův
odvětil rychlý:
„Jenom mne u mých kolen, ni
rodičů, drzoune, nepros!
Ó kéž vztekem a mstou já sám
jsem pobídnut k tomu,
abych maso tvé krájel a
pojídal — co jsi mi spáchal!
Jakože nežije muž, jenž psy by ti od
hlavy zdržel,
kdyby i desetkráte, ba
dvacetkrát výkupné větší
přinést a zvážiti dali a
ještě mi slíbili jiné,
kdyby i mrtvolu tvou chtěl
ryzím vyvážit zlatem
Priamos z Dardana rodem — ni
takto tě nebude moci
na lůžko položit matka a
truchliti — vlastní své dítě,
nýbrž psové a ptáci tě
nadobro rozsápou tady!“
Tehdy, již na prahu smrti, děl
Hektór jiskřící přilbou:
„Dobře tě, hledě ti v tvář,
teď poznávám — však jsem tě neměl
prosit — vždyť ve hrudi tvé
jest ukryto železné srdce!
Hleď však, ať nejsem ti já pak
příčinou božího hněvu,
v onen zajisté den, v němž
Paris i Apollón Foibos,
jakkoli’s hrdina statný, tě
skolí u Skajské brány!“
Sotvaže dokonal řeč, již smrt
jej zastřela náhle,
duše mu vylítla z údů a
sestoupla v Hádovu říši,
lkající nad svým losem, že
opouští mládí a mužnost.
K němu, ač mrtev už byl, zas
promluvil Achilleus slavný:
„Mrtev tu lež — svou smrt já
podstoupím, kdykoliv ráčí
Kronovec na mne ji seslat i
druzí bohové věční!“
Řekl a z mrtvoly ven své
bronzové vytáhl kopí,
potom je položil stranou a s
plecí svlékal mu krunýř,
krvavý.
Se všech stran kol něho se Achajci sběhli,
s podivem hledíce na vzrůst i
postavu na podiv sličnou,
rekovu — nižádný z nich však
nepřišel, aniž ho bodl.
Takto
tam pravil ten onen a na svého pohlédl druha:
„Pohleďte, kterak Hektór je
na dotyk o mnoho měkčí,
než když koráby dřív nám
žhoucím zapálil ohněm!“
Tak tam pravil ten onen, a
přistoupiv, vždycky ho bodl.
Slavný Achilleus rychlý, když
nadobro Hektora svlekl,
ve středu Achaiů stanul a
pravil perutná slova:
„Poslyšte,
přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci,
když mi již popřáli bozi,
bych zabil tohoto muže,
jenž nám uškodil víc než
druzí Trójané všichni,
my se tu ve zbroji své teď
pokusme o městské hradby,
abychom zvěděli ještě jich
smýšlení, které as mají,
zdali snad opustit chtí svůj
hrad, když tento jim padl,
či chtí setrvat dále, ač
Hektór naživě není!
— — —
Avšak načpak tu věc má milá rozjímá
duše?
Mrtvola u lodí mých jest
složena, bez pláče, pohřbu,
Patroklos můj, jenž po
všechen čas v mé zůstane mysli,
pokud s živými budu a kolena
hýbat se budou.
Jestliže těch, kdož v Hádu
již jsou, lid nepomní více —
ó já hodlám i tam být
pamětliv drahého druha!
Krásný vítězný zpěv teď pějíce,
Achajci jaří,
k dutým korábům svým již
pospěšme, Hektora vlecme:
Velké jsme dobyli slávy: jest Hektór
usmrcen slavný,
kterého ve městě svém lid
trójský ctíval jak boha!!“
Řekl a s Hektorem slavným se
chystal potupně jednat:
u obou nohou jeho mu od paty
po kotník vzadu
nožem prořízl svazy a řemeny
protáhl volské,
pak jej přivázal k vozu a
hlavu mu na zemi nechal.
Skvostné odění zvedl a sám
pak vystoupiv na vůz,
bičem do koní švihl — ne
neradi pádili tito.
Prach, jak Hektór byl vlečen, se
pozvedal okolo hlavy,
tmavé kadeře vlály a celá
hlava mu v prachu
ležela, dřív tak krásná, však
tehdáž odpůrcům jeho
dal jej hyzditi Zeus — v jeho
vlastní otcovské zemi.
Celou mu hlavu kryl prach kol
dokola.
Matka pak jeho
s hlavy si škubala vlasy a
lesklou odvrhla roušku,
daleko, spatřivši jej, pak
vykřikla v zoufalém bolu.
Zaúpěl milý otec, pln
žalosti, okolo všude
po městě kvílily ženy a
žalostně úpěli muži.
Nejiný byl tam vzhled, než
jako by veškero město,
na svazích stavěnou Tróju, až
k základům, stravoval plamen.
Starce, jenž úpěl bolem, jen stěží
zdrželi lidé,
neboť z dardanské brány se
úsilně namáhal vyjít,
všechněch horoucně prosil a v
nečistém prachu se svíjel,
výslovně jmenoval jménem a
volal každého zvláště:
„Přátelé, ustaňte přece a nechte mě,
ač je vám těžko,
abych vystoupil z města a sám
šel k danajským lodím,
poprosit člověka toho, tak
zpupného, zločinů strůjce! —
On by se nad věkem mým snad
slitoval, chovaje v úctě
stáří, vždyť otec jeho je
také tohoto věku,
Péleus, který ho zplodil a
vychoval, aby byl zkázou
Trójanům, mně však zvlášť byl
pohromou nade vše lidi,
neboť tolik mi sklál mých
synů ve květu mládí! — —
Přec však nad nimi já tak netruchlím,
jakkoli smuten,
jako teď nad tím jedním —
svým Hektorem — — zármutek ostrý
svrhne mě v Hádův dům. — —
Kéž v náručí byl by mi zemřel!
Jak bychom pláčem a nářkem se
dosyta nalkati mohli,
matka, jež zrodila jej, tak
nešťastná, společně se mnou!“
Tak tam promluvil s pláčem a měšťané
vzdychali k tomu.
Hekabé uprostřed žen pak počala
hlasitý nářek:
„Synu, nač ještě mám žít, já
ubohá — po také ztrátě!? —
Tebe-li postihla smrt, jenž
býval’s mi ve dne i v noci
chloubou po celém městě a
všechněm býval jsi spásou,
ženám i mužům trójským. Ti
všichni jak boha tě v městě
vítali — vždyť tys vždycky i
jim byl velikou pýchou,
dokuďs byl živ, teď krutá tě
smrt však stihla i osud!“
Tak tam pravila s pláčem. —
Však potuchy neměla dosud
o muži choť, vždyť jistotnou
zvěst jí neřekl nikdo,
kterak milený muž jí stojí
před branou města,
nýbrž v komnatě tkala, jsouc
v zadní paláce části,
dvojité nachové roucho a
pestrá všívala kvítka.
Kázala po domě právě svým
služkám pletenců krásných
trojnohý velký kotel dát na
oheň, aby měl Hektór
po ruce teplou lázeň, až domů
z bitvy se vrátí — —
ubohá — nemělať zdání, že
Pallas jiskrných zraků
pravicí Achilleovou jej
zabila — daleko lázní. —
— — —
Vtom však zaslechla nářek a úpění se
strany hradeb —
údy ji pojalo chvění, a
paprsek padl jí na zem. — —
K dívkám tu pletenců krásných se
ozvala těmito slovy:
„Dvě z vás půjdete se mnou,
chci spatřit, co se tam stalo:
tchynin žalostný hlas jsem
slyšela — v nitru mých prsou
srdce mi divoce skáče, až po
hrdlo, kolena vespod
tuhnou — jistě kýs zmar jest
nablízku královým synům.
Zpráva ta od uší mých buď
vzdálena! — Já se však hrozně
bojím, že smělý Hektór, byv
nejspíš Achillem slavným
zaskočen — jediný sám jest na
pláň od města stíhán. — —
Že ho snad zbavil navždy té nešťastné
mužnosti jeho! —
které vždycky byl pln — vždyť
nikdy se nedržel v davu,
nýbrž vybíhal vpřed, svou
silou za nikým nejsa!“
Řekla a komnatou ven, jak
šílená, vyběhla kvapně
s divoce tlukoucím srdcem — s
ní zároveň kvapily služky.
Když již k hradební věži a k
zástupu vojínů přišla,
stanula — pohlédla kol — v
tom spatřila Hektora svého,
kterak před městskou zdí byl
smýkán — koňové rychlí
k dutým achajským lodím jej
bez citu po zemi vlekli. — —
Rázem černé temno se prostřelo
po jejích očích,
naznak se skácela na zem a
bez sebe vydechla duši.
Lesklá úprava vlasů jí sletěla daleko
s hlavy:
čelenka, vysoký čepec i pásek
pletený krásně,
rouška, již od Afrodíty kdys
dostala, bohyně zlaté,
v den, když jiskřící přilbou
ji za choť si odváděl Hektór
z Éetiónova domu, když bez
počtu darů dal za ni.
Vůkol mužovy sestry i švegruše
stanuly četné,
které ve svých loktech ji
držely, zděšenou na smrt.
Když však přišla zas k sobě a v
hruď se jí sebrala síla,
zaštkala, lkajíc prudce, a k
Trójankám pravila toto:
„Hektore, ach já bídná! — Tož k témuž
jsme zrozeni losu,
oba, ty v trójském městě a v
paláci Priama krále,
já zas ve slavných Thébách,
jež pod Plakem lesnatým byly,
v paláci Eetióna, jenž pěstil
mě, maličké dítě,
nešťastnou, nebohý sám. —
Ó kéž by mě nebýval zplodil!!
Ty teď v Hádův dům nám
odcházíš, do hlubin země,
mne však necháváš tady a v
trpkém opouštíš smutku
ve svém paláci — vdovu — a
syn — tak maličký ještě,
jemuž dali jsme život, my
ubozí! — —
Nebudeš nikdy,
Hektore, synovi spásou, když
umřel’s, ani on tobě!
— — —
Kdyby i achajské válce, tak slzavé,
unikl jednou,
vždy přec dítěti tomu jen v
budoucnu nářek a hoře
vzejdou, vždyť cizí lidé mu
budou pozemky bráti,
neboť siroby dnem všech druhů
pozbývá dítě.
Sirotek věsí hlavu, a líce mu
smáčejí slzy. —
A když nouzí je týrán, tu obchází
otcovy druhy,
jednoho tahá za plášť a
jiného za jeho sukni. —
Snad se z nich slituje někdo
a číšku mu přidrží chvilku,
avšak mu svlaží jen ret —
však patro mu nesvlaží v ústech!
Živých rodičů hoch jej vystrčí od
stolu kvasu,
pěstí do něho buší a hanlivou
řečí ho tupí:
‚Táhni mi od stolu pryč, tvůj otec už
nejídá s námi!‘
Sirotek plný pláče se vrací k
mateři — vdově — —
‚Ília hrad‘, jenž na klíně
kdys byl tatíčka svého,
jídaje jenom morek a tučné
beránčí sádlo.
Když pak jej objal spánek, a
přestal si po dětsku hráti,
spával na svém lůžku a chůva
ho mívala v loktech,
na jeho postýlce měkké, když
mlsky se pokochal v srdci.
— — —
Mnoho však zakusí teď, když pozbyl
milého otce,
‚Ília hrad‘, jak trójský lid
jej nazývá příjmím.
— — —
Vždyť’s jim bráníval sám jich dlouhé
hradby a brány! —
Teď budeš u lodí
křivých, jsa rodičů daleko vzdálen,
od červů hemživých žrán, až
psové se nasytí tebou,
nahým — — a v komnatě tvé
jsou složena pro tebe roucha,
jemná a plné krásy, jež ruce
mi utkaly ženské.
Já však vezmu je všechna a
spálím na ohni žhoucím —
nejsouť platna ti nic, když
nikdy v nich nebudeš ležet —
aspoň však u trójských mužů i
u žen sláva ti vzejde!“
Tak tam pravila s pláčem a Trójanky
kvílily k tomu.